HERALDIKA - 9.
Vážení přátelé,
v 9. části našeho stručného putování za tajemstvím heraldiky se podíváme na řádové dekorace, s nimiž se často setkáváme ve znacích významných osobností: hodnostní koruny, čepice a klobouky, štítonoše, prapory, korouhve a vlajky.
Historicky nejstarší jsou řády nábožensko-rytířské. Patří mezi ně johanité, templáři, němečtí rytíři apod. Původně to byla sdružení křižáků, která měla na starosti obranu hradů a cest, šíření víry a ošetřování nemocných a chudých. Ve 13. století přešly tyto řády do Evropy, kde si zařídily sídla a rozvinuly svou činnost.
V české heraldice se nejčastěji setkáváme s dekoracemi řádu sv. Jana Jeruzalémského (johanitů). Po dobytí ostrova Rhodos Turky přenesli své hlavní sídlo na ostrov Maltu - odtud název maltézští rytíři. U nás měl řád své sídlo v Praze.
Nejstarším světským řádem rytířským je Řád podvazkový, založený v polovině 14. století anglickým králem Edwardem III. U nás byl nejvyšším rytířským řádem Řád zlatého rouna, založený Filipem Dobrým.
Řády záslužné jsou historicky nejmladší. První řád tohoto druhu - Vojenský řád sv. Ludvíka - zakládá král Ludvík XIV. Později dostávaly řády svá jména podle zakládajících panovníků - Řád Marie Terezie, Řád Leopoldův, Řád Františka Josefa apod.
HODNOSTNÍ KORUNY, ČEPICE A KLOBOUKY
Součástí znaků jsou hodnostní koruny, které označují stav, hodnost nebo důstojnost šlechtice. Spočívají bezprostředně na horní hraně štítu nebo na vrcholu erbovního pláště.
Hodnostní koruny se u nás začínají objevovat v rozmezí 17. a 18. století, ale k největšímu rozšíření dochází ve století devatenáctém. U nás bylo pevně stanoveno, že hrabata smějí používat korunku s 9 perlami (viditelnými, jinak jich je 16), baroni se 7 viditelnými perlami a rytíři a šlechtici s pěti viditelnými perlami.
Každá monarchie měla (nebo má) svou vlastní korunu. Tyto koruny se od sebe lišily nejen tvarem, ale i názvem daným zpravidla podle národního patrona.
Nejstarší korunou je tzv. železná koruna Langobardů, kterou nechala zhotovit královna Theodelinda ke korunovaci svého druhého manžela. Naše svatováclavská koruna pochází z roku 1346. Vedle královských korun existují i koruny císařské (koruna Svaté říše římské, napoleonská koruna, koruna ruských imperátorů, rakouská císařská koruna apod.).
ŠTÍTONOŠI
Nejstarší vedlejší výzdobou znaků jsou štítonoši. Za jejich vznik máme děkovat malířům a rytcům, kteří chtěli, aby štít byl skutečně nějak držen a také aby vyplnili kruhový prostor po obou stranách štítů. U nás se začínají vyskytovat ve 13. a 14. století. Na nejstarších pečetích vytváří štítonoše sama postava erbovníka (buď jako jezdce nebo jako stojícího rytíře). Počet štítonošů může být různý, nejčastěji bývají dva (po jednom z každé strany štítu). Jsou to zpravidla lidé: rytíři, diví muži, vojáci, mouřenínové, světci a bájná zvířata.
Ve střední Evropě nebylo užívání štítonošů nijak právně chráněno a záleželo jen na libovůli erbovníka, jakého si vybral. Stalo se však nepsaným zákonem, že užívání štítonošů bylo vyhrazeno vyšší šlechtě a významným právním osobám. Nebylo to však povinností a řada rodů jich nikdy neužívala (Lobkowiczové, Šternberkové). Rožmberkové užívali jako štítonoše dva medvědy (latinsky ursus), čímž naráželi na svůj domnělý původ do rodu italských knížat Orsini. Štítonoši nikdy nesmějí stát ve vzduchu, a proto většinou stojí na pásce hesla, na půdě nebo na římse.
PRAPORY, KOROUHVE, VLAJKY
Prapory a korouhve jsou látky s odznaky majitele pevně připevněné na konci žerdě. V Čechách bylo kdysi přísně stanoveno, kdo smí užívat korouhve - pán, který skutečně vedl nějaké vojáky do boje - byl nazýván korouhevní pán. Korouhve byly neseny v bojích - husité měli korouhev s kalichem.
Prapor býval menší a používal se ke všednějším účelům. Původně se prapory a korouhve od sebe lišily. Prapory byly vyšší a kratší, korouhve delší a mívaly při horním okraji dlouhý cípatý pruh.. Vlajka není nikdy pevně připevněna k žerdi, ale je naopak pomocí šňůry stahována či vytahována. Pokryta je znakem (viz prezidentská vlajka na Pražském hradě) a hlásá přítomnost hlavy státu v úřadě.
S prapory, korouhvemi a vlajkami se dále setkáváme jako s výzdobou znaků, najdeme je v rukách štítonošů, ale také jako samostatné klenoty.
V příštím pokračování si povíme o heslech, pláštích a odznacích.
Podle dostupných historických materiálů
zpracovala Mgr. Jaroslava Špaková
Lužicko srbský soubor LILIJA v Chrastavě
Letošní, v pořadí již 4. ročník Chrastavských slavností, který se bude konat ve dnech 18. - 20. června 1999, bude zakončen koncertem v chrámové lodi místního kostela sv. Vavřince, která se vyznačuje mimořádnou akustikou.
V minulých letech zde několikrát vystupoval liberecký pěvecký sbor JEŠTĚD. Tentokrát byl pozván soubor LILIJA z hornolužické obce Ralbicy. Tato obec leží asi 20 km severozápadně od Budyšína. Patří k těm dosud ještě ryze srbským vesnicím, kde asi devadesát procent místních obyvatel používá denně vedle němčiny svou slovanskou mateřskou řeč.
Vesnice RALBICY není velká, ale dala by se nazvat lužickosrbskou metropolí. Vedle kostela je rozsáhlý hřbitov se stovkami bílých křížů, který je celostátní kulturní památkou. Kostel v posledních dnech 2. světové války vyhořel, krajem se přehnala fronta. Dnes je všechno ve vzorném pořádku, boží muka u cest pozlacená, rodinné domky vzorně udržované. Součástí obce je i vesnička Róžant, kde se nachází poutní kostel.
Soubor LILIJA má mnohaletou tradici, úspěšně vystupoval v různých částech Německa i v zahraničí. Má ve svém repertoáru duchovní písně, ale i překrásné melodie lužickosrbských lidových písní, nacvičil také několik českých skladeb. Jeho činnost je placena z nadace, kterou na kulturní činnost poskytuje stát.
Zveme všechny čtenáře v neděli 20. června v 17 hodin do kostela. Nepochybujeme, že vás čeká příjemný kulturní zážitek. Členky souboru budou vystupovat v lidových krojích, které se dosud nosí v katolické části Horní Lužice.
- FV -
ČTENÍ ZE SMOLNÉ KNIHY
Z období let 1636 - 1651 (zápis není přesně datován) pochází záznam o procesu s Alžbětou Bartheilovou z Václavic. Čím se provinila?
Zmíněná žena se opětovně prohřešila proti šestému božímu přikázání. Za takovýto přestupek měla vrchnost právo potrestat ji nejvyšším trestem - popravou.
Z neznámých důvodů však nepřišla o život a vrchnost jí darovala život s podmínkou, že navždy opustí panství. V případě, že by chtěla podvádět a na panství se skrývala, měla být podle zákona co nejpřísněji potrestána.
V zápisu je připsána zajímavá poznámka: Proces byl učiněn pod širým nebem. Nebyla tedy souzena někde v podzemním sále grabštejnského zámku, kde by měla na očích mučící nástroje, které už na pohled naháněly strach.
Písař zaznamenal prohlášení této hříšnice: Já, Alžběta, přísahám tímto Bohu a vysoce urozenému pánu Maxmiliánu z Valdštejna, císařskému tajnému radovi, že Boha jeho svatých přikázání budu dbát a proti urozené výsosti se neprohřeším tím, že bych se opětovně oddala smilstvu. Jinak bych propadla tělem i duší. Poněvadž mi však moje milostivá vrchnost prokázala velikou milost tím, že mi darovala život, jeho panství - co živa budu - se vyhnu a slibuji, že se všech jeho panství od tohoto času nikdy ve svém životě nedotknu a do nich nevkročím. Budiž mi svědkem nejvyšší Bůh a jeho svaté evangelium.
Na straně 190 čteme, že se v Andělské Hoře dne 5. dubna roku 1707 oběsila žena Hanse Kašpara Hillebranda. Vzala si život ve světnici v 1. poschodí a dne 6. dubna byla zdejším katem za přítomnosti městských soudců odříznuta, naložena na káru a dovezena k šibenici pod Ovčí horou. Tam jí byla hlava ostrým rýčem od těla oddělena a pak nedaleko šibenice do země zahrabána.
Tento zápis je velmi stručný, ale kdo ví, jaká tragédie se za tímto činem skrývala. Proč se asi tato vesnická žena rozhodla odejít dobrovolně z tohoto světa? To se samozřejmě nikdy nedozvíme...
Dalším záznamem v pořadí je případ Kateřiny Hausmannové. Protože se tělesně stýkala s mužem své sestry Tobiášem Schaferem, byla veleslavnou císařskou a královskou apelací v Praze a rozsudkem ze dne 29. listopadu 1718 spolu se svým společníkem mečem popravena. 7. března roku 1719 byla sťata synem zdejší katovy žena, Karlem Voglem.
- fv -