Bulletin 155 - 12/2007

Třetí orloj v České republice

Kdo by neznal pražský orloj na Staroměstské radnici ! O jeho tvůrci, mistru Hanušovi, se vypráví pověst, která je zařazena do „Starých pověstí českých“ Aloise Jiráska. Orloj s pohyblivými postavami apoštolů se stal velkou pražskou atrakcí a obdivovali jej nejen Češi, ale i návštěvníci ze zahraničí. Hanuš byl v noci ve své pracovně přepaden a oslepen, aby nemohl sestrojit podobné přístroje také pro další města. Před smrtí se konšelům pomstil tím, že sáhl rukou do složitého mechanismu, jemuž v té době rozuměl pouze on, tu něco utáhl, jinde zas povolil a výsledkem bylo, že se orloj zastavil. Nebylo nikoho, kdo by dovedl složitý stroj opravit a uvést opět do pohybu, Trvalo více než celé století, než se jeho soukolí opět roztočila... (V současné době se postavy apoštolů opravují a provádějí se rovněž některé další úpravy.)

Mnozí naši čtenáři možná nevědí, že kromě Prahy najdeme další orloj v hanácké metropoli, v univerzitním městě Olomouc. Ten však nemá zdaleka tak dávnou historii jako ten pražský.

Byl rovněž umístěn na tamní radnici, ale teprve po 2. světové válce. Autorem moderní mozaikové výzdoby je známý umělec Karel Svolinský a tato výzdoba má socialistický ráz. Nenajdeme tu apoštoly či jiné náboženské postavy, ale postavy dělníků, techniků, vědců a zemědělců.

A kde je ten třetí orloj? Zní to neuvěřitelně, ale marně bychom jej hledali v Ostravě, Plzni či jiném velkoměstě.

Najdeme jej naopak v malebné podhorské vesničce v našem nejbližším okolí. Kde??? V nedalekém Kryštofově Údolí. V čí hlavě se zrodil ten geniální nápad? Iniciátorem celé akce, která se jistě zpočátku zdála mnoha lidem neuskutečnitelná, byl pan Martin Chaloupka, bývalý pracovník Čs. televize, který stál rovněž u zrodu dnes již velmi známé, stálé výstavy

betlémů, jejímž provozovatelem spolu s manželkou již po mnoho let je právě on.

Překážek, které se mu stavěly do cesty, bylo víc než dost. Naštěstí se našlo dost i těch, kteří nakonec k realizaci „bláznivého“ nápadu přispěli.

Více než dvacet dřevěných figur, které mají svůj osobitý ráz, zhotovil liberecký umělec Václav Plechatý. A protože taková práce nemůže být zadarmo, hledali se sponzoři především mezi předními umělci. Byla mezi nimi i známá herečka Jiřina Bohdalová, která mák tomuto kraji blízký vztah.    

Úprava bývalého transformátoru uprostřed vesnice stála rovněž dost peněz a především hodně fyzické práce. Jedním z pomocníků, byl např. místní občan, turista a hasič Bruno Linke. Již v průběhu letošní tradiční anenské pouti na konci července měli návštěvníci možnost vidět v pohybu několik figurek, v prostorách muzea betlémů pak mohli zhlédnout všechny další postavy. Ty musely projít konzervačními úpravami, aby mohly v budoucnu odolávat času a především vlivům drsného podnebí.

Mezi figurkami kryštofodolského orloje nenajdeme sice všechny apoštoly, ale jsou tu dva světci Z nejbližšího okolí; a to sv. Zdislava z Lemberka a sv. Kryštof. Najdeme tu i postavu ponocného a jeho psa.

Po několika zkušebních pokusech a mnoha drobných úpravách by měl být třetí orloj v České republice dán do provozu již  začátkem prosince 2007.

Připomeňme si závěrem, jaké pozoruhodné památky můžeme v Kryštofově Údolí zhlédnout:

PhDr. František Vydra

 

Z Fiihrichovy, rodinné kroniky (pokračování)

Tímto způsobem nás Wenzel Führich informuje o svatbě, která se však ve skutečnosti konala až 25. září 1798. Nevěsta se jmenovala Johana Reilichová a narodila se v roce 1776. Její otec kdysi chodil do učení k malíři Ignáci Calvertovi do Liberce. Po šesti letech byl z učení propuštěn s výučním listem. Jeho otec (dědeček Josefy Johanny) se jmenoval Johann Wenzel Reilich, měšťan, povoláním řezník. V roce 1750 se vydal pěšky na pouť do Říma. Tato událost zůstala. dosud ve vzpomínkách rodiny. (Jeho poutnická hůl byla donedávna uschována ve Führichově domě, stejně jako obrázky mnoha italských měst, jimiž procházel bylo tam také potvrzení o zpovědi ze dne 25. května 1750 v Římě, podepsané jesuitou Valentinem Kerou) Tchýně Wenzela Führicha a matka Josefy Johanny se jmenovala Anna - Maria, roz. Tippoltová a byla dcerou tesaře a mydláře. Pocházela ze staré chrastavské rodiny.

Z manželství Wenzela a Josefy vzešlo jedenáct dětí, z nichž se však pouze dvě dožily dospělosti. Byl to Josef, nejstarší ze všech dětí a mnohem mladší dcera Maria - Antonia.

Je to smutný důkaz tehdejší vysoké dětské úmrtnosti. Marii-Antonii, svou pratetu, jsem ještě dobře znala, ale na svého děda Josefa von Führicha se již nepamatuji.            '

Uvádím seznam dětí Wenzela Führicha:

            1. Josef Führich:                nar.1800          zemřel   1876

            2. Marie – Anna                1803                            1804

            3. Johana                            1805                            1815

            4. Johannes                        1806                            1808

            5. Christiana                       1808                            1809

            6. Christiana                       1810                            1810

            7. Maria - Antonia              1811                            1888

            8. Wendelin                        1813                            1814

            9. Isidor                              1815                            1815

            10. Edmund                        1816                            1816

            11. Gabriel                         1818                            1818

Dědeček Ambrož koupil roku 1801 parcelu, kde chtěl postavit dům. Zdá se, že dům postavil jeho syn Wenzel, neboť se zmiňuje o tom, že bude kreslit projekt nového domu. Uvnitř domu však stojí napsáno „Postaven v roce 1802“. 16. října se tam Wenzel se svou ženou nastěhovali.

Ve svém deníku Wenzel Führich píše o strašné povodni na Jeřici dne 14. 6. 1804: “Po půlnoci jsme se museli vystěhovat, abychom se zachránili před záplavou. Večer po klekání se Vielkindovic dům zřítil... " Parcelu pro svůj dům získal Wenzel výměnou za svůj bývalý dům č. 77 a je velká škoda, že nesplnil svůj úmysl namalovat břeh po velké povodni a celou přední část svého domu.   

PhDr. František Vydra

 

Víte, co je to vajíčkovník?

Určitě vás napadla slova kakaovník, kávovník či mandlovník . Ano, jste 00 stopě, jde tedy o strom. Ale ani ten největší odborník vám nepotvrdí, že by někde na světě rostl strom, na němž by jako plody rostla vajíčka. O co tedy jde?

Myšlenka obnovit v českém pohraničí, kde dříve převažovalo německé obyvatelstvo, lidové zvyky (folklor), se může zdát téměř nesmyslná. A přesto se našel podivín, který se o takovou akci pokusil.    

Pan Milan Maršálek, bývalý redaktor Mladé fronty, žije teď v Liberci, ale v Dolní Řasnici na Frýdlantsku má svou víkendovou chalupu. Je to však budova pozoruhodná: bývalá kovárna rebela Ondřeje Stelziga, vůdce selského povstání na frýdlantském panství v roce 1680.  

Protože jezdí na chalupu již mnoho let, zajímá jej i dávná minulost obce. V některých částech Německa v, Sasku, ale i v Bavorsku viděl v zahradách před vesnickými domky stromy, na nichž byla zavěšena vajíčka, buď zcela bílá, nebo jednobarevně namalovaná, tedy ne zdobené velikonoční kraslice. Němci tyto vajíčkové stromy nenazývali Eierbaum, ale Wünschenbaum, volně přeloženo "strom (splněných) přání". Existovala totiž pověra, že kdo takové bílé vajíčko pověsí na strom do zahrady, tomu se splní jeho největší přání.

A tak pan Maršálek založil v obci novou tradici. Na Bílou sobotu se sejdou děti i dospělí a jdou v průvodu vesnicí až k nově opravené kapličce. Mnozí účastníci průvodu mají na sobě masky, které mají zahánět zimu. Masky mají představovat jarní květiny, kluci tropí hrozný rámus svými řehtačkami. Mnozí si přinesou z domova vajíčko, děti z mateřské školy jich mají připraveno také plný košíček. Cestou se vykřikují různé průpovídky, ale ani hudba, ani zpěv (bohužel) nejsou součástí této osobité oslavy jara.

Předem je připravená vzrostlá, čerstvě podříznutá bříza. Na její větvičky se přivážou všechna vajíčka, případně se tato výzdoba doplní červenými fáborky z látky. Pak se bříza za jásotu dětí vztyčí a zůstane tam několik dní či dokonce týdnů. "Vajíčkovník" je tedy název břízy s desítkami zavěšených vajíček, tedy strom, který bychom v přírodě marně hledali. Počet účastníků dosahuje obvykle několika set lidí, letos se konal již pátý ročník tohoto zvyku, oblíbeného v německých končinách. Původ tohoto velikonočního obyčeje prý je prastarý, pochází pravděpodobně již z pohanských dob.

PhDr. František Vydra

 

Lidové pranostiky na měsíc prosinec

Listopad je za námi a čeká nás nejkrásnější měsíc v roce - prosinec. Pro mnohé je to měsíc plný shánění dárků a hektických příprav nejen na vánoční čas, ale i na oslavu konce starého roku.

Naši předkové se na příchod Vánoc dívali poněkud z jiného pohledu než dnešní člověk. Pro tento měsíc se užíval i název prasinec- někde až do 19. století. V tuto dobu dopadá na zemský povrch vůbec nejméně slunečního záření, je nejvíce za­mračených dnů a nejvíce dnů mlhavých.Pojďme se podívat na prosinec prostřed­nictvím pranostik.

Prosinec končí, ale zima začíná. V prosinci zima laškuje, ale v lednu již kraluje.Je-­li prosinec mírný a vlahý, nenadělá nám leden těžké hlavy .Je-li prosinec blátivý, celý rok bude deštivý. Studený prosinec-brzké jaro.

A nyní několik pranostik k jednotlivým dnům.

Svatá Barbora (4.12.) nosí bláto do dvora. Sv. Barbora, větry přivolá. Svatý Mikuláš (6.12.) - ze sněhu hned vodu máš. Sv. Mikuláš splachuje střechy. Svatá Lucie (13.12.) je královna zimy. Když přijde sv. Lucie, najde tu už zimu. Od sv. Lucie zimy dost. Lucie noci upije, ale dne nepřidá.

O sv. Albíně, schovej se do síně. (16.12.)

O sv. Lazaru utěsni stodolu. (17.12.)

Na sv. Tomáše (21.12.) zima je už naše.

O sv. Tomáši, beranici na uši.

Přišel sv. Toma - nejlépe je doma. 

Na Adama a Evu (24.12.) čekejte oblevu.

Sv.Štěpán (26.12) brodí koně - je obleva.

Na Davida krále, mrazy nenadálé. (30.12.)

O Silvestru papeži, sněhy si již poleží. (31.12.)

Zima, kterou konec roku nese, ještě dlouho s námi třese.

A jaký bude rok? Zima bez sněhu-léto bez chleba. Proprší-li zima, odplave úro­da.Čím více sněhu v zimě, tím více sena. Hodně sněhu - hodně trávy. Není-li sně­hu, nebude hub. Zimní hřmění - pozdější bída.

A nakonec ještě několik vánočních pranostik.        

Vánoce jsou májem zimy. Dny nejkratší svátky nejdražší. Lepší Vánoce třeskuté, nežli tekuté. Na Boží hod vody - nadělají škody, Na Boží hod vánice - urodí se ovoce. Na Silvestra jižní vítr duje, příznivý rok to ohlašuje.            .

Přeji všem lidem, aby, se pranostiky, které naši předkové shromáždili a řídili se jimi, se vyplnily.

Tedy: „Když jsou noci nejdelší, jsou si lidé nejbližší“ aby „V zimě k sobě našli cestu lépe než v létě“ a aby „Štědrý den byl skutečnou perlou Vánoc.“

Krásné prožití vánočních svátků všem.

Mgr. Jaroslava Špaková

 

Existuje hrob Jiřího Mehla ze Střelic?

Dlouhých dvacet čtyři let vládl na grabštejnském panství slezský šlechtic Jiří MEHL ze Střelic, vzdělaný právník, vicekancléř Českého království za panování Rudolfa II. Dal přebudovat hrad Grabštejn na renesanční sídlo, zvýšení robotních povinností poddaných vyvolalo odpor, který vyústil v povstání proti němu.

Víme o tragické smrti jeho ženy Machny (utopila se v rozvodněné Nise u Machnína). Co se však stalo roku 1586, kdy musel své panství opustit?

Mehl podporoval dolování stříbra a lesk tohoto drahého kovu mu učaroval. Po mnoho let neodváděl do císařské pokladny tzv. regál, což byla třetina z vytěženého stříbra. Tím se sám obohacoval a bylo jen otázkou času, kdy se na to přijde.

A přišlo se. Jaký trest jej za tento přečin očekával?

Byl donucen k prodeji grabštejnského panství, aby mohl císaři neoprávněně přivlastněné peníze vrátit.

Koupil si mnohem menší tolštejnské panství a usídlil se v Rumburku. Na městském znaku Rumburka a Jiřetína pod Jedlovou vidíme dodnes tu nám dobře známou bílou labuť se zlatým šípem v zobáku. V Jiřetíně dodnes ukazují důl na stříbro. Zdá se tedy, že vidina stříbrného lesku Mehla pronásledovala dál.

V Rumburku žil pouhé tři roky (1586-89). Po třech letech zemřel a je zřejmě v Rumburku také pochován. Pátráme nyní po jeho náhrobním kameni, který se může nacházet v některém ze zdejších kostelů nebo v nějaké kapli. O výsledku našeho pátrání budeme naše čtenáře informovat.

PhDr. František Vydra

           

Co možná nevíte o vánočních zvycích

V předvečer sv. Barbory - 4.12. - chodily Barborky - bíle oděné ženy a dívky. V jedné ruce měly košík s dobrotami a v druhé metličku na zlobivé děti. Dnes zůstal z této doby zvyk řezání třešňových větviček. Jejich prostřednictvím se dříve věštilo. Někdy si děvčata pojmenovala každou větvičku jmé­nem chlapce a věřila, že větvička, která vykvete první, za to­ho chlapce se vdá.

Svátek sv. Mikuláše - 6.12.- se spojoval od středověku s ví­rou, bohatstvím a štědrosti, proto obchodníci uzavírali v ten­to den složité obchody. Někde je pokládán za patrona man­želství, jinde za ochránce rodiček a dětí před nemocemi. Pod­le legendy sv. Mikuláš obdaroval 3 dcery zadluženého otce ­dal, jim bohaté věno - a ty se pak mohly vdát. Již ve středově­ku chodily v tento den rozpustilé maškary po domech. Teprve později byly tyto obchůzky spojené s nadílkou. Také v souvis­losti s Mikulášem se konaly tzv. mikulášské trhy. Na nich se prodávalo rozmanité pečivo, figurky a drobné hračky. Byl mezi nimi čertík, mikuláš, miminko, kuře, ptáček, různé vě­nečky a pletence. Prodávali se také čerti ze sušených švestek. Mikuláš byl patronem námořníků, rybářů, převozníků, pečo­val o mosty a chránil před povodněmi. Později ho na tomto postu vystřídal sv. Jan Nepomucký.

Dnes již zapomenutý zvyk - a také neobjasněný - byl 7.12. na sv. Ambrože. Po vesnici chodil muž bíle oděný, s černou špi­čatou čepicí a v ruce držel koště. Tím honil děti a občas jim také utrousil z uzlíku cukrovinky.

Sv. Lucie 13.12. je spojována s předením lnu. V tento den se nesmělo příst ani drát peří. Pokud by žena neuposlechla, sv. Lucie ji komínem hodí prázdná vřetena a běda ženě, pokud by je nezaplnila. Někde chodily po domech "Lucky", jinde je do­provázely i ostatní postavy - poustevník, kominík, řezník, dráteník, krajánek apod.

Již v 16. a 17. století chodily na Štědrý den různé maškary, někde chodívali koledovat i pastýři, jinde ponocný. Adventní půst končil v tento den s východem první hvězdy. Teprve teh­dy zasedala rodina ke stolu. Počet lidí u něj nesměl být lichý, proto si lidé zvali předem hosty. Před večeří se pomodlili, po­děkovali za vše dobré v předcházejícím roce a popřáli si, aby se všichni zase za rok ve zdraví sešli. Tradiční jídla byla: kuba, muzika, hracho­vá a čočková polévka, hubník. Ryba nebyla příliš častá ani oblíbená. Byla považo­vána za jídlo postní a tak se na stolech v tento den větši­nou nevyskytovala. Část po­krmu se dávala dobytku, kladla se ke kořenům stromů a sypala se do studně.

Sv. Štěpán 26.12. se považo­val za patrona koní. Koňům se v tento den pouštělo ži­lou, aby byli celý rok zdraví a čilí. Chodilo se koledovat a známá koleda - Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně- přetrvala do­dnes. Tento den také končila čeledínům služba u sedláka.

Původně poslední den v roce nebyl spojen se žádným zvykem. Teprve později lidé chodili v tento den do kostela, aby podě­kovali za vše dobré v roce minulém. Podávala se podobná jídla jako o Štědrém dnu. Přes Silvestra nesměla nechat hos­podyně viset prádlo. Posměch získal ten člen rodiny, který vstal nejpozději. Někde chodívaly o Silvestra "Ometačky". Černě oděné ženy s hlavou ovázanou bílým šátkem. Vstoupily do stavení, ometly pec a popřály hospodáři šťastný nový rok. Pak poprosily o almužnu.

Konec starého a začátek nového roku provázel vždy a všude přípitek s přáním zdraví a štěstí lidé tak činili nezávisle na čase, majetku a víře.

Tento krásný zvyk přetrval až do dnešních dnů . Tak tedy „abychom k Vám přes rok přišli a Vás ve zdraví našli!“

 

Mgr. Jaroslava Špaková

 

Putování za tajemnými místy našeho kraje  

V minulém čísle bulletinu jsme se seznámili s tajemnými místy Lužických hor. Dnes budeme v objevování pokračovat. První naše zastávka vede do Jablonného v Podještědí, které je jistě jedním z nejslavnějších poutních míst. Asi je známo, že tu půso­bila sv. Zdislava, manželka Havla z Lemberka, kde oba žili. Jablonné leží na staré obchodní stezce a blízký léčivý pramen jis­tě neušel pozornosti poutníků. Známý kostel- dnes Bazilika minor - sv. Vavřince a sv. Zdislavy skrývá pod zemí několik pater ještě ne zcela prozkoumaných chodeb. Podle pověsti je začali budovat již Keltové a dominikánští mniši je využili a rozšířili. Právě řád dominikánů klášter ve 13. století založil. Pod oltářem je hrob sv. Zdislavy. V dalších podzemních prostorách je hrobka Pachtů z Rájova - majitelů zámečku v Jablonném, dále Františka Antonína Berky a jeho sestry Františky Rozálie Kin­ské. Hrabě František poskytl na stavbu peníze a vybral známého architekta Jana Hildebrandta, aby nový kostel navrhl. Hra­bě však náhle v r.1706 zemřel. Byl posledním mužským potomkem rodu Berků. Stavební práce se tak na čas zastavily. Nedo­statek financí si každý vyřešil po svém. Dominikáni stavbu zjednodušili a Hildebrandt znechucen odchází do Rumburku, kde začíná stavět Loretu.

Kousek od chrámu najdeme další kostel, který kdysi sloužil jako škola i pivovar - dnes je možné z jeho opravené věže vidět Jablonné v Podještědí a okolí z výšky. (Dokončení příště)      

Mgr. Jaroslava Špaková