Bulletin 151 - 7-8/2007
Letopočty
se sedmičkou na konci
1387: Nejstarší zmínka o kapli sv. Barbory, patronky horníků, na Grabštejně.
1447: Z tohoto roku se zachovala nejstarší městská pečeť. V té době vládl na Grabštejně šlechtický rod Donínů, který měl ve svém erbu stříbrný jelení paroh. Ten je zobrazen na chrastavské pečeti. Je zde také latinský nápis SIGILLUM CIVITATIS CRACA VIENSIS.
1527: Majitel grabštejnského panství, Mikuláš II. z Donína, udělil našemu městu nová městská privilegia (24 bodů).
1547: Andělská Hora, proslavená těžbou stříbra, získala toho roku tzv. „horní svobodu“, tj. soubor privilegií pro horníky.
1627: Rakouský císař Ferdinand II. vydal listinu s názvem „Obnovené zřízení zemské“. Podle ní museli odejít ze země občané nekatolického (protestantského, luteránského, českobratrského) vyznání. Měli ovšem možnost se své víry zříci a přestoupit (třeba jen naoko) ke katolíkům. Většina z nich však raději opustila Čechy.
1707: Původně dřevěná kašna uprostřed chrastavského náměstí byla nahrazena kašnou z pískovce. Pitná voda byla přiváděna dřevěným potrubím z prameniště za farou (na místě dnešní továrny Benteler).
1867: Tohoto roku byl v Chrastavě založen Svaz dobrovolných hasičů. Prvním velitelem byl zvolen Karl Vielkind.
1897: Na konci července po několikadenních deštích se rozvodnily všechny vodní toky. Byla to nejničivější povodeň, jakou Chrastava ve své tisícileté historii zažila. Hladina Jeřice i Nisy nebývale stoupla. Mohutný příval vody strhl lávky a mosty a podemlel mnoho dřevěných domů, stojících poblíž řeky. Byla podemleta i silnice do Nové Vsi, takže doprava (koňské povozy) byla dočasně vedena přes osadu Vysokou.
Stejně jako v minulých letech připravuje i letos Společnost přátel historie města Chrastavy vlastivědný výlet nejen pro své členy, ale také pro zájemce z řad chrastavských občanů. Kdy se zájezd uskuteční? V sobotu 18. srpna 2007.
Jaká bude trasa výletu? Mšené/lázně - Peruc - Louny – Panenský Týnec - Třebíz . Odjezd bude v 6:00 hod. z chrastavského náměstí od budovy školy.
Cena zájezdu: 230,- Kč (V ceně není zahrnuto vstupné.)
Předpokládaný návrat do Chrastavy po 20:00 hodině.
Přihlášky se přijímají v městském Infocentru na rohu náměstí (pan Vydra, pan Šulc, paní Špaková).
Zajímavá
statistika z roku 1900
Toho roku bylo v našem městě 35 hostinců, 4 kavárny, 23 potravinářských obchodů, 16 pekařů, 12 řeznictví, 11 malířů a natěračů, 10 zahradnictví, několik trafik a 6 truhlářů.
Byly zde i živnosti, s nimiž se dnes již nesetkáváme, např. puškař, několik košíkářů, výrobce mýdla, krupaři, malíři porcelánu, punčocháři aj. Celkem se v našem městě provozovalo v té době 142 různých řemesel.
Historie chrastavského koupaliště se datuje již do roku 1893, kdy bylo vybudováno za posledními domky směrem k Vítkovu. Bazén měl dvě oddělení - pro plavce a pro neplavce a za vstupné se již tenkrát platilo. Zajímavostí bylo oddělené koupání mužů a žen, pouze ve středu, v sobotu a v neděli bylo koupání společné, rodinné. Od začátku provozování zde probíhala výuka plavání, výuku vedl zdejší kantor pan Kumpert a měl k tomu ještě dva pomocníky. Vzhledem k poloze starého koupaliště s malou odpočinkovou plochou a velkým zastíněním začalo město počátkem 30. let hledat jiný prostor pro výstavbu nového koupaliště. Původní záměr byl vystavět koupaliště za záclonárnou, na konci Luční ulice. Konečné rozhodnutí však bylo jiné. V roce 1931 byla provedena regulace Vítkovského potoka a jeho odkloněním vznikla rozlehlá plocha, z níž větší část připadla Sokolu, který zde vystavěl hřiště a krytou halu. Obojí stojí dodnes...
Druhá plocha, na místě bývalého továrního rybníka firmy Pollack byla určena pro výstavbu nového koupaliště. Toto rozhodnutí padlo v roce 1934 a v roce 1935!! se nové koupaliště slavnostně otevíralo. Bylo to velmi moderní zařízení a umožňovalo provozovat opravdový plavecký sport. Návštěvníkům sloužily od počátku čtyři závodní dráhy se startovacími můstky či šestimetrový skokanský můstek včetně můstku pérového. K dispozici byly kabiny, šatny, úschovna kol, sprchy a tělocvičné nářadí včetně hrazdy a stolního tenisu. Prostor v koupališti pro plavce byl oddělen od neplavců dřevěnou lávkou. Personálu sloužil stylový dřevěný domek s výhledem do Vítkovské ulice, a tak vstupenky pro příchozí mohly být připraveny již předem.
Přes léto v domku plavčík přespával, takže koupaliště i ohlídal. Prvním plavčíkem byl pan Josef Schnelka. Byl vybrán konkursem a poslán do Prahy na kurz.
Na koupališti se podávalo občerstvení, pokud někdo zůstal přes poledne, mohl dostat i oběd. Protože v prvním roce provozu nebylo koupaliště ještě zcela zařízeno, věnovali místní továrníci a živnostníci darem stolky, židle, lavičky a slunečníky. Darované věci opatřovali reklamními štítky svých firem.
Plavčík intenzivně vyučoval plavání, takže zájem o vodní sporty po otevření bazénu nebývale vzrostl. „Každý borec plavcem“ bylo heslo oněch dnů. Na koupališti se pořádaly plavecké přebory okresního a krajského formátu. Členové jednotlivých sportovních spolků oblékali plavky v barvách svých klubů a návštěva koupaliště se stala prestižní záležitostí nejen pro mladé.
Otvíralo se časně zrána a bylo otevřeno až do 21:00 hodin, aby se mohli vykoupat i prodavači z místních obchodů či lidé, dojíždějící za prací do Liberce. (Volně převzato z Bulletinu č. 2/1990.)
Za poslední století město podvakráte vložilo do výstavby či renovace tohoto historického majetku částku, která výrazně přesahovala možnosti běžných rozpočtů. Poprvé při výstavbě a podruhé při rekonstrukci v sedmdesátých letech. Investice do provozu koupaliště byly učiněny i v polovině 90. let. Je nutno říci, že koupaliště sloužilo k užitku, a to zejména místních občanů, takřka 70 let.
Mělo několik lepších a také horších období. Poslední léta provoz koupaliště již jenom upadal.
Po městě se šíří účelové a nepravdivé fámy ohledně tragického stavu přitékající vody, jejího nedostatku, o prosakování vodní nádrže a šířených nemocech.
Skutečný stav věci je však poněkud jiný. V posledních letech byla zanedbána péče o hráz, takže voda v období sucha přitékat prostě nemohla. Kvalita přitékající vody je standardní a z hlediska hygienického byl provoz koupaliště v Chrastavě omezován jako jeden z posledních v okrese! Průsak koupaliště je nepodstatný, protože výměna vody nutná k běžnému provozu zařízení mnohokráte eventuelní průsak přesahuje.
Faktem je, že poslední správce zakázal na koupališti zábavu i sport, ale například i vlastní jídlo! Občerstvení, bylo-li nějaké, prodávala často různá „nemytá“ individua. Na koupališti někteří návštěvníci nedodržovali základní hygienická pravidla, takže namísto toho, aby byli vykázáni, třeba i za asistence policie, odcházeli návštěvníci z řad slušných. Bohužel je nutno říci, že ten, komu to vadilo nejméně, byl majitel koupaliště, tj. město. Kdyby byly včas projednány a odstraňovány problémy s provozem, které tížily jeho návštěvníky, mohlo být koupaliště v provozu i letos.
Před dvaceti lety byly v Chrastavě zbourány dva kulturní domy (Koruna a Střelnice), jeden uzavřen (bývalý hotel Praha), aby se mohlo říci, že Chrastava nemá odpovídající zařízení a našel se argument pro výstavbu zařízení nového. Výsledkem je pouze to, že už dvě generace dětí nemohly jít v Chrastavě do tanečních, dvacet let si nemáme kam jít zatancovat nebo kam pozvat pořádnou kapelu na koncert. Naprostá většina obyvatel to pociťuje jako jeden z největších handicapů tohoto města.
Nyní se hledá argument, jak zprovodit ze světa koupaliště. Ne každý z rodičů však může poslat svoje dítě k moři, případně s dohledem a stovkou v kapse každý den na Kristýnu...
Ani vize kempu, bufetu a sportoviště, které vzniknou namísto zasypaného koupaliště nevyřeší problém našich dětí. Přestože to přesahuje rámec této přílohy Chrastavských listů, navrhuji provozovat naše koupaliště ještě nějaký ten rok tak, jak je. Je to technicky možné a záleží jen na lidech, jak se to bude dařit. A mezitím dát prostor dobrým nápadům, jak provoz vylepšit podle soudobých představ. Mimochodem, ve městě podobném našemu právě otevírají nové koupaliště za 20 milionů. Bylo vybudováno z prostředků EU... Řešením opravdu není začít ničením toho, co by mohlo ještě dobře posloužit. Zaplať Pánbůh zatím nebyla podepsána smlouva o pronájmu koupaliště na 30 let za účelem jeho zasypání a přeměnu na camping pro přijíždějící a sportoviště.
Pan starosta přislíbil, že na podzim otevře veřejnou diskusi o tom, jak s koupalištěm naložit do budoucna, za což mu patří dík. Je to projev dobré vůle a jistě i úcty k mínění občanů.
A na nás záleží, jak s touto příležitostí naložíme...
Takže, přátelé, spoluobčané, maminky malých dětí, sportovci, plavci i neplavci! Přemýšlejte, jak Chrastavě zachovat koupaliště, vylepšit a rozšířit možnosti jeho fungování. A umožnit naším dětem, aby dobře a bez nesmyslných výdajů mohly v našem městě strávit prázdniny tak, aby na ně mohly vzpomínat ještě za 50 let v houpacím křesle.
Některým z nás se to v dětství podařilo a věřte, že by bylo o čem vyprávět...
Ing. Lambert Medřický
Vlevo od cesty na Vysokou stávala tzv. Kloboučníkova lípa (Hutmacherlinde). Tento mohutný osamělý strom byl zdaleka viditelný a byl odtud nádherný rozhled do dalekého okolí. Strom byl velmi starý a uvnitř byl dutý. V dutině byla lavička. V roce 1916 se po silné vichřici lípa skácela a na jejím místě prý byl zasazen nový stromek.
Na levém břehu Jeřice
- asi sto metrů po proudu pod mostem u dnešního autobusového nádraží - stávalo
zvláštní zařízení: drtič kostí (něm. Knochenstompe). Rozemílaly se zde
zvířecí kosti na moučku, která se používala ke hnojení polí. Zařízení
bylo v provozu až do roku 1919.
Na Richtrově vrchu (za kostelem a farou) stojí dodnes velká budova, která se v minulosti nazývala "kretscham". Bylo to sídlo rychtáře. Zde se svou rodinou bydlil, měl tu i výčep, nechyběl tu malý sál k pořádání zábav, byla tu i místnost, kde se scházeli radní a kde se soudilo. K rychtě patřilo také nevelké hospodářství (stáje, stodola) a cihelna. Pod rychtou se dnes nachází Družstevní ulice. Dříve se tato část města nazývala Hradschin (název je prokazatelně slovanského původu) a patřila k nejstarším ve městě.
Mezi silnicí č. 1/13 ("dálnicí") a novým obchodním domem Plus bývalo v nevelkém lesíku místo, kde během tzv. druhé slezské války zahynul a byl pohřben 4. března 1745 pruský důstojník, který byl údajně tatarského původu. Proto se onen lesík jmenoval Tatrich.
Na prostranství vedle Führichova rodného domu býval dobytčí trh. Po 1. světové válce byla tato plocha upravena, pokryta štěrkem, v roce 1922 zde byl vysázen trávník a květiny.
Uplynulo již více než 70 let od doby, kdy byly v pohraničních oblastech poblíž hranic s Německem budovány tzv. řopíky, tedy železobetonové bunkry, jejichž výstavba v letech 1936 - 38 byla velmi intenzivní.
Opevnění v blízkosti našeho města (Bedřichovka, Ovčí hora, Dlouhá hora) jsou poměrně malá, avšak v některých místech - např. Náchodsko, Orlické hory - jsou mnohem větší s rozsáhlými podzemními prostorami.
Na jihu země - proti území neutrálního Rakouska - se obranná zařízení nebudovala, protože se bláhově věřilo, že neutralita nebude za žádných okolností porušena. Po zabrání Rakouska fašistickým Německem se samozřejmě žádné mezinárodní dohody nedodržovaly.
Jaký je dnešní osud "řopíků"? Jsou to prakticky nezničitelné stavby. Některé jsou upravené do původního stavu - včetně vnitřního vybavení a obětaví členové spolků, kteří se zabývají vojenskou historií, dokonce návštěvníkům podávají odborný výklad. Většina objektů však postupně chátrá.
Starší generace,
která má události ze září 1938 dosud v živé paměti, trpí dodnes
traumatem z tehdejší situace, kdy se naše armáda chtěla bránit, byla na
obranu dobře připravena, ale bránit se na základě podmínek tzv. Mnichovské
dohody nesměla...
PhDr. František Vydra
Nová pamětní deska v našem městě
Víte, kolik pamětních desek je v našem městě rozmístěno? Není jich mnoho a dají se snadno spočítat na prstech jedné ruky. Tři...
Na čelní budově školy na náměstí jsou vlevo od hlavního vchodu umístěny dvě kovové desky, které nám připomínají první a druhou světovou válku. Ta nejstarší byla zhotovena na počest italského legionáře Františka Turpiše, který byl jako zběh popraven Rakušany v severoitalské vesnici San Stino v roce 1918, několik měsíců před koncem 1. světové války.
Pod touto deskou je upevněna druhá se jménem Rudolfa Loudáta. Tento chrastavský občan byl za odbojovou protifašistickou činnost popraven v Drážďanech v roce 1944. (Zachoval se originál jeho posledního dopisu rodině, napsaný několik hodin před popravou.)
Ta třetí deska je z kamene a byla umístěna na budovu městského muzea v roce 1995. Tehdy se vzpomínalo 50. výročí ukončení druhé světové války. Do Chrastavy tehdy přijely dva autobusy z Francie. Byly v nich francouzské židovské ženy, které tu pracovaly v posledních dvou letech války ve zbrojovce Spreewerke (Totex, Elitex). Na jejich počest byla zhotovena třetí deska s francouzsko - českým textem.
A ta nejnovější, v pořadí čtvrtá?
Ve středu 13. června 2007 byla na stěnu muzea slavnostně umístěna mramorová deska ze dvou částí, a to s českým a německým textem. Pro naše čtenáře není žádnou novinkou, že se Chrastava často nazývala „městem malířů“, protože se zde narodilo nebo dlouhá léta žilo deset (!) akademických malířů. Pouze jeden z nich - prof. Willi Sitte - žije a oslavil letos své 86. narozeniny. Jeho rodný dům stojí v Pobřežní ulici a má čp. 6. Matka byla Češka a od ní se naučil hovořit česky a dodnes svou mateřštinu nezapomněl. Otec byl německého původu a měl zahradnictví. Ve 30. Letech 20. století zaujímala celá rodina vyhraněné antifašistické postoje.
Po Mnichovské dohodě musel Willi Sitte proti své vůli odejít na frontu v uniformě nenáviděného wehrmachtu. V roce 1944 byl přeložen na italskou frontu a přeběhl k nepříteli - k italským partyzánům. Na umělecké škole v Miláně studoval malířství.
Od roku 1947 žije v Halle poblíž Lipska. Loni - u příležitosti jeho 85. narozenin - byla zřízena ve městě Merseburg galérie, kde jsou trvale vystavena jeho díla.
Prof. Willi Sitte se omluvil dopisem, že se osobně slavnostního odhalení desky nemůže ze zdravotních důvodů zúčastnit.
Je přece všeobecně známo, že sv. Vavřinci. Pojďme se však podívat na původ jeho jména, osobu i osud podrobněji. Jméno Vavřinec u nás není už příliš běžné. Má své počátky ve starověku a v latinské podobě zní Laurentius. To znamená, že nositel pocházel z Laurenta (přímořské město v Latiu).
Pro nás je důležitý datum jeho svátku - 10. srpna a s ním i blížící se pouť.
O jeho skutečném původu toho mnoho jasného není. Přišel do Říma ze Španělska a stal se arcijáhnem papeže Sixta. Císař Valeriánus křesťany pronásledoval a papeže nechal také zatknout. Při cestě na popraviště doprovázel papeže právě Vavřinec. Před smrtí měl přání rozdělit církevní poklad mezi chudé. Císař však chtěl zlato pro sebe a žádal Vavřince, aby zlato a poklady vydal. Ten odmítl a vyžádal si tři dny na rozmyšlenou. Poklady rozdělil chudákům a třetího dne se se všemi lidmi dostavil před císaře s tím, že toto jsou všechny poklady církve. Panovník se rozlítil a odsoudil Vavřince k smrti. Nejprve musel podstoupit kruté mučení a bití holemi.
Byl přivazován na žhavé pláty, ale Vavřinec ani nehlesl. Zuřivý císař ho nakonec nechal opékat na rožni. To se stalo 10. srpna roku 258. Jeho ostatky jsou v kostele sv. Vavřince v Římě. Další vzácnost (Vavřincova hlava) je uchována ve Vatikánu.
Sv. Vavřinec je patronem mnoha oborů, profesí a živností. Hlásí se k němu knihovníci, archiváři, kuchaři, pivovarníci, hostinští, ale i pradleny, žehlířky, cukráři, sklenáři, hasiči, žáci i studenti. Lidé se k němu modlili vždy, když hrozilo nebezpečí ohně. Vavřinec je také „prvním podzimním bratrem“, který zahajuje pěstování podzimních plodin. Spolu se sv. Floriánem a Agathou patřil k ochráncům před požáry.
Podle starého zvyku visely na domech kolem svátku tohoto světce jeřabiny. Tento obyčej má původ velmi prozaický. Vavřince kdysi stíhali vojáci, a ten se ukryl do domu, který si označili větvičkou jeřabin. Když ho ráno hledali, byly větvičky na všech domech a Vavřincovi se podařilo uniknout.
A tak jistě nejsou od věci slova, která o něm řekl papež Lev Veliký: „Oheň, který hořel v něm, mu pomáhal snášet zevní oheň mučednický“.
Patří mezi nejoblíbenější světce hned po sv. Petrovi a sv. Pavlovi.
Podle dostupných pramenů zpracovala J. Špaková