Bulletin 148 - 4/2007
Neznámá osobnost
To, že na dvoře císařů a králů se vyskytovalo mnoho
osobností zabývajících se různými vědami, někdy i
pavědami, je všeobecně známé. Jména alchymistů jako Scott,
Kelley a mnho dalších si jistě každý připomene třeba z
filmu Pekařův císař. Ale jméno John Dee (čti dý) asi
většině nic neřekne. A přece to byla v 16. století velmi
zajímavá osobnost. John Dee se narodil v roce 1527 v Londýně.
Byla to významná postava tehdejší doby. Zabýval se
přírodovědou, matematikou, alchimií apod. Studoval na
univerzitě v Camridge, v Holandskuzískal přírodovědné
vzdělání. Napsal spis "O námořní navigaci",
živil se ikreslením námořních map, sestavováním
horoskopů, zabýval se praktickou magií a alchymií s
magickými zrcadly ve spolupráci s médii. Jeho hlavním mediem
byl Edward Kelley, vlastním jménem Talbot. Byl ve styku s
předními vladaři Evropy. Vypracoval osobní horoskop pro
královnu Alžbětu I., estetický spis věnoval osobně
Maxmiliánovi I. S Kelleym odjel do Polska, v Anglii však
zanechal veliké dluhy. Dav vyraboval jeho dům a zničil sbírky
i knihovnu.
Když se dostal do Čech, byl přijat Rudolfem II. Na nátlak
jednoho mnicha musel Prahu opustit a byl svěřen do péče
Viléma z Rožmberka. Společně se svou ženou se usídlil v
Třeboni. Díky intrikám Kellyho musel Třeboň opustit a
vrátit se do Anglie. V Anglii byl jmenován profesorem v
Manchestru a byl podporován královnou Alžbětou. Její syn
Jakub už mu tolik nakloněn nebyl a dokonce ho zbavuje
profesury. V roce 1608 Dee umírá.
Kniha
Oznamujeme zájemcům, že máme v informačním centru
(v muzeu) na prodej ještě několik výtisků knihy o KRYŠTOFOVĚ
ÚDOLÍ. V knize jsou nádherné barevné fotografie
Siegfrieda Weisse, poutavý text napsal RNDr. Miroslav Nevrlý.
Publikace stojí 230,--Kč. Využijte příležitosti a
přijďte si tuto zajímavou knihu koupit, nebudete litovat.
Opět (vlakový)
velikonoční zájezd do Lužice
Upozorňujeme zájemce o VELIKONOČNÍ ZÁJEZD do
Budyšína, že letos bude uspořádán vlakový zájezd na
jízdenku se slevou (Libnet). Pojede se přes Žitavu do
Budyšína, kde účastníci zájezdu budou mít možnost vidět
průvod jezdců na koních, kteří pojedou do vesnice Radwor.
V plánu je také prohlídka historické části města a
Srbského muzea. Vezměte si s sebou 2 – 3 eura. Sraz
účastníků tohoto velikonočního zájezdu je v neděli 8.
dubna 2007 přímo na chrastavském vlakovém nádraží.
Jízdenku si kupuje každý sám. Vedoucím zájezdu je p.
Zdeněk ŠIMEK a Vladimír DLOUHÝ. Návrat do Chrastavy je kolem
18:00 hodiny.
Nová brožurka pro
chrastavské žáky
Městské muzeum vydalo pro žáky základní školy novou
publikaci s názvem MOJE MĚSTO CHRASTAVA. Je určena
všem dětem, které se chtějí o městě, ve kterém žijí,
dozvědět co nejvíce. Najdete tam stručné dějiny města,
významné letopočty z historie, šlechtické erby,
zajímavosti o hornictví, o názvech některých chrastavských
ulic, o deseti chrastavských malířích, o pamětihodnostech
Chrastavy), popis městského znaku, seznam všech starostů od
roku 1945 do r. 2007, informace o partnerském městě Eichstätt
(v Bavorsku), výšky hor v našem nejbližším okolí, názvy
sedmi známých pověstí, kvíz s několika otázkami (a
odpověďmi), dozvíte se o cizincích v našem městě, údaje
o Trojmezí (či Trojzemí), o katovi, šibenici a “smolné
knize”, nechybí tam ani přehledná mapka okolí. Cena této
brožury pro děti je 10,-- Kč.
Nová mapa Euroregionu
Turistům a všem, kteří rádi cestují a chtějí poznat
všechny tři části tzv. EUROREGIONU NISA (českou, německou a
polskou), připomínáme, že máme v městském infocentru
dostatečné množství map DREILÄNDERECK – TROJZEMÍ
– TRÓJSTYK za pouhých 50,--Kč. Tato kvalitní
mapa má měřítko 1 : 200 000 a je vhodná pro
cykloturistiku a cestování autem. Na české straně
je tu oblast Ústí nad Labem, Mladá Boleslav, Liberec, Jablonec
a Trutnov, na německé Pirn, Budyšín, Bad Muskau,
Görlitz a na polské Zgorzelec, Jelenia Góra a Legnica.
Zajistěte si tuto mapu dřív, než přijde hlavní letošní
turistická sezóna.
Upozornění pro
filatelisty
V městském infocentru si můžete zakoupit poštovní
známky s přítiskem naší nové chrastavské radnice. Cena
celého aršíku je 160,--Kč. Cena jedné známky v hodnotě
7,50,--Kč + přítisk radnice = 16,--Kč. Neváhejte a
přijďte si koupit několik posledních “chrastavských”
známek.
Pravidelná schůzka
Společnosti přátel historie města Chrastava
V úterý 27. března 2007 se v městském muzeu konala
pravidelná schůzka členů SPOLEČNOSTI PŘÁTEL HISTORIE
MĚSTA CHRASTAVY. Hovořilo se o včasném odevzdání
žádosti o grant (peněžitou podporu spolkové činnosti), o
přípravě vlakového velikonočního zájezdu do Horní Lužice
v neděli 6. dubna 2007 (vedoucí p. Zd. Šimek a
p. Vl. Dlouhý). Jednalo se také o uspořádání autobusového
zájezdu pro chrastavskou veřejnost a o přednášce Dr.
Edela z Muzea Karolíny Světlé v Českém Dubu).
Z Führichovy rodinné
kroniky (pokračování)
Smrt bratra Antona zhatila jeho plány na hudební vzdělání a
kariéru. Měl také velké nadání pro kreslení a malování.
Kdyby se býval rozhodl, že se stane malířem, byl by asi
nešťasten. 29.9. 1755 ukončil můj otec vyučení u krejčího
a byl přijat do cechu jako tovaryš. Vydal se s požehnáním
rodičů a s boží ochranou do ciziny. Pracoval v různých
městech a poslední dva roky sedmiletého vandrování pracoval
v Drážďanech.Ve dne byl u mistra, ubytování a stravu měl
společné s bratrem Gabrielem Josefem, který byl zařazen jako
komorní hudebník a nacházel se po mnoho let v neutěšených
finančních poměrech.Zaměstnanci královského dvora
dostávali pouze polovinu dřívějšího platu a druhá polovina
jim byla připisována do budoucna. Můj otec se také dělil se
svým bratrem o to, co si za své krejčování vydělal. Bratr
Gabriel Josef mu zato přenechal ten kousek pole, který mu
daroval otec. Když se po sedmi letech vandrování vrátil
kvůli rodičům zpět do Chrastavy,bylo jeho první starostí,
aby získal v cechu mistrovská práva, což tehdy stálo
spoustu peněz. Obdržel mistrovské právo zároveň s právem
měšťanským 26. září 1762. Jako svobodný provozoval pak
v domě svých rodičů krejčovské řemeslo. Žili klidných
domácím životem. Teprve smrt matky Marie-Anny, rozené
Lichtnerové, v roce 1765 tento pokoj narušila. Roku 1766
odkoupil můj otec Ambrož od tesařského mistra Tomáše
Sperbera dům a téhož roku se oženil s jeho nejmladší
dcerou Beatou. Tato moje nová matka byla nadmíru pracovitá a
zručná ve svém počínání. Měla energickou a živou povahu.
Otec však byl jejím pravým opakem. Měl sklon k melanbcholii.
Pro otce a celou domácnost byl matčin charakter velmi
užitečný, což otec uznával a vysoce oceňoval. Pro matku byl
naopak otcův temperament často předmětem starostí a
problémů. Ať podnikal cokoli, všude viděl především
potíže a velmi málo důvěřoval sám sobě. Mohl vykonat
nekonečně víc, než si myslel. Byl přespříliš pokorný a
skromný. Samota, zdrženlivost a ničím nenarušovaná činnost
byly pro něho nejpříjemnějším duševním prostředím.
Všechno, co dělal, dělal s největší poctivostí, až
úzkostlivostí. Když se někdy v neděli zabýval trochu
malováním, byla to vždy pro něho duševní pohoda.
V prvních letech manželství se zdálo, že že matčin živý
temperament přispívá k rozvernosti a větší sdílnosti
mého otce. Snad by to tak bylo i nadále, nebýt velké drahoty
v letech 1771 a 1772, kdy si oba rodiče přes veškerou svou
píli snížili své postavení. Otec uvěřil myšlence, že
plány lidí nejsou k ničemu a že je nutno přenechat další
osud božské prozřetelnosti. Otec nevyhledával žádné
známosti a vyhýbal se pečlivě těm starým, už existujícím
a odmítal každý kontakt, pokud to nebylo nutné pro jeho
povolání. Lidé, kteří třeba už tisíckrát přešli kolem
našeho domu, nevěděli, že tu bydlí krejčí, ačkoliv byl
již 16 nebo 17 let zdejším obyvatelem a majitelem domu. Moje
matka mu často říkávala, když jsem byl ještě malý
chlapec: “Udělej si na dům vývěsní štít, aby lidé
alespoň věděli, že tu bydlí krejčí, tím spíš, že si ho
dovedeš sám namalovat.” On však na její slova obvykle
namítal: ”Ti zákazníci, kteří jsou mi určeni od boha, ti
přijdou, i když žádný štít mít nebudu…” Protože se
jeho dřívější životní plány zhatily, nacházel své
štěstí ve vnitřním klidu a spokojenosti. Děti trestal
obvykle dlouhým napomínáním, při čemž se barva jeho
obličeje měnila. Nám dětem ho bývalo velmi líto. Stávalo
se, že si zákazníci přišli pro ušité šaty, ale zaplatili
mu mnohem méně, než požadoval. Slibovali, že si v budoucnu
opět dají u něho něco ušít, a pak prý všechno zaplatí.
(Pokračování v příštím čísle.)
Dvě nové pamětní
desky v našem městě
Již před dvěma měsíci jsme v našem BULLETINU psali o
zhotovení dvojjazyčné pamětní desky chrastavského rodáka, malíře
Willi SITTEHO, který se letos v únoru dožil 86 let.
Bydlí ve městě Halle a loni byla v nedalekém městě
Merseburg slavnostně otevřena galérie, v níž jsou
umístěny jeho obrazy. Při projednávání došlo ke změně.
Deska nebude umístěna přímo na jeho rodném domě
v Pobřežní ulici č. 6, ale přímo v centru města na
stěně městského muzea na rohu náměstí. Vše je schváleno
a připraveno, deska bude slavnostně odhalena zřejmě
v červnu. Nedávno požádali bývalí makedonští žáci,
kteří žili ve 2. polovině 50. let minulého století spolu
s řeckými dětmi v budově dnešního VÚDM (dětského
domova) dopisem chrastavský městský úřad , zda by bylo
možné, aby byla jako vzpomínka na jejich pobyt v našem
městě umístěna přímo na zdi VÚDM nebo někde ve středu
města pamětní deska s dvojjazyčným makedonsko-českým
nápisem. Tyto děti – dnes již dospělí lidé v důchodu
– byli sirotci. Jejich otcové jako partyzáni v řecké
občanské válce v letech 1945-46 padli kdesi v horách za
svobodu své země. Na řecké modro - bílé vlajce je devět
pruhů. Proč? Devět je slabik v jejich hesle za osvobození.
Zní: E-lev-te-ri-á o tha-na-tos, v překladu “Svobodu
nebo smrt!” Městský úřad dal k tomu svolení a
pravděpodobně ještě v tomto roce bude pamětní deska
zhotovena a umístěna na vhodném místě. (Z dřívější
doby se zachovaly tři pamětní desky. Na čelní stěně
školní budovy na náměstí, která se právě opravuje, visí
vlevo od hlavního vchodu dvě kovové (bronzové) desky. Jedna
z nich připomíná smrt italského legionáře Františka
TURPIŠE, druhá popravu Rudolfa LOUDÁTA v roce
1944 v Drážďanech. V roce 1995 – u příležitosti 50.
výročí ukončení druhé světové války – byla na stěně
městského muzea slavnostně odhalena francouzsko-česká
pamětní deska na počest francouzských židovských žen,
které za války pracovaly ve zbrojním podniku Spreewerke.)
Makedonské děti v
Chrastavě
Starší občané se jistě dodnes pamatují na pobyt řeckých
dětí v našem městě v polovině 50. let. Byly ubytovány
v dnešním VÚDM a chodily na vyučování do školní budovy
za kostelem. Češtinu zvládly vcelku brzy. Mezi nimi bylo
několik desítek makedonských dětí, které kromě
řečtiny uměly hovořit nám blízkým slovanským jazykem –
makedonštinou. Učily se samozřejmě také řecky,
několik hodin týdně hovořily a psaly makedonsky,
svou mateřskou řečí. Tyto děti prožily hrůzy
občanské války, poznaly, co to je ztratit ve válce otce či
staršího bratra. Seděly ve školních lavicích, ale v jejich
vzpomínkách zůstaly navždy otřesné zážitky z doby
nemilosrdné občanské války. Musely vlastně znát tři
druhy abecedy: řeckou, makedonskou (je to vlastně druh
azbuky, kterou znají dospělí z výuky ruštiny ze svých
školních let) a latinku, protože se učily také česky.
Mnohé z makedonských dětí ovládly češtinu tak dobře, že
byly později zařazeny spolu s českými žáky do stejné
třídy, psaly normální české diktáty a slohové práce.
Jejich učitel makedonštiny se jmenoval Stavros Papageorgiu. Řečtinu
tu vyučoval Stratos Lambrinakos. Děti rády zpívaly,
v době velkých svátků chodily oblečené v makedonském
národním kroji. Chodily do zájmových kroužků a když
ukončily základní školu, mnohé z nich studovaly v naší
republice na středních školách. I později, když už byli
dospělí, přijížděli občas mladí Makedonci do Chrastavy,
aby si připomněli místa, kde strávili několik hezkých let
svého dětství a mládí. Někteří se po letech
přestěhovali domů, do Makedonie (ta byla mnoho let součástí
Jugoslávie, po roce 1990 se stala samostatnou republikou).
V roce 2008 uplyne již 60 let od příchodu více než 15 000
makedonských a řeckých dětí, žen a starců do tehdejší
Československé republiky. Přijeli do naší země na jaře
roku 1948 vlakem v početných skupinách. Uprchli tehdy ze
svých domovů, kde žili po celé generace. Děti byly tehdy
dány do dětských domovů v Československu, Polsku a
Maďarsku. Mnohé z nich u nás žijí dodnes, velká část si
našla svůj nový domov na Moravě, v okolí Brna.
Několikaletý pobyt, řeckých, makedonských a později
vietnamských dětí v Chrastavě patří bezesporu
k zajímavým kapitolám poválečné historie města.
Z dopisu bývalé
makedonské žákyně.....
Milý pane řediteli, milí učitelé!
Děkuji mockrát za dopis a pohlednice, které mě
velice potěšily a připomněly léta prožitá
v Československu. Zde ve městě Skopje žijeme v jednom domě
s Charikií Božarovou, která taktéž chodila se mnou do
jedné třídy a při čtení vašeho dopisu a prohlížení
pohlednic jsme si zaplakaly, protože nám připomněly prožité
dětství v našem druhém domově – v ČSSR. Na Vás, pane
řediteli, i na Vaši manželku si dobře vzpomínáme, také na
ostatní učitele. Vaše manželka nás učila ruštinu, dobře
se pamatujeme na učitelku češtiny a zpěvu, na učitele
dějepisu a matematiky a na naši třídní paní Václavíkovou.
Naše osudy byly různé. Vyrůstaly jsme po domovech bez
rodičovské lásky, bez něžných pohlazení. Vy všichni jste
nám nahrazovali naše nejdražší, proto každá vzpomínka na
Vás je nám velmi milá. Z domovů jsme se rozjížděli na
různé strany, za studiem, za prací, za výdělkem. Získali
jsme nové zkušenosti, zapracovali jsme se v různých
zaměstnáních. Pak přišla svatba, rodina a ten obvyklý
koloběh života. Některé z nás si vzaly české chlapce, se
kterými vyrůstaly v domovech. V posledních letech v nás
vzplanula touha po rodném domově, po vlasti a tak jsme se
vrátili po dvaceti letech domů, i když jsme odvykli zdejšímu
způsobu života. Manžel dělá v železárnách technika
v oboru metalurgie, žijeme si krásně. Já nyní hodlám
nastoupit do zaměstnání, když už děti povyrostly. Jenže
bez ukončené osmileté školy nikde do práce neberou. Proto
vás žádám o zaslání vysvědčení, kterým se mohu
prokázat. Prosím Vás, abyste mi prominuli, že Vám dělám
starosti. Vysvědčení, které jste mi poslali, zní na jméno
Olga Dimovská. Nevím, jak se to stalo, snad tím, že do Vaší
školy chodila též Olga Djakovská a tím nastala ta chyba. Já
jsem byla vedena pod jménem Kristina DIMOVSKÁ a vychodila jsem
školu v roce 1951-52. Teď se jmenuju Kristina KUSKOROVSKÁ. Co
nejsrdečněji pozdravuji všechny učitele a známé.