Bulletin 148 - 4/2007

Neznámá osobnost
To, že na dvoře císařů a králů se vyskytovalo mnoho osobností zabývajících se různými vědami, někdy i pavědami, je všeobecně známé. Jména alchymistů jako Scott, Kelley a mnho dalších si jistě každý připomene třeba z filmu Pekařův císař. Ale jméno John Dee (čti dý) asi většině nic neřekne. A přece to byla v 16. století velmi zajímavá osobnost. John Dee se narodil v roce 1527 v Londýně. Byla to významná postava tehdejší doby. Zabýval se přírodovědou, matematikou, alchimií apod. Studoval na univerzitě v Camridge, v Holandskuzískal přírodovědné vzdělání. Napsal spis "O námořní navigaci", živil se ikreslením námořních map, sestavováním horoskopů, zabýval se praktickou magií a alchymií s magickými zrcadly ve spolupráci s médii. Jeho hlavním mediem byl Edward Kelley, vlastním jménem Talbot. Byl ve styku s předními vladaři Evropy. Vypracoval osobní horoskop pro královnu Alžbětu I., estetický spis věnoval osobně Maxmiliánovi I. S Kelleym odjel do Polska, v Anglii však zanechal veliké dluhy. Dav vyraboval jeho dům a zničil sbírky i knihovnu.
Když se dostal do Čech, byl přijat Rudolfem II. Na nátlak jednoho mnicha musel Prahu opustit a byl svěřen do péče Viléma z Rožmberka. Společně se svou ženou se usídlil v Třeboni. Díky intrikám Kellyho musel Třeboň opustit a vrátit se do Anglie. V Anglii byl jmenován profesorem v Manchestru a byl podporován královnou Alžbětou. Její syn Jakub už mu tolik nakloněn nebyl a dokonce ho zbavuje profesury. V roce 1608 Dee umírá.

Kniha
Oznamujeme zájemcům, že máme v informačním centru (v muzeu) na prodej ještě několik výtisků knihy o KRYŠTOFOVĚ ÚDOLÍ. V knize jsou nádherné barevné fotografie Siegfrieda Weisse, poutavý text napsal RNDr. Miroslav Nevrlý. Publikace stojí 230,--Kč. Využijte příležitosti a přijďte si tuto zajímavou knihu koupit, nebudete litovat.

Opět (vlakový) velikonoční zájezd do Lužice
Upozorňujeme zájemce o VELIKONOČNÍ ZÁJEZD do Budyšína, že letos bude uspořádán vlakový zájezd na jízdenku se slevou (Libnet). Pojede se přes Žitavu do Budyšína, kde účastníci zájezdu budou mít možnost vidět průvod jezdců na koních, kteří pojedou do vesnice Radwor. V plánu je také prohlídka historické části města a Srbského muzea. Vezměte si s sebou 2 – 3 eura. Sraz účastníků tohoto velikonočního zájezdu je v neděli 8. dubna 2007 přímo na chrastavském vlakovém nádraží. Jízdenku si kupuje každý sám. Vedoucím zájezdu je p. Zdeněk ŠIMEK a Vladimír DLOUHÝ. Návrat do Chrastavy je kolem 18:00 hodiny.

Nová brožurka pro chrastavské žáky
Městské muzeum vydalo pro žáky základní školy novou publikaci s názvem MOJE MĚSTO CHRASTAVA. Je určena všem dětem, které se chtějí o městě, ve kterém žijí, dozvědět co nejvíce. Najdete tam stručné dějiny města, významné letopočty z historie, šlechtické erby, zajímavosti o hornictví, o názvech některých chrastavských ulic, o deseti chrastavských malířích, o pamětihodnostech Chrastavy), popis městského znaku, seznam všech starostů od roku 1945 do r. 2007, informace o partnerském městě Eichstätt (v Bavorsku), výšky hor v našem nejbližším okolí, názvy sedmi známých pověstí, kvíz s několika otázkami (a odpověďmi), dozvíte se o cizincích v našem městě, údaje o Trojmezí (či Trojzemí), o katovi, šibenici a “smolné knize”, nechybí tam ani přehledná mapka okolí. Cena této brožury pro děti je 10,-- Kč.

Nová mapa Euroregionu
Turistům a všem, kteří rádi cestují a chtějí poznat všechny tři části tzv. EUROREGIONU NISA (českou, německou a polskou), připomínáme, že máme v městském infocentru dostatečné množství map DREILÄNDERECK – TROJZEMÍ – TRÓJSTYK za pouhých 50,--Kč. Tato kvalitní mapa má měřítko 1 : 200 000 a je vhodná pro cykloturistiku a cestování autem. Na české straně je tu oblast Ústí nad Labem, Mladá Boleslav, Liberec, Jablonec a Trutnov, na německé Pirn, Budyšín, Bad Muskau, Görlitz a na polské Zgorzelec, Jelenia Góra a Legnica. Zajistěte si tuto mapu dřív, než přijde hlavní letošní turistická sezóna.

Upozornění pro filatelisty
V městském infocentru si můžete zakoupit poštovní známky s přítiskem naší nové chrastavské radnice. Cena celého aršíku je 160,--Kč. Cena jedné známky v hodnotě 7,50,--Kč + přítisk radnice = 16,--Kč. Neváhejte a přijďte si koupit několik posledních “chrastavských” známek.

Pravidelná schůzka Společnosti přátel historie města Chrastava
V úterý 27. března 2007 se v městském muzeu konala pravidelná schůzka členů SPOLEČNOSTI PŘÁTEL HISTORIE MĚSTA CHRASTAVY. Hovořilo se o včasném odevzdání žádosti o grant (peněžitou podporu spolkové činnosti), o přípravě vlakového velikonočního zájezdu do Horní Lužice v neděli 6. dubna 2007 (vedoucí p. Zd. Šimek a p. Vl. Dlouhý). Jednalo se také o uspořádání autobusového zájezdu pro chrastavskou veřejnost a o přednášce Dr. Edela z Muzea Karolíny Světlé v Českém Dubu).

Z Führichovy rodinné kroniky (pokračování)
Smrt bratra Antona zhatila jeho plány na hudební vzdělání a kariéru. Měl také velké nadání pro kreslení a malování. Kdyby se býval rozhodl, že se stane malířem, byl by asi nešťasten. 29.9. 1755 ukončil můj otec vyučení u krejčího a byl přijat do cechu jako tovaryš. Vydal se s požehnáním rodičů a s boží ochranou do ciziny. Pracoval v různých městech a poslední dva roky sedmiletého vandrování pracoval v Drážďanech.Ve dne byl u mistra, ubytování a stravu měl společné s bratrem Gabrielem Josefem, který byl zařazen jako komorní hudebník a nacházel se po mnoho let v neutěšených finančních poměrech.Zaměstnanci královského dvora dostávali pouze polovinu dřívějšího platu a druhá polovina jim byla připisována do budoucna. Můj otec se také dělil se svým bratrem o to, co si za své krejčování vydělal. Bratr Gabriel Josef mu zato přenechal ten kousek pole, který mu daroval otec. Když se po sedmi letech vandrování vrátil kvůli rodičům zpět do Chrastavy,bylo jeho první starostí, aby získal v cechu mistrovská práva, což tehdy stálo spoustu peněz. Obdržel mistrovské právo zároveň s právem měšťanským 26. září 1762. Jako svobodný provozoval pak v domě svých rodičů krejčovské řemeslo. Žili klidných domácím životem. Teprve smrt matky Marie-Anny, rozené Lichtnerové, v roce 1765 tento pokoj narušila. Roku 1766 odkoupil můj otec Ambrož od tesařského mistra Tomáše Sperbera dům a téhož roku se oženil s jeho nejmladší dcerou Beatou. Tato moje nová matka byla nadmíru pracovitá a zručná ve svém počínání. Měla energickou a živou povahu. Otec však byl jejím pravým opakem. Měl sklon k melanbcholii. Pro otce a celou domácnost byl matčin charakter velmi užitečný, což otec uznával a vysoce oceňoval. Pro matku byl naopak otcův temperament často předmětem starostí a problémů. Ať podnikal cokoli, všude viděl především potíže a velmi málo důvěřoval sám sobě. Mohl vykonat nekonečně víc, než si myslel. Byl přespříliš pokorný a skromný. Samota, zdrženlivost a ničím nenarušovaná činnost byly pro něho nejpříjemnějším duševním prostředím. Všechno, co dělal, dělal s největší poctivostí, až úzkostlivostí. Když se někdy v neděli zabýval trochu malováním, byla to vždy pro něho duševní pohoda. V prvních letech manželství se zdálo, že že matčin živý temperament přispívá k rozvernosti a větší sdílnosti mého otce. Snad by to tak bylo i nadále, nebýt velké drahoty v letech 1771 a 1772, kdy si oba rodiče přes veškerou svou píli snížili své postavení. Otec uvěřil myšlence, že plány lidí nejsou k ničemu a že je nutno přenechat další osud božské prozřetelnosti. Otec nevyhledával žádné známosti a vyhýbal se pečlivě těm starým, už existujícím a odmítal každý kontakt, pokud to nebylo nutné pro jeho povolání. Lidé, kteří třeba už tisíckrát přešli kolem našeho domu, nevěděli, že tu bydlí krejčí, ačkoliv byl již 16 nebo 17 let zdejším obyvatelem a majitelem domu. Moje matka mu často říkávala, když jsem byl ještě malý chlapec: “Udělej si na dům vývěsní štít, aby lidé alespoň věděli, že tu bydlí krejčí, tím spíš, že si ho dovedeš sám namalovat.” On však na její slova obvykle namítal: ”Ti zákazníci, kteří jsou mi určeni od boha, ti přijdou, i když žádný štít mít nebudu…” Protože se jeho dřívější životní plány zhatily, nacházel své štěstí ve vnitřním klidu a spokojenosti. Děti trestal obvykle dlouhým napomínáním, při čemž se barva jeho obličeje měnila. Nám dětem ho bývalo velmi líto. Stávalo se, že si zákazníci přišli pro ušité šaty, ale zaplatili mu mnohem méně, než požadoval. Slibovali, že si v budoucnu opět dají u něho něco ušít, a pak prý všechno zaplatí. (Pokračování v příštím čísle.)

Dvě nové pamětní desky v našem městě
Již před dvěma měsíci jsme v našem BULLETINU psali o zhotovení dvojjazyčné pamětní desky chrastavského rodáka, malíře Willi SITTEHO, který se letos v únoru dožil 86 let. Bydlí ve městě Halle a loni byla v nedalekém městě Merseburg slavnostně otevřena galérie, v níž jsou umístěny jeho obrazy. Při projednávání došlo ke změně. Deska nebude umístěna přímo na jeho rodném domě v Pobřežní ulici č. 6, ale přímo v centru města na stěně městského muzea na rohu náměstí. Vše je schváleno a připraveno, deska bude slavnostně odhalena zřejmě v červnu. Nedávno požádali bývalí makedonští žáci, kteří žili ve 2. polovině 50. let minulého století spolu s řeckými dětmi v budově dnešního VÚDM (dětského domova) dopisem chrastavský městský úřad , zda by bylo možné, aby byla jako vzpomínka na jejich pobyt v našem městě umístěna přímo na zdi VÚDM nebo někde ve středu města pamětní deska s dvojjazyčným makedonsko-českým nápisem. Tyto děti – dnes již dospělí lidé v důchodu – byli sirotci. Jejich otcové jako partyzáni v řecké občanské válce v letech 1945-46 padli kdesi v horách za svobodu své země. Na řecké modro - bílé vlajce je devět pruhů. Proč? Devět je slabik v  jejich hesle za osvobození. Zní: E-lev-te-ri-á o tha-na-tos, v překladu “Svobodu nebo smrt!” Městský úřad dal k tomu svolení a pravděpodobně ještě v tomto roce bude pamětní deska zhotovena a umístěna na vhodném místě. (Z dřívější doby se zachovaly tři pamětní desky. Na čelní stěně školní budovy na náměstí, která se právě opravuje, visí vlevo od hlavního vchodu dvě kovové (bronzové) desky. Jedna z  nich připomíná smrt italského legionáře Františka TURPIŠE, druhá popravu Rudolfa LOUDÁTA v  roce 1944 v Drážďanech. V roce 1995 – u příležitosti 50. výročí ukončení druhé světové války – byla na stěně městského muzea slavnostně odhalena francouzsko-česká pamětní deska na počest francouzských židovských žen, které za války pracovaly ve zbrojním podniku Spreewerke.)

Makedonské děti v Chrastavě
Starší občané se jistě dodnes pamatují na pobyt řeckých dětí v  našem městě v polovině 50. let. Byly ubytovány v dnešním VÚDM a chodily na vyučování do školní budovy za kostelem. Češtinu zvládly vcelku brzy. Mezi nimi bylo několik desítek makedonských dětí, které kromě řečtiny uměly hovořit nám blízkým slovanským jazykem – makedonštinou. Učily se samozřejmě také řecky, několik hodin týdně hovořily a psaly makedonsky, svou mateřskou řečí. Tyto děti prožily hrůzy občanské války, poznaly, co to je ztratit ve válce otce či staršího bratra. Seděly ve školních lavicích, ale v jejich vzpomínkách zůstaly navždy otřesné zážitky z doby nemilosrdné občanské války. Musely vlastně znát tři druhy abecedy: řeckou, makedonskou (je to vlastně druh azbuky, kterou znají dospělí z výuky ruštiny ze svých školních let) a latinku, protože se učily také česky. Mnohé z makedonských dětí ovládly češtinu tak dobře, že byly později zařazeny spolu s českými žáky do stejné třídy, psaly normální české diktáty a slohové práce. Jejich učitel makedonštiny se jmenoval Stavros Papageorgiu. Řečtinu tu vyučoval Stratos Lambrinakos. Děti rády zpívaly, v době velkých svátků chodily oblečené v makedonském národním kroji. Chodily do zájmových kroužků a když ukončily základní školu, mnohé z nich studovaly v naší republice na středních školách. I později, když už byli dospělí, přijížděli občas mladí Makedonci do Chrastavy, aby si připomněli místa, kde strávili několik hezkých let svého dětství a mládí. Někteří se po letech přestěhovali domů, do Makedonie (ta byla mnoho let součástí Jugoslávie, po roce 1990 se stala samostatnou republikou). V roce 2008 uplyne již 60 let od příchodu více než 15 000 makedonských a řeckých dětí, žen a starců do tehdejší Československé republiky. Přijeli do naší země na jaře roku 1948 vlakem v početných skupinách. Uprchli tehdy ze svých domovů, kde žili po celé generace. Děti byly tehdy dány do dětských domovů v Československu, Polsku a Maďarsku. Mnohé z nich u nás žijí dodnes, velká část si našla svůj nový domov na Moravě, v okolí Brna. Několikaletý pobyt, řeckých, makedonských a později vietnamských dětí v Chrastavě patří bezesporu k zajímavým kapitolám poválečné historie města.

Z dopisu bývalé makedonské žákyně.....
Milý pane řediteli, milí učitelé!
Děkuji mockrát za dopis a pohlednice, které mě velice potěšily a připomněly léta prožitá v Československu. Zde ve městě Skopje žijeme v jednom domě s Charikií Božarovou, která taktéž chodila se mnou do jedné třídy a při čtení vašeho dopisu a prohlížení pohlednic jsme si zaplakaly, protože nám připomněly prožité dětství v našem druhém domově – v ČSSR. Na Vás, pane řediteli, i na Vaši manželku si dobře vzpomínáme, také na ostatní učitele. Vaše manželka nás učila ruštinu, dobře se pamatujeme na učitelku češtiny a zpěvu, na učitele dějepisu a matematiky a na naši třídní paní Václavíkovou. Naše osudy byly různé. Vyrůstaly jsme po domovech bez rodičovské lásky, bez něžných pohlazení. Vy všichni jste nám nahrazovali naše nejdražší, proto každá vzpomínka na Vás je nám velmi milá. Z domovů jsme se rozjížděli na různé strany, za studiem, za prací, za výdělkem. Získali jsme nové zkušenosti, zapracovali jsme se v různých zaměstnáních. Pak přišla svatba, rodina a ten obvyklý koloběh života. Některé z nás si vzaly české chlapce, se kterými vyrůstaly v domovech. V posledních letech v nás vzplanula touha po rodném domově, po vlasti a tak jsme se vrátili po dvaceti letech domů, i když jsme odvykli zdejšímu způsobu života. Manžel dělá v železárnách technika v oboru metalurgie, žijeme si krásně. Já nyní hodlám nastoupit do zaměstnání, když už děti povyrostly. Jenže bez ukončené osmileté školy nikde do práce neberou. Proto vás žádám o zaslání vysvědčení, kterým se mohu prokázat. Prosím Vás, abyste mi prominuli, že Vám dělám starosti. Vysvědčení, které jste mi poslali, zní na jméno Olga Dimovská. Nevím, jak se to stalo, snad tím, že do Vaší školy chodila též Olga Djakovská a tím nastala ta chyba. Já jsem byla vedena pod jménem Kristina DIMOVSKÁ a vychodila jsem školu v roce 1951-52. Teď se jmenuju Kristina KUSKOROVSKÁ. Co nejsrdečněji pozdravuji všechny učitele a známé.