Bulletin 147 - 3/2007

Strašidla na našich hradech a zámcích
Nedávno vyšla zajímavá publikace P. Davida a Vl. Soukupa s názvem “Za strašidly na hrady a zámky”. Má 232 stran a je koncipována jako podklad pro 50 rodinných výletů. Každá trasa je tu podrobně popsána, je zde spousta fotografií, vtipných kreseb a mapek. Oba autoři jsou známi jako vydavatelé turistických průvodců, pokrývajících území celé republiky. Jsou zde zastoupeny hrady v Čechách i na Moravě. Uveďme jako příklad Bezděz, Dívčí kámen, Frýdlant, Karlštejn, Kost, Křivoklát, Rábí, Rožmberk, Střekov, Trosky, Zvíkov a další. Nejčastější postavou strašidelných příběhů je bílá paní, nejednou se tu objevuje čert, trpaslíci či bezhlavý rytíř. V mnoha pověstech se vypráví o ukrytém pokladu, několikrát byly – podle pověsti - různé osoby (většinou ženy) zaživa zazděny. Tato nová publikace přibližuje regionální historii prostřednictvím pověstí. Jak víme, taková vyprávění jsou pouze zčásti pravdivá. Bývají většinou výplodem lidské fantazie, avšak jejich základem bývá skutečná událost.

Z  Führochovy rodinné kroniky (pokračování)
Nejmladší syn Ambrož (můj otec) pracoval jako krejčovský tovaryš v Drážďanech a našetřil si tolik peněz, že mohl odkoupit část pole pro svého bratra Gabriela Josefa, který by si to nikdy nemohl dovolit. Ambrož se později vrátil do rodného města Chrastavy a svou prací podporoval své staré, slábnoucí rodiče.
Roku 1765 zemřela moje babička, roz. Lichtnerová. Její smrt byla pro dědečka bolestnou ranou. V té době se jeho syn Ambrož oženil s dcerou tesařského mistra Tomáše Sperbera. Protože u svého otce postrádala zbožnost a jemnost charakteru, ctila svého tchána jako světce a víc než své vlastní rodiče, ačkoliv to byli velmi hodní a pořádní lidé. Snacha byla pro dědečka v jeho stáří velkou útěchou, protože u ní nacházel upřímnou příchylnost. Měl také velkou radost z vnoučat, k nimž se choval velmi laskavě. V závěru svého života musel však zakusit ještě mnoho utrpení. V letech 1771 a 1772 byla v celé zemi velká nouze o potraviny, takže moji rodiče museli všechny své dřívější úspory utratit. Dědeček tím nesmírně trpěl. K tomu se přidala ještě mučivě bolestivá nemoc. Celý jeho život byl neustálým střídáním utrpení a radosti, štěstí a neštěstí, ale on se zachoval při všech životních událostech jako skutečný vzor rozumného muže a zbožného křesťana. Plnil své povinnosti až po nejzazší možnosti svých sil. Odešel z tohoto světa v den sv, Aloise 21. června 1772 ve věku 77 let. Jeho děti byly: Anton (1722), Anna-Maria (1724), Ignác (1725), Maria-Johanna (1730), Gabriel Josef (1736), Ambrož (1738). Ambrož Führich byl můj otec. Byl nejmladším, a tedy posledním dítětem mých rodičů. Jeho otec – můj dědeček – Gabriel Führich byl zámečnický mistr a obchodník, jeho matka – má babička – byla dcerou obuvnického mistra a radního Johanna Christopha Lichtnera. Můj otec byl rozvážný člověk se zdravýn úsudkem. Veškeré jeho jednání mělo náboženský základ, a tak si můžete domyslet, v jakém duchu vychovával své děti. Rodiče vychovávali své děti k tomu, že všechno, co je v životě potká, je darem od milostivého Pána Boha. Ten jim dává všechno z čisté látky. Dědeček nechal svého nejmladšího syna naučit ve škole čtení, psaní a počítání, kromě toho také hrát na housle a zpívat. Od sedmi let se tatínek učil u varhaníka Posselta hrát na varhany a na trubku. Jednu malou příhodu z otcova dětství nemohu přejít. V kostele sv. Kříže v Liberci bývala třetí neděli po Velikonocích každoročně církevní slavnost. Tato slavnost byla spojena s velkou pompou a značnými finančními náklady, protože sem putovalo velké množství lidí zdaleka široka. Toho dne chodívalo procesí ze starého městského kostela ke kostelu sv. Kříže. Průvod šel ze Staroměstského náměstí Kostelní ulicí na Novoměstské náměstí. Uniformovaní muži nesli přenosná pódia, na nichž se konalo představení pantomimy, a to buď na námět Kristova utrpení (pašije) nebo na jiné náměty z bible. Vepředu a vzadu za každým neseným pódiem kráčeli ve vyrovnaných řadách chlapci a děvčata ve starozákonních úborech nebo v orientálních šatech. V rukou drželi různé insignie, které se vztahovaly k předváděným scénám. Roku 1746 pozval páter Anton Kopsch (byl příbuzný mé babičky) mé prarodiče na tuto církevní slavnost. Vzali s sebou tenkrát tehdy osmiletého vnuka Ambrože. Ten dostal uniformu a šel v čele početné skupiny chlapců jako trumpetista. Přilákal mnoho zvědavců a vzbudil všeobecnou pozornost, protože byl tak malý a tak dobře hrál. Lidé ho bohatě obdarovali. (Pokračování v příštím čísle.)

Střípky z historie Chrastavy
Chrastavský střelecký spolek (Schützenkorps), založený v roce 1514 Mikulášem II. Z Donína, byl prý nejstarším spolkem toho druhu v celé rakousko- uherské říši. Nejdříve se střílelo z kuší, od roku 1627 z “dlouhých trubek”. Byly to pušky-terčovnice. Cílem střelců byla maketa ptáka, umístěná na vysoké tyči. Střelci se scházeli na tzv. Královské louce v místech, kde později stála továrna firmy Cichorius (Frýba, Bytex, Mykana, dnes Bremi). Tato louka byla prodána v roce 1893 firmě jako parcela pro novou textilní továrnu za 11 500 florinů. Střelecký spolek se přemístil do prostor tzv. Střelecké zahrady v centru města. Tam byla již v roce 1816 postavena dřevěná střelnice, která však roku 1847 vyhořela. O rok později tam byla postavena zděná budova za 5000 florinů. V roce 1886 byla přestavěna na restauraci “Střelnice”. Tato budova, známá po roce 1945 jako místo oblíbených tanečních zábav, byla v 80. letech 20. století zbourána. Střelecký spolek měl i svou kapelu. Ta hrávala na nádvoří hradu Grabštejna, ale především v restauraci “Am langen Berge”, která stávala na rozcestí na Vítkov a Václavice, anebo v restauraci “Waldheim”(Lesní domov) mezi bývalou STS a začátkem Nové Vsi. Když byla v roce 1868 dokončena přestavba kostela sv. Vavřince, byl v novém kostele slavnostně vysvěcen spolkový prapor. Barva uniforem členů spolku se několikrát měnila. V letech před zánikem spolku (zrušili jej fašisté po obsazení pohraničí, protože netolerovali žádný ozbrojený spolek) nosili členové černé kalhoty, šedozelená saka a klobouk s peřím, tzv, fedrpuš). Posledním velitelem střeleckého spolku byl pekařský mistr Gustav Hecke ( dnešní objekt restaurace “Gloria” v rohu náměstí. Když v roce 1844 rozbíjeli zoufalí dělníci kladivy stroje, které jim braly práci, členové střeleckého spolku byli vysláni do Kateřinek a do textilky pod Hamrštejnem, aby proti proletářům zasáhli. Když v roce 1848 vznikla v Chrastavě tzv. Národní garda, docházelo mezi gardisty a členy střeleckého spolku k častým potyčkám. V roce 1874 byl v Chrastavě založen tzv. Schulkreuzerverein, volně přeloženo “školní krejcarový spolek”. Z peněžních sbírek členů tohoto spolku bylo zakoupeno nejchudším žákům teplé zimní oblečení a teplá jídla. Velkou aktivitu vyvíjel také tzv. Okrašlovací spolek. Ten pečoval o výsadbu a údržbu zeleně v parcích a na jiných zelených plochách ve městě. V roce 1925 byl na dnešním autobusovém nádraží postaven pomník známému německému propagátorovi lidové tělovýchovy F. M. Jahnovi. Část byla zastavěna přízemními domy, část tvořilo malé náměstíčko zvané Jahn-Platz. Na počátku 20. století bylo v Chrastavě několik tělovýchovných spolků, byl tu dělnický čtenářský spolek, dva pěvecké spolky, šachový spolek a spolek esperantistů. V roce 1936 se konala v Chrastavě velká župní tělovýchovná slavnost, které se zúčastnilo přes 5000 cvičenců a 38 000 návštěvníků. V té době – tři roky po nástupu Hitlera k moci - však celá akce vyzněla jako protičeskoslovenská a pronacistická (henleinovci), proto byla v pohotovosti česká policie.
Ze starých záznamů se dozvídáme, že okna v domech bývala malá a vyplněná kůží ze zvířecích měchýřů, pergamenem nebo mastným papírem. Světla v místnostech bylo tedy mnohem méně než dnes. Slovo lazebník již dnes není mnoha lidem jasné. Byl to holič, ale také ranhojič, který dovedl léčit, pouštět žilou, trhat zuby, léčit bylinkami a obvykle spravoval městské veřejné lázně. Postrachem středověkých obyvatel byly epidemie moru, proti kterému nebylo léku. Jedním z důvodů šíření této zhoubné nemoci byla velmi špatná hygiena. A tak byl vymyšlen účinný lék , jehož základem byl prášek ze sušené ropuchy, směs mléka, octa, kadidla, rebarbory a jalovce. V severních Čechách se objevil mor v roce 1494, 1549, 1592 a 1680.

Několik údajů z Frýdlantska
V roce 1919 byla ve Frýdlantě zřízena česká menšinová škola. O její založení se velmi zasloužil český vlastenecký železničář Václav BĚLÍK. Po něm nesla mnoho let své jméno, nyní se nazývá Základní škola TGM. V okolních lesích řádily v minulosti loupežnické bandy. V roce 1580 byli pochytáni a odsouzeni členové bandy, kterou vedl Kašpar Grosche.V roce 1608 byla odhalena a zneškodněna banda Gregora Beera. Dne 1. března 1945 prošla Frýdlantem početná skupina sovětských zajatců, z tábora v Monowicích, což byla pobočka Osvětimi. Byli vyhladovělí, v chatrném oblečení, obuti do dřeváků. Tento “pochod smrti” směřoval po silnici do Nového Města pod Smrkem. Vysílení zajatci byli cestou zastřeleni. Z původních 3000 osob došlo do cíle pouze 280 lidí. V té době projížděly krajem stovky koňských povozů s německými rodinami z Východního Pruska, které prchaly před blížící se frontou.