Bulletin 147 - 3/2007
Strašidla na našich
hradech a zámcích
Nedávno vyšla zajímavá
publikace P. Davida a Vl. Soukupa s názvem “Za strašidly
na hrady a zámky”. Má 232 stran a je koncipována jako
podklad pro 50 rodinných výletů. Každá trasa je tu podrobně
popsána, je zde spousta fotografií, vtipných kreseb a mapek.
Oba autoři jsou známi jako vydavatelé turistických
průvodců, pokrývajících území celé republiky. Jsou zde
zastoupeny hrady v Čechách i na Moravě. Uveďme jako
příklad Bezděz, Dívčí kámen, Frýdlant, Karlštejn, Kost,
Křivoklát, Rábí, Rožmberk, Střekov, Trosky, Zvíkov a
další. Nejčastější postavou strašidelných příběhů je
bílá paní, nejednou se tu objevuje čert, trpaslíci či
bezhlavý rytíř. V mnoha pověstech se vypráví o ukrytém
pokladu, několikrát byly – podle pověsti - různé osoby
(většinou ženy) zaživa zazděny. Tato nová publikace
přibližuje regionální historii prostřednictvím pověstí.
Jak víme, taková vyprávění jsou pouze zčásti pravdivá.
Bývají většinou výplodem lidské fantazie, avšak jejich
základem bývá skutečná událost.
Z Führochovy
rodinné kroniky (pokračování)
Nejmladší syn Ambrož (můj otec) pracoval jako krejčovský
tovaryš v Drážďanech a našetřil si tolik peněz, že mohl
odkoupit část pole pro svého bratra Gabriela Josefa, který by
si to nikdy nemohl dovolit. Ambrož se později vrátil do
rodného města Chrastavy a svou prací podporoval své staré,
slábnoucí rodiče.
Roku 1765 zemřela moje babička, roz. Lichtnerová. Její smrt
byla pro dědečka bolestnou ranou. V té době se jeho syn
Ambrož oženil s dcerou tesařského mistra Tomáše Sperbera.
Protože u svého otce postrádala zbožnost a jemnost
charakteru, ctila svého tchána jako světce a víc než své
vlastní rodiče, ačkoliv to byli velmi hodní a pořádní
lidé. Snacha byla pro dědečka v jeho stáří velkou
útěchou, protože u ní nacházel upřímnou příchylnost.
Měl také velkou radost z vnoučat, k nimž se choval velmi
laskavě. V závěru svého života musel však zakusit ještě
mnoho utrpení. V letech 1771 a 1772 byla v celé zemi velká
nouze o potraviny, takže moji rodiče museli všechny své
dřívější úspory utratit. Dědeček tím nesmírně trpěl.
K tomu se přidala ještě mučivě bolestivá nemoc. Celý jeho
život byl neustálým střídáním utrpení a radosti,
štěstí a neštěstí, ale on se zachoval při všech
životních událostech jako skutečný vzor rozumného muže a
zbožného křesťana. Plnil své povinnosti až po nejzazší
možnosti svých sil. Odešel z tohoto světa v den sv, Aloise
21. června 1772 ve věku 77 let. Jeho děti byly: Anton (1722),
Anna-Maria (1724), Ignác (1725), Maria-Johanna (1730), Gabriel
Josef (1736), Ambrož (1738). Ambrož Führich byl můj otec. Byl
nejmladším, a tedy posledním dítětem mých rodičů. Jeho
otec – můj dědeček – Gabriel Führich byl zámečnický
mistr a obchodník, jeho matka – má babička – byla dcerou
obuvnického mistra a radního Johanna Christopha Lichtnera. Můj
otec byl rozvážný člověk se zdravýn úsudkem. Veškeré
jeho jednání mělo náboženský základ, a tak si můžete
domyslet, v jakém duchu vychovával své děti. Rodiče
vychovávali své děti k tomu, že všechno, co je v životě
potká, je darem od milostivého Pána Boha. Ten jim dává
všechno z čisté látky. Dědeček nechal svého nejmladšího
syna naučit ve škole čtení, psaní a počítání, kromě
toho také hrát na housle a zpívat. Od sedmi let se tatínek
učil u varhaníka Posselta hrát na varhany a na trubku. Jednu
malou příhodu z otcova dětství nemohu přejít. V kostele
sv. Kříže v Liberci bývala třetí neděli po Velikonocích
každoročně církevní slavnost. Tato slavnost byla spojena
s velkou pompou a značnými finančními náklady, protože sem
putovalo velké množství lidí zdaleka široka. Toho dne
chodívalo procesí ze starého městského kostela ke kostelu
sv. Kříže. Průvod šel ze Staroměstského náměstí
Kostelní ulicí na Novoměstské náměstí. Uniformovaní muži
nesli přenosná pódia, na nichž se konalo představení
pantomimy, a to buď na námět Kristova utrpení (pašije) nebo
na jiné náměty z bible. Vepředu a vzadu za každým neseným
pódiem kráčeli ve vyrovnaných řadách chlapci a děvčata ve
starozákonních úborech nebo v orientálních šatech.
V rukou drželi různé insignie, které se vztahovaly
k předváděným scénám. Roku 1746 pozval páter Anton Kopsch
(byl příbuzný mé babičky) mé prarodiče na tuto církevní
slavnost. Vzali s sebou tenkrát tehdy osmiletého vnuka
Ambrože. Ten dostal uniformu a šel v čele početné skupiny
chlapců jako trumpetista. Přilákal mnoho zvědavců a vzbudil
všeobecnou pozornost, protože byl tak malý a tak dobře hrál.
Lidé ho bohatě obdarovali. (Pokračování v příštím
čísle.)
Střípky z historie
Chrastavy
Chrastavský střelecký spolek (Schützenkorps),
založený v roce 1514 Mikulášem II. Z Donína, byl prý
nejstarším spolkem toho druhu v celé rakousko- uherské
říši. Nejdříve se střílelo z kuší, od roku 1627 z
“dlouhých trubek”. Byly to pušky-terčovnice. Cílem
střelců byla maketa ptáka, umístěná na vysoké tyči.
Střelci se scházeli na tzv. Královské louce v místech, kde
později stála továrna firmy Cichorius (Frýba, Bytex, Mykana,
dnes Bremi). Tato louka byla prodána v roce 1893 firmě jako
parcela pro novou textilní továrnu za 11 500 florinů.
Střelecký spolek se přemístil do prostor tzv. Střelecké
zahrady v centru města. Tam byla již v roce 1816 postavena
dřevěná střelnice, která však roku 1847 vyhořela. O rok
později tam byla postavena zděná budova za 5000 florinů.
V roce 1886 byla přestavěna na restauraci “Střelnice”.
Tato budova, známá po roce 1945 jako místo oblíbených
tanečních zábav, byla v 80. letech 20. století zbourána.
Střelecký spolek měl i svou kapelu. Ta hrávala na nádvoří
hradu Grabštejna, ale především v restauraci “Am langen
Berge”, která stávala na rozcestí na Vítkov a Václavice,
anebo v restauraci “Waldheim”(Lesní domov) mezi bývalou
STS a začátkem Nové Vsi. Když byla v roce 1868 dokončena
přestavba kostela sv. Vavřince, byl v novém kostele
slavnostně vysvěcen spolkový prapor. Barva uniforem členů
spolku se několikrát měnila. V letech před zánikem spolku
(zrušili jej fašisté po obsazení pohraničí, protože
netolerovali žádný ozbrojený spolek) nosili členové černé
kalhoty, šedozelená saka a klobouk s peřím, tzv, fedrpuš).
Posledním velitelem střeleckého spolku byl pekařský mistr
Gustav Hecke ( dnešní objekt restaurace “Gloria” v rohu
náměstí. Když v roce 1844 rozbíjeli zoufalí dělníci
kladivy stroje, které jim braly práci, členové střeleckého
spolku byli vysláni do Kateřinek a do textilky pod
Hamrštejnem, aby proti proletářům zasáhli. Když v roce
1848 vznikla v Chrastavě tzv. Národní garda, docházelo mezi
gardisty a členy střeleckého spolku k častým potyčkám.
V roce 1874 byl v Chrastavě založen tzv. Schulkreuzerverein,
volně přeloženo “školní krejcarový spolek”.
Z peněžních sbírek členů tohoto spolku bylo zakoupeno
nejchudším žákům teplé zimní oblečení a teplá jídla.
Velkou aktivitu vyvíjel také tzv. Okrašlovací spolek.
Ten pečoval o výsadbu a údržbu zeleně v parcích a na
jiných zelených plochách ve městě. V roce 1925 byl na
dnešním autobusovém nádraží postaven pomník známému
německému propagátorovi lidové tělovýchovy F. M.
Jahnovi. Část byla zastavěna přízemními domy, část
tvořilo malé náměstíčko zvané Jahn-Platz. Na počátku 20.
století bylo v Chrastavě několik tělovýchovných spolků,
byl tu dělnický čtenářský spolek, dva pěvecké spolky,
šachový spolek a spolek esperantistů. V roce 1936 se konala
v Chrastavě velká župní tělovýchovná slavnost,
které se zúčastnilo přes 5000 cvičenců a 38 000
návštěvníků. V té době – tři roky po nástupu Hitlera
k moci - však celá akce vyzněla jako protičeskoslovenská a
pronacistická (henleinovci), proto byla v pohotovosti česká
policie.
Ze starých záznamů se dozvídáme, že okna v domech
bývala malá a vyplněná kůží ze zvířecích měchýřů,
pergamenem nebo mastným papírem. Světla v místnostech bylo
tedy mnohem méně než dnes. Slovo lazebník již dnes
není mnoha lidem jasné. Byl to holič, ale také ranhojič,
který dovedl léčit, pouštět žilou, trhat zuby, léčit
bylinkami a obvykle spravoval městské veřejné lázně.
Postrachem středověkých obyvatel byly epidemie moru,
proti kterému nebylo léku. Jedním z důvodů šíření této
zhoubné nemoci byla velmi špatná hygiena. A tak byl vymyšlen
účinný lék , jehož základem byl prášek ze sušené
ropuchy, směs mléka, octa, kadidla, rebarbory a jalovce.
V severních Čechách se objevil mor v roce 1494, 1549, 1592 a
1680.
Několik údajů z
Frýdlantska
V roce 1919 byla ve Frýdlantě zřízena česká menšinová
škola. O její založení se velmi zasloužil český
vlastenecký železničář Václav BĚLÍK. Po
něm nesla mnoho let své jméno, nyní se nazývá Základní
škola TGM. V okolních lesích řádily v minulosti loupežnické
bandy. V roce 1580 byli pochytáni a odsouzeni členové
bandy, kterou vedl Kašpar Grosche.V roce 1608 byla odhalena a
zneškodněna banda Gregora Beera. Dne 1. března 1945 prošla
Frýdlantem početná skupina sovětských zajatců, z tábora
v Monowicích, což byla pobočka Osvětimi. Byli vyhladovělí,
v chatrném oblečení, obuti do dřeváků. Tento “pochod
smrti” směřoval po silnici do Nového Města pod Smrkem.
Vysílení zajatci byli cestou zastřeleni. Z původních 3000
osob došlo do cíle pouze 280 lidí. V té době projížděly
krajem stovky koňských povozů s německými rodinami
z Východního Pruska, které prchaly před blížící se
frontou.