Bulletin 145 - 1/2007
Významná chrastavská
výročí v roce 2007
1352: nejstarší písemná zmínka o existenci Chrastavy, a
to v církevní knize REGISTRA DECIMARUM PAPALIUM, kde jsou
zaznamenány poplatky (desátky) z každé farnosti na Žitavsku
1512: ujal se vlády nad celým grabštejnským panstvím
Mikuláš II. z Donína, který v roce 1527 udělil Chrastavě
mnoho důležitých privilegií
1562: slezský šlechtic Jiří Mehl ze Střelic koupil od
Donínů grabštejnské panství, které však musel v roce 1586
kvůli dluhům prodat
1707: před 300 lety byla uprostřed chrastavského
náměstí zřízena kamenná kašna (dříve zde byla kašna
dřevěná)
1732: na náměstí byl postaven barokní mariánský morový
sloup, sochy vytvořil některý z žáků slavného sochaře M.
B. Brauna
1887: naším městem projel naposled spěšný dostavník z
Děčína do Liberce (jedním z posledních postilionů byl
chrastavský občan Josef Richter)
1897: nejen Chrastava, ale celé Liberecko bylo postiženo
zatím nejničivější povodní, která způsobila mnoho škod
1907: přes říčku Jeřici byl vybudován kovový secesní
most (nyní ve Spojovací ulici)
1912: byla dokončena výstavba městského vodovodu v
Chrastavě
1912: byla postavena budova dnešního VÚDM (dětský
domov), která byla původně moderním zdravotnickým
zařízením
1942: byla z budovy radnice odstraněna dřevěná věž
1957: naše město navštívil vietnamský prezident Ho Či
Min
Ještě jednou kniha o
Oldřichově v Hájích
v minulém čísle Bulletinu jsme uveřejnili krátký článek o
nové publikaci, která na více než 500 stránkách zachycuje
velmi podrobně historii této obce. Hlavním pramenem pro
získání údajů ze starší doby byla obsáhlá kronika Antona
F. Ressela. Poměrně dost místa je věnováno i přírodě v
okolí vesnice, zajímavě je zpracován úsek 20. a 30. let 20.
století, kdy se obec stala součástí nově vzniklé
Československé republiky. Většina místních obyvatel byla v
té době německé národnosti. Od str. 175 začíná druhá,
mnohem rozsáhlejší část publikace, zahrnující dějiny obce
od osvobození v roce 1945. Autor Mgr. Ladislav Ulrych se
zabývá děním ve vesnici velmi podrobně. Uvádí jména
narozených v každém roce, jsou zde výsledky voleb
(jmenovitě), zaznamenává změny ve vedení obce, zřízení
nových obchodů, mnoho místa věnuje mateřské a základní
škole v obci, sportu a spolkovým aktivitám. Zmiňuje se
podrobně o činnosti ekologického centra "Suchopýr",
o politických změnách po roce 1989 a o všech důležitých
proměnách, které výrazně poznamenaly tvář obce. Rozsah
této regionálně historické publikace je obdivuhodný. Kniha
vyšla díky finanční podpoře obecního úřadu a prodává se
za 400,--Kč.
Novinka: Kniha o
Vratislavicích nad Nisou
Stále se rozrůstající počet regionálně historických
publikací byl v roce 2006 rozšířen také o brožuru s názvem
Obrázková kronika: Vratislavice nad Nisou dříve a dnes.
Autorem publikace formátu A5 a o rozsahu 86 stran je František
Jelínek Píše se v ní o historii obce, která byla
pravděpodobně založena slovanskými Milčany. Ve starých
záznamech se nazývá Wratislauicz. Teprve z roku 1527 pochází
německý název Maffersdorf protože se do obce přistěhovalo v
rámci kolonizace mnoho německých obyvatel. Ke slavným
osobnostem patří nepochybně světoznámý vynálezce Ferdinand
Porsche (1875-1951), zakladatel továrny na výrobu koberců
Ginzkey aj. Obec se proslavila také minerálními prameny
chutné kyselky. Mnoho místa se tu věnuje historii kostela a
místní školy. Text je doplněn mnoha černobílými i
barevnými ilustracemi. Před několika lety sepsal brožuru o
Vratislavicích nad Nisou Marek Řeháček. Jelínkova publikace
je krokem vpřed, je poněkud obsáhlejší a využívá i
poznatků z Řeháčkovy knihy.
Prosincová schůzka SPHMCH
V úterý 12. prosince se konala tradičně ve Führichově domě
poslední členská schůzka Společnosti přátel historie
města Chrastavy, která má vždycky také hodnotící
charakter. Přítomno bylo 13 členů. Všechny akce, konané v
průběhu roku 2006, byly v diskusi hodnoceny kladně. Patřily k
nim dva zájezdy do Spreewaldu (20. a 27. května), zájezd do
východních Čech (Rovensko, Nová Paka, Miletín, Hořice v
Podkrkonoší a Troskovice) a výlet pouze pro členy SPHMCH do
Oldřichova v Hájích, Nového Města pod Smrkem a
Jindřichovic. Velikonoční zájezd do Horní Lužice byl
obsazen studenty gymnázia v Mimoni a pouze doplněn několika
našim členy. Oba zájezdy do Dolní Lužice byly uspořádány
po nové trase. První zastávkou byl zámecký park v Bad Muskau
(Mužakow). Větší část plochy parku leží na polské
straně (parkem protéká řeka Nisa, která tu tvoří státní
hranici). Park je již několik let pod ochranou UNESCO. Další
zastávky byly Zabrod/Sabrodt, kde nám paní D. Čejkowa
ukázala svou nesmírně bohatou sbírku kraslic. V městečku
Drjowk/Drebkau jsme se setkali s dr. Lotharem Balkem, který své
rozsáhlé sbírky velikonočních vajec věnoval muzeu.
Příjemným překvapením pro účastníky bylo staroslovanské
hradiště ve vesnici Raduš. Hlavním bodem celodenního
programu však byla dvouhodinová projížďka na člunech po
ramenech Sprévy v Lubnjowě /Lübbenau. Počasí nám přálo a
řidič autobusu p. Vl. Nemeš byl úžasný. Zájezd vedl p. dr.
F. Vydra. Při zájezdu do východních Čech bylo pro mnohé
účastníky překvapením soukromé muzeum panenek a medvídků,
které vybudovala p. Šimková ve vlastním domě. Tento zájezd
připravil p. Z Šimek Výlet do Oldřichova organizačně velmi
dobře připravil p. Miroslav Uškrt z Uhelné, člen SPHMCH
Výlet měl také několik zastávek. V Oldřichově jsme si
prohlédli hrázděnou, starobylou budovu rychty, kde dnes
sídlí ekologické centrum Suchopýr. V Novém Městě pod
Smrkem nás provedla městským muzeem (i když byla neděle, kdy
je tu zavřeno) paní Vokounová, vedoucí knihovny. Na
hřbitově jsme si prohlédli hrobku Klingrovy rodiny, která se
nyní využívá jako smuteční síň. Cestou do Jindřichovic
jsme si prohlédli zbytky románského kostelíka v obci
Dětřichovec. Hlavním cílem návštěvy v Jindřichovicích
byl dům Ing. Zbyňka Vlka, který tu s rodinou má větrný
mlýn a muzeum venkova. Donedávna tato rodina odmítala
používání elektřiny a všech přístrojů s ní spojených.
V měsíci listopadu bylo do knihovny SPHMCH zakoupeno několik
zajímavých knih z grantu, který nám poskytl městský úřad.
Schůzka proběhla podle připraveného plánu. Počet členů se
bohužel v průběhu roku 2006 nepodařilo rozšířit.
Předsedkyní SPHMCH bude i nadále p. Mgr. Jaroslava Špaková.
Z Führichovy rodinné
kroniky - pokračování
Blížil se podzim roku 1755 a rodiče i sourozenci v Chrastavě,
stejně tak jako žena a děti v Drážďanech již hovořili o
brzkém setkání. Na den Všech svatých se strýci Antonovi ve
Varšavě udělalo nevolno. Otekly mu nohy, a protože nemohl
chodit, komponoval doma ve svém bytě skladbu "Salve,
regina!" (Buď zdráva, královno!) Nechal si ji v
provedení několika nástrojů předvést. Sám zasedl k piánu
a zpíval. Otoky se však rychle zhoršovaly. Anton se připravil
na smrt zpovědí a přijímáním. Při plném vědomí a síle
třetí den své nemoci podlehl. Pro jeho hodnou ženu a jeho
pět ještě velmi malých dcer, pro jeho rodiče i sourozence
byla teď veškerá radost, všechna naděje a útěcha navždy
pryč...Bůh ho k sobě povolal ve věku 33 let. Toto úmrtí
bylo v každém ohledu tou nejhroznější ztrátou pro
Führichovu rodinu. Antona postrádala také saská královská
rodina. Královna nad touto ztrátou hořce plakala, král nechal
Antonovo tělo uložit do hrobky v jednom klášteře. Do desky z
černého mramoru dal vytesat latinský nápis, který byl
zasazen do boční stěny kostela poblíž hrobu. Král se
seznámil také s Antonovým mladším bratrem Gabrielem Josefem,
který zemřelého doprovázel do Varšavy. Viděl chlapce
několikrát hrát a povolal jej po bratrově smrti k sobě do
Drážďan a slíbil mu místo ve dvorní kapele, kde měl
vystupovat také jako zpěvák - basista. Na místě mu stanovil
roční plat, a aby dosáhl vyššího vzdělání, platil mu
italského učitele zpěvu, který se jmenoval Dampiacce.
Příštího roku vypukla sedmiletá válka, do které se
nešťastně zapletl polský král. Od té doby navždy zmizel
lesk jeho dvora, ale i klid a rodinné štěstí. Pruský král
zajal celou malou a nepřipravenou saskou armádu a obsadil
Drážďany. Saský král ještě včas stačil odjet do
Varšavy. Musel narychlo opustit své sídelní město
Drážďany, svou manželku a armádu. Do rukou nepřátel padly
také státní archívy. Pruský král Bedřich II. prý řekl
královně, že by se měla co nejdříve ze zámku vystěhovat a
najít si jiné bydliště. Ona však odpověděla, že zámek
dobrovolně neopustí a že se král pokouší uplatnit svou moc
nad bezbrannou a slabou ženou. Královnina stráž byla
odzbrojena a pruští vojáci s ní zacházeli jako se
zajatkyní. V červnu 1756 byly Drážďany několikrát
ostřelovány a velký gotický kostel sv. Kříže byl úplně
zničen. Roku 1757 přišla pruská armáda i do Čech. Pruské
oddíly procházely také Chrastavou. Trvalo to nepřetržitě
celé tři dny a noci. Městem táhla pěchota, jízdní oddíly,
zásobovací vozy i těžká děla. Dědeček musel ve svém
domě ubytovat 20 až 40 mužů. Podle tehdejších předpisů
tyto vojáky musel také ze svých zásob stravovat. Osobně
musel chodit s dvěma velkými konvemi vojákům pro pivo a byl
přitom ještě všelijak ponižován a nelidsky mučen. Musel
dokonce zabít své dvě krávy, aby nenáviděné Prušáky
nakrmil masem.
Dvě významná
lužickosrbská výročí
Uplynulý rok 2006 byl rokem, kdy naši slovanští sousedé na
severu vzpomínali dvou významných výročí. Před 150 lety se
narodil nejvýznamnější lužickosrbský básník Jakub BART -
ĆIŠINSKI. ''Během studií u nás v Praze se národnostně
uvědomil a rozhodl se, že po návratu do své malé vlasti
věnuje všechny své síly tomu, aby se jeho malý národ
probudil a podle českého vzoru obrodil. Jako kněz měl
každodenně možnost působit na stovky lidí. Stal se
básníkem a jeho verše burcovaly celý národ Církevní
vrchnost tyto jeho vlastenecké snahy nerada viděla a
překládala básníka za trest do ryze německých končin, kde
nemohl působit ve slovanském duchu. Na dva roky byl dokonce
přeložen do severních Čech, do kláštera v Zákupech na
Českolipsku. Ćišinski stál v čele tzv. mladosrbského hnutí
a nebyl příliš oblíben ani u starší generace
lužickosrbských buditelů, protože se jim zdál příliš
odvážný a revoluční. Jako nadaný literát se pokoušel
vytvářet ve svém mateřském jazyce nové básnické formy,
aby dokázal, že ponižovaná a vysmívaná lužická srbština
není mezi evropskými jazyky žádnou “popelkou”. Ještě za
jeho života byly mnohé jeho básně přeloženy do češtiny.
Psal znělky (sonety), vytvořil mnoho lyrických i epických
básní většinou s vlasteneckými motivy, je autorem několika
rozsáhlejších epických skladeb z historie svého národa.
Napsal i spoustu trefných, výstižných aforismů. Věřil, že
jeho malý národ nezahyne a odsuzoval škarohlídy, kteří mu
prorokovali brzký zánik. Nejvyšší pocta, jaké se v
současné době může lužickosrbskému básníku či
spisovateli dostat, je tzv. Myto Ćišinského (cena, medaile).
Básník Jakub Bart - Ćišinski zemřel v roce 1909. Ve druhé
polovině 19. století byla v Čechách uspořádána dobrovolná
finanční sbírka, z níž bylo v Praze vybudováno Národní
divadlo jako symbol probouzejícího se českého národa. Také
Lužičtí Srbové - posíleni českým příkladem - začali
sbírat peníze na stavbu tzv. Srbského domu. Byl postaven
uprostřed Budyšína a byla to budova vskutku impozantní.
Slavnostní otevření Srbského domu se konalo v roce 1904.
Uvnitř bylo několik sálů pro společenské akce, byla tu
tiskárna, čítárna a knihovna, od 20. let 20. století dokonce
i banka. Budova se stala skutečným centrem lužickosrbského
kulturního života. Po nástupu fašistů byla činnost
lužickosrbského veřejného života přísně sledována a
kontrolována a styky lužicko-české byly považovány za
protistátní. V roce 1937 byl Srbský dům úředně
zapečetěn, jediná tiskárna byla zničena a činnost
organizace Domowina byla zakázána. Během 2. světové války
museli lužickosrbští muži obléknout uniformu wehrmachtu,
protože byli německými státními občany. Koncem dubna 1945
ustupující esesáci vyhodili mohutnou budovu Srbského domu do
vzduchu. Po skončení války svitla Srbům naděje na lepší
budoucnost. Vážně se uvažovalo o připojení
lužickosrbského území k sousední Československé republice.
První poválečná léta se vyznačovala velkým, budovatelským
nadšením v řadách mládeže. I když byl v té době v
Německu značný chaos, byl nedostatek potravin a ošacení,
stovky lužickosrbských brigádníků obětavě odklízely
trosky zničených budov v centru Budyšína a pomáhaly při
stavbě nového Srbského domu na Poštovním náměstí. Byla to
práce bez mechanizace, velmi namáhavá a vyčerpávající. V
roce 1956 byla budova nejen dostavěna, ale bylo dokončeno i
vnitřní zařízení. Od oné doby uplynulo padesát let... Dnes
je v budově Srbského domu kulturní středisko (Serbska
kulturna informacija), restaurace "Bjesada", je zde
sídlo předsednictva Domowiny, najdeme tu několik sálů,
klubovny a v nejvyšším poschodí sídlí Srbský rozhlas.
Vysílá denně na VKV. Také toto významné jubileum -
obnovení Srbského domu - se loni v Lužici připomínalo.
Pamětní deska na rodném
domě malíře Willi Sitteho
Zastupitelstvo města schválilo na svém prosincovém zasedání
návrh, aby byla na domě č. 6 (nebo poblíž něho) v
Pobřežní ulici umístěna dvojjazyčná českoněmecká
pamětní deska, připomínající, že se zde 28. února 1921
narodil dosud žijící malíř Willi Sitte, který nyní žije
ve městě Halle u Lipska. Slavný rodák oslavil loni své 85.
narozeniny. V den tohoto jubilea byla v nedalekém Merseburgu
otevřena galerie, kde jsou jako exponáty vystavena jeho díla.
V roce 2003 navštívil Willi Sitte své rodné město Chrastavu.
Udivil všechny svou dobrou znalostí češtiny. Jeho matka byla
totiž Češka, pocházející z Jičínska.