Bulletin 144 - 12/2006
Pozor! Euromince s
českými motivy
I když do přijetí eura jako naší české měny zbývá
ještě pět (a možná i více) let, již teď uvažují naši
výtvarní umělci o námětech, jimiž by byly tyto mince
vyzdobeny. Avers (přední strana) s vyznačenou hodnotou by
měl být stejný, celoevropský, ale na zadní stranu (revers)
si každý stát Evropské unie může umístit nějaký symbol
své země. Čtenáři BULLETINU jistě vědí, že naše mince
se již dávno nerazí ve slovenské Báňské Štiavnici, ale
nedaleko od nás v mincovně v Jablonci nad Nisou. Nedávno
jsme obdrželi disketu s navrženou výzdobou euromincí
českými motivy. Jistě by Vás zajímalo, jaké výtvarné
náměty navrhují dvě české medailérky - L. Nebeská a V.
Popovičová - na budoucí mince. Jde o sadu celkem sedmi mincí.
Nejvyšší hodnoty mají mince 1 a 2 euro. Výtvarnice navrhují
zobrazit na jejich přední straně dva naše nositele Nobelovy
ceny. Na minci s hodnotou 1 euro vidíme portrét chemika Jaroslava
Heyrovského, vynálezce polarografie, na minci s hodnotou 2
euro pak básníka Jaroslava Seiferta. Menší mince o
hodnotě 1, 2 a 5 centů představují chmel (plodinu
nerozlučně spjatou s výrobou světoznámého českého piva),
vinné hrozny z jižní Moravy a lipovou snítku
s květem. Na minci s hodnotou 10 centů vidíme jihočeskou
vesnici Holašovice s několika domy ve stylu tzv. selského
baroka, na dvaceticentové minci je zobrazen církevní komplex Zelená
Hora uznaný jako památka pod ochranou UNESCO. Na
větší minci s hodnotou 50 centů (tedy půl eura) se
nachází Hradčany jako symbol české státnosti. Zda
budou všechny tyto motivy na euromincích v budoucnosti
skutečně vyraženy, není samozřejmě vůbec jisté. Je velmi
pravděpodobné, že budou vyzváni ještě další výtvarníci,
kteří si jako typické symboly naší země v rámci Evropské
unie vyberou možná zcela jiné motivy, např. Masaryka,
Komenského, Husa či Palackého a na mince nižších hodnot
třeba Smetanu, Zátopka či Václava Havla. Necháme se
překvapit a za několik let uvidíme, kterými symboly se bude
naše republika propagovat po celé Evropě.
Knihovna SPHMCH se
stále rozrůstá
Jako každým rokem, tak i letos dostala naše Společnost grant
(peněžitý příspěvek) ve výši 5000,-Kč. Část těchto
peněz byla věnována na úhradu vstupného pro účastníky
vlastivědného zájezdu do východních Čech (viz. minulé
číslo BULLETINU), zbytek byl využit k nákupu dalších
publikací do naší knihovny. Co jsme po zralé úvaze
nakoupili? Jiří Waldhauser: ČESKÝ RÁJ OČIMA ARCHEOLOGA
(doplněno turistickou mapou s vyznačením míst, o nichž se
v knize píše), J. V. Scheybal: LIDOVÁ KULTURA SEVERNÍCH
ČECH, Ladislav Žák a kol.: JIZERSKOHORSKÉ PŘEHRADY,
Musil-Plaček-Úlovec: ZANIKLÉ HRADY, ZÁMKY A TVRZE PO R. 1945,
T. Durdík: ILUSTROVANÄ ENCYKLOPEDIE ČESKÝCH HRADŮ, Ch.
Ailsby: TŘETÍ ŘÍŠE DEN PO DNI (doprovodný text K. Sýs).
Svazky v naší knihovně jsou přístupné i zájemcům z řad
veřejnosti, kteří nejsou členy naší Společnosti.
Výpůjční lhůta je 14 dnů.
Z Führichovy
rodinné kroniky (pokračování)
Prarodiče si museli zavést úplně jiný způsob života. Měli
teď dluhy a museli prodat i pozemky. Nejvíce je však bolela
ztráta hodného syna Ignáce. Jeho smrt je málem sklátila do
hrobu. Dědeček, který vždycky oddaně věřil v boží
vůli, říkával často s povzdechem : “ Bohu budiž
děkováno, zase jednu těžkou zkoušku jsme přestáli a
další tmavý mrak se vzdaluje. Nebe na tomto světě už nikdy
pro mne nebude jasné. Večer mého života se blíží a kdo
ví, jak mnoho utrpení mám ještě před sebou. Moje jediná
útěcha je v Pánu...” Konečně byl dědeček Gabriel zase
zdráv. Nejstarší syn Anton z Drážďan navštívil své
rodiče, aby je potěšil a trochou veselosti rozptýlil jejich
chmurné žití. Zůstal u nich přes celé léto a saský král
mu poskytl volnost a nenutil ho k žádné službě. Jen
v zimě musel pomoci s nácvikem dvou oslnivých oper. A když
krále napadlo, že by si rád poslechl nějaké nové hudební
dílo a chtěl Antona u toho mít, tak mu napsal, a to takovým
stylem, jako by prosil o laskavost. V takovém případě jel
Anton rychle do Drážďan a za osm dní byl zase zpět
v Chrastavě u svých rodičů. Často pobýval Anton několik
týdnů na frýdlantském zámku u hraběte Gallase, který si ho
velmi vážil. Městští radní, kteří mého dědečka znali,
byli hrdi na to, že jeho syn v tuzemsku i v zahraničí není
pouze ve známosti s nejmocnějšími, ale že je u nich
v opravdové přízni. Nikdo však nemohl říci, že by to
nějak pokazilo jeho charakter. Někteří mu však vytýkali,
že by měl těch známostí více využít. Můj dědeček však
byl velmi nedůvěřivý k tomu, čemu lidé říkají
štěstí. Připisoval všemu, co potkalo jeho a členy jeho
rodiny, boží záměry a řízení. To, že jeho syn Anton u
hraběte hodně platí a že je u saského královského dvora
velmi ctěn a milován královskou rodinou ne jako služebník,
ale jako člen rodiny a nejlepší domácí přítel, to mého
dědečka pochopitelně těšilo. Král a královna Antona
několikrát vyzvali, aby přivezl s sebou do Drážďan také
svého otce. A když jej opravdu přivezl, král jej vzal
s sebou do divadla do své lóže. Jindy jej pozval do večerní
společnosti. Tomu však dědeček nepřikládal příliš mnoho
důležitosti. Nebýval při takových příležitostech nijak na
rozpacích, nestyděl se v tomto cizím prostředí, a byl proto
královskou rodinou vážen a dobře přijímán. Můj strýc
Anton dostával také prostřednictvím různých velvyslanectví
pozvání k jiným evropským královským dvorům, avšak
všechna taková pozvání odřekl. Jednak z lásky
k rodičům, aby jim nebyl příliš vzdálen, jednak
z příchylnosti a nesmírné vděčnosti k saské královské
rodině. Byl přece u jednoho z nejskvělejších královských
dvorů v Evropě. V zimě se tu dávaly italské opery pro
příslušníky dvora, šlechtu a velvyslance cizích zemí.
Jejich oslnivá výprava byla spojena s vysokými finančními
náklady. Král si byl vědom, že ostatní dvory soupeří o to,
aby získali Antona Führicha pro sebe, a tak se s královnou
snažili o to, aby se oženil a zůstal u nich. S tímto
úmyslem vzali do opery dceru nejvyššího komořího u ministra
von Brühla Johannu Christinu, která se výborně vyznala ve
zpěvu a hudbě, znala několik jazyků a měla vedle
znamenitého vychování i ctnostný charakter. Královna tuto
dívku dobře znala a zjistila velkou duchovní spřízněnost
s Antonem. Byla si tedy jista, že když se tito dva mladí
lidé seznámí, nebudou se chtít od sebe již odloučit. A tato
dívka z vyšších vrstev se skutečně stala ženou mého
strýce. (Pokračování v dalším čísle.)
Nová kniha o historii
Oldřichova v Hájích
(Další příspěvek k regionální historii našeho okolí.)
Není to tak dlouho, co Obecní úřad v Mníšku vydal
rozsáhlou publikaci Mgr. Ladislava ULRYCHA o dějinách Mníšku
a Fojtky. Tentýž autor, který žil po mnoho let
v Oldřichově jako učitel (a později ředitel) tamní
základní školy, zpracoval v posledních letech další
potřebnou vlastivědnou publikaci. Čerpá sice z německých
historických pramenů při líčení nejstarších dějin této
obce až do roku 1945 (tehdy se nazývala Busch-Ullersdorf),
avšak jako mnohaletý obecní kronikář shromáždil dostatek
údajů o poválečném období Oldřichova v Hájích, kdy se
obec stala již ryze českou vesnicí. Autor nové publikace
uvádí mnoho zajímavých faktů o okolní přírodě, líčí
postupný růst obce, zmiňuje se o způsobech obživy v obci a
okolí. V části, která popisuje poválečnou historii
Oldřichova, se dozvídáme o problémech při dosidlování obce
po odchodu německých obyvatel, o vývoji českého školství a
o kulturní činnosti, která tu neměla vždy příznivé
podmínky. V publikaci najde čtenář také množství
dobových ilustrací, které vhodně doplňují text knihy.
Ze života české
menšiny v Chrastavě
I když byli původními obyvateli Chrastavy Slované – kmen
Milčanů (předkové dnešních Lužických Srbů) – od 13.
století vzrůstal počet německých obyvatel, kteří sem
přišli na pozvání přemyslovských králů. Postupně
německé obyvatelstvo svým počtem zcela převládlo. Čeští
obyvatelé z vnitrozemí přišli do našeho města teprve
s rozvojem industrializace ve 2. polovině 19. století, a to za
prací. Velký průmyslový objekt firmy Cichorius vznikl
kolem roku 1895-7. Majitel této textilní továrny pocházel
z Lipska a je známo, že rád zaměstnával české dělníky.
Po 2. světové válce byla tato přádelna mnohokrát
přejmenována. Měla název FRÝBA (=Frýdlantské bavlnářské
závody), BYTEX, MYKANA a nyní BREMI (tato firma nemá však
s textilní výrobou nic společného). Čeští obyvatelé
Chrastavy v době před vznikem samostatné Československé
republiky byli tedy převážně dělníci. V roce 1906 si
založili organizaci sociálnědemokratické strany, byla tu
založena i česká tělovýchovná jednota. Ta také
organizovala již v roce 1913 kurz českého jazyka, a to
především čtení a psaní. Česká škola tu tehdy ještě
nebyla. Jedním z aktivních členů české menšiny byl František
Turpiš. Byl povolán na frontu 1. světové války a na
italské frontě přeběhl k nepřátelům jako tisíce jiných
českých vojáků. Stal se legionářem. Několik měsíců
před koncem války byl v bitvě zajat Rakušany, prohlášen za
dezertéra a ve vesnici San Stino na severu Itálie popraven.
Bylo mu necelých dvacet let. V Chrastavě bylo i několik
dalších legionářů, kteří se však z bojišť první
světové války vrátili. Emil Poldauf, Frant. Eis a Josef Bukal
byli v ruských legiích, Vilém Nigrin a Frant. Tomáš
v italských. Po roce 1918 se počet českých obyvatel
zvětšil. Přišli sem příslušníci tzv. finanční
stráže a další státní zaměstnanci. Německé
obyvatelstvo si jen velmi těžko zvykalo na změnu, kterou
způsobil vznik československého státu. Nechtěli se
podřídit nově zřízeným úřadům, docházelo k bojkotu
úředních nařízení a k pasivní resistenci. Začátkem
ledna 1919 musela na Liberecku (i v Chrastavě) zasahovat
československá armáda. Od podzimu 1919 zde byla zřízena česká
menšinová škola. Navštěvovalo ji 110 českých dětí a
jejím řízením byl pověřen Bohumil HONSA. První
čtyři roky se vyučovalo v přízemí budovy bývalého
chudobince na kraji Vítkovské ulice. Podmínky pro vyučování
byly nevyhovující. V učebnách bylo málo světla a vlhké
stěny. Ten dům dodnes stojí (č. 289), avšak po úpravách
vypadá dnes zcela jinak. Díky neúnavné snaze p. říd. Honsy
o zřízení nové, modernější a důstojnější školní
budovy byla v roce 1923 postavena zbrusu nová škola
v dnešní Revoluční ulici. Dodnes musíme obdivovat ten
krátký termín, v něm byla stavba provedena : pouhých šest
měsíců ! 1. května 1923 byl slavnostně položen základní
kámen, 18. listopadu byla celá stavba dokončena. Podle
starých statistik žilo v roce 1921 celkem 406
obyvatel české národnosti. I přes malý počet se
čeští obyvatelé v období první republiky společensky
dělili na dvě skupiny. Dělníci místních textilních
továren se scházeli v DTJ (Dělnická tělovýchovná
jednota), úředníci, učitelé a členové finanční stráže
byli aktivní v místním Sokole. Rudolf Loudát,
popravený v roce 1944 v Drážďanech, byl ve 30. letech
starostou DTJ. Česká menšina měla také svůj ochotnický
spolek, pořádaly se výlety a zájezdy. Starší děti
dojížděly do české měšťanky do Hrádku nad Nisou.
V Chrastavě byla měšťanská škola (dnes vyšší stupeň
ZŠ, tj. 6.- 9. ročník) zřízena 1. září 1938. To bylo
bohužel již příliš pozdě. Začínající školní rok byl
ještě v témž měsíci ukončen, děti se s rodiči
odhlašovaly a stěhovaly do různých míst ve vnitrozemí.
Odešel také řídící učitel Bohumil Honsa, a to na
Mladoboleslavsko. Učil v Josefodole, pak byl zatčen a celou
válku strávil nejprve ve věznici v Ulmu, později
v koncentračním táboře Buchenwald.
Chrastava v televizi
Naše občany jistě mrzí, že kdykoliv se v televizi hovořilo
o Chrastavě, bylo to pokaždé většinou v negativním smyslu
(tragická událost ve VÚDM, problémy v Kováku). V sobotu
25. listopadu (ve 22.05) a v neděli 26. listopadu v 10.00 hod.
vysílala ČT 2 hodinový program o Lužických Srbech. To
se nestává příliš často a samo o sobě je to jev nesporně
velmi kladný. Část tohoto pořadu se natáčela u nás
v Chrastavě. Již v září navštívil ředitel pražského
divadla Ypsilon Jan SCHMID chrastavské městské muzeum, aby
požádal PhDr. Frant. Vydru o spolupráci při navázání
kontaktů s předními lužickosrbskými kulturními
pracovníky, kteří by v chystaném programu mohli vystoupit.
Termín jednodenního zájezdu televizního štábu do Lužice
byl předem pevně stanoven : 1. listopad 2006. Nebylo
snadné na dálku dojednat se sedmi lužickosrbskými
účastníky natáčení přesný harmonogram, který
nakonec”klapl” na sto procent. Mikrobus ČT a potřebná
aparatura byly totiž k dispozici pouze pro tento jeden den.
Natáčení začalo již den předtím, tedy 31. října. Jan
Schmid a Jan Lukeš, autoři pořadu “Třistatřicettři”,
začali natáčet na Frýdlantsku na tzv. Hlaváčově tvrzi ze
14. století. Houslový virtuos opustil ruch velkoměsta a začal
hospodařit na statku. Tedy něco opravdu výjimečného. Jezdí
s traktorem, oře, pěstuje stádo koz a vyrábí sýr. Jaký to
má vztah k Lužickým Srbům ? Existují doklady o tom, že
slovanský kmen Milčanů měl kdysi svá sídla i na
Frýdlantsku. Milčané byli vlastně dávní předkové
dnešních Lužických Srbů. Také Chrastava byla založena
Milčany a v našem městském muzeu je velká část expozice
věnována Lužickým Srbům. V Chrastavě se natáčelo pouze
v budově muzea, a to večer, při umělém světle. Na otázky
autorů pořadu odpovídal PhDr. František VYDRA, který letos
vydal vlastním nákladem dvě publikace s lužickosrbskou
tématikou. Byl to česko-hornolužický slovník a kniha
“Lužice – má láska”. (Obě je možno zakoupit
v městském infocentru za 60,-Kč.) Ve středu 1. listopadu se
vydal mikrobus s osmi lidmi přes Žitavu a Löbau do
Budyšína. Natáčelo se přímo v tzv. Srbském domě
na Poštovním náměstí. (Letos uplynulo 50 let od doby, kdy
byla tato mohutná budova, vystavěná obětavou prací
nadšených lužickosrbských brigádníků, dána do provozu.)
Předseda Domowiny Jan NUK, pracovnice jazykového centra
WITAJ Božena PAWLIKEC, která studovala v Praze
češtinu a hovoří výborně česky, a redaktorka
kulturního měsíčníku “Rozhlad” Jěwa-Marja ČORNAKEC
stáli před kamerou v místnosti, kde byla instalována
výstava k výročí Srbského domu. (Mezi exponáty bylo i
kolečko plné oklepaných cihel a “bagančata”, jaká tehdy
brigádníci nosili.) Dalším účastníkem programu byl
dlouholetý redaktor dětského časopisu “Płomjo” Beno
BUDAR. Je současně také básníkem a před necelým rokem
vydal vzpomínkovou knihu ”Tež ja mějach zbožo” (Také já
jsem měl štěstí). Jsou v ní shromážděny osudy
čtyřiceti lužickosrbských vojáků, kteří museli za 2.
světové války bojovat v uniformách nenáviděného
wehrmachtu. Na dotazy p. Schmida a Lukeše odpovídal také
šéfredaktor hornolužického deníku “Serbske Nowiny”,
básník a současně předseda Svazu lužickosrbských umělců Benedikt
DYRLICH. Rozhovor s nimi probíhal v prostředí
restaurace “Bjesada” v přízemí Srbského domu. Ve
vestibulu budovy byl připraven dudák Tomasz NAWKA,
ředitel Srbského muzea v Budyšíně. Pochází
z rozvětveného rodu Nawků, z něhož vzešlo během pěti
generací mnoho významných vlasteneckých intelektuálů, tj.
spisovatelů, kněží, lékařů atd. Po obědě jsme jeli
z Budyšína do vesnice Radwor/ Radibor, abychom se tam setkali
s místním sympatickým farářem Sćěpanem DELANEM.
Hovoří dobře česky, protože jezdí často do Čech i na
Moravu. Na stěně jeho pracovny na faře visí olejomalba Aloise
Andrického, který se ve vesnici Radwor narodil a má být v
nejbližší době prohlášen papežem za svatého. Po návratu
z Lužice pak pánové Schmid a Lukeš natáčeli ještě
rozhovory s několika českými přáteli Lužických Srbů, a
to prof. Jiřím Mudrou, prof. Leošem Šatavou, dr. Petrem
Kaletou a jinými. Nejcennějším příspěvkem byly nesporně
poznatky prof. Leoše Šatavy, který v Budyšíně s celou
svou rodinou v letech 1995-2000 žil a pracoval jako odborník
na národnostní menšiny. Jak celý tento program hodnotit ?
Natočeno bylo mnohem víc, než by se do hodinového programu
vešlo, a tak bylo nutno provést sestřih. To je jistě
nezbytné. Ale do té hodiny bylo začleněno naopak i leccos, co
se tématu přímo netýkalo... Já sám jsem měl z celého
pořadu smíšený dojem. Snad nejlépe vyjádřil své pocity
můj přítel, který celý pořad natáčel na videokazetu,
kterou jsme odeslali do Budyšína : “ Ti představitelé
Lužických Srbů byli zřejmě solidní lidé, ale pokud jde o
ty dva české moderátory, měl jsem dojem, že jednali dost
povrchně, že je celá ta problematika příliš do hloubky
nezajímala. Jak by ne, vždyť budou příští měsíc
natáčet zase jiný program na úplně jiné téma...”