Bulletin 142 - 10/2006

Úspěšný zájezd do Litoměřic
V úterý 19. září 2006 se konal autobusový zájezd do Litoměřic na výstavu Zahrada Čech, jehož pořadatelem byla naše společnost. Nešlo sice o historicko-vlastivědný zájezd, ale naše společnost si před lety dala za úkol, obohatit všední život obyvatel návštěvou různých zajímavých kulturně - společenských akcí. Vedoucím zájezdu byl p. Zdeněk Šimek, člen SPHMCH, který má s pořádáním podobných zájezdů mnohaleté zkušenosti. Účastníkům přálo dokonce i počasí. Jak jsme se po návratu do Chrastavy dozvěděli, byl zde v odpoledních hodinách velký liják (louže na ulicích jsme viděli na vlastní oči). Den strávený na výstavišti "Zahrady Čech" se nám vydařit a vůbec tam nepršelo. Na výstavě bylo co prohlížet. Zaujalo to i ty, pro něž není práce na zahrádce koníčkem číslo jedna. Výstavních pavilónů bylo mnoho. Vystavené ovoce a zelenina byly skutečně prvotřídní. Byly zde i různé ochutnávky a předvádění užitečných přístrojů, které usnadňují zahrádkářům práci. Živo bylo i v prostorách, kde se na pódiu střídaly různé hudební skupiny. Zastihli jsme na scéně kapelu Vinšovanka, po ní pak vystoupilo slovenské "rodinné" trio RYTMIK (otec + dva synové). Slováci si získali přízeň publika svou směsí oblíbených českých melodií. Byl zde dostatek stánků s občerstvením, takže se netvořily nikde dlouhé fronty, ačkoliv návštěvnost byla toho dne značná. Mnozí účastníci chrastavské výpravy si koupili sazenice ovocných stromků, leckdo si zakoupil různá exotická koření, květiny či léčivé masti rostlinného původu. Cestou zpět autobus na krátkou chvíli zastavil v pekárně v nedalekých Trnovanech, která je již po mnoho let vyhlášená širokým sortimentem svých výrobků. Kolem půl sedmé jsme se vrátili zpět do Chrastavy. Výlet se opravdu vydařil.

Místní názvy v našem okolí
V některém z čísel Bulletinu jsme před časem psali o tom, že mnohé české názvy obcí v našem okolí byly zavedeny teprve po skončení druhé světové války. Až do roku 1945 se používalo názvů Wetzwalde (Václavice), Geršdorf (Loučná), Machendorf (Machnín), Kohlige (Uhelná) atd. Když se pak začaly německé místní názvy počešťovat, vznikala někdy pojmenování, která se nevžila. Dnes nám dokonce připadají jako směšná nebo alespoň neobvyklá. V novinách z roku 1945 se setkáme s názvem osady Ženská Hora. Že nevíte, o co se jedná? Kdo umí alespoň trochu německy, ten ví, že slovo "Frau" znamená německy "žena, paní". Frauenberg je tedy přesně přeloženo "ženská hora", ale nám se jistě více líbí naše dnešní Panenská Hůrka. V záznamech o Chrastavě se dozvídáme, že např. hřbitov se nachází na Hradním kopci nebo Zámeckém vrchu. Jak to, že my, dnešní obyvatelé Chrastavy, toto pojmenování vůbec nepoužíváme? Vyvýšenina nad Frýdlantskou ulicí a nalevo nad Hřbitovní ulicí se německy jmenovala Burgberg, protože prý tam kdysi dávno stávala (dřevěná) obranná tvrz, tedy Burg =hrad. Nedaleké Kryštofovo Údolí, německy Christofsgrund, se ještě ve 20. a 30. letech 20. století nazývalo Údol sv. Kryštofa. V pohraničních oblastech si v období tzv. první republiky zachovaly německé názvy dokonce i některá města. Západočeské město Sokolov se jmenovalo Falknov (z něm. Falkenau/Falke = sokol). Známé lázně Jeseník na severní Moravě se jmenovaly např. Gräfenberg nebo Grafenberk.

Stará fotografie vypráví
Textil má v Chrastavě velmi starou tradici. Téměř v každém domě býval v 17. a 18. století kolovrat a tkalcovský stav. Chovaly se ovce, pěstoval se len, takže se zpracovávaly místní suroviny. Na začátku 19. století se na celém Liberecku úspěšně rozbíhala industrializace. Jako houby po dešti vyrůstaly desítky továren s vysokými komíny, které se staly výraznou dominantou krajiny jako ve středověku štíhlé věže gotických kostelů. V průběhu 19. století bylo v našem městě vybudováno 20 malých textilních továren. Která z nich byla první??? Mezi Vítkovskou ulicí a městským parkem vyrostly asi před čtyřiceti lety desítky garáží. V těch místech stávala přádelna firmy Pollack, první textilní továrna v Chrastavě. Byla postavena v roce 1815. Ve Vítkovské ulici stojí dosud čtyři stejně vyhlížející obytné domy, které dal majitel firmy postavit pro své zaměstnance. Po rozvoji výroby ve 20. letech 20. století nastalo období hospodářské krize. Továrny se tehdy zavíraly a tisíce dělníků na Liberecku byly propuštěny z práce. Také chrastavská fIrma Pollack zkrachovala. Stroje byly převezeny kamsi do Maďarska. Ve druhé polovině 30. let byl celý, poměrně velký objekt zbourán. Chrastava patřila po dlouhou dobu mezi významná textilní střediska celých severních Čech. V posledních letech jsme však svědky zániku textilní výroby nejen v Chrastavě (a také výroby textilních strojů, které dříve vyráběl koncernový podnik Elitex), ale na celém Liberecku. Jediný závod, v němž byla textilní výroba obnovena, je Interlana v Andělohorské ulici.

Sedmdesát let od vzniku "řopíků"
V polovině 30. let 20. století se situace v pohraničí rychle vyostřovala. Začalo to roku 1933 volbou Adolfa Hitlera kancléřem v sousedním Německu. Jeho projevy povzbuzovaly německé obyvatele našich Sudet ve snaze, aby se průmyslové severočeské pohraniční území (a také další části Sudet s převládajícím německým obyvatelstvem) připojily k Velkoněmecké film. Horlivým propagátorem této myšlenky o odtržení pohraničí byl liberecký gauleiter (župan) Konrád Henlein, původním povoláním učitel tělocviku. Situace se zhoršovala i v celoevropském měřítku. Fašistické Německo našlo své spojence v Itálii (Mussolini) a ve Španělsku (generál Franco), jeho spojencem se stalo vzdálené, ale silné Japonsko (císař Hirohito). Naše československá vláda musela podniknout rázná opatření na obranu ČSR. Byly vypracovány plány na vybudování několika pásem železobetonových opevnění (bunkrů). Od Mníšku přes Chrastavu dále do vnitrozemí téměř až k Mělníku byly v letech 1936 - 38 vybudovány stovky pevnůstek, které ani po sedmdesáti letech nelze prakticky zničit. Železobetonové bunkry v našem nejbližším okolí zdaleka nepatří k těm nejrozsáhlejším. Jde naopak o typ nejjednodušší. Zato na Náchodsku, v Orlických horách a jinde byly tehdy vybudovány důmyslné, několikaposchoďové podzemní sály jako sklady zbraní a vojenské nemocnice. Nejznámější jsou pevnosti Hanička a Bouda. Slovo" řopík" vzniklo ze zkratky tří slov: ředitelství opevňovacích prací. Umístění bunkrů nebylo nikterak náhodné. Stály na místech, odkud bylo možno postřelovat důležité silnice, po nichž by se mohla přesunovat německá armáda. Některé stojí na poli, poblíž cest, jiné v lesích. Na Horním Sedle stojí "řopík" těsně vedle kapličky hned u silnice. Při výletech do přírody nebo při sbírání hub často narazíme na bunkr, který by mohl vyprávět svou smutnou historii. Proč smutnou? Důkladně postavené pevnosti, které mohly v případě potřeby ubránit zemi před vpádem nepřátel, musely být bez jediného výstřelu vydány nepřátelskému wehrmachtu. Tohle trauma bude provázet Čechy navždy. A stejně tak neodbytná je stále otázka, která se znovu a znovu vtírá do našich hlav: Co by se bývalo stalo, kdyby tehdy vedení armády neuposlechlo podmínek Mnichovské smlouvy? Odpověď nikdo z nás nezná..."

Z Führichovy rodné kroniky - pokračování
Syn Ignác dospěl. Také z něho mohli mít rodiče radost. Byl učenlivý, stal se výborným hudebníkem a měl zálibu ve všech druzích umění. Vyučil se knihvazačem ve Šluknově. Když procházelo městem cizí vojsko, v chrastavském domě u Führichů ubytovali nemocného hulána. Jeho zdravotní stav se však rychle zhoršoval. Dědeček poprosil starostu, aby nemocného vojáka umístili někam jinam. Příštího dne, když už byl cizí voják pryč, onemocněl desetiletý syn Gabriel Josef, třetího dne ulehla v horečkách nejstarší dcera Anna Maria, čtvrtý den dcera Maria Johanna. Prarodiče nevěděli, co mají dělat. Babička si vzala na výpomoc starého čeledína, protože nemohli s dědečkem zastat všechny domácí práce kolem dobytka a ještě pečovat o nemocné děti. Napsali dopis synu Ignácovi do Šluknova, aby přijel domů a pomohl matce s prací. Ten, sotvaže obdržel dopis, vydal se hned na cestu do Chrastavy. Nalezl dveře domu otevřené a uvnitř všechny členy rodiny nemocné, včetně matky. Někteří ztratili vědomí, nemohli mluvit a byli blízcí smrti. Jen matka mu stačila připomenout, aby nakrmil krávy, které ve chlévě hlasitě bučely. Dva dny je nikdo nekrmil, ani nedojil. Ignác měl spoustu práce, ale měl i odvahu a sílu ve dne v noci poskytnout rodičům i mladším sourozencům tu nejpozornější péči. Trvalo to však jen krátce. Třetího dne zemřel... Bylo mu teprve 21 let. Stal se obětí své lásky k rodičům a sourozencům. Byl pohřben, ale nikdo z jeho nejbližších jej k hrobu nedoprovázel. Mnozí dokonce ani nevěděli, že zemřel. Jiní leželi zcela vysílení ve vysokých horečkách. Můj otec Ambrož jako devítiletý chlapec prodělal tuto nemoc také a proležel prý tehdy celé dny v bezvědomí. Dědeček a babička se přece jen občas postavili na nohy, ale cítili se jako na jiném světě. Řád v domě byl naprosto porušen. Dědeček musel nakonec prodat krávy jednak proto, že byly v důsledku nedostatku péče o ně naprosto zničené, jednak neměl v domácí pokladně ani groš. Neměl ani naději, že nějaké peníze v brzké době někde získá. Za ty krávy však dostal jen málo peněz, protože vychytralí lidé dobře věděli, že je z nouze prodat musí. (Pokračování v příštím čísle.)

Pozor!
V sobotu 7. října 2006 pořádá SPHMCH vlastivědný zájezd do Východních Čech. Odjezd je ráno v 7:30 hodin z chrastavského náměstí. Trasa vede přes Turnov do Rovenska pod Troskami (obrácené zvony) - Nové Paky - Lázní Bělohrad - Miletína do Hořic v Podkrkonoší. Na zpáteční cestě se zastavíme v Troskovicích v soukromém muzeu hraček (panenek a medvídků). Cena zájezdu: 170,--Kč. Oběd bude v Miletíně. Návrat zpět do Chrastavy asi v 19:30 hodin. Máme ještě několik volných míst. Zájemci o tento zájezd by se měli přihlásit v infocentru na náměstí.

Další výlet pro členy SPHMCH
V neděli 15. října 2006 chce naše Společnost uspořádat pro své členy (případně i pro jejich rodinné příslušníky) výlet do Oldřichova v Hájích (hrázděná stavba ekologického sdružení ,,suchopýr''), do Nového Města pod Smrkem (prohlídka tamního městského muzea) a do Jindřichovic. Pojede se několika osobními auty. Odborným průvodcem bude p. Miroslav Uškrt z Uhelné, člen SPHMCH.

Co je nového na naší radnici?
Pokud někdo z občanů navštíví naši obnovenou radnici, chce si v některé z kanceláří vyřídit své záležitosti, např. občanský průkaz či cestovní pas, stavební povolení nebo poplatek za odvoz odpadu atd. Na chodbě v 1. poschodí vzniká galerie starostů s fotografiemi těch, kteří v různých dobách stáli v čele našeho města (starostku město nikdy nemělo). Najdete tu jména a portréty německých starostů před rokem 1945 a samozřejmě také jména a fotografie českých starostů, kteří řídili naše město po druhé světové válce. První z nich byl krejčí Jaroslav ŠEDA. Na vhodném místě má být umístěna informační tabule se sdělením, že tato zděná (kamenná) budova radnice byla vystavěna v roce 1646, tedy dva roky před koncem třicetileté války. Během té nekonečně dlouhé války dřívější radniční budova dvakrát vyhořela (1621 a 1642). V ní shořelo i mnoho důležitých listin. Proto bylo rozhodnuto, že bude vystavěna radnice kamenná. Původní stavba byla bez dřevěné věžičky. Ta byla na střechu radnice umístěna až v roce 1683 a v roce 1704 byla opatřena hodinovým strojem, přivezeným až z Budapešti.

Hraniční kámen "U tří pánů"
Až do roku 1850 bylo celé území Čech rozděleno na desítky feudálních panství, po roce 1850 byly zřízeny okresy. Vydáme-li se při nedělním výletě do Rynoltic a kolem Černé Louže dojdeme či dojedeme do osady Polesí, můžeme tam na návsi poblíž rybníka nechat stát své auto a vypravit se do krásných smrkových lesů v okolí. Lesní cesty jsou dobře udržované, bohužel tam chybějí směrovky, které by nám ulehčily cestu. Snad nám někdo z místních občanů či procházejících turistů poradí, jak se dostaneme k tzv. kameni "U tří pánů". Na křižovatce lesních cest spatříme pískovcový kámen trojúhelníkovitého tvaru, do něhož jsou vytesány různé letopočty, zkratky a nápisy. Nacházíme se přesně na tom místě, kde se dříve stýkaly hranice tří sousedních panství: grabštejnského, lemberského a jablonského. Na té straně, kde jsou údaje o grabštejnském panství, je vytesán letopočet 1680 a čteme tam "záhadný" nápis: A.M.G.2.T. Jak jej můžeme dešifrovat? Následovně: Adam Matthias Graf zu Trautmannsdorf. Do boční strany kamene je vytesán pětilistý květ, který nám trochu připomíná jihočeskou rožmberskou růži. Na další straně hraničního patníku je nadpis lemberského panství, kdy byl majitelem rod Bredů. Třetí strana mezníku se týká panství Jablonné v Podještědí, jehož majiteli byli v té době Berkové Z Dubé. Kromě nadpisu jsou do pískovce vytesány tzv. ostrve, které měl tento starý český rod ve svém erbu již před víc než půltisíciletím. S letopočtem 1680 souvisí také původ rekreační osady Polesí, která se německy jmenovala Finkendorf. Odkud pochází toto nezvyklé pojmenování??? V německo-českém slovníku se dozvíme, že slovo "Fink"znamená česky "sýkorka". Ale pozor, nemáme vyhráno. V tomto případě jde o příjmení člověka (také my známe přece Sýkorovy). V roce 1680 po celých Čechách vypukly desítky selských povstání. Také na lemberském panství byli již dlouho sedláci nespokojení a chopili se cepů, vidlí a seker. Zaplnili zámecké nádvoří a vyhrožovali své vrchnosti, šlechtickému rodu Bredů, že zámek podpálí a že již nebudou chodit robotovat na panská pole. Místní učitel Sebastián Fink se postavil na stranu šlechty. Byl totiž na jejích milodarech a přízni zcela závislý. Svým postojem si samozřejmě znepřátelil všechny odbojné vesničany. Když hlavní vlna nepokojů poněkud opadla, vrchnost doporučila učiteli Finkovi, aby se uchýlil někam opodál od rebelujících sedláků. Z vděčnosti, že se postavil na stranu pánů, dostal učitel Fink v lesích parcelu, kde si mohl postavit domek. Takže ne pěnkavy, ale pan učitel Fink dal kdysi německé jméno dnešní osadě Polesí.

Führich, jak jej neznáme...
Uveřejňujeme jeden z méně známých snímků chrastavského rodáka, malíře Josefa Führicha (1800-1876). Víme, že po mnohaletých studiích působil jako profesor historické malby po dobu 35 let na umělecké akademii ve Vídni. V roce 1861 byl rakouským císařem povýšen za svou uměleckou tvorbu do rytířského stavu. Bez nadsázky je možno říci, že to byl malíř evropského významu. Nebyl to pouze slavný umělec, ale také pohledný elegantní muž, jehož portréty přinášely i tehdejší módní společenské vídeňské časopisy.