Bulletin 142 - 10/2006
Úspěšný zájezd do
Litoměřic
V úterý 19. září 2006 se konal autobusový zájezd do
Litoměřic na výstavu Zahrada Čech, jehož pořadatelem byla
naše společnost. Nešlo sice o historicko-vlastivědný
zájezd, ale naše společnost si před lety dala za úkol,
obohatit všední život obyvatel návštěvou různých
zajímavých kulturně - společenských akcí. Vedoucím
zájezdu byl p. Zdeněk Šimek, člen SPHMCH, který má s
pořádáním podobných zájezdů mnohaleté zkušenosti.
Účastníkům přálo dokonce i počasí. Jak jsme se po
návratu do Chrastavy dozvěděli, byl zde v odpoledních
hodinách velký liják (louže na ulicích jsme viděli na
vlastní oči). Den strávený na výstavišti "Zahrady
Čech" se nám vydařit a vůbec tam nepršelo. Na výstavě
bylo co prohlížet. Zaujalo to i ty, pro něž není práce na
zahrádce koníčkem číslo jedna. Výstavních pavilónů bylo
mnoho. Vystavené ovoce a zelenina byly skutečně prvotřídní.
Byly zde i různé ochutnávky a předvádění užitečných
přístrojů, které usnadňují zahrádkářům práci. Živo
bylo i v prostorách, kde se na pódiu střídaly různé
hudební skupiny. Zastihli jsme na scéně kapelu Vinšovanka, po
ní pak vystoupilo slovenské "rodinné" trio RYTMIK
(otec + dva synové). Slováci si získali přízeň publika svou
směsí oblíbených českých melodií. Byl zde dostatek
stánků s občerstvením, takže se netvořily nikde dlouhé
fronty, ačkoliv návštěvnost byla toho dne značná. Mnozí
účastníci chrastavské výpravy si koupili sazenice ovocných
stromků, leckdo si zakoupil různá exotická koření, květiny
či léčivé masti rostlinného původu. Cestou zpět autobus na
krátkou chvíli zastavil v pekárně v nedalekých Trnovanech,
která je již po mnoho let vyhlášená širokým sortimentem
svých výrobků. Kolem půl sedmé jsme se vrátili zpět do
Chrastavy. Výlet se opravdu vydařil.
Místní názvy v našem
okolí
V některém z čísel Bulletinu jsme před časem psali o tom,
že mnohé české názvy obcí v našem okolí byly zavedeny
teprve po skončení druhé světové války. Až do roku 1945 se
používalo názvů Wetzwalde (Václavice), Geršdorf (Loučná),
Machendorf (Machnín), Kohlige (Uhelná) atd. Když se pak
začaly německé místní názvy počešťovat, vznikala někdy
pojmenování, která se nevžila. Dnes nám dokonce připadají
jako směšná nebo alespoň neobvyklá. V novinách z roku 1945
se setkáme s názvem osady Ženská Hora. Že nevíte, o co se
jedná? Kdo umí alespoň trochu německy, ten ví, že slovo
"Frau" znamená německy "žena, paní".
Frauenberg je tedy přesně přeloženo "ženská
hora", ale nám se jistě více líbí naše dnešní
Panenská Hůrka. V záznamech o Chrastavě se dozvídáme, že
např. hřbitov se nachází na Hradním kopci nebo Zámeckém
vrchu. Jak to, že my, dnešní obyvatelé Chrastavy, toto
pojmenování vůbec nepoužíváme? Vyvýšenina nad
Frýdlantskou ulicí a nalevo nad Hřbitovní ulicí se německy
jmenovala Burgberg, protože prý tam kdysi dávno stávala
(dřevěná) obranná tvrz, tedy Burg =hrad. Nedaleké
Kryštofovo Údolí, německy Christofsgrund, se ještě ve 20. a
30. letech 20. století nazývalo Údol sv. Kryštofa. V
pohraničních oblastech si v období tzv. první republiky
zachovaly německé názvy dokonce i některá města.
Západočeské město Sokolov se jmenovalo Falknov (z něm.
Falkenau/Falke = sokol). Známé lázně Jeseník na severní
Moravě se jmenovaly např. Gräfenberg nebo Grafenberk.
Stará fotografie vypráví
Textil má v Chrastavě velmi starou tradici. Téměř v každém
domě býval v 17. a 18. století kolovrat a tkalcovský stav.
Chovaly se ovce, pěstoval se len, takže se zpracovávaly
místní suroviny. Na začátku 19. století se na celém
Liberecku úspěšně rozbíhala industrializace. Jako houby po
dešti vyrůstaly desítky továren s vysokými komíny, které
se staly výraznou dominantou krajiny jako ve středověku
štíhlé věže gotických kostelů. V průběhu 19. století
bylo v našem městě vybudováno 20 malých textilních
továren. Která z nich byla první??? Mezi Vítkovskou ulicí a
městským parkem vyrostly asi před čtyřiceti lety desítky
garáží. V těch místech stávala přádelna firmy Pollack,
první textilní továrna v Chrastavě. Byla postavena v roce
1815. Ve Vítkovské ulici stojí dosud čtyři stejně
vyhlížející obytné domy, které dal majitel firmy postavit
pro své zaměstnance. Po rozvoji výroby ve 20. letech 20.
století nastalo období hospodářské krize. Továrny se tehdy
zavíraly a tisíce dělníků na Liberecku byly propuštěny z
práce. Také chrastavská fIrma Pollack zkrachovala. Stroje byly
převezeny kamsi do Maďarska. Ve druhé polovině 30. let byl
celý, poměrně velký objekt zbourán. Chrastava patřila po
dlouhou dobu mezi významná textilní střediska celých
severních Čech. V posledních letech jsme však svědky zániku
textilní výroby nejen v Chrastavě (a také výroby textilních
strojů, které dříve vyráběl koncernový podnik Elitex), ale
na celém Liberecku. Jediný závod, v němž byla textilní
výroba obnovena, je Interlana v Andělohorské ulici.
Sedmdesát let od vzniku
"řopíků"
V polovině 30. let 20. století se situace v pohraničí rychle
vyostřovala. Začalo to roku 1933 volbou Adolfa Hitlera
kancléřem v sousedním Německu. Jeho projevy povzbuzovaly
německé obyvatele našich Sudet ve snaze, aby se průmyslové
severočeské pohraniční území (a také další části Sudet
s převládajícím německým obyvatelstvem) připojily k
Velkoněmecké film. Horlivým propagátorem této myšlenky o
odtržení pohraničí byl liberecký gauleiter (župan) Konrád
Henlein, původním povoláním učitel tělocviku. Situace se
zhoršovala i v celoevropském měřítku. Fašistické Německo
našlo své spojence v Itálii (Mussolini) a ve Španělsku
(generál Franco), jeho spojencem se stalo vzdálené, ale silné
Japonsko (císař Hirohito). Naše československá vláda musela
podniknout rázná opatření na obranu ČSR. Byly vypracovány
plány na vybudování několika pásem železobetonových
opevnění (bunkrů). Od Mníšku přes Chrastavu dále do
vnitrozemí téměř až k Mělníku byly v letech 1936 - 38
vybudovány stovky pevnůstek, které ani po sedmdesáti letech
nelze prakticky zničit. Železobetonové bunkry v našem
nejbližším okolí zdaleka nepatří k těm nejrozsáhlejším.
Jde naopak o typ nejjednodušší. Zato na Náchodsku,
v Orlických horách a jinde byly tehdy vybudovány důmyslné,
několikaposchoďové podzemní sály jako sklady zbraní a
vojenské nemocnice. Nejznámější jsou pevnosti Hanička a
Bouda. Slovo" řopík" vzniklo ze zkratky tří slov:
ředitelství opevňovacích prací. Umístění bunkrů nebylo
nikterak náhodné. Stály na místech, odkud bylo možno
postřelovat důležité silnice, po nichž by se mohla
přesunovat německá armáda. Některé stojí na poli, poblíž
cest, jiné v lesích. Na Horním Sedle stojí
"řopík" těsně vedle kapličky hned u silnice. Při
výletech do přírody nebo při sbírání hub často narazíme
na bunkr, který by mohl vyprávět svou smutnou historii. Proč
smutnou? Důkladně postavené pevnosti, které mohly v
případě potřeby ubránit zemi před vpádem nepřátel,
musely být bez jediného výstřelu vydány nepřátelskému
wehrmachtu. Tohle trauma bude provázet Čechy navždy. A stejně
tak neodbytná je stále otázka, která se znovu a znovu vtírá
do našich hlav: Co by se bývalo stalo, kdyby tehdy vedení
armády neuposlechlo podmínek Mnichovské smlouvy? Odpověď
nikdo z nás nezná..."
Z Führichovy rodné
kroniky - pokračování
Syn Ignác dospěl. Také z něho mohli mít rodiče radost. Byl
učenlivý, stal se výborným hudebníkem a měl zálibu ve
všech druzích umění. Vyučil se knihvazačem ve Šluknově.
Když procházelo městem cizí vojsko, v chrastavském domě u
Führichů ubytovali nemocného hulána. Jeho zdravotní stav se
však rychle zhoršoval. Dědeček poprosil starostu, aby
nemocného vojáka umístili někam jinam. Příštího dne,
když už byl cizí voják pryč, onemocněl desetiletý syn
Gabriel Josef, třetího dne ulehla v horečkách nejstarší
dcera Anna Maria, čtvrtý den dcera Maria Johanna. Prarodiče
nevěděli, co mají dělat. Babička si vzala na výpomoc
starého čeledína, protože nemohli s dědečkem zastat
všechny domácí práce kolem dobytka a ještě pečovat o
nemocné děti. Napsali dopis synu Ignácovi do Šluknova, aby
přijel domů a pomohl matce s prací. Ten, sotvaže obdržel
dopis, vydal se hned na cestu do Chrastavy. Nalezl dveře domu
otevřené a uvnitř všechny členy rodiny nemocné, včetně
matky. Někteří ztratili vědomí, nemohli mluvit a byli
blízcí smrti. Jen matka mu stačila připomenout, aby nakrmil
krávy, které ve chlévě hlasitě bučely. Dva dny je nikdo
nekrmil, ani nedojil. Ignác měl spoustu práce, ale měl i
odvahu a sílu ve dne v noci poskytnout rodičům i mladším
sourozencům tu nejpozornější péči. Trvalo to však jen
krátce. Třetího dne zemřel... Bylo mu teprve 21 let. Stal se
obětí své lásky k rodičům a sourozencům. Byl pohřben, ale
nikdo z jeho nejbližších jej k hrobu nedoprovázel. Mnozí
dokonce ani nevěděli, že zemřel. Jiní leželi zcela
vysílení ve vysokých horečkách. Můj otec Ambrož jako
devítiletý chlapec prodělal tuto nemoc také a proležel prý
tehdy celé dny v bezvědomí. Dědeček a babička se přece jen
občas postavili na nohy, ale cítili se jako na jiném světě.
Řád v domě byl naprosto porušen. Dědeček musel nakonec
prodat krávy jednak proto, že byly v důsledku nedostatku
péče o ně naprosto zničené, jednak neměl v domácí
pokladně ani groš. Neměl ani naději, že nějaké peníze v
brzké době někde získá. Za ty krávy však dostal jen málo
peněz, protože vychytralí lidé dobře věděli, že je z
nouze prodat musí. (Pokračování v příštím čísle.)
Pozor!
V sobotu 7. října 2006 pořádá SPHMCH vlastivědný zájezd
do Východních Čech. Odjezd je ráno v 7:30 hodin z
chrastavského náměstí. Trasa vede přes Turnov do Rovenska
pod Troskami (obrácené zvony) - Nové Paky - Lázní Bělohrad
- Miletína do Hořic v Podkrkonoší. Na zpáteční cestě se
zastavíme v Troskovicích v soukromém muzeu hraček (panenek a
medvídků). Cena zájezdu: 170,--Kč. Oběd bude v Miletíně.
Návrat zpět do Chrastavy asi v 19:30 hodin. Máme ještě
několik volných míst. Zájemci o tento zájezd by se měli
přihlásit v infocentru na náměstí.
Další výlet pro členy
SPHMCH
V neděli 15. října 2006 chce naše Společnost uspořádat pro
své členy (případně i pro jejich rodinné příslušníky)
výlet do Oldřichova v Hájích (hrázděná stavba
ekologického sdružení ,,suchopýr''), do Nového Města pod
Smrkem (prohlídka tamního městského muzea) a do
Jindřichovic. Pojede se několika osobními auty. Odborným
průvodcem bude p. Miroslav Uškrt z Uhelné, člen SPHMCH.
Co je nového na naší
radnici?
Pokud někdo z občanů navštíví naši obnovenou radnici, chce
si v některé z kanceláří vyřídit své záležitosti,
např. občanský průkaz či cestovní pas, stavební povolení
nebo poplatek za odvoz odpadu atd. Na chodbě v 1. poschodí
vzniká galerie starostů s fotografiemi těch, kteří v
různých dobách stáli v čele našeho města (starostku město
nikdy nemělo). Najdete tu jména a portréty německých
starostů před rokem 1945 a samozřejmě také jména a
fotografie českých starostů, kteří řídili naše město po
druhé světové válce. První z nich byl krejčí Jaroslav
ŠEDA. Na vhodném místě má být umístěna informační
tabule se sdělením, že tato zděná (kamenná) budova radnice
byla vystavěna v roce 1646, tedy dva roky před koncem
třicetileté války. Během té nekonečně dlouhé války
dřívější radniční budova dvakrát vyhořela (1621 a 1642).
V ní shořelo i mnoho důležitých listin. Proto bylo
rozhodnuto, že bude vystavěna radnice kamenná. Původní
stavba byla bez dřevěné věžičky. Ta byla na střechu
radnice umístěna až v roce 1683 a v roce 1704 byla opatřena
hodinovým strojem, přivezeným až z Budapešti.
Hraniční kámen "U
tří pánů"
Až do roku 1850 bylo celé území Čech rozděleno na desítky
feudálních panství, po roce 1850 byly zřízeny okresy.
Vydáme-li se při nedělním výletě do Rynoltic a kolem
Černé Louže dojdeme či dojedeme do osady Polesí, můžeme
tam na návsi poblíž rybníka nechat stát své auto a vypravit
se do krásných smrkových lesů v okolí. Lesní cesty jsou
dobře udržované, bohužel tam chybějí směrovky, které by
nám ulehčily cestu. Snad nám někdo z místních občanů či
procházejících turistů poradí, jak se dostaneme k tzv.
kameni "U tří pánů". Na křižovatce lesních cest
spatříme pískovcový kámen trojúhelníkovitého tvaru, do
něhož jsou vytesány různé letopočty, zkratky a nápisy.
Nacházíme se přesně na tom místě, kde se dříve stýkaly
hranice tří sousedních panství: grabštejnského,
lemberského a jablonského. Na té straně, kde jsou údaje o
grabštejnském panství, je vytesán letopočet 1680 a čteme
tam "záhadný" nápis: A.M.G.2.T. Jak jej můžeme
dešifrovat? Následovně: Adam Matthias Graf zu Trautmannsdorf.
Do boční strany kamene je vytesán pětilistý květ, který
nám trochu připomíná jihočeskou rožmberskou růži. Na
další straně hraničního patníku je nadpis lemberského
panství, kdy byl majitelem rod Bredů. Třetí strana mezníku
se týká panství Jablonné v Podještědí, jehož majiteli
byli v té době Berkové Z Dubé. Kromě nadpisu jsou do
pískovce vytesány tzv. ostrve, které měl tento starý český
rod ve svém erbu již před víc než půltisíciletím. S
letopočtem 1680 souvisí také původ rekreační osady Polesí,
která se německy jmenovala Finkendorf. Odkud pochází toto
nezvyklé pojmenování??? V německo-českém slovníku se
dozvíme, že slovo "Fink"znamená česky
"sýkorka". Ale pozor, nemáme vyhráno. V tomto
případě jde o příjmení člověka (také my známe přece
Sýkorovy). V roce 1680 po celých Čechách vypukly desítky
selských povstání. Také na lemberském panství byli již
dlouho sedláci nespokojení a chopili se cepů, vidlí a seker.
Zaplnili zámecké nádvoří a vyhrožovali své vrchnosti,
šlechtickému rodu Bredů, že zámek podpálí a že již
nebudou chodit robotovat na panská pole. Místní učitel
Sebastián Fink se postavil na stranu šlechty. Byl totiž na
jejích milodarech a přízni zcela závislý. Svým postojem si
samozřejmě znepřátelil všechny odbojné vesničany. Když
hlavní vlna nepokojů poněkud opadla, vrchnost doporučila
učiteli Finkovi, aby se uchýlil někam opodál od
rebelujících sedláků. Z vděčnosti, že se postavil na
stranu pánů, dostal učitel Fink v lesích parcelu, kde si mohl
postavit domek. Takže ne pěnkavy, ale pan učitel Fink dal
kdysi německé jméno dnešní osadě Polesí.
Führich, jak jej
neznáme...
Uveřejňujeme jeden z méně známých snímků chrastavského
rodáka, malíře Josefa Führicha (1800-1876). Víme, že po
mnohaletých studiích působil jako profesor historické malby
po dobu 35 let na umělecké akademii ve Vídni. V roce 1861 byl
rakouským císařem povýšen za svou uměleckou tvorbu do
rytířského stavu. Bez nadsázky je možno říci, že to byl
malíř evropského významu. Nebyl to pouze slavný umělec, ale
také pohledný elegantní muž, jehož portréty přinášely i
tehdejší módní společenské vídeňské časopisy.