Bulletin 141 - 9/2006
Anenská pouť se vydařila
Tradiční Anenská pouť, konaná letos ve
dnech 29. a 30. července v Kryštofově Údolí, se vydařila.
Nebylo to pouze díky teplému a slunnému letnímu počasí, ale
především na tom měli zásluhu organizátoři. Opět se
potvrdila známá pravda, že když se něco promyšleně
připravuje, úspěch se dostaví. Návštěvníci museli nechat
svá auta na provizorním parkovišti na dolním konci obce.
Odtud je pak k budově obecního úřadu uprostřed vesnice
dovezl “vláček”, a to za pouhých pět korun. Prodejních
stánků tu bylo skutečně velké množství, ale jakých!
Žádný textil a boty prodávané vietnamskými obchodníky, ale
obecní úřad si zřejmě vybíral jen ty, které by tradiční
ráz pouti nenarušily. Byly tu stánky s perníkovými srdci,
medovinou, kořením, dřevěnými hračkami, porcelánovými
zvonečky, vkusnou keramikou z AMi paní Michálkové, tureckým
medem atd. Nechyběl tu ani kovář, který před očima
přihlížejících vyráběl různé drobnosti na prodej. Co by
to bylo za pouť, kdyby tu nebyly houpačky a kolotoče.
Třikrát během dne vystupoval na provizorním pódiu liberecký
folklorní soubor JIZERA, doprovázený zpěvem a lidovou hudbou,
bylo zde i loutkové divadlo, vystupovala tu také chrastavská
muzikantská dvojice WOKO(Wolf a Komárek). To však nebylo
zdaleka všechno. Po vesnici se procházely dámy
s paraplíčkem z konce 19. století, zpívaly se kramářské
písně o “mordech” nevinných dívek (jakási černá
kronika z dob našich prapradědečků), procházeli se tu c. k.
rakouští četníci a důstojníci v dobových uniformách,
ozývaly se zvuky starého flašinetu, nesčetněkrát projel
celou vesnicí muž na vysokém kole v dobovém sportovním
úboru, což bylo příjemným oživením celé akce. Nebyla
nouze ani o možnosti občerstvení, po celé dva dny byla
otevřena známá výstava betlémů. Zájemci si mohli také
prohlédnout známý dřevěný kostel sv. Kryštofa. Kdyby
tytéž atrakce byly soustředěny např. uprostřed Liberce nebo
jiného města, efekt by zdaleka nebyl takový. Fakt, že tohle
všechno je rozmístěno mezi pěkně udržovanými dřevěnými
domy a přirozenou zelení, dojem z kryštofodolské pouti jen
umocňuje. I když i tam si prodejci jistě chtěli vydělat,
tato událost znamená mnohem víc, než pouhou možnost si
nakoupit. Organizátoři už několik let ukazují cestu, jak je
možno i v dnešní překotné době alespoň částečně
vykouzlit iluzi starých časů.
Jak vypadá obecní
znak Kryštofova Údolí
Když některá obec požádá o to, aby mohla mít svůj
vlastní znak, musí návrh schválit odborník – heraldik.
Tím to však nekončí. Každý znak (a obecní vlajku) musí
ještě potvrdit parlamentní podvýbor pro heraldiku, který
vydá zástupcům obce patřičné úřední povolení, že
smějí znak a vlajku používat. KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ má svůj
nový obecní znak teprve dva roky. Jak vypadá ? V horní
polovině je část černého lvího těla, která je součástí
erbu pánů z Ilburka. Jeden z nich udělil obci v 15.
století statut horního (hornického) městečka. Lev drží
v tlapách jakousi rostlinu. Při podrobnějším pohledu v ní
rozpoznáme bez. Ve starých německých záznamech o této obci
se dozvídáme, že návštěvníci obce dříve nazývali tuto
pozoruhodnou vesnici slovem HOLUNDERGRUND (něm.Holunder = bez).
Ve spodní části znaku jsou dva základní hornické nástroje,
jimiž se zde po několik staletí dobývaly rudy.
(Připomínáme, že z okolních vesnic má svůj znak také
Bílý Kostel, Chotyně, Nová Ves, Mníšek a Oldřichov
v Hájích.)
Prázdninová setkání
v městském infocentru
Možná, že si většina občanů Chrastavy myslí, že kromě
německých návštěvníků do našeho města nikdo z cizinců
nepřijede. Ukazuje se však, že v době turistické sezóny
přichází do našeho městského infocentra lidé
z nejrůznějších zemí. Aby si s nimi člověk mohl
popovídat, je nutno alespoň částečně ovládat několik
jazyků. Pak jsou taková setkání zajímavá a v cizincích
nutně zanechají dojem, že naše malé město není žádný
“zapadákov”. (Nemám rád lidi, kteří celou problematiku
cizích jazyků redukují na to, že jim stačí, když si umí
říci o rohlík nebo sklenici piva.) Vedle velkého počtu
německých turistů z nejrůznějších částí Německa se tu
objevil cyklista z Anglie. Byl to asi 35 letý učitel z
Newcastlu, takže jeho výslovnost byla přímo vzorná. Projel
napříč celé Německo, ujel několik set kilometrů po
sousedním Polsku a ze Žitavy se přes Hrádek dostal po
cyklostezce č. 14 až na chrastavské náměstí. Celý
nešťastný mě žádal, abych mu ukázal, kudy tato stezka
pokračuje směrem do Liberce. Měl v úmyslu jet příští den
(vytrvale pršelo) do Prahy. Na kole měl několik těžkých
batohů a vysvětloval mi, že má s sebou celý stan, v jiném
batohu potřeby na vaření atd. Dal jsem mu s sebou několik
map, které by pak mohl potřebovat, a na plán města Liberce
jsem mu fixem zakreslil trasu na pavlovický stadion do kempu.
Příští den – už po zavírací době - přijeli čtyři francouzští
cyklisté. Přijeli prý rychlíkem do Drážďan a přes
Děčín zamířili na kolech k nám do Chrastavy. Byl to asi
pětačtyřicetiletý otec se svými třemi dětmi –
šestnáctiletou dcerou a dvěma mladšími syny. Ubytoval se na
dvě noci v penzionu “Gloria”. Proč přijeli k nám do
Chrastavy? Představte si, že tito “blázni” ze sladké
Francie přijeli do našeho města, aby odtud pak jeli
v příštích dnech podél řeky Nisy a Odry až k Baltskému
moři...Jak říkám – blázni. A v takovém dešti...
Nečekaně se tu objevil manželský pár z Belgie. To se
nestává příliš často. Se mnou hovořili samozřejmě
anglicky, ale mezi sebou vlámsky. Objevil se tady také finský
turista s karavanem. Hovořil německy, a když jsem mu
naznačil, že vím, že Finové svou severskou vlast nazývají
Suomi, vděčně mi tiskl ruku. Několikrát během dvou
prázdninových měsíců nás navštívili Holanďané.
Možná, že víte, že v nedaleké Nové Vsi stojí naproti
škole (napravo od silnice do Mníšku) dům, kde se po celý rok
střídají ve čtrnáctidenních turnusech holandští turisté.
Lákají je naše hory, když mají svou rodnou zem rovinatou
jako placku. A tak se samozřejmě vypravili na Ještěd a
další den dokonce do Krkonoš. Jindy vešli do infocentra
čtyři cizinci, kteří hovořili německy. Rázem jsem však
pochopil, že rodilí Němci to určitě nejsou. Ukázalo se, že
k nám přijeli z Dánska. Podobně jako Holanďany i je
to táhlo do našich hor. Jaký byl jejich cíl? Prý
“Horakov”. Po chvilce přemýšlení jsem se dovtípil, že
chtějí navštívit Harrachov a ochotně jsem jim na mapě
ukázal, jak se tam mohou dostat. Měli však ještě další
cíl : Terezín. Překvapilo mě, že vůbec vědí, že takové
město u nás existuje. Co my víme o dánských městech?
Zajímavé bylo setkání s dvěma manželskými páry
z Německa. Tito lidé přijeli do Chrastavy, protože jsou
potomky jednoho ze slavných chrastavských rodáků – malíře
Gustava Kratzmanna. Byli dojati, když jsem jim ukázal
knihu o dějinách Chrastavy, kde byl na snímku jejich slavný
předek. Knihu si samozřejmě koupili a požádali mě o
prohlídku Führichova rodného domu. Pokud to nevíte, chtěl
bych připomenout, že Führichův syn Lukáš a Kratzmannova
dcera Berta se ve Vídni, kde později obě tyto původně
chrastavské rodiny žily, stali manželi. Takže mezi oběma
rodinami vznikly příbuzenské vztahy. Krátce nato navštívili
naše infocentrum tři lidé, kteří se zajímali o bývalou
výrobnu flašinetů a orchestrionů firmy Riemer. Byli to
jejich příbuzní. Příjemným překvapením byla pro nás
návštěva tří bývalých řeckých dětí, které
v našem městě strávily v padesátých letech několik
roků, a to v budově dnešního VÚDM. Mělo to jednu chybu: ty
(bývalé) děti mají dnes už prošedivělý plnovous. Byla zde
i Peruánka, žijící v Austrálii, jejíž dědeček
byl Číňan. Jak jsme se domluvili? Samozřejmě anglicky.
Takže naučit se cizí řeč se skutečně vyplatí. Je to
fuška, ale stojí to za to!!!
Třikrát Andělská
Hora
Vesnic s názvem Nová Ves jsou v naší republice desítky.
Hrádků a Mníšků je také několik. Existuje u nás také
několik Vítkovů, Frýdlantů a Dětřichovů. Uprostřed
prázdnin se stala zvláštní věc. Přijel k nám do
infocentra na náměstí sympatický muž středních let a ptal
se, jak se dostane do ANDĚLSKÉ HORY. Upozornili jsme ho na
probíhající opravu mostu a ukázali jsme mu na mapě, jak se
tam dostane. Až potud by to nebylo nic neobvyklého. Zvláštní
však bylo, že nám předal velkou barevnou fotografii z Andělské
Hory na severní Moravě na Bruntálsku, kde žije.
Řeknete jistě, je to náhoda, ale stát se to může. Nedá se
však logicky vysvětlit, že o dva dny později k nám přišel
další muž, tentokrát z Andělské Hory na Karlovarsku.
Oba muži, ačkoliv se zcela určitě vzájemně neznali, si asi
předsevzali, že musejí poznat všechny tři obce pojmenované
týmž jménem: ANDĚLSKÁ HORA, německy Engelsberg. Teď je asi
řada na našich občanech z Andělské Hory. Kdyby byli stejně
zvědaví a zvídaví, našli by si jistě čas, aby se vydali na
severní Moravu a na Karlovarsko.
Chystá se brožura o
historii Chotyně
V posledních letech vydalo skoro každé město či vesnice
v našem okolí nějakou publikaci o své historii. Výjimkou
není ani naše město Chrastava. Před několika lety
vyšla zajímavá kniha “ Hrádecko - krajina na Nise” , kde
se můžeme dočíst o tisícileté historii Hrádku nad Nisou.
Před dvěma lety vyšla publikace dr. Nevrlého o dějinách Kryštofova
Údolí s nádhernýni barevnými snímky jabloneckého
fotografa Siegfrieda Weisse. Asi před pěti lety vydal brožuru
o historii Bílého Kostela tamní obecní úřad.
Velký úspěch měla brožura o dějinách Andělské Hory, zájem
byl a je o knížku s historií Vítkova. Před dvěma
lety vyšla nevelká publikace o dějinách Nové Vsi.
Také v Mníšku byla vydána poměrně obsáhlá kniha o
jeho historii, v současné době se chystá do tisku publikace
Lad. Ulrycha o dějinách Oldřichova v Hájích. Na svou
historickou publikaci teprve čekají Rynoltice, které rovněž
patří do tzv. mikroregionu Hrádecko-Chrastavsko. Obec CHOTYNĚ
by chtěla vydat publikaci o své minulosti již letos na podzim.
Text je již připraven, našel se i dostatek vhodných
fotografií. Teď se rozhoduje o tom, kde se bude publikace
tisknout.
V kronikářských záznamech se vyskytují různé podoby
názvu této vesnice: Koethn, Kotyn, Chodyn,
Ketten...
Název Kotyn připomíná jméno keltské bohyně Kotys, která
prý jezdívala na posvátném bílém koni. Že by však obec
měla keltský původ, to se zdá nepravděpodobné.
Pojmenování Chodyn si okamžitě spojíme s Chody na
šumavském pomezí. Je docela možné (ne však jisté),
že i tady byla hranice mezi slovanským a německým osídlením
a že tu po hranici “chodili” strážci. Němečtí
obyvatelé této obce nazývali svou vesnici až do roku 1945
KETTEN. Slovo “Kette” znamená německy “řetěz” nebo
“pouta”. Vypráví se, že prý před dávnými lety
postavili tuto vesnici zajatci držení v řetězech. Pověst
však neuvádí, v jaké válce byli zajati a jaké byli
národnosti. Obyvatelé Chotyně byli samozřejmě poddaní pána
na Grabštejně. Pracovali na panských polích, zúčastnili se
několika povstání proti šlechtě (1569, 1576, 1680, 1775).
Dnes je součástí Chotyně dříve samostatná obec Grabštejn.
I s ní má v současné době Chotyně celkem 850 obyvatel.
Až do roku 1846 se po řece Nise plavily vory z bukových a
dubových klád. Dřevo se kácelo v machnínském a
andělohorském revíru. V Chotyni bývalo pět továren a
moderně zařízený mlýn. Známá byla čokoládovna firmy
Körber, kde došlo 9. července 1945 k velké explozi, jíž
padlo za oběť patnáct lidí. Dodnes existuje domněnka, že
výbuch způsobili tzv. werwolfové. V publikaci se hovoří o
chvályhodných aktivitách dobrovolného sdružení CONVICTUS,
které již po mnoho let usiluje o opravu zámku Grabštejna a
především zámecké kaple sv. Barbory. V tomto směru
vynaložil mnoho úsilí operní zpěvák, sólista Národního
divadla Luděk Vele, chotyňský rodák.
Sté výročí přehrad
na Liberecku
V roce 1897 – na konci července – se po několikadenních
vytrvalých deštích rozvodnily vodní toky na celém Liberecku.
Škody, napáchané vodním živlem, byly obrovské. Z Prahy
sem přijela mimořádná komise v čele s hrabětem
Coudenhove. Bylo třeba do budoucna podobným katastrofám
zabránit. V roce 1899 byla v Liberci založena tzv. Vodní
komise pro regulaci vodních toků a výstavbu přehrad. Jejím
předsedou se stal továrník Karl Zimmermann ze Stráže nad
Nisou. 13. ledna 1901 byla do Severočeského muzea svolána
velmi důležitá schůze. Byl pozván odborník světového
jména, prof. Otto Intze z Cách (něm. Aachen), který
prozkoumal celou postiženou oblast a určil vhodná místa pro
stavbu pěti přehrad : v Liberci-Harcově, v Jablonci n.
Nisou, v Bedřichově, na Fojtce a na Mlýnici. Přítomným
bylo sděleno, že se už nebudou stavět přehrady se sypanými
hrázemi jako dřív, ale přehradní zdi se budou budovat
z kamenných kvádrů, spojovaných kvalitní maltou. Navíc
hráz nebude vyklenutá ven, ale naopak dovnitř, aby odolala co
největšímu náporu vody. 9. 5. 1904 byla zahájena stavba
harcovské přehrady. Jako stavební dělníci se osvědčili
Italové, Chorvati a Němci. Délka přehradní hráze činila
146 metrů, největší výška dosahovala 16 metrů. Objem vody,
kterou přehrada mohla pojmout, činil 250 000 metrů
krychlových. Hmotnost zdiva přehradní hráze byla 11 000
metrů krychlových. Rozloha vodní plochy nad přehradní
hrází dosahovala 8, 75 hektarů. V červnu roku 1905 byla
přehrada v Liberci-Harcově slavnostně otevřena za účasti
tisíců lidí.
Ve dnech 25. a 27. srpna 2006 se konaly v Mníšku
oslavy 100. výročí otevření dvou přehrad - ve Fojtce
a na Mlýnici. Oslav se zúčastnil liberecký hejtman Petr
Skokan a předseda Senátu MUDr. Přemysl Sobotka. Program byl
bohatý, a to jak sportovní, tak i kulturní. Stavbou všech
pěti přehrad byla tehdy pověřena vídeňská forma. H. Rella
a Co. Musíme si uvědomit, že systém pěti přehrad na
Liberecku se skutečně osvědčil a podobná katastrofa se pak
již nikdy neopakovala. (Povodeň ze 4. července 1958 se nedá
co do rozsahu škod porovnat.) Překvapují nás velmi krátké
termíny tak mohutných staveb vzhledem k tomu, že tehdy
neexistovala dnes zcela běžná technika na přemisťování
obrovského množství zeminy, např. bagry, skrejpry, jeřáby
atd. Tyto sto let staré přehrady jsou dodnes důkazem
solidnosti tehdejších stavitelů.
Pan Führich s rodinou
v Chrastavě
Čtenáři našeho BULLETINU si jistě pamatují, že jsme před
dvěma lety řešili záhadu hrobu Josefa FÜHRICHA v Praze na
Olšanských hřbitovech. Záhada spočívala v tom, že jsme
před lety navštívili Führichův hrob ve Vídni ve čtvrti
Grinzing. Nedovedli jsme si vysvětlit, že by jeden člověk
měl dva hroby, a to na dost vzdálených místech. Záhada byla
nakonec vyřešena naprosto logicky: zatímco ten náš Josef
Führich zemřel v roce 1876, ten “pražský” byl
povoláním právník (ne malíř!) a zemřel mnohem později –
v roce 1938. Šlo zřejmě o náhodnou shodu příjmení...A co
když to nebyla náhoda? Co když má německý (rakouský)
malíř také české příbuzné? Že tomu nevěříte??? Stalo
se to o letošních prázdninách, v pondělí 21. srpna.
Odpoledne k nám do muzea a infocentra přišla čtyřčlenná
rodina: otec, matka a dva synové. To by nebylo nic
zvláštního, protože během letošních prázdnin k nám
přišlo velmi mnoho našich i zahraničních turistů.
Překvapení začalo v okamžiku, kdy se představili jako – Führichovi.
A protože správně předpokládali, že to budeme považovat za
nepodařený vtip, předložili nám kopie různých dokladů,
kde bylo příjmení Führich jasně a zřetelně napsané. Malý
zádrhel tu však přece jen byl: kromě nám dobře známého
příjmení psaného s H, nám ukázali své současné platné
doklady, kde písmeno H chybělo. Byli to tedy Fürichovi.
To se dá snadno vysvětlit, protože staří matrikáři
nejednou příjmení zkomolili. Ale úřad je úřad a platí to,
co je na listinách napsáno, i když s chybami. A tak jsme se
dozvěděli, že rodina Fü(h)richových k nám přijela až
z Ostravy a moc dobře ví, že Chrastava a malíř Führich
patří nerozlučně k sobě. Dozvěděli jsme se, že
příjmení Führich je také v Plzni a v Soběslavi. Takže se
ukazuje, že kromě té německé větve, která se dále
rozvíjela ve Vídni, existovala zřejmě i nějaká česká
větev se stejným příjmením. Když už se Fü(h)richovi
vydali z Ostravy až k nám do Chrastavy, není divu, že je
zajímal také rodný dům malíře Führicha a jeho nadživotní
bronzová busta v parku za kostelem. S velkým zájmem si
vyslechli vyprávění o životních osudech slavného
chrastavského rodáka a dostali od nás různé upomínky na
tuto významnou osobnost (životopis, fotografie atd.). Dům i
pomník si samozřejmě vyfotografovali. Doufáme, že tito
sympatičtí Ostraváci nebudou na tuto historickou památku
uplatňovat nějaký restituční nárok... Bylo to velmi
zajímavé setkání a opět se potvrdila stará zkušenost, že
o překvapení není v našem životě nikdy nouze.
Z Führichovy rodné
kroniky (pokračování)
Dědeček si byl jist, že se i tři mladší synové dostanou do
drážďanské dvorní kapely. Museli však dodržet jednu
zásadu: Nejdřív se každý z nich musel vyučit nějakému
řemeslu. V té době umístili v domě nemocného hulána.
Jeho stav se však příštího dne velmi zhoršil. Dědeček
proto požádal starostu, aby nemocného vojáka přemístili
někam jinam, což se skutečně stalo. Příštího dne, když
už byl voják pryč, onemocněl desetiletý syn Gabriel Josef a
jeho stav se rychle zhoršoval. Třetího dne onemocněla
nejstarší dcera Anna Marie, čtvrtý den dcera Marie Johanna.
Prarodiče nevěděli, co mají dělat. Babička si vzala na
výpomoc staršího čeledína, protože s dědečkem nemohli
stačit všechny domácí práce, jako je krmení, dojení krav a
k tomu péči o nemocné děti. Nakonec vážně onemocněl i
dědeček. Kantor Essenberger napsal strýci Antonovi do
Drážďan a vylíčil mu situaci rodičů. Anton si nevěděl
rady a poslal dopis svému bratru Ignácovi do Šluknova, kde se
učil knihvazačem. Požádal ho, aby jel domů do Chrastavy a
pomohl matce s jejími starostmi a prací v hospodářství.
Ignác se okamžitě vypravil do Chrastavy. Dveře do domu byly
otevřené. Uvnitř našel všechny členy rodiny nemocné,
včetně matky. Některé z dětí ztratily vědomí. Matka mu
v horečkách řekla, aby dal nějaké krmení kravám, které
v chlévě hlasitě bučely. Musel také sehnat novou
služebnou, protože ta dřívější ze strachu utekla a nechala
všechno otevřené. Ignác měl opravdu mnoho práce a měl dost
sil, aby poskytl rodičům i sourozencům patřičnou péči.
Avšak již třetího dne po příchodu do Chrastavy se nakazil a
zemřel v 21. roce svého života jako oběť lásky ke svým
rodičům a sourozencům. Byl sice pohřben, ale nikdo z členů
rodiny jej na hřbitov nedoprovázel... Prarodiče se po čase
uzdravili, avšak ztrátu svého obětavého syna Ignáce žalem
téměř nepřežili. Dědeček, který vždycky pevně věřil
v boží vůli, říkával: “Bohu budiž děkováno, že jsme
přežili další těžkou zkoušku. Nebe na tomto světě již
nikdy pro mne nebude jasné...” Syn Anton přijel z Drážďan
na celé léto, král mu dal volnost. Teprve na podzim se musel
vrátit, aby nacvičoval dvě oslnivé nové opery. A když
krále napadlo, že by si chtěl poslechnout nějaké nové
hudební dílo, napsal Antonovi, aby přijel. Psal to takovým
stylem, jako by prosil o laskavost. Anton jel co nejrychleji do
Drážďan a za osm dní byl zase zpátky v Chrastavě. Někdy
pobýval i několik týdnů u hraběte Gallase, který si ho
velmi vážil. Lidé, kteří dědečka znali, mu vytýkali, že
prý by měl více využívat královy přízně, když jeho
rodinu potkalo takové štěstí. Dědeček však byl velmi
nedůvěřivý k tomu, čemu lidé říkají štěstí.
Považoval všechno, co potkalo jeho a členy jeho rodiny, za
boží záměr. Saský král si byl vědom, že ostatní
královské dvory soupeří o to, aby získaly pro svou kapelu
Antona Führicha. Proto se král s královnou rozhodli, že
Antona ožení, aby měli jistotu, že v Drážďanech zůstane.
Vzali proto s sebou do opery dceru nejvyššího komořího
Johannu Christinu. Ta se výborně vyznala v hudbě i zpěvu,
znala několik jazyků a měla znamenité vychování a skvostný
charakter. A tak se ona dívka skutečně stala ženou mého
strýce Antona. Dostala jako věno jeden ze statků svého otce a
tam strýc většinou bydlel. Ona sama i celá její rodina byli
evangelického vyznání, zatímco celá Führichova rodina byla
katolická. Anton se ženou pak jezdívali do Liberce nebo do
Frýdlantu na návštěvu k hraběti Gallasovi. Dalšího svého
syna Gabriela Josefa dal dědeček vyučit krejčovskému
řemeslu. Anton mu slíbil, že až pojede král do Varšavy,
může prý Gabriel jet s nimi. Budou tam asi půl roku a Anton
mu tam najde krejčovského mistra, který jej lecčemu naučí.
Kromě toho by se měl zdokonalovat ve zpěvu a hře na trumpetu
a lesní roh. Na podzim roku 1755 se však stalo něco
nečekaného. 1. listopadu byl Anton ještě s králem ve
Varšavě. Udělalo se mu náhle nevolno, takže nemohl chodit.
Sedl ke klavíru a začal komponovat doma v bytě skladbu
“Salve, regina”. Zavolal několik hudebníků a požádal je,
aby právě dokončenou skladbu zahráli. Sám při tom zpíval.
Měl oteklé celé tělo a jeho stav se rychle zhoršoval.
Vyzpovídal se knězi, protože cítil, že se blíží jeho
konec. Třetí den své nemoci podlehl. Zemřel ve věku 33 let.
Zanechal po sobě vdovu a pět malých dcerušek... Antona
postrádala nejen jeho rodina v Chrastavě, ale upřímně
truchlil sám král a královna.