Bulletin 140 - 7- 8/2006
Co je možno vidět v Gross
Raden??
Účastníci obou autobusových zájezdů do Spreewaldu měli
možnost vidět rekonstruované staroslovanské hradiště
RADUŠ. Působí opravdu nezvyklým dojmem, především svými
rozměry. V krajině, kde nejsou žádná vyvýšená místa, se
stavěla tato obranná zařízení v rovině. Přístup ke
hradišti, v němž se v období nájezdu nepřátel ukrývaly
stovky vesničanů z okolí, byl ztížen hlubokým vodním
příkopem. Deset až patnáct metrů vysoké stěny kruhové
stavby o průměru kolem čtyřiceti metrů byly vybudovány z
polen stromů a vymazány jílem. Zdi bývaly tlusté až deset
metrů. Podobných hradišť prý bylo na území Dolní Lužice
asi čtyřicet. Žil zde slovanský kmen Lužičanů, zatímco na
území Horní Lužice žili Milčané. Hradiště (Slawenburg) v
Raduši je pro veřejnost přístupné teprve tři roky. Mnohem
starší je rekonstruované hradiště v GROSS RADEN v
Meklenbursku poblíž města Schwerin (původní slovanský
název zněl Zvěřín). To bylo pro veřejnost zpřístupněno
již v roce 1987, tedy ještě v dobách NDR. Mělo rovněž
kruhový půdorys, nedaleko od hradiště bylo i kultovní
pohanské středisko kmene Varnů (tento název slyšíme dodnes
v názvu baltského přístavu Warnemünde). Hradiště stojí na
nevelkém poloostrově, který vybíhá do jednoho z četných
meklenburských jezer. Po několika útocích německých
dobyvatelů pod vedením císaře Otty III. bylo koncem 10.
století sídliště Gross Raden navždy zničeno. Ještě před
zánikem hradiště a porobením slovanského kmene Varnů
navštívil tento kraj arabský kupec Ibrahím íbn - Jákúb. Ve
svých cestovních záznamech popsal zvyky tohoto slovanského
kmene, jejich životní způsob a úroveň stavitelství
(chýše, opevnění, lodě atd.). Gross Raden je dnes známý po
celém Německu. Je zde také archeologické muzeum, naučné
stezky, rekonstruovaná vesnice s původním zařízením. Jezdí
sem turistické skupiny - dospělí i školní výpravy - a
odborníci podávají návštěvníkům zasvěcený výklad. Za
dnešní slávu tohoto místa je třeba poděkovat obětavému
archeologovi Evaldu Schuldtovi, který zde po mnoho let řídil
archeologický výzkum. Nejen Raduš a Gross Raden, ale několik
dalších podobných rekonstruovaných slovanských hradišť je
dodnes smutnou připomínkou faktu, že více než polovinu
území dnešního Německa osídlily v 6. - 8. století desítky
slovanských kmenů, po nichž tam zůstaly stovky zkomolených
místních názvů.
Z Führichovy rodinné
kroniky (pokračování)
Prapradědeček Wenzela Führicha - Christoph Vierig (Fierig,
Führich) - se narodil v roce 1645 v osadě Rokytnice
(Eckersbach), která byla součástí Kryštofova Údolí.
Oženil se s dívkou z Grabštejna. Byl nádeníkem, rybařil,
přivydělával si hraním na trubku v hospodě. Byl chudý, ale
řádný a poctivý muž. Měl mnoho dětí a vychovával je
přísně a tvrdě. V létě i v zimě chodívaly bosy a i v
nejtužších mrazech musely chodit chytat do Nisy ryby. Své
děti neposílal do školy, třeba i proto, že neměl na to, aby
za ně platil. Sám neměl k učení sklony, děti musely
odmalička pomáhat při obživě početné rodiny. Mravní
výchova spočívala na zásadě, že mají napodobovat rodiče a
brát si z nich příklad. Často jim říkával: " Do nebe
se dostanete, i když nebudete umět číst a psát. Kdybyste
ovládali všechny druhy umění a řemesel, ale neřídili byste
se radami svých rodičů, budete navěky ztraceni a po celý
život nešťastni. Střezte se toho, abyste neudělali něco, co
by vaší rodině způsobilo ostudu. Na světě není žádná
větší ztráta než ztráta dobrého jména. První krok k
tomu, že si člověk svou čest poškodí, je ten, když začne
lhát. Brzy bude schopen beze studu provádět i jiné, horší
věci." Prapradědeček později přesídlil Rokytnice do
Cltrastavy. Koupil si domek v tzv. Vodní ulici (Wassergasse).
Domek stál na kopečku, pod kterým vytéká pramen svěží
pitné vody, z něhož - jak si ještě W.F. vzpomíná - pil
kdekdo z kolemjdoucích. Wenzel Führich se podrobně zmiňuje o
svém dědečkovi Gabrielovi. Byl vyučený zámečníkem. O jeho
šikovnosti a o tom, že si dovedl poradit v nejrůznějších
životních situacích, svědčí následující příběh:
Tehdejší chrastavský kaplan, pocházející z Karlovarska,
dostal dědický podíl ve výši 600 tolarů. Hledal poctivého
posla, který by se do Karlových varů vypravil, peníze vyzvedl
a v pořádku předal majiteli. Mnozí lidé mu doporučili
zámečnického učně Gabriela Führicha. Chlapec souhlasil.
Kaplan mu předal potřebné písemnosti a také dvě malé
pistole, prach a olovo pro případ, že by se musel bránit
před lupiči. Za několik málo dní byl chlapec zpátky v
Chrastavě a peníze kaplanovi předal. Odměnu od kaplana
nepřijal, ta patřila mistrovi, u něhož byl zaměstnán. Paní
mistrová přidala odměnu k ostatním učňovým penězům a
vysvětlila mu, že si ty peníze zaslouží. Když mu kaplan
připomněl, že mu má vrátit ty dvě pistole, mladík se
přiznal, že je před cestou zapomněl doma. - "A co by sis
býval počal, kdyby tě zloději někde přepadli?" ptal se
ho kaplan.- "Dal jsem si do tašky několik hrstí jemného
písku. Jsem si jistý, že bych se proti těm raubířům
ubránil. Hodil bych jim zblízka hrst písku do očí a určitě
by byli neschopni po dlouhou dobu něco dělat, natož aby mě
pronásledovali. Naštěstí jsem ten písek nemusel cestou
použít. A ty těžké pistole bych musel zbytečně celou cestu
nést s sebou. " Jako tovaryš se dědeček Gabriel vydal na
vandr do ciziny. Pracoval v Řezně, Mnichově, Pasově, Linci a
ve Vídni. Po sedmi letech vandrování se vrátil dědeček
zpět do Chrastavy. Zařídil si živnost a oženil se, vedle
řemesla pracoval na polích i na zahradě. Býval mistrem v
hraní kulečníku, hrál velmi dobře šachy. Nikdy však
nehrál kvůli penězům. Čas strávený hrou považoval za
ztracený. Wenzelův strýček Anton Führich byl vyučený
obuvník, ale jeho velkou zálibou byla hudba. Spolu s třemi
dalšími mladíky z Chrastavy odešel do Varšavy. Uměl také
výborně zpívat. Saský kurfiřt August III. měl sice stálé
sídlo v Drážďanech, ale často jezdil s celým svým dvorem
do Varšavy, protože měl současně titul polského krále.
Anton se na mnoho let stal členem královské dvorní kapely.
Náhle však přišlo nařízení, že se Anton jako poddaný
hraběte Clam-Gallase musí vrátit domů. V Rakousko-Uhersku
nebylo v té době ještě zrušeno nevolnictví a tak byl
vlastně Antonův pobyt u saského královského dvora
nezákonný. Dědeček Gabriel - Antonův otec - byl jako
rukojmí zatčen a držen ve vězení, dokud se Anton nevrátí z
ciziny domů. Dokonce ani na Vánoce jej nepustili domů k
rodině. Anton předal dopis saskému králi a ten odepsal
hraběti Clam-Gallasovi. Hrabě napsal do Drážďan kajícný
dopis, ve kterém stálo: "Cítím se šťasten a poctěn
tím, že Vaše Veličenstvo vyjádřilo spokojenost s mým
poddaným. Při tétQ příležitosti nabízím nejen Antona
Führicha, ale také všechny své poddané Vaší vůli a
potěšení."
Nové razítko pro
návštěvníky Chrastavy
Během roku - obzvláště však v hlavní turistické sezóně
se často stává, že do městského infocentra na náměstí
přijdou turisté z různých koutů naší republiky a chtějí
do svého "vandrbuchu" razítko jako důkaz, že naše
město navštívili. Až donedávna jsme jim dávalo razítko s
nápisem INFOCENTRUM CHRASTAVA - MUZEUM Od 8. Června 2006
používáme nové speciální razítko s městským znakem.
Jiří Bock: O městské
správě v Chrastavě v letech 1850 až 1945, část 2
Jak byly po roce 1850 uchovávány písemnosti městského
úřadu? Zbylé části staré registratury se starými
městskými knihami (a s historickým archivem) byly patrně
přeneseny do radničních půdních prostor, kam byly postupně
z kanceláři odkládány i spisy z nové registratury, jakmile
ztratily svoji úřední potřebnost. K většímu přesunu
došlo po vzniku muzea roku 1906 (viz dále) a zřejmě po roce
1918, resp. 1920 v souvislosti s prodejem 20q starého papíru.
Tehdy došlo pravděpodobně ke ztrátě i některých starých
písemností ze 16. a 17. století a pouze část se podařilo
zpět vykoupit a uložit do muzea (část se prý dostala i do
soukromých rukou). V roce 1924 sloučením města s Dolní
Chrastavou přejímala městská správa i její obecní
registraturu a byla nucena uvolnit další místo a rozšířit
svoji živou registraturu. Později v ní byla pravděpodobně
před přichodem ruské armády v roce 1945 řada písemností
zničena. Velký význam pro ochranu a péči o staré
písemnosti mělo založení chrastavského městského muzea v
roce 1906, které bylo umístěno ve dvou místnostech v prvním
patře německé obecné a měšťanské školy pro chlapce.
Součástí muzea byl i "muzejní archiv", kam byla z
radnice dána do úschovy městská privilegia a smolná kniha z
roku 1565, které spolu s cechovními archiváliemi a
písemnostmi střeleckého spolku byly uloženy v železných
pokladnách. Soupis písemností uložených v muzeu pořídil
jeho správce Josef Thiel (1874-1948), který byl od roku 1929
rovněž ředitelem obecné a měšťanské školy pro chlapce i
kronikářem. V roce 1942 získalo muzeum další přírůstky -
staré písemnosti z let 1737 - 1913 sejmuté z kupole radniční
věže. Do roku 1945 v Chrastavě nebyl institucionálně
vytvořen samostatně organizovaný městský archiv spravovaný
městským archivářem. O počátcích a organizování
skutečného městského archivu lze v Chrastavě hovořit až v
poválečném období a je spjato s osobou Bohumila Honsy
(1890-1969), který se stal 12. 9. 1947 městským archivářem a
zasloužil se o shromažďování a záchranu mnoha archiválií.
O stavu městského archivu v Chrastavě (zřízeného při
zdejším MNV) se dozvídáme zejména z podrobné zprávy
zemského archivního inspektora dr. M Volfa z roku 1948 i z
pozdějších zpráv. Po válce nalezené písemnosti byly
uloženy do léta 1947 v prostorách původního muzea, odtud
byly stěhovány do menších místností nově zřizovaného
muzea (v prostorách nynější městské knihovny). Většina
městských privilegií spolu s jinými písemnostmi byla
nalezena 7. 10. 1948, až po otevření nedobytné pokladny. Do
archivu byla místním národním výborem vydána jen malá
část nejstarší městské registratury a městské knihy do
roku 1800. Dr. Volf objevil na půdách radnice ještě velké
množství aktového materiálu magistrátní i pozdější
registratury. Do městského archivu byl pak z MNV postupně
přebírán další materiál (byly zde uloženy i ostatní
písemnosti místní povahy - archivy cechů, spolků, archivy
obcí Horní a Dolní Chrastava aj.). V padesátých letech 20.
století v něm byla nejspíše provedena také skartace, která
tehdy probíhala u archivů národních výborů. Musíme se
proto ještě zmínit o osudu chrastavských soudních spisů a
úředních knih, předaných v roce 1850 okresnímu soudu v
Chrastavě. Soudní spisy byly odtud po roce 1938 nejprve
převzaty Říšským archivem, zřízeným v Liberci pro
sudetskou župu. Po válce se dostaly v roce 1948 do expozitury
Archivu ministerstva vnitra v Liberci (zřízena 1947),
přemístěné v roce 1950 do Jablonce nad Nisou. Roku 1959 byl
tento zlomek chrastavské magistrátní registratury (pět
kartonů soudních spisů z let 1816-1849) v důsledku změn v
organizaci našeho archivnictví delimitován do OA Liberec a
tím byl vlastně položen první základ k soustřeďování
fondu Archiv města Chrastava. Část městských pozemkových a
jiných majetkoprávních knih byla nejprve v letech 1898-1900 a
další jejich část roku 1935 předána okresním soudem v
Chrastavě do Archivu země české v Praze. Odtud se dostaly na
základě archivní rozluky v roce 1939 rovněž do Říšského
archivu v Liberci a sdílely pak s výše zmiňovanými soudními
spisy společné přesuny a místa uložení. Na rozdíl od nich
byly však až do roku 1965 uloženy v Jablonci nad Nisou a odtud
ze sbírky pozemkových knih delimitovány do OA Liberec. V roce
1976 OA Liberec převzal od MěNV Chrastava další doplněk
(zbytek písemností do roku 1945) k dříve vytvořenému
souboru fondu. V průběhu roku 1995 bylo započato s jeho
zpracováním, které bylo v roce 1999 dokončeno. Dochovaný
materiál však tvoři jen zlomek z původní písemné produkce
vzniklé z úřední činnosti chrastavské městské správy do
roku 1945. Jak bylo již poukázáno, došlo v průběhu staletí
postupně k jejím velkým ztrátám, zejména zničujícími
požáry za husitských válek a za třicetileté války, i
později v 18. století nepřátelskými vpády vojsk. Způsobila
je však také lidská nedbalost i důsledky správních reforem.
S laskavým svolením autora zpracoval Radek Šimonka
Řemeslnické cechy v
Chrastavě
K nejcennějším exponátům v našem městském muzeu patří
mosazná cechovní pečetidla. Nejde o jejich finanční hodnotu,
ale o to, že nám připomínají důležitou složku
tehdejšího všedního života: řemeslnou výrobu, která byla
předchůdcem průmyslu. Rozdíl je však v tom, že řemeslník
musel být zručný, každý jeho výrobek byl vlastně
originál. Obsluha strojů při sériové strojní výrobě není
tvůrčí a jejich "práce" je vlastně velmi nudná.
Výrobcem jsou totiž důmyslné stroje, a ne člověk. V
libereckém archivu nedávno zpracovala Mgr. Helena LACINOVÁ
všechny dostupné materiály o cechovní výrobě v Chrastavě.
Z této publikace uvádíme několik zajímavých údajů.
Řemeslníci bývali v minulosti často jediní skuteční
kvalifikovaní odborníci na vesnicích či v menších městech.
Pro svou solidnost bývali často voleni do městské rady.
Sdružovali se do cechů a museli dodržovat jejich stanovy
(řád). Cechy vznikaly již od 13. století, nejprve v Praze a
několika dalších velkých městech. Byly stanoveny jednotné
ceny výrobků, byl schvalován počet učňů a tovaryšů na
jednoho mistra. V čele každého cechu stál volený cechmistr,
schvalovali jej konšelé. Během trhů se kontrolovala kvalita a
cena prodávaných výrobků. Každý cechmistr vedl
účetnictví a řídil jednání při schůzích cechu. Účty a
jiné písemné dokumenty se ukládaly do cechovní truhly (něm.
Zunftlade). Byly tam mistrovské knihy s výučními a
tovaryšskými listy a také cechovní pečeť. Rovněž peníze
cechu tam byly uloženy. Činnost cechu se řídila tzv.
cechovním řádem. Když bylo v září 1897, pouhý měsíc po
ničivé povodni na Jeřici, zahájeno vyučování ve škole za
kostelem, v jedné třídě, která byla později (v roce 1906)
předchůdcem městského muzea, byly uloženy cechovní truhly,
zbraně, zákoníky a kroniky. Soupisy cechovních archiválií
vyhotovil tehdejší ředitel chlapecké školy Josef Thiel. Po
roce 1945 tyto cechovní dokumenty převzal p. Bohumil Honsa a po
něm Vladimír Hataš. 9. srpna 1976 byly tyto materiály
předány do Okresního archivu v Liberci (ten se od roku 1992
nachází v Liberci -Františkově ve Vilové ulici). Nejstarší
záznamy se týkají cechu HRNČÍŘŮ, Jsou vedeny od roku 1631
do roku 1849. Dozvídáme se, že tzv. artikule (stanovy)
zapůjčil chrastavským hrnčířům cech ze Žitavy. 9. května
1641 schválil David Jindřich z Černous, pán na Grabštejně,
na pergamenu psaný cechovní řád a opatřil jej svou pečetí.
Později potvrdil cechovní řád hrnčířů pan Adam Matyáš
Trauttmannsdorf. 19. ledna 1706 podepsal tento cechovní řád
hrabě Jan Václav Gallas.
Cech kovářů kolářů a zámečníků
Každý cech míval svou cechovní korouhev (prapor), často
řemeslníci téhož řemesla bydleli dokonce ve stejné ulici.
Uctívali svého patrona, scházeli v cechovní hospodě. V době
rozvoje průmyslu (industrializace) se staly cechy brzdou rozvoje
výroby.
Cech krejčích (1641 - 1867)
Nejstarší cechovní dokument pochází z roku 1641.
Cech mlynářů (1653 -1871)
Cechovní artikule obdrželi chrastavští mlynáři od cechu v
Zákupech. Cechovní pečeť bývala ze zeleného včelího
vosku.
Cech obuvníků (1658 - 1863)
Vznikl v době panování Jiřího Mehla ze Střelic. Cechovní
artikule byly převzaty ze Žitavy. Nejstarší listinu z roku
1658 podepsal Adam Matyáš Trauttmannsdorf
Cech pekařů, mlynářů, perníkářů a krupařů
(1568 -1797)
22.března 1568 purkmistr a radní města Zhořelce propůjčili
cechu v Chrastavě cechovní artikule zhořeleckých pekařů. O
týden později - 29. března - potvrzuje cechovní řád Jiří
Mehl ze Střelic (pergamenová listina má rozměr 72 x 53 cm a
pečeť je z červeného včelího vosku) Roku 1659 dostává
cech artikule z Mladé Boleslavi. (pokračován příště)