Bulletin 139 - 6/2006

O hodném loupežníku Karáskovi
Nedaleko od nás - ovšem na německé straně - je mnoho míst, která připomínají bohulibé působení českého loupežníka Jana KARÁSKA. Němečtí čtenáři jej znají pod jménem Johannes Karaseck. Narodil se v roce 1765 v Praze na Smíchově a vyučil se poctivému řemeslu. Pak to přišlo: jako poddaný rakouskouherského císaře musel na čtrnáct let na vojnu! Mládí zkažené... Komu by se chtělo nechat se šikanovat od feldvéblů a nevědět ani, zda se vůbec někdy vrátí domů? A tak se k odvodu před komisi nedostavil a uprchl do lesů. Byl však chycen a zavřen do věznice pro zběhy v Terezíně. Touha po svobodě však byla tak silná, že se mu odtud podařilo utéct. Bylo mu jasné, že by ho na rakousko-uherském území dříve či později dopadli a následoval by zřejmě trest smrti. A tak překročil někde u Šluknova státní hranice a ocitl se v Sasku. Dlouho se mu nedařilo živit se poctivou prací, a tak se nakonec stal loupežníkem. Po čase kolem sebe shromáždil celou skupinu takových lidí, kteří byli na štíru se zákonem, a stal se dokonce vůdcem této prapodivné loupežnické bandy. Ale není banda jako banda. Zatímco bohatí kupci a panští úředníci skřípali zuby a snažili se Karáska s jeho kumpány chytit a odsoudit do vězení, chudina mu držela palce, aby ho tak snadno nechytili. Ptáte se, proč si českého zbojníka Jana Karáska chudí vesničané z okolí Žitavy či Budyšína tak oblíbili? Dělal totéž co slovenský Jánošík či anglický Robin Hood: bohatým bral a chudým dával. Snažil se aspoň trochu napravit tu donebevolající nespravedlnost, která v tehdejší společnosti vládla. Panští drábové, kteří tak rádi a často nemilosrdně trápili výpraskem vyhublé nevolníky, dostali nečekaně výprask od těchto lidových mstitelů - Karáskových loupežníků. Šlechta byla zlostí bez sebe. Zdálo se, že je Karásek nepolapitelný... Jak už to bývá, najde se udavač, který za pár zlaťáků zradí. A tak panští četníci Karáska v lese obklíčili, protože předem věděli, kde se nalézá a kudy půjde. Zajatého vůdce loupežnické bandy uvěznili v jedné z věží, které jsou dodnes součástí budyšínských městských hradeb. Dodnes se ta věž jmenuje na jeho počest Karáskova. Silné zdi, zima a chlad, málo jídla - to všechno způsobilo, že Karásek odtud uniknout nemohl. Míjely dny, týdny, měsíce. Když budyšínská chudina zjistila, ve které věži její zastánce trpí, chodila pod okno jeho cely a dávala mu všelijak najevo své sympatie. Tohle však velmi neradi viděli budyšínští bohatí měšťané. Podle nich byl Karásek lotr a buřič a nezasloužil si ničí soucit. Jak se ho zbavit??? Bylo rozhodnuto, že bude převezen do vězení v Drážďanech. Tak se také stalo. V saské metropoli Karáska nikdo neznal. Ve studené, nehostinné cele v roce 1809 zemřel. Bylo mu pouhých 44 let... To je smutný příběh Jana KARÁSKA, o němž se za našimi hranicemi dodnes vyprávějí neuvěřitelné příběhy. Vydávají se knihy o jeho šlechetných činech, které i po tolika letech vzbuzují u čtenářů zasloužené sympatie. Dnes je Karásek na Žitavsku komerčně zneužit. Jak? V Seifhennersdorfu, první obci za hranicemi u Varnsdorfu, je jeho muzeum s mnoha zajímavými exponáty. Ukazují se místa, kde prý Karásek ukryl poklady nebývalé ceny. Vyrábí se (a úspěšně prodává) Karáskovo pivo, Karáskův bylinný likér, Karáskův chléb či jiné speciality. - V obci Taubenheim blízko Šluknova (na německé straně) si může návštěvník prohlédnout Karáskův dům se slunečními hodinami, turisté si mohou koupit zvláštní pas, s nímž putují po tzv. Karáskově revíru. Existuje Karáskova jeskyně, kde prý se občas ukrýval, konají se různé akce, při nichž si můžete s živým loupežníkem Karáskem potřást rukou atd. Johannes Karaseck je jeden z mála Čechů, který se pro svou dobrotu v Německu natrvalo proslavil.

Jiří Bock: O městské správě v Chrastavě v letech 1850 až 1945, část 1
Během vývoje chrastavské městské správy došlo k zásadním změnám v uchovávání její písemné produkce. Důležitými mezníky bylo povolení stavby radnice roku 1568, kdy město získalo trvalé místo pro uložení archiválií a zejména rok 1788, který přinesl nový systém vedení písemné agendy a jejího ukládání. Před rokem 1850 se tak nacházela na radnici dvě živá registraturní oddělení pro soudní a veřejnoprávní záležitosti, okovaná truhla a skříňka pro nejstarší písemnosti i skříně pro uložení starých a nových úředních knih a starých spisů. V tomto stavu se patrně nacházela městská registratura i v roce 1850, který znamenal předěl v dějinách městské správy, jenž měl zároveň dalekosáhlé důsledky pro další osud městského archivu a ovlivnil také množství dochovaného materiálu. V roce 1850 došlo ke správní reformě, při níž byl mj. zrušen chrastavský regulovaný magistrát. Velká část jeho dosavadní věcné působnosti přešla na nově zřízené státní instituce pro politické, soudní a finanční záležitosti, Rozdělení kompetencí doprovázela spisová rozluka, která znamenala stěhování části soudních písemností a městských pozemkových a jiných majetkoprávních knih do nově vzniklého okresního soudu v Chrastavě, Veřejnosprávní agenda, která přešla na nově vzniklý politický úřad - okresní hejtmanství v Německém Jablonném (dnes Jablonné v Podještědí), si rovněž vyžádala předání písemností z městské registratury tomuto úřadu. Sledujme nejprve vlastní městskou registraturu a vývoj městské správy do roku 1945, Tzv. Stadionovo prozatímní obecní zřízení z 20. 3. 1849 stanovilo hlavní zásady pro vznik tzv. místní obce jako základního článku územní organizace a vymezilo její samostatný a přenesený obor působnosti s právem volit obecní výbor. S městem byly v letech 1850 až 1873 spojeny v jeden administrativní celek (místní samosprávnou obec Chrastava) okolní katastrální obce Andělská Hora (Engelsberg) a Rokytnice (Eckersbach), V roce 1850 byl v Chrastavě uveden v život nový způsob městské samosprávy. Se vznikem městského úřadu zahájily svou činnost také nově vzniklé státní instituce pro politické, soudní a finanční záležitosti. Městské obci zbyla ve vlastní samostatné působnosti jen správa záležitostí vztahujících se k obecnímu svazku (např. udílení domovského a měšťanského práva, čestného občanství), volné nakládání s movitým a nemovitým majetkem (hospodaření s obecním majetkem a výkon obecní policie). V oboru přenesené působnosti byly na ni státem delegovány některé veřejnosprávní agendy. Součástí přenesené působnosti byla např. součinnost ve volebních věcech, v živnostenských záležitostech, zdravotních věcech, péče o komunikace, při postrku, v záležitostech přímých daní, ve vojenských i civilních soudních i v trestních věcech. Také v Chrastavě byly zřízeny dva povinné orgány, které zastupovaly městskou obec navenek. Širším byl obecní výbor (Gemeindeausschuss) jako orgán usnášející a dozírací bez výkonné moci, který ze svého středu volil užší orgán - obecní představenstvo (Gemeindevorstand) s jedním radním a purkmistrem, který byl výkonným orgánem, prováděl usnesení obecního výboru a řídil městský úřad. Purkmistr řídil městský úřad, jehož vlastní výkonný personál pro správu městských záležitostí postupně s přibýváním úkolů a organizačních změn narůstal. Veškerou písemnou agendu a kancelářské práce vykonával zpočátku pouze kancelista, později s titulem tajemníka (sekretáře), který byl přímým nadřízeným obecního sluhy. V roce 1914 byl dosavadní tajemník jmenován ředitelem úřadu (Stadtamtes-Direktor), jemuž od 20. let 20. století podléhal sekretář. V čele policejního a přihlašovacího oddělení (Meldeamt zřízen 1904, resp. 1908) stál policejní strážmistr a v roce 1932 jsou vedle něho připomínáni již čtyři další městští policisté, Počet úředníků a zaměstnanců se v období od roku 1850 až do třicátých let 20. století pohyboval zhruba mezi 14 až 19 osobami, některé funkce podle potřeby vznikaly a během doby opět zanikaly. Městskými zaměstnanci byli a z městského rozpočtu byli placeni mj, vodař pro správu vodovodu, hajný (později lesní) pro správu obecního lesa, hodinář, hrobník, hřbitovní zahradník, správce hasičské stříkačky, kominík, varhaník, zvoník, tzv. žebrácký fojt, domovník v chudobinci, ohledávač mrtvol, chudinský lékař, zvěrolékař za prohlídky dobytka a masa, školníci a učitelka v mateřské školce. Po Mnichovské dohodě nastala nová kapitola v dějinách města a jeho správy. Od 20. 11. 1938 bylo na tzv. sudetoněmeckém území (od 25. 3. 1939 zvaném Reichsgau Sudetenland) zaváděno říšskoněmecké obecní zřízení z roku 1935. Od 1. 4. 1939 došlo ke změně ve vedení města, ke starostovi bylo ustanoveno pět přidělenců, zvaných též městští radové (Beigeordnete, Stadtriite), kteří byli jeho nejbližšími spolupracovníky a první z nich i prvním, stálým zástupcem starosty. Dalším orgánem bylo deset radních (Ratsherren), ke starostovi mohli být podle potřeby pro poradní činnost určeni tzv. poradci (Beiräte), Vlastní správu městských záležitostí vykonávali městští úřednici a zaměstnanci v několika odděleních (správách, úřadech), jejichž organizace se v průběhu doby měnila. V roce 1943 byl zaveden nový plán rozdělení agendy úřadu (Geschäftsverteilungsplan) a mj. nově vzniklo samostatné oddělení vyživovací a hospodářský úřad (Ernährungs- und Wirtschaftsamt). Zcela nová etapa nastala po skončení druhé světové války. Městský úřad zanikl po vstupu jednotek Rudé armády do Chrastavy dne 9. 5. 1945. Jeho funkce převzal nejprve revoluční národní výbor, později místní správní komise a posléze místní národní výbor. Po převzetí místní správy novými orgány přešly do jejich péče rovněž městské registratury spolu s historickým archivem.
S laskavým svolením autora zpracoval: Radek Šimonka

Z Führichovy rodinné kroniky
Otec slavného malíře Josefa Führicha, WENZEL FÜHRICH, nebyl sice zdaleka tak slavný jako jeho syn, byl to však určitě člověk nevšední. Jako malíř byl sice amatér, nedostalo se mu žádného uměleckého odborného vzdělání, ale troufl si vytvořit pro chrastavský kostel před jeho přestavbou v letech 1866-68 jeden z oltářních obrazů (nedochoval se), Aby si přivydělal, maloval sousedům truhly, skříně, kolébky, rakve a pelesti postelí, plechová boží muka na rozcestí v polích atd. Každoročně také namaloval a vystřihl z tvrdého papíru stovky figurek k betlémům, které pak prodával po městě a okolních vesnicích. Pro své děti (bylo jich dvanáct, ale pouze dvě se dožily dospělosti) sepsal celou knihu jakýchsi rad do života. Celá rodina byla velmi zbožná a v tomto duchu byly děti vychovávány, Za pozornost stojí to, že Wenzel Führich začal psát rodinnou kroniku. Ta existuje dodnes, a to ve Vídni, a čas od času tam někdo ze současné generace připíše další záznamy. Jméno Führich se již v příbuzenstvu nevyskytuje, bylo vystřídáno příjmením Wackerle, Wörndle a Rittinger. Uvádíme několik úryvků z rodinné kroniky, které zaznamenal její zakladatel Wenzel Führich někdy v roce 1810. Roku 1766 odkoupil můj otec Ambrož od tesařského mistra Tomáše Sperbera dům a téhož roku se oženil. Po sedmi letech vandrování po celé rakouské říši bylo jeho první starostí získat v cechu mistrovská práva, což tehdy stálo spoustu peněz. Obdržel ho - spolu s měšťanským právem - 26. září 1762. Provozoval pak krejčovské řemeslo. Se svou manželkou Marií-Annou, roz. Lichtnerovou, žili poklidným životem. Ten byl narušen její smrtí. Oženil se podruhé s Beatou Sperberovou, která byla ze sester Sperberových nejmladší. To byla moje matka. Byla nesmírně pracovitá a zručná, měla energickou a živou povahu. Můj otec Ambrož byl jejím pravým opakem. Měl sklon k melancholii. Pro vedení domácnosti byla matčina povaha velmi potřebná a otec to oceňoval. Matka s otcovým klidem a pomalostí samozřejmě spokojená nebyla. Ať podnikal cokoli, všude viděl především potíže a sám sobě velmi málo důvěřoval. Mohl v životě vykonat mnohem víc, byl přespříliš pokorný a skromný. Samota, zdrženlivost a ničím nenarušovaná činnost byly pro něho nejpříjemnějším duševním prostředím. Všechno, co dělal, činil s největší pečlivostí, až úzkostlivostí. Když se někdy v neděli zabýval trochu malováním, byla to vždy pro něho duševní pohoda. V letech 1771 a 1772 bylo v celém okolí špatná úroda a potraviny byly velmi drahé. Otec uvěřil myšlence, že plány lidí nejsou k ničemu a že je nutno přenechat všechno rozhodování boží prozřetelnosti. Nevyhledával žádné známosti, vyhýbal se i těm starým, už existujícím a odmítal každý kontakt, pokud to nebylo nutné pro jeho povolání. Lidé, kteří přešli snad tisíckrát kolem našeho domu, nevěděli, že tu bydlí krejčí. Matka mu mnohokrát říkávala, když jsem byl ještě malý chlapec: " Udělej na dům vývěsní štít, aby lidé věděli, že tu bydlí krejčí. Sám si ho přece dovedeš namalovat." On však pokaždé odpovídal těmito slovy: " Ti zákazníci, kteří jsou mi určeni od boha, ti sem určitě přijdou, i když žádný štít mít nebudu..." Děti otec trestal obvykle dlouhým napomínáním a barva jeho obličeje se při tom měnila. Nám dětem ho bylo velmi líto. Stávalo se, že si zákazníci přišli pro své šaty, ale zaplatili mu mnohem méně, než požadoval. Slibovali, že si v budoucnu dají u něho opět něco ušít a pak prý mu všechno zaplatí. Každé ráno oba rodiče zpívali dlouhou, mnohaslokovou ranní modlitbu, která začínala slovy:
Probuď se, mé srdce
a zpívej tvůrci všech věcí,
dárci všech statků,
zbožnému ochránci lidí.
Také my děti jsme zpívaly několik slok spolu s rodiči. Každý věděl, co má dělat, a tak jsme žili klidně, každý si hleděl své práce. V létě bývala snídaně teprve v deset hodin. Sestávala z polévky s chlebem a pak jsme pokračovali v práci. V dlouhém tichu vyprávěla matka nebo otec různé příhody z mladších let, které bývaly vždy poučné. Vedly se také náboženské rozhovory. Někdy otec nebo matka přerušili dlouhé mlčení a řekli: "Děti, zazpívejte něco, ať tu není takové ticho!" K obědu bylo obvykle mléko a chléb. Pak šel každý opět po své práci. K večeři jsme mívali také mléko a chléb. Po večeři jsme bývali ještě asi hodinu vzhůru, někdy jsme šli do zahrady nebo na zápraží před dům. V sousedství se často zpívalo za doprovodu harfy, někdy se dokonce ozýval čtyřhlasý zpěv a tak jsme rádi poslouchali. Asi v deset hodin jsme se před spaním modlili růženec. Když se brzy stmívalo, matka rozsvítila louč a rodiče pracovali. Já jsem hlasitě předčítal u stolu z náboženské knihy. Otec si nikdy nestěžoval, že je ospalý, i když třeba dvě noci nespal, protože musel dokončit šaty pro zákazníky. Já sám jsem pracoval do osmi hodin večer a pak jsem do dvanácti hodin předčítal. V neděli šla matka v osm hodin do kostela na mši, v půl desáté šel ke mši otec s námi dětmi. Chodíval jsem zpívat na kůr, otec až do své smrti hrával v kostele na trumpetu a lesní roh. Otec našel ve svém srdci jiné nebe než slávu a bohatství. Ve své uzavřenosti se zřejmě cítil nanejvýš šťastný. Když jsem byl starší, byl bych býval rád nějak zlepšil postavení rodiny. Otec však na mé návrhy odpovídal těmito slovy: "Vy, děti, nedbejte příliš na tento svět a jeho ješitnost. Celá ta věc nestojí za to snažení a hledání. Já jsem se svým osudem spokojen. Bůh to tak rozhodl. Kdyby mi býval přisoudil los slávy, bylo by pro něho přece snadné mě prosadit a povýšit. Měly byste, děti, více pomýšlet na božské záměry než na osudy svého otce. Pamatujte si, že bůh ví nejlépe, co nám prospěje. " Z tohoto úryvku si můžeme udělat představu, jak probíhaly všední dny u Führichů. Mnoho práce, pravidelné modlitby, ale zábava žádná. Ten způsob tehdejšího života by se nám zcela určitě nelíbil, avšak takto žila tehdy většina rodin v našem městě. (pokračování v příštím čísle)

Zdařilý autobusový zájezd do Dolní Lužice
Na schůzce SPHMCH byl zařazen do plánu činnosti zájezd do SPREEWALDU. Termín byl stanoven na sobotu 20. května 2006. Protože byl o tento zájezd značný zájem, bylo rozhodnuto, že bude o týden později uspořádán další zájezd po stejné trase. Příprava zájezdu byla pro organizátory dost složitá. Sháněli prospekty a informace, použili telefon i e-mail. Trasa byla následující: Chrastava - Žitava – Zhořelec - Bad Muskau - Spremberg - Zabrod - Bluno – Drebkau - Raduš - Lübbenau a zpět přes Hoyerswerdu, Budyšín a Löbau do Žitavy a domů do Chrastavy. Celá trasa měřila 440 km. Cena zájezdu byla pouhých 270,--Kč. Řidičem byl p. Vladimír NEMEŠ z Liberce, který byl s námi loni dvakrát v Berlíně a letos o Velikonocích v Horní Lužici. Měli jsme obavy z počasí, ale za celý den nám nezapršelo, teprve po příjezdu domů jsme viděli na chrastavských ulicích louže a po chvíli jsme zažžili silnou dešťovou přeháňku Cestou tam jsme jeli ze Žitavy do Zhořelce podél Nisy, přes městečko Ostritz a Hirschfelde. Poblíž Zhořelce jsme viděli horu Landeskrone (=Zemská koruna). Přes široké pásmo borových lesů jsme dojeli k lázeňskému městu Bad Muskau. Nedaleko odtud u vesnice Nochten byl před několika lety zřízen tzv. Park bludných kamenů. Je jich tam tři tisíce a největší z nich váží 40 tun. Město Bad Muskau je známé svým rozsáhlým parkem, který je od roku 2003 pod ochranou UNESCO a slatinnými lázněmi, kde se léčí nervové choroby a nemoci pohybového ústrojí. Park i lázně založil kníže Hermann Pückler již v roce 1815. Nedaleko jsou ještě dva velké parky, a to Branitz a Kromlau. Prošli jsme se parkem až k polské hranici na Nise. Je to tzv. anglický park s mohutnými stromy, květinovými záhony a tzv. Starým a Novým zámkem. Na polské straně se nachází větší část rozlohy parku, 300 hektarů. Projeli jsme městem Spremberg, které má slovanské jméno Grodk, tedy Hrádek. Po celou cestu nás provázely dvojjazyčné místní tabule s německými, ale také s dolnolužickými názvy. Naše další zastávka byla ve vesnici Zahrod, kde jsme navštívili pozoruhodné muzeum velikonočních kraslic. Uvítala nás paní Dorothea Čejkowa v krásném lužickosrbském kroji. Bohužel hovořila již jen německy, ačkoliv její matka a babička znali prastarou slovanskou řeč. Těch kraslic tam byly skoro dva tisíce. V sousední vesníci Bluno stojí za zhlédnutí malý venkovský kostelík s hrázděnými stěnami (bílé s černými trámy). Milé překvapení nás čekalo v nevelkém městečku Drebkau (Drjowk), kde jsme si prohlédli několik tisíc kraslic z celého světa. Bylo tam i velké množství zdobených velikonočních vajec z Čech, Moravy i ze Slovenska. Desítky let shromažďoval tyto kraslice pan dr. Lothar Balko, který celou svou sbírku věnoval bezplatně městu. Jsou tu vystaveny také kraslice, které zdobil on sám. Kromě výstavy kraslic jsou v tomto muzeu různé řemeslnické dílny, tkalcovský stav a všechno, co souviselo se zpracováním lnu. Vystaveny jsou i výrobky místní sklářské dílny, která má ve městě staletou tradici. Cesta nás zavedla až téměř na okraj města Chotěbuz/Cottbus. Odtud jsme jeli po dálnici do města Lubbenau/Lubnjow. Dávno předem jsme měli vyjednanou dvouhodinovou projížďku na dvou člunech po ramenech Sprévy. Pan Steffen Sahling a jeho kolega řídili zručně dlouhými bidly obě lodi a vyprávěli přitom spoustu zajímavostí o tomto kraji, kde ještě dnes existuje mnoho míst, kam nevedou cesty a jediný přístup ,je možný lodí. Také listonoš, policie či hasiči jezdí na motorových člunech. Na mnoha dřevěných chalupách jsme ve štítě viděli symbol hadího krále, dvě hadí hlavy s korunkou. V tomto kraji je dodnes velké množství užovek, o nichž se vypráví mnoho prastarých pohádek a pověstí. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u staroslovanského hradiště Raduš poblíž Wětošowa/Vetschau. Jde o rekonstruovanou podobu přes tisíc let starého hradiště o průměru asi 40 metrů, stěny sahají do výšky patnácti metrů s vodním příkopem okolo. Takových hradišť prý byloo v Dolní Lužici asi čtyřicet. To byl poslední bod našeho programu. Odtamtud jsme jeli zpátky přes Spremberg, Hoyerswwerdu, Budyšín a Löbau k hraničnímu přechodu v Žitavě. Zájezd byl zdařilý, i počasí nám přálo. Vrátili jsme se do Chrastavy kolem 21:00 hodiny.

Pohled do historie našeho města
Dnes si jen těžko dovedeme představit, že bývaly doby, kdy neexistovaly fotoaparáty a tedy ani fotografie. Snad každý z nás by rád věděl, jak vypadalo naše město před dvěma staletími. Ale jak to zjistit? Šlechta si dávala namalovat svůj zámek či hrad, případně svůj portrét významnými umělci. Malé město, jako je Chrastava, tuto možnost většinou nemělo. A tak zůstává jako pramen poznání dávných dob pár amatérských kreseb, například takových, jimiž doplnil svou ručně psanou kroniku andělohorský hluchoněmý kronikář Florián Amtsbüchler. V depozitáři našeho muzea jsem nedávno našel asi dvě stě padesát let starou kresbu, která zachycuje pohled na naše město zřejmě v době tzv. sedmileté války. Papír je již notně zažloutlý, ale kresba tužkou je stále čitelná. Zadívejme se pozorně na dva výseky z této anonymní kresby. Na tom prvním vidíme uprostřed věž kostela, Že vypadá jinak než ta dnešní? Jak by ne, vždyť v polovině osmnáctého století měla barokní podobu (cibulkovitá věž) a kolem kostela byla kolem dokola hřbitovní zeď. Vlevo od kostela je budova fary, dnes charitní domov sv. Vavřince. Vidíme část náměstí s podloubím na všech čtyřech stranách. Napravo se vypíná věž radnice. Velká budova vpravo od radnice je dnešní muzeum a knihovna. Býval to panský dům šlechtice Nostice. V levém horním rohu se blíží k městu oddíl pruských vojáků. Na druhém obrázku (vpravo) vidíme velký počet Prušáků, a to jezdců i dělostřelců. Nachází se kdesi v polích za dnešním výzkumným ústavem zemědělským na Bělokostelecké ulici. A ten nevelký kopec s třemi kříži ??? To je dnešní Špičák, dnes porostlý lesíkem uprostřed polí. Ty kříže nám připomínají známou pověst ,,O třech zakletých pannách”. Za to, že nešly v neděli do kostela a vydaly se místo mše do lesa na dříví, byly potrestány. Čert hrající na housle jim popletl hlavu a ony tančily při jeho hudbě tak dlouho, až se propadly do pekla. Návštěva v kostelích se po celém okolí od té doby určitě zlepšila...