Bulletin 139 - 6/2006
O hodném loupežníku
Karáskovi
Nedaleko od nás - ovšem na německé straně - je mnoho míst,
která připomínají bohulibé působení českého loupežníka
Jana KARÁSKA. Němečtí čtenáři jej znají pod jménem
Johannes Karaseck. Narodil se v roce 1765 v Praze na Smíchově a
vyučil se poctivému řemeslu. Pak to přišlo: jako poddaný
rakouskouherského císaře musel na čtrnáct let na vojnu!
Mládí zkažené... Komu by se chtělo nechat se šikanovat od
feldvéblů a nevědět ani, zda se vůbec někdy vrátí domů?
A tak se k odvodu před komisi nedostavil a uprchl do lesů. Byl
však chycen a zavřen do věznice pro zběhy v Terezíně. Touha
po svobodě však byla tak silná, že se mu odtud podařilo
utéct. Bylo mu jasné, že by ho na rakousko-uherském území
dříve či později dopadli a následoval by zřejmě trest
smrti. A tak překročil někde u Šluknova státní hranice a
ocitl se v Sasku. Dlouho se mu nedařilo živit se poctivou
prací, a tak se nakonec stal loupežníkem. Po čase kolem sebe
shromáždil celou skupinu takových lidí, kteří byli na
štíru se zákonem, a stal se dokonce vůdcem této prapodivné
loupežnické bandy. Ale není banda jako banda. Zatímco bohatí
kupci a panští úředníci skřípali zuby a snažili se
Karáska s jeho kumpány chytit a odsoudit do vězení, chudina
mu držela palce, aby ho tak snadno nechytili. Ptáte se, proč
si českého zbojníka Jana Karáska chudí vesničané z okolí
Žitavy či Budyšína tak oblíbili? Dělal totéž co
slovenský Jánošík či anglický Robin Hood: bohatým bral a
chudým dával. Snažil se aspoň trochu napravit tu
donebevolající nespravedlnost, která v tehdejší společnosti
vládla. Panští drábové, kteří tak rádi a často
nemilosrdně trápili výpraskem vyhublé nevolníky, dostali
nečekaně výprask od těchto lidových mstitelů -
Karáskových loupežníků. Šlechta byla zlostí bez sebe.
Zdálo se, že je Karásek nepolapitelný... Jak už to bývá,
najde se udavač, který za pár zlaťáků zradí. A tak
panští četníci Karáska v lese obklíčili, protože předem
věděli, kde se nalézá a kudy půjde. Zajatého vůdce
loupežnické bandy uvěznili v jedné z věží, které jsou
dodnes součástí budyšínských městských hradeb. Dodnes se
ta věž jmenuje na jeho počest Karáskova. Silné zdi, zima a
chlad, málo jídla - to všechno způsobilo, že Karásek odtud
uniknout nemohl. Míjely dny, týdny, měsíce. Když
budyšínská chudina zjistila, ve které věži její zastánce
trpí, chodila pod okno jeho cely a dávala mu všelijak najevo
své sympatie. Tohle však velmi neradi viděli budyšínští
bohatí měšťané. Podle nich byl Karásek lotr a buřič a
nezasloužil si ničí soucit. Jak se ho zbavit??? Bylo
rozhodnuto, že bude převezen do vězení v Drážďanech. Tak
se také stalo. V saské metropoli Karáska nikdo neznal. Ve
studené, nehostinné cele v roce 1809 zemřel. Bylo mu pouhých
44 let... To je smutný příběh Jana KARÁSKA, o němž se za
našimi hranicemi dodnes vyprávějí neuvěřitelné příběhy.
Vydávají se knihy o jeho šlechetných činech, které i po
tolika letech vzbuzují u čtenářů zasloužené sympatie. Dnes
je Karásek na Žitavsku komerčně zneužit. Jak? V
Seifhennersdorfu, první obci za hranicemi u Varnsdorfu, je jeho
muzeum s mnoha zajímavými exponáty. Ukazují se místa, kde
prý Karásek ukryl poklady nebývalé ceny. Vyrábí se (a
úspěšně prodává) Karáskovo pivo, Karáskův bylinný
likér, Karáskův chléb či jiné speciality. - V obci
Taubenheim blízko Šluknova (na německé straně) si může
návštěvník prohlédnout Karáskův dům se slunečními
hodinami, turisté si mohou koupit zvláštní pas, s nímž
putují po tzv. Karáskově revíru. Existuje Karáskova
jeskyně, kde prý se občas ukrýval, konají se různé akce,
při nichž si můžete s živým loupežníkem Karáskem
potřást rukou atd. Johannes Karaseck je jeden z mála Čechů,
který se pro svou dobrotu v Německu natrvalo proslavil.
Jiří Bock: O městské
správě v Chrastavě v letech 1850 až 1945, část 1
Během vývoje chrastavské městské správy došlo k zásadním
změnám v uchovávání její písemné produkce. Důležitými
mezníky bylo povolení stavby radnice roku 1568, kdy město
získalo trvalé místo pro uložení archiválií a zejména rok
1788, který přinesl nový systém vedení písemné agendy a
jejího ukládání. Před rokem 1850 se tak nacházela na
radnici dvě živá registraturní oddělení pro soudní a
veřejnoprávní záležitosti, okovaná truhla a skříňka pro
nejstarší písemnosti i skříně pro uložení starých a
nových úředních knih a starých spisů. V tomto stavu se
patrně nacházela městská registratura i v roce 1850, který
znamenal předěl v dějinách městské správy, jenž měl
zároveň dalekosáhlé důsledky pro další osud městského
archivu a ovlivnil také množství dochovaného materiálu. V
roce 1850 došlo ke správní reformě, při níž byl mj.
zrušen chrastavský regulovaný magistrát. Velká část jeho
dosavadní věcné působnosti přešla na nově zřízené
státní instituce pro politické, soudní a finanční
záležitosti, Rozdělení kompetencí doprovázela spisová
rozluka, která znamenala stěhování části soudních
písemností a městských pozemkových a jiných
majetkoprávních knih do nově vzniklého okresního soudu v
Chrastavě, Veřejnosprávní agenda, která přešla na nově
vzniklý politický úřad - okresní hejtmanství v Německém
Jablonném (dnes Jablonné v Podještědí), si rovněž
vyžádala předání písemností z městské registratury
tomuto úřadu. Sledujme nejprve vlastní městskou registraturu
a vývoj městské správy do roku 1945, Tzv. Stadionovo
prozatímní obecní zřízení z 20. 3. 1849 stanovilo hlavní
zásady pro vznik tzv. místní obce jako základního článku
územní organizace a vymezilo její samostatný a přenesený
obor působnosti s právem volit obecní výbor. S městem byly v
letech 1850 až 1873 spojeny v jeden administrativní celek
(místní samosprávnou obec Chrastava) okolní katastrální
obce Andělská Hora (Engelsberg) a Rokytnice (Eckersbach), V
roce 1850 byl v Chrastavě uveden v život nový způsob
městské samosprávy. Se vznikem městského úřadu zahájily
svou činnost také nově vzniklé státní instituce pro
politické, soudní a finanční záležitosti. Městské obci
zbyla ve vlastní samostatné působnosti jen správa
záležitostí vztahujících se k obecnímu svazku (např.
udílení domovského a měšťanského práva, čestného
občanství), volné nakládání s movitým a nemovitým
majetkem (hospodaření s obecním majetkem a výkon obecní
policie). V oboru přenesené působnosti byly na ni státem
delegovány některé veřejnosprávní agendy. Součástí
přenesené působnosti byla např. součinnost ve volebních
věcech, v živnostenských záležitostech, zdravotních
věcech, péče o komunikace, při postrku, v záležitostech
přímých daní, ve vojenských i civilních soudních i v
trestních věcech. Také v Chrastavě byly zřízeny dva
povinné orgány, které zastupovaly městskou obec navenek.
Širším byl obecní výbor (Gemeindeausschuss) jako orgán
usnášející a dozírací bez výkonné moci, který ze svého
středu volil užší orgán - obecní představenstvo
(Gemeindevorstand) s jedním radním a purkmistrem, který byl
výkonným orgánem, prováděl usnesení obecního výboru a
řídil městský úřad. Purkmistr řídil městský úřad,
jehož vlastní výkonný personál pro správu městských
záležitostí postupně s přibýváním úkolů a
organizačních změn narůstal. Veškerou písemnou agendu a
kancelářské práce vykonával zpočátku pouze kancelista,
později s titulem tajemníka (sekretáře), který byl přímým
nadřízeným obecního sluhy. V roce 1914 byl dosavadní
tajemník jmenován ředitelem úřadu (Stadtamtes-Direktor),
jemuž od 20. let 20. století podléhal sekretář. V čele
policejního a přihlašovacího oddělení (Meldeamt zřízen
1904, resp. 1908) stál policejní strážmistr a v roce 1932
jsou vedle něho připomínáni již čtyři další městští
policisté, Počet úředníků a zaměstnanců se v období od
roku 1850 až do třicátých let 20. století pohyboval zhruba
mezi 14 až 19 osobami, některé funkce podle potřeby vznikaly
a během doby opět zanikaly. Městskými zaměstnanci byli a z
městského rozpočtu byli placeni mj, vodař pro správu
vodovodu, hajný (později lesní) pro správu obecního lesa,
hodinář, hrobník, hřbitovní zahradník, správce hasičské
stříkačky, kominík, varhaník, zvoník, tzv. žebrácký
fojt, domovník v chudobinci, ohledávač mrtvol, chudinský
lékař, zvěrolékař za prohlídky dobytka a masa, školníci a
učitelka v mateřské školce. Po Mnichovské dohodě nastala
nová kapitola v dějinách města a jeho správy. Od 20. 11.
1938 bylo na tzv. sudetoněmeckém území (od 25. 3. 1939
zvaném Reichsgau Sudetenland) zaváděno říšskoněmecké
obecní zřízení z roku 1935. Od 1. 4. 1939 došlo ke změně
ve vedení města, ke starostovi bylo ustanoveno pět
přidělenců, zvaných též městští radové (Beigeordnete,
Stadtriite), kteří byli jeho nejbližšími spolupracovníky a
první z nich i prvním, stálým zástupcem starosty. Dalším
orgánem bylo deset radních (Ratsherren), ke starostovi mohli
být podle potřeby pro poradní činnost určeni tzv. poradci
(Beiräte), Vlastní správu městských záležitostí
vykonávali městští úřednici a zaměstnanci v několika
odděleních (správách, úřadech), jejichž organizace se v
průběhu doby měnila. V roce 1943 byl zaveden nový plán
rozdělení agendy úřadu (Geschäftsverteilungsplan) a mj.
nově vzniklo samostatné oddělení vyživovací a
hospodářský úřad (Ernährungs- und Wirtschaftsamt). Zcela
nová etapa nastala po skončení druhé světové války.
Městský úřad zanikl po vstupu jednotek Rudé armády do
Chrastavy dne 9. 5. 1945. Jeho funkce převzal nejprve
revoluční národní výbor, později místní správní komise
a posléze místní národní výbor. Po převzetí místní
správy novými orgány přešly do jejich péče rovněž
městské registratury spolu s historickým archivem.
S laskavým svolením autora zpracoval: Radek Šimonka
Z Führichovy rodinné
kroniky
Otec slavného malíře Josefa Führicha, WENZEL FÜHRICH, nebyl
sice zdaleka tak slavný jako jeho syn, byl to však určitě
člověk nevšední. Jako malíř byl sice amatér, nedostalo se
mu žádného uměleckého odborného vzdělání, ale troufl si
vytvořit pro chrastavský kostel před jeho přestavbou v letech
1866-68 jeden z oltářních obrazů (nedochoval se), Aby si
přivydělal, maloval sousedům truhly, skříně, kolébky,
rakve a pelesti postelí, plechová boží muka na rozcestí v
polích atd. Každoročně také namaloval a vystřihl z tvrdého
papíru stovky figurek k betlémům, které pak prodával po
městě a okolních vesnicích. Pro své děti (bylo jich
dvanáct, ale pouze dvě se dožily dospělosti) sepsal celou
knihu jakýchsi rad do života. Celá rodina byla velmi zbožná
a v tomto duchu byly děti vychovávány, Za pozornost stojí to,
že Wenzel Führich začal psát rodinnou kroniku. Ta existuje
dodnes, a to ve Vídni, a čas od času tam někdo ze současné
generace připíše další záznamy. Jméno Führich se již v
příbuzenstvu nevyskytuje, bylo vystřídáno příjmením
Wackerle, Wörndle a Rittinger. Uvádíme několik úryvků z
rodinné kroniky, které zaznamenal její zakladatel Wenzel
Führich někdy v roce 1810. Roku 1766 odkoupil můj otec Ambrož
od tesařského mistra Tomáše Sperbera dům a téhož roku se
oženil. Po sedmi letech vandrování po celé rakouské říši
bylo jeho první starostí získat v cechu mistrovská práva,
což tehdy stálo spoustu peněz. Obdržel ho - spolu s
měšťanským právem - 26. září 1762. Provozoval pak
krejčovské řemeslo. Se svou manželkou Marií-Annou, roz.
Lichtnerovou, žili poklidným životem. Ten byl narušen její
smrtí. Oženil se podruhé s Beatou Sperberovou, která byla ze
sester Sperberových nejmladší. To byla moje matka. Byla
nesmírně pracovitá a zručná, měla energickou a živou
povahu. Můj otec Ambrož byl jejím pravým opakem. Měl sklon k
melancholii. Pro vedení domácnosti byla matčina povaha velmi
potřebná a otec to oceňoval. Matka s otcovým klidem a
pomalostí samozřejmě spokojená nebyla. Ať podnikal cokoli,
všude viděl především potíže a sám sobě velmi málo
důvěřoval. Mohl v životě vykonat mnohem víc, byl
přespříliš pokorný a skromný. Samota, zdrženlivost a
ničím nenarušovaná činnost byly pro něho
nejpříjemnějším duševním prostředím. Všechno, co
dělal, činil s největší pečlivostí, až úzkostlivostí.
Když se někdy v neděli zabýval trochu malováním, byla to
vždy pro něho duševní pohoda. V letech 1771 a 1772 bylo v
celém okolí špatná úroda a potraviny byly velmi drahé. Otec
uvěřil myšlence, že plány lidí nejsou k ničemu a že je
nutno přenechat všechno rozhodování boží prozřetelnosti.
Nevyhledával žádné známosti, vyhýbal se i těm starým, už
existujícím a odmítal každý kontakt, pokud to nebylo nutné
pro jeho povolání. Lidé, kteří přešli snad tisíckrát
kolem našeho domu, nevěděli, že tu bydlí krejčí. Matka mu
mnohokrát říkávala, když jsem byl ještě malý chlapec:
" Udělej na dům vývěsní štít, aby lidé věděli, že
tu bydlí krejčí. Sám si ho přece dovedeš namalovat."
On však pokaždé odpovídal těmito slovy: " Ti
zákazníci, kteří jsou mi určeni od boha, ti sem určitě
přijdou, i když žádný štít mít nebudu..." Děti otec
trestal obvykle dlouhým napomínáním a barva jeho obličeje se
při tom měnila. Nám dětem ho bylo velmi líto. Stávalo se,
že si zákazníci přišli pro své šaty, ale zaplatili mu
mnohem méně, než požadoval. Slibovali, že si v budoucnu
dají u něho opět něco ušít a pak prý mu všechno zaplatí.
Každé ráno oba rodiče zpívali dlouhou, mnohaslokovou ranní
modlitbu, která začínala slovy:
Probuď se, mé srdce
a zpívej tvůrci všech věcí,
dárci všech statků,
zbožnému ochránci lidí.
Také my děti jsme zpívaly několik slok spolu s rodiči.
Každý věděl, co má dělat, a tak jsme žili klidně, každý
si hleděl své práce. V létě bývala snídaně teprve v deset
hodin. Sestávala z polévky s chlebem a pak jsme pokračovali v
práci. V dlouhém tichu vyprávěla matka nebo otec různé
příhody z mladších let, které bývaly vždy poučné. Vedly
se také náboženské rozhovory. Někdy otec nebo matka
přerušili dlouhé mlčení a řekli: "Děti, zazpívejte
něco, ať tu není takové ticho!" K obědu bylo obvykle
mléko a chléb. Pak šel každý opět po své práci. K
večeři jsme mívali také mléko a chléb. Po večeři jsme
bývali ještě asi hodinu vzhůru, někdy jsme šli do zahrady
nebo na zápraží před dům. V sousedství se často zpívalo
za doprovodu harfy, někdy se dokonce ozýval čtyřhlasý zpěv
a tak jsme rádi poslouchali. Asi v deset hodin jsme se před
spaním modlili růženec. Když se brzy stmívalo, matka
rozsvítila louč a rodiče pracovali. Já jsem hlasitě
předčítal u stolu z náboženské knihy. Otec si nikdy
nestěžoval, že je ospalý, i když třeba dvě noci nespal,
protože musel dokončit šaty pro zákazníky. Já sám jsem
pracoval do osmi hodin večer a pak jsem do dvanácti hodin
předčítal. V neděli šla matka v osm hodin do kostela na
mši, v půl desáté šel ke mši otec s námi dětmi.
Chodíval jsem zpívat na kůr, otec až do své smrti hrával v
kostele na trumpetu a lesní roh. Otec našel ve svém srdci
jiné nebe než slávu a bohatství. Ve své uzavřenosti se
zřejmě cítil nanejvýš šťastný. Když jsem byl starší,
byl bych býval rád nějak zlepšil postavení rodiny. Otec
však na mé návrhy odpovídal těmito slovy: "Vy, děti,
nedbejte příliš na tento svět a jeho ješitnost. Celá ta
věc nestojí za to snažení a hledání. Já jsem se svým
osudem spokojen. Bůh to tak rozhodl. Kdyby mi býval přisoudil
los slávy, bylo by pro něho přece snadné mě prosadit a
povýšit. Měly byste, děti, více pomýšlet na božské
záměry než na osudy svého otce. Pamatujte si, že bůh ví
nejlépe, co nám prospěje. " Z tohoto úryvku si můžeme
udělat představu, jak probíhaly všední dny u Führichů.
Mnoho práce, pravidelné modlitby, ale zábava žádná. Ten
způsob tehdejšího života by se nám zcela určitě nelíbil,
avšak takto žila tehdy většina rodin v našem městě.
(pokračování v příštím čísle)
Zdařilý autobusový
zájezd do Dolní Lužice
Na schůzce SPHMCH byl zařazen do plánu činnosti zájezd do
SPREEWALDU. Termín byl stanoven na sobotu 20. května 2006.
Protože byl o tento zájezd značný zájem, bylo rozhodnuto,
že bude o týden později uspořádán další zájezd po
stejné trase. Příprava zájezdu byla pro organizátory dost
složitá. Sháněli prospekty a informace, použili telefon i
e-mail. Trasa byla následující: Chrastava - Žitava –
Zhořelec - Bad Muskau - Spremberg - Zabrod - Bluno – Drebkau -
Raduš - Lübbenau a zpět přes Hoyerswerdu, Budyšín a Löbau
do Žitavy a domů do Chrastavy. Celá trasa měřila 440 km.
Cena zájezdu byla pouhých 270,--Kč. Řidičem byl p. Vladimír
NEMEŠ z Liberce, který byl s námi loni dvakrát v Berlíně a
letos o Velikonocích v Horní Lužici. Měli jsme obavy z
počasí, ale za celý den nám nezapršelo, teprve po příjezdu
domů jsme viděli na chrastavských ulicích louže a po chvíli
jsme zažžili silnou dešťovou přeháňku Cestou tam jsme jeli
ze Žitavy do Zhořelce podél Nisy, přes městečko Ostritz a
Hirschfelde. Poblíž Zhořelce jsme viděli horu Landeskrone
(=Zemská koruna). Přes široké pásmo borových lesů jsme
dojeli k lázeňskému městu Bad Muskau. Nedaleko odtud u
vesnice Nochten byl před několika lety zřízen tzv. Park
bludných kamenů. Je jich tam tři tisíce a největší z nich
váží 40 tun. Město Bad Muskau je známé svým rozsáhlým
parkem, který je od roku 2003 pod ochranou UNESCO a slatinnými
lázněmi, kde se léčí nervové choroby a nemoci pohybového
ústrojí. Park i lázně založil kníže Hermann Pückler již
v roce 1815. Nedaleko jsou ještě dva velké parky, a to
Branitz a Kromlau. Prošli jsme se parkem až k polské hranici
na Nise. Je to tzv. anglický park s mohutnými stromy,
květinovými záhony a tzv. Starým a Novým zámkem. Na polské
straně se nachází větší část rozlohy parku, 300 hektarů.
Projeli jsme městem Spremberg, které má slovanské jméno
Grodk, tedy Hrádek. Po celou cestu nás provázely dvojjazyčné
místní tabule s německými, ale také s dolnolužickými
názvy. Naše další zastávka byla ve vesnici Zahrod, kde jsme
navštívili pozoruhodné muzeum velikonočních kraslic.
Uvítala nás paní Dorothea Čejkowa v krásném
lužickosrbském kroji. Bohužel hovořila již jen německy,
ačkoliv její matka a babička znali prastarou slovanskou řeč.
Těch kraslic tam byly skoro dva tisíce. V sousední vesníci
Bluno stojí za zhlédnutí malý venkovský kostelík s
hrázděnými stěnami (bílé s černými trámy). Milé
překvapení nás čekalo v nevelkém městečku Drebkau
(Drjowk), kde jsme si prohlédli několik tisíc kraslic z
celého světa. Bylo tam i velké množství zdobených
velikonočních vajec z Čech, Moravy i ze Slovenska. Desítky
let shromažďoval tyto kraslice pan dr. Lothar Balko, který
celou svou sbírku věnoval bezplatně městu. Jsou tu vystaveny
také kraslice, které zdobil on sám. Kromě výstavy kraslic
jsou v tomto muzeu různé řemeslnické dílny, tkalcovský stav
a všechno, co souviselo se zpracováním lnu. Vystaveny jsou i
výrobky místní sklářské dílny, která má ve městě
staletou tradici. Cesta nás zavedla až téměř na okraj města
Chotěbuz/Cottbus. Odtud jsme jeli po dálnici do města
Lubbenau/Lubnjow. Dávno předem jsme měli vyjednanou
dvouhodinovou projížďku na dvou člunech po ramenech Sprévy.
Pan Steffen Sahling a jeho kolega řídili zručně dlouhými
bidly obě lodi a vyprávěli přitom spoustu zajímavostí o
tomto kraji, kde ještě dnes existuje mnoho míst, kam nevedou
cesty a jediný přístup ,je možný lodí. Také listonoš,
policie či hasiči jezdí na motorových člunech. Na mnoha
dřevěných chalupách jsme ve štítě viděli symbol hadího
krále, dvě hadí hlavy s korunkou. V tomto kraji je dodnes
velké množství užovek, o nichž se vypráví mnoho
prastarých pohádek a pověstí. Na zpáteční cestě jsme se
zastavili u staroslovanského hradiště Raduš poblíž
Wětošowa/Vetschau. Jde o rekonstruovanou podobu přes tisíc
let starého hradiště o průměru asi 40 metrů, stěny sahají
do výšky patnácti metrů s vodním příkopem okolo. Takových
hradišť prý byloo v Dolní Lužici asi čtyřicet. To byl
poslední bod našeho programu. Odtamtud jsme jeli zpátky přes
Spremberg, Hoyerswwerdu, Budyšín a Löbau k hraničnímu
přechodu v Žitavě. Zájezd byl zdařilý, i počasí nám
přálo. Vrátili jsme se do Chrastavy kolem 21:00 hodiny.
Pohled do historie našeho
města
Dnes si jen těžko dovedeme představit, že bývaly doby, kdy
neexistovaly fotoaparáty a tedy ani fotografie. Snad každý z
nás by rád věděl, jak vypadalo naše město před dvěma
staletími. Ale jak to zjistit? Šlechta si dávala namalovat
svůj zámek či hrad, případně svůj portrét významnými
umělci. Malé město, jako je Chrastava, tuto možnost
většinou nemělo. A tak zůstává jako pramen poznání
dávných dob pár amatérských kreseb, například takových,
jimiž doplnil svou ručně psanou kroniku andělohorský
hluchoněmý kronikář Florián Amtsbüchler. V depozitáři
našeho muzea jsem nedávno našel asi dvě stě padesát let
starou kresbu, která zachycuje pohled na naše město zřejmě v
době tzv. sedmileté války. Papír je již notně zažloutlý,
ale kresba tužkou je stále čitelná. Zadívejme se pozorně na
dva výseky z této anonymní kresby. Na tom prvním vidíme
uprostřed věž kostela, Že vypadá jinak než ta dnešní? Jak
by ne, vždyť v polovině osmnáctého století měla barokní
podobu (cibulkovitá věž) a kolem kostela byla kolem dokola
hřbitovní zeď. Vlevo od kostela je budova fary, dnes charitní
domov sv. Vavřince. Vidíme část náměstí s podloubím na
všech čtyřech stranách. Napravo se vypíná věž radnice.
Velká budova vpravo od radnice je dnešní muzeum a knihovna.
Býval to panský dům šlechtice Nostice. V levém horním rohu
se blíží k městu oddíl pruských vojáků. Na druhém
obrázku (vpravo) vidíme velký počet Prušáků, a to jezdců
i dělostřelců. Nachází se kdesi v polích za dnešním
výzkumným ústavem zemědělským na Bělokostelecké ulici. A
ten nevelký kopec s třemi kříži ??? To je dnešní
Špičák, dnes porostlý lesíkem uprostřed polí. Ty kříže
nám připomínají známou pověst ,,O třech zakletých
pannách”. Za to, že nešly v neděli do kostela a vydaly se
místo mše do lesa na dříví, byly potrestány. Čert
hrající na housle jim popletl hlavu a ony tančily při jeho
hudbě tak dlouho, až se propadly do pekla. Návštěva v
kostelích se po celém okolí od té doby určitě zlepšila...