Bulletin č. 138 - 5/2006
Poštovní známka s
chrastavskou radnicí
Na poslední schůzce SPHMCH bylo rozhodnuto, že bychom mohli
dát v Praze natisknout poštovní známky v hodnotě 7,50,--Kč
s tzv. přítiskem. Na tomto přítisku by měl být chrastavský
motiv. Návrhů bylo několik:
a) portrét nejslavnějšího rodáka, malíře Josefa Führicha,
b) věž pseudogotického kostela sv. Vavřince,
c) budova chrastavské radnice (po úpravách).
Při hlasování se většina členů vyjádřila pro návrh c).
Již za několik málo dní po schůzce jel do Prahy p. Miroslav
Khaml a tentýž den přivezl deset aršíků s požadovanými
přítisky s obrázkem radnice. V poštovní tiskárně je
vyrobili doslova na počkání.
Od té doby je již polovina aršíku prodána. Jeden aršík s
devíti známkami stojí 165,-Kč. I když jsou tyto známky s
chrastavskou radnicí určeny přednostně členům SPHMCH,
může si je v infocentru zakoupit kdokoliv. V případě, že se
brzy prodají, není velký problém zajistit dotisk.
Máte-li zájem si tyto známky koupit, zastavte se v městském
infocentru (p. dr. Vydra, p. Šulc).
Velikonoční zájezd do
Horní Lužice byl úspěšný
Jak se čtenáři CHL mohli v minulých číslech dočíst, o
Velikonoční neděli pořádala naše historická společnost
autobusový zájezd do Budyšína a na lužickosrbský venkov. S
obsazením autobusu (45 míst) nebyl tentokrát žádný
problém, neboť většinu sedadel obsadili studenti gymnázia v
Mimoni. A tak jelo z Chrastavy pouze 13 účastníku, někteří
z nich již poněkolikáté. Studenty jsme "sbírali"
cestou, a to v Jablonném, v Mimoni, v Zákupech, v České
Lípě a v Novém Boru.
Po nádherném počasí na Bílou sobotu bylo o Velikonoční
neděli nebe pokryté mraky a obávali jsme se deště. Kupodivu
se občas ukázalo i sluníčko a mezi mraky se objevila modř
jarní oblohy. Prohlídka Budyšína se líbila, tam se
účastníci zájezdu setkali s první skupinou velikonočních
jezdců. Většina studentů viděla tento zvyk poprvé v
životě. V prostorách Srbského domu mohli zblízka sledovat
zdobení kraslic roztaveným barevným voskem, tzv.
bosírování. Všude na ulicích visely plakáty, že se v
obnoveném, zmodernizovaném Německo-srbském divadle hraje
Tylova hra "Strakonický dudák". (Před dvěma lety
měla velký úspěch "Maryša" bratří Mrštíků,
vysílaná v přímém přenosu z tohoto budyšínského
divadla.) Odpoledne jsme jeli po dálnici směrem na západ a
navštívili jsme pět lužickosrbských vesnic: Chróséicy,
Njebjelčicy, Róžant, Ralbicy a Smochéicy. Postáli jsme u
čerstvého hrobu nejslavnějšího lužickosrbského spisovatele
Jurije Brězana (dožil se 90 let, pohřeb se konal 17. března
t. r.), viděli jsme školu, která byla přes protesty
veřejnosti zavřena pro nedostatek žáků. Podle přesného
časového rozpisu, kdy a kam procesí velikonočních jezdců
směřují, jsme jezdili od vesnice k vesnici a viděli jsme
celkem asi 950 jezdců na vyzdobených koních (celkově jich
toho dne jelo 1750). Tolik koní nejrůznějších barev a plemen
se hned tak nevidí. Všude, kudy jsme projížděli, bylo možno
vidět pěkně upravené domky a udržované zahrady. V tom by
nám mohl být lužickosrbský venkov příkladem. Jako každým
rokem i letos lemovaly cesty tisíce přihlížejících
zvědavců, na loukách byla provizorní parkoviště. Kromě
našeho autobusu tam byly ještě čtyři další Z České
republiky. Posledním bodem programu byl tzv. Památník
tisíciletí. V roce 2000 bylo na křižovatce cest - asi pět
kilometrů severně od Budyšína slavnostně odhaleno sousoší
dvou slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Je prý to
nejseverněji položený pomník těchto slovanských patronů
Evropy. Autorem kovových soch je polský sochař Marian
Bagiński. Každý z účastníků velikonočního autobusového
zájezdu do Lužice dostal dva týdny předem různé materiály,
které měly přiblížit historii i současnost Lužických
Srbů. Také v autobuse kolovaly v průhledných deskách
umístěné informační listy s texty a fotografiemi s touto
tématikou. Celý zájezd je možno pokládat za zdařilý. Se
studenty jel i zástupce ředitele s manželkou (Mgr. L Flégl) a
mladý učitel počítačové techniky Mgr. Jaroslav Rež, který
má již po mnoho let o lužickosrbskou problematiku zájem.
F. Vydra
Z kroniky Gregora
Knescheho-pokračování
Původně byl chrastavský hřbitov umístěný kolem kostela a
obehnaný zdí. Později byl přemístěn do míst, kde se
nachází dosud. V roce 1886 byla dokončena úprava nového
hřbitova a zřízena cesta, která vede z Frýdlantské ulice
až ke vchodu na hřbitov.
Téhož roku prý byla narovnána šikmá radniční věžička,
plechová větrná korouhev byla natřena a kopule pozlacena (!)
Zápis Z roku 1886 vypadá jako dnešní "černá
kronika":
- na novém hřbitově se zastřelil z nešťastné lásky
dvacetiletý syn pekaře Thiela,
- v dubnu napadlo nečekaně půl metru sněhu,
- 3. srpna postihla město a okolí povodeň a průtrž mračen
zničila úrodu,
- 4. září téhož roku byla v noci ukradena z místního
kostela sv. Vavřince zlatá monstrance a kalich.
V roce 1889 byla dokončena nová silnice z Chrastavy do
Vítkova.
Roku 1890 bylo ve zdejší škole 840 dětí. V roce 1891 bylo
postaveno přes Jeřici několik kovových lávek a můstků.
1914 - 18: Po čtyřech letech skončila 1. světová válka,
které se zúčastnily stovky místních mužů.
Rok 1918 znamenal velké změny. Rakousko-Uhersko se rozpadlo a
vznikla samostatná Československá republika. Němečtí
občané, dříve příslušníci vládnoucího národa, se
rázem stali pouhou, i když velmi početnou národnostní
menšinou ve státě, kde byli majoritním národem Slované -
Češi a Slováci.
Německý starosta Neumann rezignoval na svou funkci.
Československá armáda obsadila na několik týdnů
Chrastavu/Kratzau. Přicházejí sem legionáři, kteří se
zúčastnili bojů na frontách. Při prvních poválečných
volbách byl do funkce chrastavského starosty zvolen sociální
demokrat Wenzel Friedrich. Naše město bylo sice městem
československým, ale žilo tu tehdy více než 95 procent
německých obyvatel. Sociální demokraté měli i většinu v
městském zastupitelstvu.
Emil Herzig - všeuměl z
Bílého Kostela
Vzpomínáme na bývalé německé obyvatele Chrastavy a
okolních vesnic většinou v souvislosti s hrůzami druhé
světové války. Po celá staletí však tito lidé pilně
pracovali a zvelebovali krajinu. Stavěli své domy, budovali
cesty, silnice a mosty, pracovali na polích a nedá se jim
upřít, že dbali na pořádek.
Bílý Kostel nad Nisou býval především zemědělskou
vesnicí, i když tu bylo i několik menších továren (papírny
fy Soyka a dvě textilní továrny fy Jäger). Mezi zdejšími
řemeslníky byl jeden, který měl - jak říkáme - zlaté
ruce. Jmenoval se Emil Herzig a měl v obci (v domě č. 181)
zámečnickou dílnu. O práci neměl nikdy nouzi. Dovedl opravit
nejen nejrůznější zemědělské stroje, ale také jízdní
kola a motocykly. Na půdě nad dílnou měl velký sklad
náhradních součástek, které si většinou vyrobil sám. Měl
několik učňů, kteří na jeho praktické rady nedali
dopustit. Tolikrát se jim později v praxi hodily. Vzpomínali
také na vzornou čistotu v dílně, kterou majitel vyžadoval.
Měl velký smysl pro pořádek. V dílně měl pan Herzig dva
soustruhy a jednu vrtačku na železo.
Emil Herzig byl vášnivým motocyklistou a dovedl opravit stroje
nejrůznějších značek. Při srážce s protijedoucím
automobilem místního lékaře dr. Posnera přišel o nohu, ale
tím jeho práce v dílně neskončila. Dokonce po této
tragédii ani na motocyklové závody nezanevřel. V roce 1945
byla rodina vystěhována do Německa. Zemřel ve věku 75 let.
Drobné zprávy
A) V posledních letech vycházejí historické monografie o
jednotlivých městech a obcích na Liberecku. Připomeňme si
publikaci o dějinách Českého Dubu, svým rozsahem a grafickou
úpravou nedostižnou knihu o Liberci, publikaci o Frýdlantsku,
naši knihu Chrastava - kapitoly z dějin města a okolí a
brožury o historii okolních obcí (Andělská Hora, Vítkov,
Nová Ves, Bílý Kostel nad Nisou). Před dvěma roky byla
vydána publikace o dějinách Mníšku a Fojtky. V současné
době se chystá další kniha s historickou tématikou, a to o
Oldřichově v Hájích. Autorem je bývalý ředitel školy v
Mníšku a pozdější školní inspektor Ladislav Ulrych.
B) Chystaný autobusový zájezd do Spreewaldu, jehož
pořadatelem je Společnost přátel historie města Chrastavy,
je již obsazen (45 míst). Trasa zájezdu bude následující:
Chrastava (odjezd v 5:30 hodin z náměstí) - Žitava- Budyšín
(pouze průjezd) - Wojerecy (Hoyerswerda) Zabrod/Sabrodt (sbírka
velikonočních kraslic p. Dorothey Čejkové) - Bluno
(dřevěný kostelík) - Drjowk/Drebkau (muzeum lužickosrbského
lidového umění dr. L. Balka) - Chotěbuz/Cottbus - Raduš
(staroslovanské hradiště) Lubnjow/Lübbenau (dvouhodinová
projížďka na člunech po řece Sprévě) - na zpáteční
cestě prohlídka jedinečného parku pod ochranou Unesca v Bad
Muskau/Mužakow - odtud přes Zhořelec zpět do Chrastavy.
Předpokládaný návrat v 19:00 hodin. Cena: 270,-Kč + 10 euro
(lodičky, vstupné).
C) Středověká dřevěná tvrz WOTHANBURG v Horním Vítkově
bude i letos, v roce 2006, místem, kde se budou předvádět
různé historické akce pro širokou veřejnost. Iniciátorem
celého projektu je p. Ladislav Tomič z Liberce.
Co se chystá na Wothanburgu pro letošní sezónu?
a) 22.4. - 23.4. Gladius - antický den
b) 17.6. - 18. 6 Slovanský slunovrat
c) 22.7. - 23.7 Wothanburg VIII. - vrchol sezóny
Bývalí němečtí obyvatelé Chrastavy, sdružení ve spolku
Kratzauer Gilde, budou mít ve dnech 27. a 28. května v Žitavě
v hotelu "Dreiländereck" svůj každoroční sraz. V
neděli mnozí z nich navštíví v chrastavském kostele sv.
Vavřince dopolední mši. Jejich věk se rok od roku zvyšuje, a
tak se očekává, že se letošního srazu zúčastní pouze
několik desítek lidí.
Několik zrnek ze starých
kronik
Ve starých kronikářských záznamech se často setkáváme s
názvem GAU ZAGOST čili župa ZÁHVOZDÍ. V l0. - 12. století
se tak nazývala hraniční oblast v okolí Žitavy, pokrytá v
té době rozsáhlými pralesy se spoustou divoké zvěře.
Střediskem oblasti byla Žitava (Zittau, Sytaw), toto území
obýval slovanský kmen Milčanů. Řeka Nisa a její přítoky
byly velmi bohaté na ryby.
Velmi starý původ má Hrádek (Grottau). Chotyně, Chrastava,
Svárov a další sídla byla založena později. Německé osady
vznikaly v průběhu 13. a 14. století. Stavěly se podél cest
nebo potoků, bývaly velmi dlouhé (viz Václavice, Vítkov,
Nová Ves) a odborníci nazývají tento typ osad Strassendorf,
tedy "vesnice podél silnice".
U Žitavy je na polském území vesnice Porajów, její
německý název zní Poritsch. Nelze pochybovat o tom, že to je
název slovanský, a to Poříčí. Do oblasti Záhvozdí
patřilo i městečko Ostritz, poblíž kterého je známý
klášter Mariental. Založila jej česká královna Kunhuta v
roce 1234. Zamysleme se nad tímto letopočtem. Je to náhoda,
že byl jako rok založení zvolen letopočet, který se skládá
ze čtyř po sobě jdoucích čísel? Ve středověku totiž
lidé věřili v magickou sílu čísel a nevybírali rok pro
zahájení stavby významných objektů náhodně. Vypráví se,
že i moudrý panovník, král a císař Karel IV. (vítěz
celostátní ankety "Největší Čech") byl v tomto
směru pověrčivý. Když se rozhodl, že postaví v Praze přes
Vltavu kamenný most, poradil se předem s astrologem. Učený
muž s dlouhým plnovousem dlouho přemýšlel a pak napsal před
císařovýma očima na kousek papíru docela banální řadu
čísel. Byla to vzestupná a sestupná řada lichých čísel: 1
- 3 - 5 - 7 - 9 - 7 - 5 - 3 -1. Ještě nic nechápete? Byl to
naprosto přesně určený návod, kdy se stavbou Karlova mostu
začít. Mělo to být roku 1357 v 9. měsíci (září), a to 7.
dne brzy ráno 5 hodin a 31 minut. I když nikdo z nás nemohl
být tehdy na staveništi přítomen, můžeme vzít - jak se
říká - jed na to, že zedníci položili základní kámen
přesně toho roku, měsíce, dne i hodiny. Tak mocná byla síla
magie čísel.
F. Vydra
Pevnost
Mnoho sporů se vedlo a stále ještě vede o to, kde vlastně
stávala v Chrastavě opevněná tvrz (Burgwall). V literatuře
se objevuje název "Zámecký vrch". Kde se nacházel?
Údajně na kamenném ostrohu nad dnešní Frýdlantskou ulicí,
tam, kde z ní odbočuje doprava Hřbitovní ulice. Zhruba ve
stejné výšce je vyvýšenina, na níž stojí kostel. V době
husitských válek byl kostel opevněn pro případ obrany. Prý
až do roku 1860 byly v okolí kostela zřetelně patrné zbytky
valů a terén byl velmi nerovný. Dosud není přesně
zjištěno, kde se pevnost (tvrz, hrad) nacházela. Byla zcela
určitě dřevěná, zřejmě při požáru lehla popelem, a to
nesmírně ztěžuje určení místa, kde stávala.
Kniha, která by vás mohla
zajímat
(Rozhovor pí Mgr. Jaroslavy Špakové s vedoucím městského
muzea p. dr. F. Vydrou)
JŠ: Pane doktore, dozvěděla jsem se, že prý jste loni
sestavil česko-lužickosrbský slovník. Můžete mi říci
něco bližšího?
FV: Jak asi víte, zajímám se o nejmenší slovanský národ
již od svých šestnácti let, kdy jsem se s Lužickými Srby
poprvé setkal, a to během studia na libereckém gymnáziu.
Naučil jsem se dobře jejich jazyku a bylo mi velmi líto, že u
nás v České republice nebyl dosud vydán žádný slovník
této slovanské řeči. My tady v severních Čechách máme do
Lužice velmi blízko. Všichni Lužičtí Srbové hovoří
samozřejmě dobře německy, ale mně by se zdálo velmi
podivné, kdyby se Slovan se Slovanem měl domlouvat
prostřednictvím němčiny...A tak jsem ten slovník sestavil
sám a vydal jsem jej vlastním nákladem.
JŠ: Kolik slov obsahuje?
FV: V česko - lužické části je asi 2100 různých výrazů,
v lužicko-české jich je asi o 300 víc, aby si zájemce mohl
přeložit třeba články z novin nebo jiné texty.
JŠ: Chystáte ještě další publikaci o této problematice?
FV: Ano, právě je v tisku knížka s názvem Lužice - má
láska. Má formát A5, docela pěknou barevnou obálku,
šedesát stran textu a 20 stran černobílých ilustrací. Měla
by být v prodeji již koncem května. Je to moje "labutí
píseň ". Shromáždil jsem v ní spoustu zajímavých
údajů o historii, jazyce, folklóru i současném dění v
Lužici. A ta současnost není příliš radostná...
JŠ: A co Vaše cesty do Lužice ? I o nich tam píšete?
FV: Byl jsem za ta léta v Lužici více než stokrát, mám tam
mnoho přátel. Ty nejrůznější údaje o Lužických Srbech
jsou prokládány mými zážitky z cest. A byla to někdy velmi
zajímavá setkání...
JŠ: V našich českých novinách a časopisech se - pokud
vím o nejmenším slovanském národě, který už tisíc let
žije obklopen "německým mořem", příliš často
nepíše. To Vás jistě mrzí....
FV: Ano, ta lhostejnost a nezájem naší veřejnosti mě opravdu
velmi rmoutí. Honba za senzacemi je dnes bohužel pro většinu
novinářů na prvním místě, seriózní záležitosti, které
nás nutí k vážnému zamyšlení, nejsou žádoucí...
JŠ: Kde by si mohli zájemci vaši novou publikaci koupit a
kolik bude kniha stát?
FV: Kniha o Lužici bude v prodeji v městském infocentru. Bude
stát šedesát korun. Kdo si myslí, že na tom zbohatnu, velice
se mýlí. Tisk stojí mnoho tisíc korun a vložené peníze asi
všechny zpátky nikdy nedostanu. Ale - věřte mi - já to
kvůli zisku opravdu nedělám...