Bulletin č. 135 - 2/2006
Dvě návštěvy ve
Führichově domě
V průběhu měsíce ledna přijely do Chrastavy dva plné
autobusy německých turistů. Co bylo tím magnetem, který je i
v nepříznivém zimním počasí lákal k návštěvě našeho
nevelkého města? Odpověď je docela prostá: Rodný dům
nejslavnějšího chrastavského rodáka, malíře Josefa
Führicha (1800-1876). Obě výpravy byly již dva měsíce
předem ohlášené.
První skupina navštívila naše město na Tři krále, 6. ledna
2006. Třicet pět německých návštěvníků k nám přijelo
až od francouzských hranic, Z oblasti tzv. Schwarzwaldu
(známé výrobou vyřezávaných hodin s kukačkou). Uvítali
jsme je v městském muzeu, kde jsme je seznámili s historií
Chrastavy a promítli jsme jim videozáznam z
"Chrastavských slavností". Byli v našem městě
poprvé, s jednou výjimkou. Byl mezi nimi p. Kohler z
Oldřichova v Hájích, který se v 60. letech odstěhoval do
Německa. Je neuvěřitelné, jak bezvadně dosud mluví česky,
během rozhovoru jsem nezaznamenal jedinou chybičku.
Po prohlídce muzea jsme šli ke kostelu, kde si hosté v parku
před školou prohlédli nadživotní bronzovou bustu Josefa
Führicha. V kostele sv. Vavřince zhlédli napravo od oltáře
Führichův obraz "Madona v zeleném". A pak
následovala prohlídka Führichova domu. S naprostou pozorností
vyslechli výklad o životě a díle velkého umělce. V prvním
poschodí jsme pro ně připravili výstavku několika set
betlémových figurek, protože jsme předem věděli, že nejde
o obyčejnou turistickou skupinu, ale o
výpravu"betlémářů".
V sobotu 21. ledna v devět hodin dopoledne zastavil u kostela
další autobus se skupinou 35 německých a rakouských turistů
z Bavorska a Tyrolska.. Také oni měli společný zájem -
betlémy. Mnozí z této skupiny zde by ji v minulých letech
(vždy v lednu) již několikrát. Největším znalcem mezi nimi
byl p. Lang z města Neugablonz-Kaufbeuren, který pracuje po
mnoho let v tamním městském archivu. Mezi účastníky
zájezdu byl i prapravnuk Josefa Führicha. Mezi stovkami figurek
zcela bezpečně poznal ty, které maloval umělcův otec Wenzel
Führich.
Obě skupiny pak jely z Chrastavy dále do Kryštofova Údolí,
kde měly předem dojednanou prohlídku výstavy betlémů.
Informovali jsme je o velkém úspěchu třebechovického
betléma, který vzbudil značnou pozornost na světové
výstavě EXPO 67 v kanadském městě Montreal a doporučili
jsme jim při některé z dalších návštěv České republiky
navštívit městečko Třebechovice pod Orebem. Za návštěvu
by stálo i jihočeské město Jindřichův Hradec, kde je možno
vidět tzv. Krýzův betlém s 1760 figurkami.
Druhý díl válečných
vzpomínek Adolfa Wagnera
Že nevíte, o koho se jedná? Pokud si ukládáte naše
BULLETINY, najděte si číslo 130. Tam byl otištěn článek o
čtyřiaosmdesátiletém muži z Machnína, který jako chlapec
navštěvoval chrastavskou školu za kostelem, byl spolužákem
malíře Willi Sitteho a po připojení Sudet k Německu musel
později (ani ne osmnáctiletý) narukovat do fašistického
wehrmachtu. Projel - proti své vůli - ve vojenských vlacích
Francii, byl v Polsku, Řecku a nejdelší dobu strávil v Rusku,
a to na jihu v oblasti Kavkazu. A při ústupu pak prošel
Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a konec války jej zastihl na
území Čech. Domů, do Machnína, to sice neměl daleko, ale
nikdy se tam nedostal. Po prohrané válce následoval více než
čtyřletý pobyt v zajateckých táborech v bývalém
Sovětském svazu. Vrátil se k rodině, která byla mezitím
vystěhována do města Merseburg (poblíž Lipska) teprve v roce
1949. 19. ledna 2006 se pan Wagner opět objevil v Chrastavě.
Přijel autem, které sám přes svůj vysoký věk řídí,
ačkoliv v ten den byly leckde sněhové závěje a počasí bylo
pro cestování krajně nepříznivé. Přivezl s sebou druhý
díl svých válečných vzpomínek a zážitků ze zajateckých
táborů, jimiž prošel (německý název knihy zní
"Erlebnisse"). Popisuje tam velmi odlišný způsob
života tamních ruských lidí, ale i dobrosrdečnost většiny
z nich. Líčí výslechy, které prováděli pracovníci
obávané NKVD (StB). Práci v uhelných dolech, kursy pro
německé antifašisty, kteří měli po návratu ze zajetí
pomáhat v poraženém Německu budovat demokratický život. Pan
Wagner byl velmi aktivní v organizaci německo - sovětského
přátelství (obdoba našeho SČSP) a v roce 2000 byl v Moskvě
vyznamenán vysokým vyznamenáním. (V zajetí se naučil velmi
dobře hovořit rusky.)
V současné době pracuje na třetím dílu svých válečných
a poválečných vzpomínek. Ve všech těchto knihách (každý
díl má téměř 300 stran) je spousta fotografií a jiných
dokumentárních materiálů.
F. VYDRA
Proměny příjmení
Führich
Čtenáři jistě vědí, že v dávné minulosti vystačili
naši předkové pouze s křestním jménem. Povinné uvádění
příjmení nařídila teprve císařovna Marie Terezie v roce
1770. Do určitého termínu bylo tehdy nutno uvést vedle
křestního jména také druhé jméno, jímž byli označováni
všichni členové rodiny. Jak to zařídit???
Křestních jmen nebyl velký počet, rodiče dávali při křtu
svým dětem většinou jména biblických postav, např. Jan,
Josef, Jakub, Petr, Pavel, Marie, Anna atd. A tak bývalo v
každé vesnici přes dvacet Jana, víc než deset Jakubů,
bezpočet Petrů atd. Jak je rozlišit? Vznikly všelijaké
trefné přezdívky, které vycházely ze vzhledu té osoby,
povolání či některých charakteristických znaků, např.
Dlouhý, Černý, Bělohlávek, Tlustý, Holý, Kovář, Hrdý,
Veselý, Štědrý apod.
Zkoumáme-li rodokmen rodiny Führichů, dostáváme se až do
17. století (tedy do doby, kdy ještě nebylo povinné užívat
příjmení). Předkové Josefa Führicha žili tehdy v
Kryštofově Údolí. Do církevní matriky zapisoval jména
narozených místní farář. Pravopis přezdívek (pozdějších
příjmení) nebyl vždy správný a záleželo na znalostech
faráře. Vždyť také v českých oblastech se setkáváme s
hrubými pravopisnými chybami, např. Roman Skamene, Petr
Sirový, Alois Skoumal atd.
Z čeho tedy pravděpodobně vzniklo příjmení FÜHRICH? Na
první pohled se to zdá jasné: nesporně od slovesa
"führen", což znamená "vést, řídit".
Mohli bychom se tedy domnívat, že někteří příslušníci
této rodiny měli jakési vrozené vůdčí schopnosti. Jenže
tak jednoduché to zřejmě není. V těch nejstarších dobách,
z nichž pocházejí zápisy v matrikách, se objevuje jako
nejstarší varianta slovo "Vierig". Kdo umí německy,
toho jistě napadne souvislost mezi tímto příjmením
(přezdívkou) a slovem "Vieh" (vyslov: fí). Vieh
znamená "dobytek" a je pravděpodobné, že Vierig byl
obecní pasák, který denně vyháněl na pastvu ze dvorů
desítky kusů krav. Taková činnost byla v každé vesnici
nutná a majitelé krav mu (zřejmě podle počtu kusů dobytka)
platili měsíční mzdu.
Nedávno se mi dostal do ruky německý, ručně psaný dopis,
který napsal jakýsi Christian Führich z dnešního Saska. Je
si dobře vědom, že je jeho příjmení totožné s
příjmením slavného malíře z Chrastavy. V dopise vzpomíná,
jak byl jako devítiletý chlapec s rodiči v Krkonoších, na
Ještědu a také na vrcholu hory Smrk v Jizerských horách. K
dopisu je přiložen rodokmen jeho rodiny. Ukazuje se, že jeho
předkové byli skutečně příbuzní s chrastavskou rodinou
Führichů.
Jeho praprapradědeček byl bratrem malířova otce Wenzela, který po požáru v roce 1802 postavil dnešní Führichův dům, který všichni známe.
Pisatelův pradědeček (1826 -1906) se přestěhoval přes hranice do Saska a rodina si na cizím území pozměnila původní příjmení Führich na FÜHRLICH. Rodokmen však ukazuje, že spřízněnost s rodem Führichů z Chrastavy je snadno dokazatelná.
PhDr. František Vydra
Z kroniky Gregora Knescheho - pokračování
V knize se dočteme o zajímavých událostech z 18. a 19. století:
- v roce 1771 bylo v celé rakouské monarchii provedeno sčítání lidu
- téhož roku byla na polích špatná úroda, byl nedostatek potravin, jídlo bylo velmi drahé, kvůli velké úmrtnosti byl v Horní Chrastavě zřízen další hřbitov
- 7. února 1800 se v Chrastavě narodil Josef FÜHRICH
- v červnu 1802 byla velká povodeň na Jeřici
- roku 1809 byla vysvěcena kaple na Bedřichovce
- během žní v roce 1815 se v Chrastavě a okolí poprvé stavěly obilné snopy do panáků
- rok 1818 prý byl neobvykle úrodný
- v letech 1829 a 1831 byla v Chrastavě a okolních obcích epidemie cholery
- v roce 1837 se objevila na obloze nádherná polární záře
- v srpnu 1838 zemřel oblíbený hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas
Několik statistických údajů z roku 1869
Chrastava byla tehdy rozdělena na pět částí:
- střední část (kolem náměstí) měla tehdy 349 domů a 3200 obyvatel,
- Horní Chrastava měla 96 domů a 680 obyvatel,
- Dolní Chrastava měla rovněž 86 domů, ale obyvatel pouze 620,
- osada Vysoká měla 9 domů, v nichž žilo 59 obyvatel a Chrastavská Víska měla 16 domů s 86 obyvateli.
Horní Řasnice - minulost a dnešek
Na Frýdlantsku je obec Dolní a Horní Řasnice. V minulosti vešla tato obec do širokého povědomí tím, že zde bydlel kovář Ondřej (Andreas) Stelzig, který se postavil do čela povstání nespokojených sedláků a vedl je v roce 1680 proti frýdlantské vrchnosti. Tyto události popsal ve svém historickém románu spisovatel Václav Kaplický. Ta kovárna dosud stojí a je již po mnoho let soukromým majetkem p. Milana MARŠÁLKA, bývalého novináře. Žije sice v Liberci, ale dojíždí sem na chalupu. Uvnitř zřídil jakési soukromé muzeum a jeho aktivity směřují k tomu, aby v obci vytvořil jakýsi skanzen, kde by bylo možno nahlédnout do života lidí v dávné minulosti. Pro nás Chrastavany není jistě bez zajímavosti, že p. Maršálek odkoupil domek paní Bednářové v Nádražní ulici, který se měl bourat kvůli stavbě obchodního střediska. Dřevěný domek byl rozebrán a na několika autech převezen do Řasnice. Pan Maršálek se také snaží navázat staré tradice a daří se mu obnovovat některé dávno zapomenuté zvyky např.v období Velikonoc.Podobně jako v Jindřichovicích pod Smrkem se podařilo zřídit jakési muzeum starého životního způsobu (bez elektřiny a moderních zařízení), chtěl by pan Milan Maršálek umožnit dnešním návštěvníkům obce a turistům, aby viděli, jak se žilo a pracovalo v tomto severním výběžku v minulosti.
F. Vydra
Knihu o Kryštofově Údolí můžete koupit v infocentru
V minulém čísle BULLETINU jsme informovali čtenáře, že vyšla velmi zajímavá a nádherně ilustrovaná publikace RNDr. Miroslava NEVRLÉHO pod názvem KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ-putování časem a krajinou.
Upozorňujeme zájemce, že je možno tuto knihu zakoupit v městském informačním centru na rohu náměstí. Pan starosta Svačinka z Kryštofova Údolí nám přinesl deset výtisků. Cena je 330,-Kč.
V informačním centru jsou nadále v prodeji i brožury o místních obcích, které vyšli v posledních letech:
J. Kilián ANDĚLSKÁ HORA z dějin staré hornické osady, 2003
F. Vydra VÍTKOV sedm staletí dějin zemědělské obce, 2003
F. Vydra NOVÁ VES procházka dějinami obce v údolí Jeřice, 2004
A dále rozšířená obrazová publikace o Chrastavě
Chrastava - kapitoly z historie města a jeho okolí.
Šnečí podnikání
Oves, trakaře, vápenec a len (ty uvádím jen jako zástupce hlavních způsobů obživy - tedy zemědělství, dřevovýroby, kamenictví a tkaní látek - obyvatel Kryštofova Údolí v 17. až 19. století!) však nebylo to jediné, co přinášelo horalům užitek a peníze. Zbývají ještě kryštofodolští hlemýždi! O tom, jak sběr a chov těchto nevinných zvířátek ovlivňoval život horalů, jsem se dočetl v dlouhém článku, věnovaném výlučně zdejšímu "šnečímu podnikání". Proto bude těmto zdobným měkkýšům patřit i rozmarný závěr této části, která měla ukázat, jak pracně, ale i vynalézavě se lidé v Kryštofově Údolí starali během oněch tří století o své živobytí.
V druhé polovině 19. století, když lidé ve městech začali být bohatší a mlsnější a také se naučili napodobovat cizí zvyky, došla do Kryštofova Údolí zvláštní zvěst, že liberecký lahůdkář Naglitsch kupuje od lidí zahradní hlemýždě - tvory v Údolí velice hojné - a dobře za ně platí. Nikdo v Údolí nevěděl, co Naglitsch se šneky dělá, a ani to nikoho nezajímalo. Rozhodující bylo, že kdo donesl do Liberce kopu hlemýžďů, tedy 60 kusů, dostal šedesát krejcarů. To bylo dost na to, aby v Kryštofově Údolí vznikly svérázné velkochovy. Napřed bylo nutno hlemýždě najít a sebrat. S tím se každoročně začínalo na svatého Jakuba (zároveň svátek sv. Kryštofa!) 25. července. Děti, ale i dospělí, převážně ženy, se vydávali - nejlépe vysvitlo-li po teplém dešti slunce - do kopřivových houštin. Nejvíc šneků žilo tam, kde byla vápencová půda, tedy v dolní části obce zvané Rokytnice. Chodilo se na ně s košíky, jako na houby. Brali se jen čtyřcentimetroví nebo větší, ti menší se rozumně nechávali na příště. šetřeni byli i šneci (u těchto oboupohlavních tvoru nelze tedy říci samičky), kteří právě snášeli lesklá, hráškům podobná vajíčka. Nejžádanější byli velcí a světlí hlemýždi zvaní "šimlové". Při sběru vznikaly mezi dětmi o šneky i rvačky. Většinou se sběrači vraceli domů do půl pasu mokří a popálení od kopřiv s asi kopou šneků v košíku. Někdy ale, byl-li dobrý den, jich tam měli i pětkrát víc. Doma muselo být již všechno připraveno. Bedýnka, či spíš ohrádka ze starých prken a bez dna, byla asi metr a půl krát dva a půl metru velká, s boky čtvrt metru vysokými. Do takové se vešlo asi dvacet kop šneků. Shora byla krytá víkem s dírami pro vzduch a musela stát na zemi a ve stínu. I tak bylo nutno hlemýždě, kterých po každém lovu přibývalo, denně kropit vodou. Náročné bylo krmení, každý druhý den bylo nutno donést čerstvé kopřivy, mléče, lociku. bolševník. Pozoruhodné bylo i to, že v obci prý nedocházelo k vykrádání šnečích chovů. Jednou za dva týdny bylo nutno "výběh" vyčistit. Šneci byli omyti v sudu s vodou a během čištění ohrádky vypuštěni na louku, kde je hlídaly děti.