Bulletin č. 135 - 2/2006

Dvě návštěvy ve Führichově domě
V průběhu měsíce ledna přijely do Chrastavy dva plné autobusy německých turistů. Co bylo tím magnetem, který je i v nepříznivém zimním počasí lákal k návštěvě našeho nevelkého města? Odpověď je docela prostá: Rodný dům nejslavnějšího chrastavského rodáka, malíře Josefa Führicha (1800-1876). Obě výpravy byly již dva měsíce předem ohlášené.
První skupina navštívila naše město na Tři krále, 6. ledna 2006. Třicet pět německých návštěvníků k nám přijelo až od francouzských hranic, Z oblasti tzv. Schwarzwaldu (známé výrobou vyřezávaných hodin s kukačkou). Uvítali jsme je v městském muzeu, kde jsme je seznámili s historií Chrastavy a promítli jsme jim videozáznam z "Chrastavských slavností". Byli v našem městě poprvé, s jednou výjimkou. Byl mezi nimi p. Kohler z Oldřichova v Hájích, který se v 60. letech odstěhoval do Německa. Je neuvěřitelné, jak bezvadně dosud mluví česky, během rozhovoru jsem nezaznamenal jedinou chybičku.
Po prohlídce muzea jsme šli ke kostelu, kde si hosté v parku před školou prohlédli nadživotní bronzovou bustu Josefa Führicha. V kostele sv. Vavřince zhlédli napravo od oltáře Führichův obraz "Madona v zeleném". A pak následovala prohlídka Führichova domu. S naprostou pozorností vyslechli výklad o životě a díle velkého umělce. V prvním poschodí jsme pro ně připravili výstavku několika set betlémových figurek, protože jsme předem věděli, že nejde o obyčejnou turistickou skupinu, ale o výpravu"betlémářů".
V sobotu 21. ledna v devět hodin dopoledne zastavil u kostela další autobus se skupinou 35 německých a rakouských turistů z Bavorska a Tyrolska.. Také oni měli společný zájem - betlémy. Mnozí z této skupiny zde by ji v minulých letech (vždy v lednu) již několikrát. Největším znalcem mezi nimi byl p. Lang z města Neugablonz-Kaufbeuren, který pracuje po mnoho let v tamním městském archivu. Mezi účastníky zájezdu byl i prapravnuk Josefa Führicha. Mezi stovkami figurek zcela bezpečně poznal ty, které maloval umělcův otec Wenzel Führich.
Obě skupiny pak jely z Chrastavy dále do Kryštofova Údolí, kde měly předem dojednanou prohlídku výstavy betlémů. Informovali jsme je o velkém úspěchu třebechovického betléma, který vzbudil značnou pozornost na světové výstavě EXPO 67 v kanadském městě Montreal a doporučili jsme jim při některé z dalších návštěv České republiky navštívit městečko Třebechovice pod Orebem. Za návštěvu by stálo i jihočeské město Jindřichův Hradec, kde je možno vidět tzv. Krýzův betlém s 1760 figurkami.

Druhý díl válečných vzpomínek Adolfa Wagnera
Že nevíte, o koho se jedná? Pokud si ukládáte naše BULLETINY, najděte si číslo 130. Tam byl otištěn článek o čtyřiaosmdesátiletém muži z Machnína, který jako chlapec navštěvoval chrastavskou školu za kostelem, byl spolužákem malíře Willi Sitteho a po připojení Sudet k Německu musel později (ani ne osmnáctiletý) narukovat do fašistického wehrmachtu. Projel - proti své vůli - ve vojenských vlacích Francii, byl v Polsku, Řecku a nejdelší dobu strávil v Rusku, a to na jihu v oblasti Kavkazu. A při ústupu pak prošel Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a konec války jej zastihl na území Čech. Domů, do Machnína, to sice neměl daleko, ale nikdy se tam nedostal. Po prohrané válce následoval více než čtyřletý pobyt v zajateckých táborech v bývalém Sovětském svazu. Vrátil se k rodině, která byla mezitím vystěhována do města Merseburg (poblíž Lipska) teprve v roce 1949. 19. ledna 2006 se pan Wagner opět objevil v Chrastavě. Přijel autem, které sám přes svůj vysoký věk řídí, ačkoliv v ten den byly leckde sněhové závěje a počasí bylo pro cestování krajně nepříznivé. Přivezl s sebou druhý díl svých válečných vzpomínek a zážitků ze zajateckých táborů, jimiž prošel (německý název knihy zní "Erlebnisse"). Popisuje tam velmi odlišný způsob života tamních ruských lidí, ale i dobrosrdečnost většiny z nich. Líčí výslechy, které prováděli pracovníci obávané NKVD (StB). Práci v uhelných dolech, kursy pro německé antifašisty, kteří měli po návratu ze zajetí pomáhat v poraženém Německu budovat demokratický život. Pan Wagner byl velmi aktivní v organizaci německo - sovětského přátelství (obdoba našeho SČSP) a v roce 2000 byl v Moskvě vyznamenán vysokým vyznamenáním. (V zajetí se naučil velmi dobře hovořit rusky.)
V současné době pracuje na třetím dílu svých válečných a poválečných vzpomínek. Ve všech těchto knihách (každý díl má téměř 300 stran) je spousta fotografií a jiných dokumentárních materiálů.
F. VYDRA

Proměny příjmení Führich
Čtenáři jistě vědí, že v dávné minulosti vystačili naši předkové pouze s křestním jménem. Povinné uvádění příjmení nařídila teprve císařovna Marie Terezie v roce 1770. Do určitého termínu bylo tehdy nutno uvést vedle křestního jména také druhé jméno, jímž byli označováni všichni členové rodiny. Jak to zařídit???
Křestních jmen nebyl velký počet, rodiče dávali při křtu svým dětem většinou jména biblických postav, např. Jan, Josef, Jakub, Petr, Pavel, Marie, Anna atd. A tak bývalo v každé vesnici přes dvacet Jana, víc než deset Jakubů, bezpočet Petrů atd. Jak je rozlišit? Vznikly všelijaké trefné přezdívky, které vycházely ze vzhledu té osoby, povolání či některých charakteristických znaků, např. Dlouhý, Černý, Bělohlávek, Tlustý, Holý, Kovář, Hrdý, Veselý, Štědrý apod.
Zkoumáme-li rodokmen rodiny Führichů, dostáváme se až do 17. století (tedy do doby, kdy ještě nebylo povinné užívat příjmení). Předkové Josefa Führicha žili tehdy v Kryštofově Údolí. Do církevní matriky zapisoval jména narozených místní farář. Pravopis přezdívek (pozdějších příjmení) nebyl vždy správný a záleželo na znalostech faráře. Vždyť také v českých oblastech se setkáváme s hrubými pravopisnými chybami, např. Roman Skamene, Petr Sirový, Alois Skoumal atd.
Z čeho tedy pravděpodobně vzniklo příjmení FÜHRICH? Na první pohled se to zdá jasné: nesporně od slovesa "führen", což znamená "vést, řídit". Mohli bychom se tedy domnívat, že někteří příslušníci této rodiny měli jakési vrozené vůdčí schopnosti. Jenže tak jednoduché to zřejmě není. V těch nejstarších dobách, z nichž pocházejí zápisy v matrikách, se objevuje jako nejstarší varianta slovo "Vierig". Kdo umí německy, toho jistě napadne souvislost mezi tímto příjmením (přezdívkou) a slovem "Vieh" (vyslov: fí). Vieh znamená "dobytek" a je pravděpodobné, že Vierig byl obecní pasák, který denně vyháněl na pastvu ze dvorů desítky kusů krav. Taková činnost byla v každé vesnici nutná a majitelé krav mu (zřejmě podle počtu kusů dobytka) platili měsíční mzdu.
Nedávno se mi dostal do ruky německý, ručně psaný dopis, který napsal jakýsi Christian Führich z dnešního Saska. Je si dobře vědom, že je jeho příjmení totožné s příjmením slavného malíře z Chrastavy. V dopise vzpomíná, jak byl jako devítiletý chlapec s rodiči v Krkonoších, na Ještědu a také na vrcholu hory Smrk v Jizerských horách. K dopisu je přiložen rodokmen jeho rodiny. Ukazuje se, že jeho předkové byli skutečně příbuzní s chrastavskou rodinou Führichů.

Jeho praprapradědeček byl bratrem malířova otce Wenzela, který po požáru v roce 1802 postavil dnešní Führichův dům, který všichni známe.

Pisatelův pradědeček (1826 -1906) se přestěhoval přes hranice do Saska a rodina si na cizím území pozměnila původní příjmení Führich na FÜHRLICH. Rodokmen však ukazuje, že spřízněnost s rodem Führichů z Chrastavy je snadno dokazatelná.

PhDr. František Vydra

Z kroniky Gregora Knescheho - pokračování

V knize se dočteme o zajímavých událostech z 18. a 19. století:

- v roce 1771 bylo v celé rakouské monarchii provedeno sčítání lidu

- téhož roku byla na polích špatná úroda, byl nedostatek potravin, jídlo bylo velmi drahé, kvůli velké úmrtnosti byl v Horní Chrastavě zřízen další hřbitov

- 7. února 1800 se v Chrastavě narodil Josef FÜHRICH

- v červnu 1802 byla velká povodeň na Jeřici

- roku 1809 byla vysvěcena kaple na Bedřichovce

- během žní v roce 1815 se v Chrastavě a okolí poprvé stavěly obilné snopy do panáků

- rok 1818 prý byl neobvykle úrodný

- v letech 1829 a 1831 byla v Chrastavě a okolních obcích epidemie cholery

- v roce 1837 se objevila na obloze nádherná polární záře

- v srpnu 1838 zemřel oblíbený hrabě Kristián Kryštof Clam-Gallas

Několik statistických údajů z roku 1869

Chrastava byla tehdy rozdělena na pět částí:

- střední část (kolem náměstí) měla tehdy 349 domů a 3200 obyvatel,

- Horní Chrastava měla 96 domů a 680 obyvatel,

- Dolní Chrastava měla rovněž 86 domů, ale obyvatel pouze 620,

- osada Vysoká měla 9 domů, v nichž žilo 59 obyvatel a Chrastavská Víska měla 16 domů s 86 obyvateli.

Horní Řasnice - minulost a dnešek

Na Frýdlantsku je obec Dolní a Horní Řasnice. V minulosti vešla tato obec do širokého povědomí tím, že zde bydlel kovář Ondřej (Andreas) Stelzig, který se postavil do čela povstání nespokojených sedláků a vedl je v roce 1680 proti frýdlantské vrchnosti. Tyto události popsal ve svém historickém románu spisovatel Václav Kaplický. Ta kovárna dosud stojí a je již po mnoho let soukromým majetkem p. Milana MARŠÁLKA, bývalého novináře. Žije sice v Liberci, ale dojíždí sem na chalupu. Uvnitř zřídil jakési soukromé muzeum a jeho aktivity směřují k tomu, aby v obci vytvořil jakýsi skanzen, kde by bylo možno nahlédnout do života lidí v dávné minulosti. Pro nás Chrastavany není jistě bez zajímavosti, že p. Maršálek odkoupil domek paní Bednářové v Nádražní ulici, který se měl bourat kvůli stavbě obchodního střediska. Dřevěný domek byl rozebrán a na několika autech převezen do Řasnice. Pan Maršálek se také snaží navázat staré tradice a daří se mu obnovovat některé dávno zapomenuté zvyky např.v období Velikonoc.Podobně jako v Jindřichovicích pod Smrkem se podařilo zřídit jakési muzeum starého životního způsobu (bez elektřiny a moderních zařízení), chtěl by pan Milan Maršálek umožnit dnešním návštěvníkům obce a turistům, aby viděli, jak se žilo a pracovalo v tomto severním výběžku v minulosti.

F. Vydra

Knihu o Kryštofově Údolí můžete koupit v infocentru

V minulém čísle BULLETINU jsme informovali čtenáře, že vyšla velmi zajímavá a nádherně ilustrovaná publikace RNDr. Miroslava NEVRLÉHO pod názvem KRYŠTOFOVO ÚDOLÍ-putování časem a krajinou.

Upozorňujeme zájemce, že je možno tuto knihu zakoupit v městském informačním centru na rohu náměstí. Pan starosta Svačinka z Kryštofova Údolí nám přinesl deset výtisků. Cena je 330,-Kč.

V informačním centru jsou nadále v prodeji i brožury o místních obcích, které vyšli v posledních letech:

J. Kilián ANDĚLSKÁ HORA z dějin staré hornické osady, 2003

F. Vydra VÍTKOV sedm staletí dějin zemědělské obce, 2003

F. Vydra NOVÁ VES procházka dějinami obce v údolí Jeřice, 2004

A dále rozšířená obrazová publikace o Chrastavě

Chrastava - kapitoly z historie města a jeho okolí.

Šnečí podnikání

Oves, trakaře, vápenec a len (ty uvádím jen jako zástupce hlavních způsobů obživy - tedy zemědělství, dřevovýroby, kamenictví a tkaní látek - obyvatel Kryštofova Údolí v 17. až 19. století!) však nebylo to jediné, co přinášelo horalům užitek a peníze. Zbývají ještě kryštofodolští hlemýždi! O tom, jak sběr a chov těchto nevinných zvířátek ovlivňoval život horalů, jsem se dočetl v dlouhém článku, věnovaném výlučně zdejšímu "šnečímu podnikání". Proto bude těmto zdobným měkkýšům patřit i rozmarný závěr této části, která měla ukázat, jak pracně, ale i vynalézavě se lidé v Kryštofově Údolí starali během oněch tří století o své živobytí.

V druhé polovině 19. století, když lidé ve městech začali být bohatší a mlsnější a také se naučili napodobovat cizí zvyky, došla do Kryštofova Údolí zvláštní zvěst, že liberecký lahůdkář Naglitsch kupuje od lidí zahradní hlemýždě - tvory v Údolí velice hojné - a dobře za ně platí. Nikdo v Údolí nevěděl, co Naglitsch se šneky dělá, a ani to nikoho nezajímalo. Rozhodující bylo, že kdo donesl do Liberce kopu hlemýžďů, tedy 60 kusů, dostal šedesát krejcarů. To bylo dost na to, aby v Kryštofově Údolí vznikly svérázné velkochovy. Napřed bylo nutno hlemýždě najít a sebrat. S tím se každoročně začínalo na svatého Jakuba (zároveň svátek sv. Kryštofa!) 25. července. Děti, ale i dospělí, převážně ženy, se vydávali - nejlépe vysvitlo-li po teplém dešti slunce - do kopřivových houštin. Nejvíc šneků žilo tam, kde byla vápencová půda, tedy v dolní části obce zvané Rokytnice. Chodilo se na ně s košíky, jako na houby. Brali se jen čtyřcentimetroví nebo větší, ti menší se rozumně nechávali na příště. šetřeni byli i šneci (u těchto oboupohlavních tvoru nelze tedy říci samičky), kteří právě snášeli lesklá, hráškům podobná vajíčka. Nejžádanější byli velcí a světlí hlemýždi zvaní "šimlové". Při sběru vznikaly mezi dětmi o šneky i rvačky. Většinou se sběrači vraceli domů do půl pasu mokří a popálení od kopřiv s asi kopou šneků v košíku. Někdy ale, byl-li dobrý den, jich tam měli i pětkrát víc. Doma muselo být již všechno připraveno. Bedýnka, či spíš ohrádka ze starých prken a bez dna, byla asi metr a půl krát dva a půl metru velká, s boky čtvrt metru vysokými. Do takové se vešlo asi dvacet kop šneků. Shora byla krytá víkem s dírami pro vzduch a musela stát na zemi a ve stínu. I tak bylo nutno hlemýždě, kterých po každém lovu přibývalo, denně kropit vodou. Náročné bylo krmení, každý druhý den bylo nutno donést čerstvé kopřivy, mléče, lociku. bolševník. Pozoruhodné bylo i to, že v obci prý nedocházelo k vykrádání šnečích chovů. Jednou za dva týdny bylo nutno "výběh" vyčistit. Šneci byli omyti v sudu s vodou a během čištění ohrádky vypuštěni na louku, kde je hlídaly děti.