Bulletin č. 130 - 9/2005
Zajímavá výstava v
libereckém archivu
Po dobu šesti týdnů byla instalována v prostorách Státního
okresního archivu v Liberci výstava dobových dokumentů pod
názvem "LIBEREC 1945".Na mnoha panelech zde byly
vystaveny fotografie a písemné dokumenty z jediného roku, a to
německé i české.
Návštěvníci výstavy měli také možnost si zalistovat v
prvním poválečném ročníku libereckých novin STRÁŽ
SEVERU.
Našel jsem tam na zažloutlých stránkách podrobně popsaný
příběh pana řídícího Honsy, který vedl k jeho zatčení a
k pobytu v koncentračním táboře Buchenwald.
Na pokračování byl v těchto novinách otiskován abecední
seznam německých občanů, kteří byli označeni za
antifašisty a na něž se nevztahoval odsun v letech 1945-46.
Čtenáři byli vyzýváni, aby redakci upozornili v případě,
že se navrhované osoby během války provinily svým
fašistickým smýšlením, které se po válce pokoušely
zapřít.
Visel tam pokyn tehdejšího ministra kultury a osvěty Václava
Kopeckého, podle něhož bylo v Liberci ve vile Konráda
Henleina zřízeno tzv. Muzeum nacistického barbarství. Bylo
otevřeno 8. září 1946 a bylo veřejnosti přístupné až do
konce 50. let. Vystavené exponáty (např. stínítka a knižní
vazby z lidské kůže) byly opravdu otřesné.
Při listování ve "Stráži severu" bylo až
nápadné, jak často se tam objevovaly články a fotografie
týkající se Lužických Srbů (35 článků), protože se
tehdy docela vážně uvažovalo (a jednalo) o možnosti
připojení Horní a Dolní Lužice k naší Československé
republice. Také o možnosti připojení Kladska se tehdy často
psalo. Mezi českou menšinou v Žitavě a Libercem existovaly v
té době čilé kulturní styky (liberecké divadlo hrálo v
Žitavě, konaly se tam různé oslavy, přednášky atd.).
Vyhledával jsem v dobovém tisku (květen - prosinec 1945)
zprávy týkající se Chrastavy. 5. května 1945 prý bylo v
našem městě 8 350 obyvatel. Z nich bylo jen 342 Čechů. Do
tohoto počtu jsou však započítání i cizinci, kteří tehdy
pracovali ve zbrojním závodě Spreewerke (později Totex,
Elitex). Z celkového počtu bylo 5219 Němců. Jejich počet
klesl 15. srpna zhruba na polovinu (2580), protože probíhal
odsun německých obyvatel.
Poněkud mě překvapil termín "Nová Chrastava", kde
prý žilo tehdy 890 Němců a pouze 12 Čechů. Nevím, zda se
jednalo o Horní či Dolní Chrastavu.
Z téhož prvního poválečného roku pochází zpráva o
dětském táboře na Zemském vrchu ( ?) u Chrastavy, kde vítal
děti tehdejší starosta Jaroslav Seda. Kde to asi bylo? Napadá
mě dnešní Panenská Hůrka, ale jistý si nejsem. Ten název
Zemský vrch jsem nikdy v souvislosti s okolím Chrastavy
neslyšel.
8. Mezinárodní folklorní
festival v Lužici
Chrastava má k Lužickým Srbům velmi blízký vztah. Jednak
naše město založili jejich dávní předkové, kmen Milčanů,
jednak jsme během Chrastavských slavností v minulých letech u
nás dvakrát přivítali lužickosrbské soubory (Lilija a
Myški). Již šestkrát se vypravil z Chrastavy do Lužice o
Velikonoční neděli plný autobus, protože prohlédnout si
historické centrum Budyšína a vidět procesí velikonočních
jezdců je skutečně neobvyklým zážitkem.
Ve dnech 14. - 17. července 2005 se konal v Horní Lužici 6.
mezinárodní folklorní festival pěveckých a tanečních
souborů z osmi evropských zemí. Více než třicet souborů
předvedlo své umění několika tisícům diváků. Slavnostní
zahájení celé této významné kulturní akce proběhlo v
Budyšíně, ale v dalších dnech se vystoupení konala ve
vesnici CHRÓSĆICY (Crostwitz) v sousedním okrese Kamjenc
(Kamenz). Je to vesnice, o které se u nás před třemi lety
často psalo, protože tam byla zrušena lužickosrbská škola
typu A, jedna z mála, kde se vyučuje jejich slovanskou
mateřštinou. Byla to nesporně správná volba uspořádat
tento folklorní festival v oblasti, kde je dosud lužickosrbská
řeč živá.
Byl jsem pozván na tuto významnou akci a odnášel jsem si
odtud velmi pěkné zážitky. Navíc přálo počasí, a tak byl
letošní folklorní festival mimořádně úspěšný. Na šesti
selských dvorech vystupovalo více než třicet souborů. V
neděli, poslední den festivalu, se konala za vesnicí mše a
místní farář Clemens Hrjehor hovořil při ní
hornolužickosrbsky, německy a anglicky! To místo nebylo
vybráno náhodně. Pár desítek metrů od pódia se tyčí
velký pomník, postavený na počest tisíců Poláků, kteří
tu jako vojáci koncem dubna 1945 v jednom z posledních bojů
zahynuli. Ve slavnostním průvodu po vesnici se představily
všechny soubory (mezi nimi italský, kyperský, francouzský,
chorvatský a udmurtský). Odpoledne pak soubory vystoupily na
stejném pódiu, kde dopoledne kázal pan farář. Českou
republiku tam kupodivu zastupoval slovenský soubor Limbora. Jeho
členy byli totiž Slováci žijící v Praze. Mezi přítomnými
diváky byl i nejstarší lužickosrbský spisovatel Jurij
Brězan, kterému bude letos již 89 let.
Zajímavým doplňkem celé akce byly stánky, kde se
předvádělo předení na kolovratu, zdobení velikonočních
kraslic, výroba modrotisku, keramiky apod. Byl to opět další
důkaz, že tento malý národ, jemuž mnozí tak často
předpovídají brzký zánik, stále ještě žije a dává o
sobě vědět. - ydr
Osobitý příspěvek k 60.
výročí konce 2. světové války
Pan Adolf Wagner se narodil v Machníně v roce 1921. Dnes je mu
tedy 84 let. Již dvakrát mě navštívil v našem městském
muzeu a velmi mě překvapila jeho skutečně dobrá čeština.
Vysvětlil mi, že jako chlapec chodil jeden školní rok do
české školy kdesi u Semil a od té doby prý češtinu nikdy
nezapomněl.
Při své druhé návštěvě mi daroval poměrně silnou knihu
(má 390 stran), kterou sám napsal. Jmenuje se docela prostě
Erlebnisse (Zážitky). Letos prý vyjde ještě druhý díl a
napřesrok ještě díl třetí.
O čem vyprávějí jeho knihy?
Jako chlapec chodíval do měšťanky v Chrastavě (za kostelem).
Dnes bydlí již mnoho let v Merseburgu poblíž města Halle.
Mnohokrát se osobně setkal s malířem Willi Sittem, který v
Halte žije. Když bylo české pohraničí odtrženo od
Československé republiky (říjen 1938), stali se sudetští
Němci občany tzv. Velkoněmecké říše. Zdravili se pozdravem
"Heil Hitler!", i když se to někomu z nich třeba
nelíbilo. Bylo mu sedmnáct, když musel na jednoroční
pracovní službu (RAD) pro Říši. A pak přišla válka a on -
jako statisíce jiných - musel na frontu. Byl ve Francii, v
Polsku, odtud odjel vojenským vlakem do Ruska, a to na jih až
do podhůří Kavkazu. Samozřejmě, že psal dopisy domů,
rodičům a starší sestře. Byly jich stovky...
V dopisech líčí ústup německé armády z Ruska, z Kubáně a
z Krymu, pěší pochod do rumunských Karpat a dále do středu
Evropy. Líčí všední každodenní život vojáků, nudný a
jednotvárný. Je vycvičen jako spojař dělostřelecké
baterie, dovede zacházet s koňmi, kteří tahali děla i v
nepřístupném terénu. Je překvapující, že i když
fašistická armáda byla již na území Maďarska, píše jeho
matka v odpovědi na synův dopis, že věří v konečné
vítězství. Z dopisů vyplývá, že nemohl psát o všem,
protože existovala přísná vojenská cenzura. Ani v jednom z
dopisů není zmínka o tom, že by jeho jednotka vypálila
nějakou ruskou vesnici nebo že by někde viděl desítky
oběšených, kteří byli potrestáni smrtí za pomoc
partyzánům. Píše naopak o tom, že do Kislovodska, lázní na
Kavkaze, přijela koncertovat leningradská filharmonie, že
němečtí vojáci přespávali v domech a byli ruskými
obyvateli vcelku vítáni. Většina dopisů se týká toho, zda
rodiče dostali jeho předešlé dopisy, zda mu pošlou balíček
s jídlem, vyvolanými filmy atd. Jako by ani neexistovala ta
neuvěřitelná jatka s koncentračními tábory a vší tou
hrůzou, o níž jsme všichni četli nebo jsme ji viděli v
dokumentárních filmech. Nejednou se v dopisech píše o odstupu
mezi mužstvem s důstojníky, o složitých cestách na
dovolenou domu atd. Rodiče mu sdělují, kdo z jeho bývalých
spolužáků a kamarádů na frontě zahynul.
V dopise z 20. listopadu 1942 píše z Kislovodska rodičům do
Machnína: "Je už na chrastavské radnici stržena ta
věžička, jak jsem o tom četl před dvěma měsíci v
novinách?"
Na podzim roku 1944 je jeho jednotka kdesi v Maďarsku zničena a
on se na svou pěst dostává až do Vídně, kde si léčí
zranění. Pak je opět povolán na frontu, a to do známé bitvy
u Dukly, ovšem na opačnou stranu, než bojovali naši vojáci
pod velením gen. L. Svobody. Je leden, únor, březen 1945 a
prostým vojákům stále není jasné, že přichází konec.
Dostává se do Krakova, ale o nedaleké Osvětimi (Auschwitz)
nikde ani jediná zmínka. Bylo to skutečně tak utajované i
pro Němce?
Přes Slovensko a část Moravy se v posledních dnech války
dostal až skoro domů. Spolu s jinými vojáky je však odvezen
na několik let do zajetí v Sovětském svazu. Zážitky z
tohoto období prý budou popsány ve druhém díle jeho
vzpomínek. Pan Wagner nebyl žádný nacista. Dává to často
najevo při komentování dopisů z fronty. Co ho přivedlo k
myšlence sepsat tuto mimořádně zajímavou knihu? Když ho
propustili z ruského zajetí, byli jeho rodiče již dávno z
Machnína odsunuti (v prosinci 1945). Kde je hledat? Za pomoci
Červeného kříže se podařilo vypátrat, že našli svůj
nový domov v městě Merseburg. A teď začíná historie
téměř detektivní. Když se s rodiči konečně setkal,
vyprávěla mu matka, že několik dní před odsunem uschovala
pod prkna podlahy jejich domu desítky balíků s látkami a
různými cennostmi, protože většina Němců byla
přesvědčena, že se brzy zase vrátí zpět domů. Spoléhali
na Američany a Brity, že se jistě pokusí zvrátit rozhodnutí
o odsunu německých obyvatel. Byli však zklamáni... Léta
plynula, pan Wagner se zřejmě do své rodné obce inkognito
jistě několikrát podíval, ale teprve v roce 2002 se rozhodl k
činu. Podle matčina vyprávění byly pod prkny podlahy také
všechny dopisy, které syn posílal z fronty. Vyhledal v
Chrastavě pana Ottu K., s nímž chodil kdysi před válkou do
stejné třídy. Dohodli se, že půjdou společně do bývalého
rodného domu pana Wagnera a požádají nynějšího českého
majitele, zda by dovolil, aby si pan Wagner uschované věci
odnesl. Měli štěstí. Majitel prý řekl: "Ten dům
patří mně, ale co je dole pod prkny, to si klidně vezměte...
" Byla prý toho bezmála tři osobní auta. A v těch
okamžicích pana Wagnera napadlo, že by stálo za to ty dopisy,
psané za války, uveřejnit a mezi jejich doslovné texty
doplnit nynější názory pisatele. A tak vznikla skutečně
zajímavá kniha.
Cizinci v městském muzeu
Jako každoročně v době turistické sezóny, tak i letos
přišlo do našeho městského muzea a infocentra poměrně
mnoho cizinců. Německé návštěvníky nepočítám, ti
přicházejí v průběhu celého roku. Dost často přicházejí
Holanďané, kteří mají v Nové Vsi rekreační objekt. Rádi
odtud cestují do Krkonoš, protože hory jsou pro ně
neobvyklým zážitkem. Objevilo se tu také několik
Belgičanů, kteří hovořili jen francouzsky.
Ve srovnání s předchozími lety navštívilo naše město
poměrně dost Poláků.
Vzácnou návštěvou byli Australané. V polovině srpna
přišli do infocentra tři: matka (asi šedesátiletá žena),
její syn a jeho snoubenka. Byli ze Sydney a zajímavý byl
důvod návštěvy našeho města. Proč do Chrastavy přijeli?
Říkali, že jsou ubytováni v Jičíně. Nedaleko od Jičína
je vesnice Lužany a právě ta byla pro ně důležitá.
Položili na stůl kopii starého dokladu z roku 1922. Byl tam
nápis VYSVĚDČENÍ a je tam umístěna fotografie mladého
sympatického muže. Jmenoval se Jaroslav Stránský a narodil se
v Lužanech koncem 19. století. Šlo o jakýsi česky psaný
úřední posudek jeho chování (bezúhonné) a dokument byl
vydán k žádosti o vystěhování do Austrálie. Byl to
zřejmě dědeček té paní a pradědeček jejího syna. Druhým
dokladem byla zažloutlá obálka se zpáteční adresou Václav
Stránský, Chrastava II, 259. Byl to zřejmě bratr onoho
vystěhovalce. Chtěli si vyfotografovat dům, kde bydlel. Na
zpáteční adrese však nebyl uveden název ulice, a tak bylo
nad naše síly určit, kde stojí či stával. Říkali, že
prý onen Václav Stránský údajně zemřel v 60. letech a
vypravili se na chrastavský hřbitov hledat jeho hrob.
Setkání v našem muzeu bývají někdy překvapivá a
nečekaná.
PhDr. F. Vy.dra, městské muzeum Chrastava
Úspěšný zájezd SPHMCH
Ve čtvrtek 25. srpna uspořádala SPHMCH další z pravidelných
vlastivědných zájezdů, určených nejen pro své členy, ale
i pro další zájemce z řad veřejnosti. První zastávka byla
v Jičíně. Prohlédli jsme si střed města, prošli jsme se po
náměstí a trochu se občerstvili. Dalším cílem našeho
výletu bylo hradiště Slavníkovců v Libici. Jsou zde
zachovány půdorysy kostela a knížecího paláce. Stojí tu
sousoší dvou významných představitelů rodu - sv. Vojtěcha
a sv. Radima.
Nejdelší přestávka byla v lázeňském městě Poděbrady.
Prohlédli jsme si městské muzeum a měli jsme tu předem
vyjednanou exkurzi do sklárny Bohemia. Pozorovali jsme výrobu
skla, foukání a broušení. Značná část výrobků se
vyváží za hranice, především do USA. Během dvou hodin
osobního volna si mnozí prohlédli lázeňský park, zámek či
jiné zajímavosti města a byla zde možnost poobědvat v
některé z místních restaurací. Z Poděbrad jsme jeli dál do
Nymburka. Zde jsme měli poměrně málo času a byly zde
problémy se zaparkováním autobusu. Přesto většina
účastníků navštívila místní muzeum, a to především
expozici, věnovanou životu a dílu spisovatele Bohumila
Hrabala. Naše poslední zastávka byla ve vesnici Jabkenice. Ve
zdejší myslivně prožil skladatel Bedřich Smetana poslední
léta svého života u své dcery Žofie. Zcela hluchý zde
složil některá svá díla, např. operu Hubička. Překvapilo
nás, v jak pěkném stavu je celý tento památník. výborná
průvodkyně nás seznámila s některými méně známými
skutečnostmi z umělcova života.
Ačkoliv v předchozích dnech často pršelo, měli jsme
štěstí. Počasí se vydařilo, a to nesporně přispělo ke
zdaru našeho zájezdu. Náš dík patří panu Z. Šimkovi,
který celý výlet pečlivě připravil. Poděkování si
zaslouží také řidič pan Špaček (LITOUR). Všichni
účastníci byli s průběhem výletu spokojeni a těší se na
další zájezd.
Mgr. Jaroslava Špaková
Jak využít peníze z
grantu?
Každým rokem dostávají spolky (společenské organizace) od
města finanční podporu, aby mohly vyvíjet aktivní činnost.
Také SPHMCH dostává příspěvek ve výši 5 - 10 000 Kč
ročně. Jak je možno s touto peněžní dotací naložit?
A) SPHMCH pořádá nejen pro své členy, ale i pro veřejnost
vlastivědné autobusové zájezdy do různých částí
republiky i do zahraničí. Doprava bývá poměrně drahá, a
tak by bylo možno z tzv. grantu tuto položku uhradit.
B) SPHMCH má svou knihovnu, kde si členové mohou ke studiu
půjčovat knihy. Část finančního příspěvku bude využita
k nákupu nově vydaných publikací, při čemž dáváme
přednost regionálním tématům (severní Čechy, Liberecko).
C) Do činnosti SPHMCH patří také besedy a přednášky
historiků -odborníků. Výdaje s tím spojené (Jízdné,
občerstvení, poplatek za přednášku) by také mohly být
hrazeny z grantu.
Za 15 let své existence má Společnost přátel historie města
Chrastavy za sebou kus práce. Nejde pouze o schůze, pořádají
se zájezdy, besedy pro školní mládež, vydávají se
publikace a navazují se styky s podobnými spolky v jiných
městech. Činnost řídí tříčlenná rada spolku a každým
rokem se vypracovává plán činnosti, který se v průběhu
roku upřesňuje.
Jak se počešťovaly
německé místní názvy v našem okolí
Až do konce 2. světové války (1945) měly mnohé vesnice v
našem okolí německé názvy, a to i v době tzv. Masarykovy
republiky, neboť tam byla většina německy hovořících
obyvatel.
Teprve v prvních poválečných letech byl Machendorf
přejmenován na MACHNÍN, Wetzwalde na VÁCLAVICE, Ullersdorf na
OLDŘICHOV atd.
Když se rozhodovalo o tom, jak by se měla česky jmenovat osada
zvaná německy Kohlige, dnes nazývaná UHELNÁ (podle
německého slova" Kohle" - uhlí), došlo k neshodám.
Stávalo se, že ti, kteří měli vliv na změnu názvu,
německy neuměli, a tak někdy docházelo ke krkolomným
"překladům ". Bez ohledu na německý základ názvu
(Kohle - uhlí) byl prosazován název KULICHOV jen proto, že se
výslovnost slova Kohlige vzdáleně podobala při troše
fantazie slovu KULICH, ačkoliv to s původem německého výrazu
vůbec nesouviselo.
V mnoha případech byl však český název naprosto odlišný
od německého, vůbec nešlo o překlad. To platí např. o
dvojici místních názvů PANKRAZ - JITRAVA, FINKENDORF -
POLESÍ či GORSDORF - LOUČNÁ apod.