Bulletin č. 127 - 5/2005

Pověst z Panenské Hůrky
Ve své knize BÁJE A POVĚSTI ZE SEVERNÍCH A ZÁPADNÍCH ČECH
uvádějí autoři – Jan a Tomáš Linhartovi – nám zatím neznámou pověst
pod názvem POKLAD V BAŽINĚ.
V roce 1813 - po porážce u ruského Borodina - ustupovala zdecimovaná francouzská Napoleonova armáda přes celou Evropu zpět do Francie.
(Ve Führichově domě se v 1. poschodí na prknu vedle dveří zachoval tužkou psaný nápis o příchodu Francouzů do našeho města)
Vypráví se, že některé francouzské oddíly procházely tehdy Panenskou Hůrkou. Na voze taženém koňmi vezli plukovní pokladnu s penězi, z nichž se vojákům i důstojníkům vyplácel žold. V údolí pod Panenskou
Hůrkou se však těžký vůz začal propadat do bažin. Marně se vojáci pokoušeli pokladnu zachránit. Potápěla se stále hlouběji a hlouběji...
Místní lidé se po odchodu Francouzů snažili pokladnu vytáhnout, ale marně. Ani jim se to nepodařilo.
Za nocí se nad bažinou objevovala plápolající světélka, která nejednoho hledače pokladů zavedla do jisté záhuby. (Dnes víme, že to byl bahenní plyn – metan.) A tak vůz i těžká okovaná pokladna, nabitá francouzskými bankovkami z Napoleonových dob, leží dodnes na dosah ruky. Ale řekněte sami: k čemu by nám ten poklad byl, když ty bankovky už dávno neplatí?! - fv –

Z historie Andělské Hory
Nejvýznamnější budovou – snad kromě kostela – v hornickém městečku byl tzv. cechovní dům. Ten dali kdysi postavit těžaři ze Žitavy a Zhořelce. Této budově se také říkalo panský dům. Později zde bylo sídlo dědičného rychtáře z rodu Zedlitzů, tzv. kretscham, kde se vedla různá jednání, např. i soudní. Až do roku 1741 to byla dřevěná stavba s věžičkou a zvonem. Na střeše bývala i plechová větrná korouhev, která je nyní vystavena v chrastavském městském muzeu.

V historii Andělské Hory (Engelsberg) hrálo velmi důležitou roli dolování rud. V roce 1584 jí udělil majitel grabštejnského panství Jiří Mehl ze Střelic tzv. horní svobodu a od té doby hovoří historické záznamy o “freie Bergstadt Engelsberg”, tedy svobodném městě Andělská Hora. Již v roce 1547 získala tato významná hornická osada některá městská práva.

Panský dům přešel v roce 1556 do majetku Kryštofa z Donína, který

zemřel roku 1565 v Žitavě. Od roku 1562 převzal And. Horu jako součást svého panství Jiří Mehl ze Střelic, od roku 1586 se stal novým majitelem Ferdinand Hoffmann z Grünbühlu.

Ze starých listin se dozvídáme, že v panském domě v Andělské Hoře žil také Georg Hillebrand (neznámého původu).

V roce 1618 koupil dům od vrchnosti Bartoloměj Zedlitz za 160 kop stříbra. Působil předtím jako úředník na Grabštejně, kde měl na starosti soupis obilí na všech panských statcích.

Bartoloměj Zedlitz se narodil v roce 1577 ve Slezsku . Byl po dobu 40 let rychtářem v Andělské Hoře. Zemřel roku 1668 ve věku téměř 92 let.

Byl nejstarším předkem rodu Zedlitzů, rozvětveného po celém okolí.

V prosinci 1657 přejal rychtářskou funkci jeho syn Baltazar a vykonával ji rovněž několik desetiletí.

K rychtářskému úřadu patřila i palírna, výčep piva, hostinec a řeznictví.

Baltazarův syn Gabriel Zedlitz odkoupil od svého otce budovu panského domu v roce 1701 za 238 kop a byl andělohorským rychtářem až do roku 1718.

Po předčasné smrti Gabriela Zedlitze přejal úřad rychtáře jeho bratr Georg. Byl ve funkci pouhé tři roky. Jím rod Zedlitzů v čele obce skončil.

Dalším z rychtářů byl zednický mistr Johann Heinrich Herkner z

Machnína, který se oženil s dcerou Gabriela Zedlitze. Rychtářský úřad vykonával v letech 1721 – 61.

Panský čili cechovní dům byl několikrát přestavován. Byl to dům č. 8.

Herknerův syn Johann Franz zastával rychtářskou funkci v letech 1761 – 88.

V roce 1797 byla opravena věžička. Na plechové korouhvi vidíme letopočty 1471, 1694, 1806, písmena EB (= Engelsberg) a zkřížená

hornická kladiva.

Později byl v prostorách panského domu umístěn hostinec “ U zlatého kříže”. V období 1. republiky tam bylo sídlo aktivního spolku esperantistů.

Po skončení 2. světové války byla budova využívána jako kulturní dům.

Starší obyvatelé Andělské Hory se dodnes pamatují na různé akce, které se tam pořádaly (taneční zábavy, různé oslavy, mikulášské zábavy pro děti, promítání filmů atd.).

Budova, která přežila několik staletí, byla v roce 1986 zbourána.

..........................................................................................................

 

 

 

CO TO BYLA A R M I N I A ?

Víme, že v době, kdy nebyl rozhlas, televize ani video, bývala na malých městech poměrně bohatá spolková činnost. Chrastava nebyla výjimkou. Seznam obsahuje celkem 32 různých spolků a sdružení.

Jedním z nich byl studentský spolek s názvem ARMINIA. Byl založen

roku 1908. Při jeho založení byl do funkce předsedy zvolen Alfred LICHTNER. V tomto spolku se sdružovali chrastavští mladíci, kteří studovali na libereckých středních školách. Náplní jejich spolkové činnosti bylo utužování družnosti a pospolitosti, udržování studentských zvyků a

jakási vlastenecká výchova. Členové měli i spolkovou uniformu. Patřil k ní karmínově červený kabát (sako) a černo-bílo-modrá stuha na červeném

podkladě. Dodržovaly se staré německé svátky, konala se řečnická cvičení, povinný byl výcvik v šermu. Zpívaly se národní a studentské písně. Nováčci spolku byly tzv. “Lišky”. Kdo vydržel dva semestry tvrdé výchovy, složil zkoušku a byl přijat za řádného člena.

V letech 1921 – 45 se spolek “Arminia” scházel u “Černého orla” na náměstí (dnes pekařství a trafika), v “Koruně” a u “Černého koně”

(v dnešním muzeu).

Členům spolku nebyla cizí žádná legrace. O tom by mohla vyprávět kašna na náměstí a tehdejší strážci pořádku. Kdykoliv se stala nějaká

darebačina, byli téměř vždy v podezření studenti ze spolku “ Arminia”.

...................................................................................................

JAKÁ BUDE NOVÁ MĚSTSKÁ VLAJKA ?

V posledních letech získaly mnohé obce – mezi nimi např. Mníšek, Chotyně, Nová Ves – svůj obecní znak a vlajku. Konečný návrh upravuje

odborný heraldik a vexilolog (odborník na erby a vlajky) a návrhy schvaluje komise při Parlamentu České republiky.

Naše město Chrastava má znak , který pochází z konce 16. století. Známe dokonce přesné datum, kdy jej svou pečetí schválil císař Rudolf II. Bylo to 10. prosince 1581.

Horší to bylo s městskou vlajkou. Víme, jakou vlajku používala místní německé úřady. Z hlediska současné vexilologie tato vlajka neodpovídá dnešním požadavkům.

O tom, jak bude vypadat chrastavská městská vlajka, jednalo dvakrát zastupitelstvo města. Heraldik Jan Tejkal vypracoval celkem šest návrhů.

Nejvíce se líbil většině přítomných návrh č. 1, který však neodpovídal požadavkům a předpisům, a tak měl malou naději, že by jej parlamentní komise schválila.

Po dlouhém zvažování byl přijat většinou hlasů (15 pro, 1 proti) návrh č. 6, jehož podobu uveřejňujeme. A tak v budoucnu budeme moci vidět

právě tuto vlajku na žerdích domů na náměstí při různých oslavách.

  • - VY –
  • ...........................................................................................................

    CO VÍME O OSVOBOZENÍ CHRASTAVY V ROCE 1945 ?

    Uplynulo šedesát let...Pamětníci vyprávějí, že již dlouho před 8. květnem bylo zdálky slyšet kanonádu, která se zvolna blížila. Už v lednu roku 1945

    byli místní němečtí obyvatelé svědky toho, jak z východu jedou na západ stovky koňských povozů s nejnutnějším nábytkem a šatstvem. Je nutno

    přiznat, že se o tuto kolonu utečenců z Východního Pruska, kteří prchali před blížící se frontou, dobře starali. Bylo připraveno teplé jídlo, když dorazili do našeho města. zvláštní péče byla věnována ženám s dětmi.

    O blížící se Rudé armádě se mezi Němci vyprávěly neuvěřitelné zkazky.

    Prý jsou sovětští vojáci suroví, kradou lidem hodinky a jízdní kola. Ruský voják, který prošel celou frontou a viděl na vlastní oči zvěrstva, způsobená na Ukrajině či v Polsku “civilizovanými” příslušníky čisté rasy, nemohl být přece anděl...

    Za celou dobu války nebyla Chrastava ani jednou bombardována. Výroba válečného materiálu v závodě Spreewerke (pozdější Totex, pak Elitex) mohla tedy nerušeně pokračovat až do posledního dne války.

    V této chrastavské zbrojovce pracovalo (nuceně!) přes 3000 mužů i žen z okupovaných evropských zemí. Když se 8. května otevřely brány několika pracovních táborů ( na Hůrce, za Elitexem, na kraji Bílého Kostela), neumíme si dnes asi představit, co to znamenalo pro ty, kteří byli konečně puštěni na svobodu.

    Směrem od Vítkova přijely a přišly 9. května asi ve 14.30 hod. do Chrastavy sovětské vojenské jednotky. Také od Bílého Kostela dorazily početné skupiny Rusů. Všichni tito vojáci patřili k 52. armádě generála Korotějeva.

    Velitelem jednotky, která se na několik dní zastavila v Chrastavě, aby zde – za pomoci německých antifašistů – zavedla pořádek a nedovolila

    uprchnout těm, kteří byli nejzarytějšími propagátory Hitlerovy ideologie,

    byl major Ivan Vasiljevič Bělinskij. Bylo mu tehdy pouhých 23 let.

    ( V květnu roku 1960 přijel do Karlových Varů na léčení. Byl tehdy pozván do Chrastavy a místní lidé se s ním setkali na několika besedách.

    Hovořil i ve školách se žáky. V té době, patnáct let po skončení druhé světové války, byl v dalekém Kazachstánu ve městě Karaganda redaktorem okresních novin.)

    I do Chrastavy tehdy přišli odkudsi z vnitrozemí (často se hovořilo o Praze a Kladnu) příslušníci tzv. Revolučních gard, kteří tu dokazovali svou odvahu a své vlastenectví šikanováním německých civilistů. Vyhrožovali zdejším českým starousedlíkům, že mluví se svými sousedy německy, a nechápali, že právě tito lidé měli za války – v těch nejtěžších dobách – možnost prověřit lidské vlastnosti svých německých spoluobčanů a poznali, že opravdu “není Němec jako Němec”. Obyčejní lidé brzy prokoukli tu přehnanou revolučnost těch, kteří byli během války někde zalezlí, a teprve když bylo po všem, natáhli si na rukáv červenou pásku s písmeny RG, což bylo vtipně dešifrováno jako “rabovací gardy”.

    Nebylo snadné přeorientovat zbrojní výrobu na mírovou. Ještě před koncem roku 1945 již pracovalo několik místních továren. Zatímco většina německých obyvatel musela své město opustit (ve Stráži nad Nisou byl velký sběrný tábor), přicházeli ze všech konců republiky do neznámého severočeského městečka Chrastavy čeští obyvatelé, nemálo jich přišlo i ze Slovenska. Nešlo to však příliš rychle... A tak na začátku 60. let vojenská demoliční jednotka srovnala se zemí desítky domů a hospodářských stavení, které nebyly českými obyvateli osídleny a postupně chátraly.

    Těch, kteří pamatují ty první poválečné roky, nezadržitelně ubývá. V té době se jistě udělalo mnoho přehmatů a život byl v lecčem jednodušší. Auto měl jen málokdo, ani rádio nebylo zdaleka v každé rodině. Televize

    byla hudbou budoucnosti . Pracovalo se i v sobotu, v neděli se často chodívalo na bezplatné brigády. Ale v jedné věci se ta doba lišila od té dnešní: v každé vesnici byla kapela, leckde i dvě, pořádaly se taneční zábavy a plesy, hrálo se ochotnické divadlo. Snad leckdo dnes nad tím ohrne opovržlivě nos, že prý to nemělo patřičnou úroveň. Snad...Lidé však měli k sobě blíž a především tu byla nesmírná radost z právě ukončené války a z toho několikaletého válečného půstu, kdy se tancovat nesmělo, neboť fašisté umírali u Stalingradu i na jiných frontách.

    Na závěr si však položme otázku:

    Udělalo se za těch šest desetiletí poválečného vývoje dost nebo málo?

    Nemám na mysli všelijaké politické zvraty, ale to, nakolik se toto město stalo naším domovem se vším všudy. Odpovídá dnešní vzhled našich domů té dlouhé době mírového budování? Namítnete, že nebyl stavební materiál atd. Dnes ho je víc než dost, a přece...Máme štěstí. V květnu, v měsíci oslav, je lecjaký nepořádek zakryt svěží zelení, a tak jistě nabudeme uprostřed kvetoucích stromů dojmu, že je ta naše Chrastava docela pěkné šestitisícové městečko. Také sníh v zimních měsících leccos schová. Ale co v tom zbytku roku ???

    ..........................................................................................................

    ZDAŘILÝ VÝLET DO “MOTÝLÍHO DOMU”

    SPHMCH uspořádala v dubnu výlet do “Motýlího domu” v jonsdorfu u Žitavy. Účastníky výletu nebyli pouze členové této společnosti, ale i několik dalších zájemců.

    V sobotu 16, 4. 05 se sešlo na chrastavském vlakovém nádraží dvanáct zájemců, kteří se rozhodli podniknout zajímavou a velmi poutavou výpravu za krásami motýlů.

    Tzv. Motýlí dům se nachází v pěkném, malebném údolí v městečku Jonsdorf, pouhých několik minut od zastávky autobusu. Nejprve jsme se seznámili s různými druhy živočichů v několika teráriích a po této prohlídce jsme konečně spatřili spoustu motýlů. Poletovali ve velkém pavilónu , který nám připomínal velký cirkusový stan. Jen místo pilion na zemi byl osázen tropickou květenou. Mezi záhonky rostlin vedly cestičky, po kterých jsme se mohli v klidu a nerušeně procházet. Pokud jste měli štěstí, usedl vám na ruku nějaký vzácný motýl. Bylo jich tam mnoho desítek druhů. Názvy nejsou důležité, ty se stejně brzy zapomenou. Avšak celkový zážitek z “Motýlího domu”si odnášíme v sobě a ten byl

    skutečně velmi pěkný.

    Několik poznámek:

    Adresa: Schmetterlinghaus Jonsdorf GmbH

    Zittauerstrasse 24

    D – 92796 Kurort JONSDORF (BRD)

    Jak se na cestu vybavit?

    Cestujeme na pas nebo občanský průkaz. Na nádraží v Chrastavě si koupíme jízdenku LIBNET za 139,- Kč. Ta platí pro jednoho dospělého a jedno dítě nebo pro dvě děti. Platí i za hranicemi na území Německa na vlak i na autobusy, včetně úzkokolejky ze Žitavy do Jonsdorfu.

    Uvádíme i údaje z jízdního řádu:

    Vlak: Chrastava – Žitava.....odjezd v 08.04 hod. z Chrastavy

    Autobus : Žitava-Jonsdorf.....v 09.50 hod. od vlakového nádraží

    ( nástupiště č.1, autobus č. 5)

    Vystoupit v Jonsdorfu, zastávka Eissporthalle. Jízda trvá asi 30 minut.

    Zpáteční cesta:

    Vlak z nádraží v Jonsdorfu...... ve 13.23 hod

    ( od “Motýlího domu” se dostaneme k vlakovému nádraží po asfaltoví silničce, která vede mezi krásnými domky a zahrádkami. Na křižovatce se uhýbá doleva, po několika metrech narazíme na silnici, která nás asi po 7 minutách dovede k budově nádraží. Vláčkem se dostaneme zpět k nádraží v Žitavě, ve 14.28 hod. odjíždí náš vlak na Chrastavu. Příjezd je v 15.00 hod.

    A jaké je vstupné???

    Dospělí platí 4 eura, děti 3 eura, rodinná vstupenka stojí 13 eur.

    Skupina nad 10 účastníků dostane 10% slevy.

    Vám, kteří se tam rozhodnete jet, přejeme krásné zážitky.

    Mgr. Jaroslava ŠPAKOVÁ

    + Dana KOLDOVÁ

    Pro CHRASTAVSKÉ LISTY 5/05:

    .................................................

    VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI, KTERÉ NAVŠTÍVILY CHRASTAVU

    Očekáváme v tomto měsíci návštěvu prezidenta České republiky Václava KLAUSE. Bude naším hostem v úterý 24. května dopoledne.

    Ještě nikdy v tisícileté historii našeho města se nestalo, aby do Chrastavy přijel nejvyšší představitel státu. Ani v dávných staletích Českého království, ani v období Rakouska – Uherska, ani za tzv. první republiky císař, král nebo prezident Chrastavu nenavštívil. O to významnější událostí letošní návštěva V. Klause bude. Připomeňme si však návštěvy významných osobností v našem městě pěkně popořádku.

    V roce 1947 přijel do Chrastavy tehdejší arcibiskup (pozdější kardinál) Josef BERAN. Dochovalo se několik dokumentárních snímků z té doby

    i s jeho vlastnoručním podpisem na rubu fotografie. Tento vysoký církevní hodnostář byl později režimem pronásledován a vězněn (mj. i v Liberci). Strávil několik posledních let svého života ve Vatikáně, kde zemřel.

    V červenci roku 1957 strávil v Chrastavě celý den vietnamský prezident

    Ho Či MIN. Chrastavu si nevybral náhodou. Byl v té době na státní návštěvě v Praze a do našeho města tehdy přijel proto, že zde po několik let žilo více než sto vietnamských dětí. Spolu s ním přijel i tehdejší ministr školství ČSR dr. František Kahuda. Strýček Ho – jak mu děti říkaly – byl celý ten den mezi dětmi v dnešním VÚDM (dětském domově). Mimochodem, tehdy byli Vietnamci v naší zemi velkou vzácností. Ty černovlasé děti byly při hodinách tak pilné, že čeští učitelé, kteří tam vyučovali, říkali: V celé své pedagogické kariéře jsme nepoznali pilnější žáky. Měli kromě učebnic a sešitů na lavici zvláštní notýsek, kam si sami od sebe zapisovali každý nový český výraz, který dosud neznali. Měli svůj soubor a pro své slušné vystupování byli mezi místními lidmi velmi oblíbeni. Když se v roce 1999 sešli po mnoha letech doma v Hanoji, byli ještě schopni mluvit mezi sebou česky a zpívali spoustu českých písní, které se tehdy u nás v Chrastavě naučili. (Svědčí o tom magnetofonový záznam z tohoto setkání, který poslali bývalému řediteli VÚDM p. J. Tupému.)

    V květnu 1960 navštívil naše město na několik dní bývalý sovětský důstojník, jehož jednotka osvobodila před patnácti lety město Kratzau, tedy naši Chrastavu, která ovšem byla v té době  německým městem. Jmenoval se Ivan Vasiljevič BĚLINSKIJ. Navštívil obě tehdejší místní základní školy, v bývalém Spojeném závodním klubu v Nádražní ulici odpovídal na dotazy občanů, byl přivítán představiteli města v budově radnice (tehdy bez věže). V té době pracoval až za Uralem v Kazachstánu v redakci tamních okresních novin.

    5. května 1962 přijel do Chrastavy armádní generál Ludvík SVOBODA, který byl o šest let později zvolen prezidentem ČSSR. Na tribuně na náměstí přednesl slavnostní projev. Mezi přítomnými bylo i několik jeho bývalých spolubojovníků. On je poznal a pozval je k sobě na tribunu.

    Koncem září roku 1978 projížděl Chrastavou na cestě do Liberce první československý kosmonaut major Vladimír REMEK. Kolona aut jeho doprovodu zastavila u dnešního motorestu “Zámeček”. Tam byl uvítán a zástupci některých školních tříd jej požádali, aby se jim podepsal do kroniky.

    V polovině září roku 2002 přijel do Chrastavy na pozvání představitelů města jeden z významných rodáků, slavný malíř Willi SITTE se svou manželkou. Své rodné město navštívil poprvé od konce 2. světové války.

    Při besedě ve Führichově domě odpovídal na dotazy občanů - česky. Ano, ani po tolika letech svou mateřskou řeč nezapomněl. Jeho matka byla totiž Češka, od ní se naučil česky hovořit.

    Rodina byla silně antifašistická. Po obsazení Sudet a po začátku druhé světové války musel chtě nechtě nastoupit do fašistického wehrmachtu.

    Bojoval na ruské frontě, v roce 1944 byl převelen do Itálie. Tam se rozhodl přejít na stranu italských partyzánů. Podařilo se to. V očích svých velitelů, ale i mnohých spolubojovníků se stal zrádcem a dezertérem.

    Po válce studoval v Miláně malířství, v roce 1947 se dobrovolně odstěhoval do německého města Halle nedaleko Lipska. Tam žije dodnes.

    Letos koncem února se malíř Willi Sitte dožil v plné svěžesti 84 let. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

    vynikající lidé. Byl zde spisovatel Václav KAPLICKÝ, spisovatelka Milena LUKEŠOVÁ, přemožitel Lamanšského kanálu František VENCLOVSKÝ, horolezec Jiří ŠIMON, byli zde také někteří poslanci parlamentu.

    Návštěva našeho současného prezidenta by ovšem byla bezesporu událostí nejvýznamnější.

    Zpracoval:

    PhDr. František VYDRA,

    ved. městského muzea

    VÝZVA VŠEM ČTENÁŘŮM

    Mnozí pamětníci se jistě dobře pamatují na bohatou kulturní činnost, kterou před lety vyvíjel tzv. SPOJENÝ ZÁVODNÍ KLUB (SZK), jehož

    sídlo bylo tehdy v Nádražní ulici v bývalém hotelu “Praha”.

    Žádáme touto cestou všechny, kteří mají nějaké zajímavé dokumenty (fotografie, diplomy, plakáty) z činnosti bývalého SZK, aby je přinesli do městského muzea p. dr. F.Vydrovi. Ten byl totiž pověřen, aby shromáždil materiály ze 60.- 80. let pro archiv Společenského klubu.

    Pokud doma najdete něco, co by bylo možno použít k tomuto účelu, jsou dvě možnosti: a) buď tyto dokumenty darovat nebo b) zapůjčit, aby bylo možno z nich pořídit alespoň kopii.

    Byli bychom rádi, kdybychom většinu podkladů měli již do konce měsíce června.

    Předem Vám děkujeme za Vaši snahu a ochotu pomoci.

    xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx