Bulletin č. 126 - 4/2005

Co víme o Mníšku u Liberce?
Obyvatelé byli většinou zaměstnáni v zemědělství. Dělili se na sedláky, chalupníky (ti měli pozemky pouze kolem domu) a domkáře. Domkáři byli bezzemci, kteří pracovali na panských polích.
Tehdejší míry byly následující: 1 lán = 12 prutů = 60 korců. 1 prut = 5 korců, 1 korec = 1 strych. Podle údajů z roku 1564 bylo v Mníšku 19 sedláků, 7 chalupníků a 14 domkářů.
I sedláci měli k vrchnosti určité povinnosti. Museli pomáhat při žních na panském, při kácení lesa, při zpracování lnu, při výrobě šindelů, při přípravě dřeva do milířů a jako náhončí při lovech panstva. Obvykle však tyto povinnosti nevykonávali osobně, ale poslali tam své podruhy či kočí. Z některých povinností se mohli vykoupit penězi.
Při rekatolizaci pomáhal v mníšecké farnosti v roce 1651 obracet obyvatele zpět ke katolické víře horlivý jezuita Adam Lindner.
Rok 1680 byl rokem selských povstání. Na frýdlantském panství se postavil do čela sedláků kovář Ondřej Stelzig, který nepodléhal robotním povinnostem. V Mníšku byl jeho přívržencem tehdejší rychtář Hans Görlach. Sedláci sestavili petici rakouskému císaři a delegace, v jejímž čele byl Stelzig ji měla doručit. V Praze byla delegace zatčena. Stelzig však rebeloval dál a v roce 1682 byl nad ním vynesen rozsudek: deset let nucených prací v maďarském městě Ráb (dnešní Gyor). Když byla Vídeň obléhána Turky, Stelzigovi se podařilo z pevnosti uprchnout. Vrátil se tajně na Frýdlantsko, byl však chycen a uvězněn ve sklepení frýdlantského zámku Po soudním přelíčení byl poslán zpět do Rábu, tentokrát však i s rodinou. Poddaní měli v té době robotní povinnosti na panském tři dny v týdnu.
Šlechta to většinou nedodržovala, a tak začaly v roce 1775 další selské rebelie 1. listopadu 1781 císař Josef II. zrušil svým patentem (=zákonem) nevolnictví.
Krajem táhli několikrát husité, za třicetileté války tu řádili Švédové (generál Königsmark), ale i Sasové, Prusové a Rakušané. Ti se často chovali k místnímu obyvatelstvu stejně krutě jako cizí vojáci.
Kolem roku 1770 se začaly pěstovat první brambory.
V roce 1772 byla obec i její okolí postižena morem. Tehdy zahynulo asi 400 osob.
V roce 1778 se utábořili poblíž Mníšku pruský husarský pluk.
16. září 1779 projížděl vesnicí budoucí císař Josef II.
V letech 1813 - 14 tudy procházela francouzská armáda, po ní i Rusové
V červnu 1866 táhly přes vesnici desetitisíce Prusů do bitvy u Hradce Králové.
Původně bývala ve vsi pod třemi košatými lipami pouze dřevěná kaple, kde prý sloužil bohoslužby mnich. Teprve Redernové zděný kostel s oltářem a dvěma zvony.
Škola bývala v obci zřejmě již v období reformace (snad v soukromých domech), po roce 1700 byla zřízena dřevěná školní budova. byla společná pro děti z Mníšku, Oldřichova a Fojtky.
V roce 1878 byla postavena nová, zděná škola, kde byly čtyři učebny a dva byty.
V roce 1867 byla v Mníšku zřízena pošta.
Roku 1875 byla dána do provozu železniční trať Liberec - Frýdlant.
V roce 1903 byla projektována úzkokolejná elektrická nákladní železniční trať, která měla vést od mníšeckého nádraží k nádraží v Chrastavě údolím Jeřice přes Novou Ves. K realizaci však nedošlo.
V roce 1914 byla v celé obci zavedena elektřina do jednotlivých domů.
Zajímavé jsou statistické údaje z roku 1919, kdy byl Mníšek součástí nově vzniklé Československé republiky.
Obec (spolu s osadami) měla tehdy 1700 obyvatel. Byl zde 1 zubař, 2 lékaři, 3 pekaři, 5 obuvníků, 5 krejčích, 3 řezníci, 3 truhláři, 2 malíři pokojů, 2 kováři, porodní asistentka, 2 spořitelny, 11 hostinců, zámečník, 2 klempíři a pohřební ústav.
V obci byla také cihelna, pila, tkalcovna, přádelna a brusírna skla.
Býval prý tu také hřebčín, který byl v roce 1892 přemístěn do Chrastavy.
Po Jeřici se plavilo dřevo, takže mezi výčtem zaměstnání místních obyvatel nechybělo ani vorařství. V zimě se na velkých saních přibližovalo pokácené dřevo z hor k Jeřici. Zde se řezalo na polena 90 cm dlouhá a plavilo se až do roku 1837 po Jeřici do novoveského pivovaru, kde se tímto dřívím topilo. Je zajímavé, že z bývalých vodních mlýnů vznikaly v průběhu 19. století nejen v Mníšku, ale i jinde textilní továrny. Čilý byl obchod s vlnou a přízí. Na křižovatce bývala mýtnice a závora. Mýto tu platily nejen povozy, ale i chodci (s výjimkou místních obyvatel). Placení mýta bylo zrušeno teprve v roce 1903.V letech 1882 - 1915 sídlila v Mníšku finanční stráž. Již v roce 1875 byl v obci založen hasičský sbor, který měl v té době 42 členů. V roce 1928 byl slavnostně odhalen pomník obětem první světové války.
Po skončení druhé světové války jej čeští osídlenci odstranili.
Osadou Mníšku je nedaleká FOJTKA, která bývala původně samostatnou obcí. Ještě po roce 1945 nebyl její název ustálen. Název Fojtův Potok je vlastně doslovným překladem německého pojmenování Voigtsbach. Další název Fojtov se nevžil a nepoužívá se.
Kolem Fojtky se vypíná několik poměrně vysokých kopců. Nejvyšší je Brdo (876 m), další je Javorový vrch (724 m), Dračí vrch (676 m) a Ostrý (555 m). Na žulových skalách je možno vidět prohloubeniny, které fantazie vesničanů pojmenovala "obětní kameny", "ďáblovy stopy" nebo "kameny Matky Boží". Na vrchol Dračího vrchu bylo v roce 1902 vytesáno 70 schodů, aby byl turistům umožněn daleký výhled po okolí.
Fojtka vznikla zřejmě v 16. století, nejstarší zmínka pochází roku 1559. Bylo tu asi sídlo "fojta ", tedy správce panských statků.
Za třicetileté války tu řádili Švédové. Většina obyvatel byli v té době luteráni (nekatolíci).
V 19. století tu bylo vybudováno pět přádelen a jedna tkalcovna, byl tu velký mlýn, který fungoval ještě po roce 1945. V okolí (v Zaječím dole) bylo šest lomů na kvalitní žulu, kde bylo zaměstnáno asi 200 dělníků. Žula se vozila do Berlína, v Kielu z ní stavěli přístavní hráze.
V letech 1568 - 1721 obec řídili dědiční rychtáři z rodu Schöllerů. V roce 1851 byla z podnětu Clam-Gallasů v lesích poblíž obce vystavěna rozlehlá obora o obvodu 42 km. Měla 11 000 plotových polí. Zvláštností Fojtky je hojný výskyt červeného tisu pod Dračí skálou. Je zde kolem sta stromů, starých 350 400 let. Uprostřed obce stojí zvonice, která byla po opravě v 90. letech prohlášena za kulturní památku.
Osadou Mníšku je také FILIPOV. Nejstarší záznam o něm pochází z roku 1731, kdy zde bylo 14 domů. Dostal svůj název podle hraběte Filipa Josefa Gallase (1725 - 57).

Když se chodilo na handl... - 2. část
V BULLETINU č. 124 jsme uveřejnili vyprávění pana Václava ŠAFRA, jeho osobní vzpomínky na rok 1933, kdy strávil dva měsíce svých letních prázdnin v Nové Vsi na "handlu".
Při svých výletech po okolí se dostal také do Bílého Kostela nad Nisou a jednou byl s p. Scholzem v Andělské Hoře v hostinci u Thomasů. Poslal nám také fotografie, které má z té doby. V hostinci slyšel poprvé orchestrion, který hrál polky a vojenské marše. Pro dvanáctiletého kluka to bylo něco zcela nového. (Jednalo se zřejmě o orchestrion vyrobený zdejší chrastavskou firmou Riemer.)Ze svého domova na Nymbursku jezdil pak ještě několikrát na kole sem na sever Čech, kde byla tehdy častěji slyšet němčina než český hovor. Vzpomíná na obávané Záskalí, které bývalo postrachem řidičů všech typů vozidel až do doby, než byla vybudována dnešní dálnice Liberec - Hodkovice - Turnov - M. Boleslav - Praha. Naposled sem přijel v onom osudném roce 1938, tedy krátce před Mnichovem.
Rodina Scholzových musela po skončení 2. světové války odejít, jako většina německých obyvatel pohraničních oblastí, takže spojení s panem Scholzem p. Václav Šafr navždy ztratil.
Dnes je p. Šafrovi 84 let. Jako všichni narození v roce 1921 byl za války totálně nasazen a dodnes vzpomíná na těch několik let, která prožil proti své vůli v Německu. Válku naštěstí přežil a v roce 1945 se vrátil domů.

Kdo byl Christoph Pfeiffer?
V první polovině února přišel do městského muzea email z Kuksu. Ano, Z toho místa, které proslavily desítky soch Matyáše Brauna. Slavného sochaře tam pozval tehdejší majitel zámku hrabě Špork.
E-mail nám poslal pan PhDr. Stanislav Bohadlo, CSc., který je v současné době kastelánem zámku v Kuksu. Jakou to má souvislost s Chrastavou?
V Kuksu prý sestrojil jakýsi orloj chrastavský měšťan jménem Christoph (Kryštof) PFEIFFER. Pan kastelán chtěl získat nějaké další údaje o tomto chrastavském občanovi. A tak jsme začali pátrat ve starých listinách. I když byl povoláním umělecký truhlář, měl zřejmě velký zájem o hodinářství, protože - jak uvádí kronika Gregora Knescheho - byl právě on městskou radou osloven, aby obstaral z Budapešti hodinový stroj a ciferník na radniční věž. Bohužel, více údajů z jeho života se nám sehnat nepodařilo.

Jak se píše kronika?
Podle jakéhosi zákona z roku 1920 je povinností každého obecního či městského úřadu, aby zajistil psaní kroniky. Tento zákon platí dodnes, ale přesto jsou i na Liberecku vesnice, kde se celá desetiletí obecní kronika nevedla. Někteří starostové se nyní upřímně snaží nějakou osobu se zájmem o historii obce najít, ale stává se, že se zájemce o tuto práci zalekne, když si uvědomí, že by musel zpětně doplnit údaje za posledních čtyřicet či padesát let. To není opravdu snadné...
Ještě donedávna platil předpis, že když je kronika popsaná, musí se odevzdat k uložení do okresního archivu. Toto nařízení již neplatí a kronika zůstává nadále majetkem obce a je uložena na bezpečném místě. Není však veřejně přístupná, není dovoleno, aby si ji někdo vypůjčil třeba domů jako knihu z knihovny či aby si v ní listoval. Občas se pořádají oficiální akce, při nichž je kronika vystavena jako jeden z dokumentů (např. výročí založení obce či města).
Do kroniky se nesmí - podle předpisu - nic vlepovat. A co třeba výstřižky z novin, týkající se dění v obci, či fotografie, které zachycují důležité místní události? Každý rok se kromě zápisu do kroniky do zvláštních desek nalepují na volné číslované listy právě ty výstřižky, plakáty či fotografie. Tyto desky jsou vlastně každoročně doplňkem či přílohou kroniky. A jak je to s naší chrastavskou kronikou?
Od roku 1989 do roku 2003 - tedy za 14 let - v ní bylo popsáno 388 stran. Rozměr knihy je 24 x 50 cm. Zápisy se provádějí klasickým plechovým perem tzv. dokumentním inkoustem. Rok 2004 je již zapisován do zbrusu nové knihy stejného formátu.
Nesmí- li se do kroniky nic vlepovat, není zakázáno tam kreslit. A toho se skutečně využívá. Zápisy se provádějí vždy s jednoročním zpožděním. Během roku si kronikář dělá průběžně poznámky, shromažďuje výstřižky, ale samotný zápis napíše teprve příští rok. Součástí každoročního zápisu je přehled počasí podle jednotlivých měsíců. Celý zápis končí statistikou k 31. prosinci toho roku, který je zapisován. Tam se uvádí počet obyvatel, počet narozených dětí, úmrtí občanů a počet uzavřených sňatků.
Zápis za jeden rok u nás v Chrastavě zaplní 25 - 27 velkých stránek. A co dál?
Kronikář předloží zápis starostovi města, ten k němu vyjádří případné připomínky, zápis podepíše a opatří úředním razítkem města. Tím však kontrola nekončí. Kronikář musí ještě předložit kroniku určenému pracovníkovi Severočeského muzea v Liberci, který si zápis rovněž pročte a po několika dnech kronikáře telefonicky vyzve, aby si kroniku vyzvedl. Při převzetí pak následuje pohovor, při němž se zápis hodnotí. PhDr. F. Vydra

Devadesát let stará vzpomínka
Marně bychom dnes hledali někoho z těch, kdo bojovali na frontách první světové války. Zachovaly se pouze zažloutlé fotografie v rodinných albech, svazečky dopisů psaných v blátivých zákopech a spousta knih. Ano, když válečná vřava umlkla a spočítali se mrtví (bylo prý jich tehdy více než deset miliónů), začali historici psát v teple svých kabinetů vědecká pojednání o působení yperitu a otravných plynů na ty, kteří proti své vůli stříleli na nepřítele, kterého neznali a který jim nic neudělal.
Nedávno nám p. Josef Smolík přinesl do městského muzea ukázat poněkud neobvyklou památku Z let 1914 -18. Jeho pradědeček, kterého nepamatuje, si přivezl z války hedvábný šáteček, na kterém bylo natištěno všechno, co rakouský pěšák potřeboval z vojenského řemesla znát. Jde o jakousi (německy psanou) vojenskou encyklopedii s mnoha obrázky. Kvalita tisku a čitelnost mnoha řádků textu, desítek obrázků a nákresů je obdivuhodná.
Co bylo na šátečku, který bylo možno zmuchlat nebo pečlivě složit do kapsy, natištěno?
Byla tu všechna vyznamenání, používaná v rakouské armádě, signály trubkou v notách (odpočinek, poplach, útok), vojenský pochod při přehlídkách, hodnostní označení důstojníků, nákresy míření puškou na cíl, řazení vojenských jednotek do pochodových útvarů, odhad vzdáleností, mechanismus pušky a jeho součásti (velmi podrobné nákresy), bojová výstroj pěšáka se všemi součástmi atd.
Nenašli jsme na šátečku název firmy, která tu spoustu drobného textu a desítek obrázků tak dokonale tiskla, ale není vyloučeno, že tuto zakázku dostala některá ze severočeských firem na Liberecku, kde měl kvalitní potisk látek dlouhou tradici.

Víte, co je to motýlí dům?
Na březnové schůzi SPHMCH se hovořilo o několika zájezdech, které by bylo možno uskutečnit v průběhu roku 2005. Jedním z nich je zájezd do Žita vy (vlakem) a od nádraží autobusem do výletní obce JONSDORF. Tam mají kromě známého krytého bruslařského stadiónu další přitažlivou zajímavost. Postavili tam velký objekt s tropickou faunou a flórou s celoročním provozem. Tak zvaný MOTÝLÍ DŮM je pro návštěvníky velkou atrakcí. Jsou tam stovky motýlů nejrůznějších druhů, kromě toho také varani a jiní tropičtí tvorové. Vstupné pro dospělé je 4 eura, pro děti 3 eura. Zúčastnit se mohou i další zájemci, kteří nejsou členy SPHMCH. Odjíždíme z chrastavského nádraží v sobotu 16. dubna 2005 vlakem v 8.00 hod. Je výhodné si koupit zpáteční jízdenku do Žitavy a zpět. Máte-li zájem, přidejte k nám. Spojení: Městské muzeum Chrastava