Bulletin č. 126 - 4/2005
Co víme o Mníšku u
Liberce?
Obyvatelé byli většinou zaměstnáni v zemědělství. Dělili
se na sedláky, chalupníky (ti měli pozemky pouze kolem domu) a
domkáře. Domkáři byli bezzemci, kteří pracovali na
panských polích.
Tehdejší míry byly následující: 1 lán = 12 prutů = 60
korců. 1 prut = 5 korců, 1 korec = 1 strych. Podle údajů z
roku 1564 bylo v Mníšku 19 sedláků, 7 chalupníků a 14
domkářů.
I sedláci měli k vrchnosti určité povinnosti. Museli pomáhat
při žních na panském, při kácení lesa, při zpracování
lnu, při výrobě šindelů, při přípravě dřeva do
milířů a jako náhončí při lovech panstva. Obvykle však
tyto povinnosti nevykonávali osobně, ale poslali tam své
podruhy či kočí. Z některých povinností se mohli vykoupit
penězi.
Při rekatolizaci pomáhal v mníšecké farnosti v roce 1651
obracet obyvatele zpět ke katolické víře horlivý jezuita
Adam Lindner.
Rok 1680 byl rokem selských povstání. Na frýdlantském
panství se postavil do čela sedláků kovář Ondřej Stelzig,
který nepodléhal robotním povinnostem. V Mníšku byl jeho
přívržencem tehdejší rychtář Hans Görlach. Sedláci
sestavili petici rakouskému císaři a delegace, v jejímž
čele byl Stelzig ji měla doručit. V Praze byla delegace
zatčena. Stelzig však rebeloval dál a v roce 1682 byl nad ním
vynesen rozsudek: deset let nucených prací v maďarském
městě Ráb (dnešní Gyor). Když byla Vídeň obléhána
Turky, Stelzigovi se podařilo z pevnosti uprchnout. Vrátil se
tajně na Frýdlantsko, byl však chycen a uvězněn ve sklepení
frýdlantského zámku Po soudním přelíčení byl poslán
zpět do Rábu, tentokrát však i s rodinou. Poddaní měli v
té době robotní povinnosti na panském tři dny v týdnu.
Šlechta to většinou nedodržovala, a tak začaly v roce 1775
další selské rebelie 1. listopadu 1781 císař Josef II.
zrušil svým patentem (=zákonem) nevolnictví.
Krajem táhli několikrát husité, za třicetileté války tu
řádili Švédové (generál Königsmark), ale i Sasové,
Prusové a Rakušané. Ti se často chovali k místnímu
obyvatelstvu stejně krutě jako cizí vojáci.
Kolem roku 1770 se začaly pěstovat první brambory.
V roce 1772 byla obec i její okolí postižena morem. Tehdy
zahynulo asi 400 osob.
V roce 1778 se utábořili poblíž Mníšku pruský husarský
pluk.
16. září 1779 projížděl vesnicí budoucí císař Josef II.
V letech 1813 - 14 tudy procházela francouzská armáda, po ní
i Rusové
V červnu 1866 táhly přes vesnici desetitisíce Prusů do bitvy
u Hradce Králové.
Původně bývala ve vsi pod třemi košatými lipami pouze
dřevěná kaple, kde prý sloužil bohoslužby mnich. Teprve
Redernové zděný kostel s oltářem a dvěma zvony.
Škola bývala v obci zřejmě již v období reformace (snad v
soukromých domech), po roce 1700 byla zřízena dřevěná
školní budova. byla společná pro děti z Mníšku,
Oldřichova a Fojtky.
V roce 1878 byla postavena nová, zděná škola, kde byly
čtyři učebny a dva byty.
V roce 1867 byla v Mníšku zřízena pošta.
Roku 1875 byla dána do provozu železniční trať Liberec -
Frýdlant.
V roce 1903 byla projektována úzkokolejná elektrická
nákladní železniční trať, která měla vést od
mníšeckého nádraží k nádraží v Chrastavě údolím
Jeřice přes Novou Ves. K realizaci však nedošlo.
V roce 1914 byla v celé obci zavedena elektřina do
jednotlivých domů.
Zajímavé jsou statistické údaje z roku 1919, kdy byl Mníšek
součástí nově vzniklé Československé republiky.
Obec (spolu s osadami) měla tehdy 1700 obyvatel. Byl zde 1
zubař, 2 lékaři, 3 pekaři, 5 obuvníků, 5 krejčích, 3
řezníci, 3 truhláři, 2 malíři pokojů, 2 kováři, porodní
asistentka, 2 spořitelny, 11 hostinců, zámečník, 2
klempíři a pohřební ústav.
V obci byla také cihelna, pila, tkalcovna, přádelna a
brusírna skla.
Býval prý tu také hřebčín, který byl v roce 1892
přemístěn do Chrastavy.
Po Jeřici se plavilo dřevo, takže mezi výčtem zaměstnání
místních obyvatel nechybělo ani vorařství. V zimě se na
velkých saních přibližovalo pokácené dřevo z hor k
Jeřici. Zde se řezalo na polena 90 cm dlouhá a plavilo se až
do roku 1837 po Jeřici do novoveského pivovaru, kde se tímto
dřívím topilo. Je zajímavé, že z bývalých vodních
mlýnů vznikaly v průběhu 19. století nejen v Mníšku, ale i
jinde textilní továrny. Čilý byl obchod s vlnou a přízí.
Na křižovatce bývala mýtnice a závora. Mýto tu platily
nejen povozy, ale i chodci (s výjimkou místních obyvatel).
Placení mýta bylo zrušeno teprve v roce 1903.V letech 1882 -
1915 sídlila v Mníšku finanční stráž. Již v roce 1875 byl
v obci založen hasičský sbor, který měl v té době 42
členů. V roce 1928 byl slavnostně odhalen pomník obětem
první světové války.
Po skončení druhé světové války jej čeští osídlenci
odstranili.
Osadou Mníšku je nedaleká FOJTKA, která bývala původně
samostatnou obcí. Ještě po roce 1945 nebyl její název
ustálen. Název Fojtův Potok je vlastně doslovným překladem
německého pojmenování Voigtsbach. Další název Fojtov se
nevžil a nepoužívá se.
Kolem Fojtky se vypíná několik poměrně vysokých kopců.
Nejvyšší je Brdo (876 m), další je Javorový vrch (724 m),
Dračí vrch (676 m) a Ostrý (555 m). Na žulových skalách je
možno vidět prohloubeniny, které fantazie vesničanů
pojmenovala "obětní kameny", "ďáblovy
stopy" nebo "kameny Matky Boží". Na vrchol
Dračího vrchu bylo v roce 1902 vytesáno 70 schodů, aby byl
turistům umožněn daleký výhled po okolí.
Fojtka vznikla zřejmě v 16. století, nejstarší zmínka
pochází roku 1559. Bylo tu asi sídlo "fojta ", tedy
správce panských statků.
Za třicetileté války tu řádili Švédové. Většina
obyvatel byli v té době luteráni (nekatolíci).
V 19. století tu bylo vybudováno pět přádelen a jedna
tkalcovna, byl tu velký mlýn, který fungoval ještě po roce
1945. V okolí (v Zaječím dole) bylo šest lomů na kvalitní
žulu, kde bylo zaměstnáno asi 200 dělníků. Žula se vozila
do Berlína, v Kielu z ní stavěli přístavní hráze.
V letech 1568 - 1721 obec řídili dědiční rychtáři z rodu
Schöllerů. V roce 1851 byla z podnětu Clam-Gallasů v lesích
poblíž obce vystavěna rozlehlá obora o obvodu 42 km. Měla 11
000 plotových polí. Zvláštností Fojtky je hojný výskyt
červeného tisu pod Dračí skálou. Je zde kolem sta stromů,
starých 350 400 let. Uprostřed obce stojí zvonice, která byla
po opravě v 90. letech prohlášena za kulturní památku.
Osadou Mníšku je také FILIPOV. Nejstarší záznam o něm
pochází z roku 1731, kdy zde bylo 14 domů. Dostal svůj název
podle hraběte Filipa Josefa Gallase (1725 - 57).
Když se chodilo na handl...
- 2. část
V BULLETINU č. 124 jsme uveřejnili vyprávění pana Václava
ŠAFRA, jeho osobní vzpomínky na rok 1933, kdy strávil dva
měsíce svých letních prázdnin v Nové Vsi na
"handlu".
Při svých výletech po okolí se dostal také do Bílého
Kostela nad Nisou a jednou byl s p. Scholzem v Andělské Hoře v
hostinci u Thomasů. Poslal nám také fotografie, které má z
té doby. V hostinci slyšel poprvé orchestrion, který hrál
polky a vojenské marše. Pro dvanáctiletého kluka to bylo
něco zcela nového. (Jednalo se zřejmě o orchestrion vyrobený
zdejší chrastavskou firmou Riemer.)Ze svého domova na
Nymbursku jezdil pak ještě několikrát na kole sem na sever
Čech, kde byla tehdy častěji slyšet němčina než český
hovor. Vzpomíná na obávané Záskalí, které bývalo
postrachem řidičů všech typů vozidel až do doby, než byla
vybudována dnešní dálnice Liberec - Hodkovice - Turnov - M.
Boleslav - Praha. Naposled sem přijel v onom osudném roce 1938,
tedy krátce před Mnichovem.
Rodina Scholzových musela po skončení 2. světové války
odejít, jako většina německých obyvatel pohraničních
oblastí, takže spojení s panem Scholzem p. Václav Šafr
navždy ztratil.
Dnes je p. Šafrovi 84 let. Jako všichni narození v roce 1921
byl za války totálně nasazen a dodnes vzpomíná na těch
několik let, která prožil proti své vůli v Německu. Válku
naštěstí přežil a v roce 1945 se vrátil domů.
Kdo byl Christoph Pfeiffer?
V první polovině února přišel do městského muzea email z
Kuksu. Ano, Z toho místa, které proslavily desítky soch
Matyáše Brauna. Slavného sochaře tam pozval tehdejší
majitel zámku hrabě Špork.
E-mail nám poslal pan PhDr. Stanislav Bohadlo, CSc., který je v
současné době kastelánem zámku v Kuksu. Jakou to má
souvislost s Chrastavou?
V Kuksu prý sestrojil jakýsi orloj chrastavský měšťan
jménem Christoph (Kryštof) PFEIFFER. Pan kastelán chtěl
získat nějaké další údaje o tomto chrastavském občanovi.
A tak jsme začali pátrat ve starých listinách. I když byl
povoláním umělecký truhlář, měl zřejmě velký zájem o
hodinářství, protože - jak uvádí kronika Gregora Knescheho
- byl právě on městskou radou osloven, aby obstaral z
Budapešti hodinový stroj a ciferník na radniční věž.
Bohužel, více údajů z jeho života se nám sehnat
nepodařilo.
Jak se píše kronika?
Podle jakéhosi zákona z roku 1920 je povinností každého
obecního či městského úřadu, aby zajistil psaní kroniky.
Tento zákon platí dodnes, ale přesto jsou i na Liberecku
vesnice, kde se celá desetiletí obecní kronika nevedla.
Někteří starostové se nyní upřímně snaží nějakou osobu
se zájmem o historii obce najít, ale stává se, že se
zájemce o tuto práci zalekne, když si uvědomí, že by musel
zpětně doplnit údaje za posledních čtyřicet či padesát
let. To není opravdu snadné...
Ještě donedávna platil předpis, že když je kronika
popsaná, musí se odevzdat k uložení do okresního archivu.
Toto nařízení již neplatí a kronika zůstává nadále
majetkem obce a je uložena na bezpečném místě. Není však
veřejně přístupná, není dovoleno, aby si ji někdo
vypůjčil třeba domů jako knihu z knihovny či aby si v ní
listoval. Občas se pořádají oficiální akce, při nichž je
kronika vystavena jako jeden z dokumentů (např. výročí
založení obce či města).
Do kroniky se nesmí - podle předpisu - nic vlepovat. A co
třeba výstřižky z novin, týkající se dění v obci, či
fotografie, které zachycují důležité místní události?
Každý rok se kromě zápisu do kroniky do zvláštních desek
nalepují na volné číslované listy právě ty výstřižky,
plakáty či fotografie. Tyto desky jsou vlastně každoročně
doplňkem či přílohou kroniky. A jak je to s naší
chrastavskou kronikou?
Od roku 1989 do roku 2003 - tedy za 14 let - v ní bylo popsáno
388 stran. Rozměr knihy je 24 x 50 cm. Zápisy se provádějí
klasickým plechovým perem tzv. dokumentním inkoustem. Rok 2004
je již zapisován do zbrusu nové knihy stejného formátu.
Nesmí- li se do kroniky nic vlepovat, není zakázáno tam
kreslit. A toho se skutečně využívá. Zápisy se provádějí
vždy s jednoročním zpožděním. Během roku si kronikář
dělá průběžně poznámky, shromažďuje výstřižky, ale
samotný zápis napíše teprve příští rok. Součástí
každoročního zápisu je přehled počasí podle jednotlivých
měsíců. Celý zápis končí statistikou k 31. prosinci toho
roku, který je zapisován. Tam se uvádí počet obyvatel,
počet narozených dětí, úmrtí občanů a počet uzavřených
sňatků.
Zápis za jeden rok u nás v Chrastavě zaplní 25 - 27 velkých
stránek. A co dál?
Kronikář předloží zápis starostovi města, ten k němu
vyjádří případné připomínky, zápis podepíše a opatří
úředním razítkem města. Tím však kontrola nekončí.
Kronikář musí ještě předložit kroniku určenému
pracovníkovi Severočeského muzea v Liberci, který si zápis
rovněž pročte a po několika dnech kronikáře telefonicky
vyzve, aby si kroniku vyzvedl. Při převzetí pak následuje
pohovor, při němž se zápis hodnotí. PhDr. F. Vydra
Devadesát let stará
vzpomínka
Marně bychom dnes hledali někoho z těch, kdo bojovali na
frontách první světové války. Zachovaly se pouze zažloutlé
fotografie v rodinných albech, svazečky dopisů psaných v
blátivých zákopech a spousta knih. Ano, když válečná
vřava umlkla a spočítali se mrtví (bylo prý jich tehdy více
než deset miliónů), začali historici psát v teple svých
kabinetů vědecká pojednání o působení yperitu a otravných
plynů na ty, kteří proti své vůli stříleli na nepřítele,
kterého neznali a který jim nic neudělal.
Nedávno nám p. Josef Smolík přinesl do městského muzea
ukázat poněkud neobvyklou památku Z let 1914 -18. Jeho
pradědeček, kterého nepamatuje, si přivezl z války
hedvábný šáteček, na kterém bylo natištěno všechno, co
rakouský pěšák potřeboval z vojenského řemesla znát. Jde
o jakousi (německy psanou) vojenskou encyklopedii s mnoha
obrázky. Kvalita tisku a čitelnost mnoha řádků textu,
desítek obrázků a nákresů je obdivuhodná.
Co bylo na šátečku, který bylo možno zmuchlat nebo pečlivě
složit do kapsy, natištěno?
Byla tu všechna vyznamenání, používaná v rakouské
armádě, signály trubkou v notách (odpočinek, poplach,
útok), vojenský pochod při přehlídkách, hodnostní
označení důstojníků, nákresy míření puškou na cíl,
řazení vojenských jednotek do pochodových útvarů, odhad
vzdáleností, mechanismus pušky a jeho součásti (velmi
podrobné nákresy), bojová výstroj pěšáka se všemi
součástmi atd.
Nenašli jsme na šátečku název firmy, která tu spoustu
drobného textu a desítek obrázků tak dokonale tiskla, ale
není vyloučeno, že tuto zakázku dostala některá ze
severočeských firem na Liberecku, kde měl kvalitní potisk
látek dlouhou tradici.
Víte, co je to motýlí
dům?
Na březnové schůzi SPHMCH se hovořilo o několika zájezdech,
které by bylo možno uskutečnit v průběhu roku 2005. Jedním
z nich je zájezd do Žita vy (vlakem) a od nádraží autobusem
do výletní obce JONSDORF. Tam mají kromě známého krytého
bruslařského stadiónu další přitažlivou zajímavost.
Postavili tam velký objekt s tropickou faunou a flórou s
celoročním provozem. Tak zvaný MOTÝLÍ DŮM je pro
návštěvníky velkou atrakcí. Jsou tam stovky motýlů
nejrůznějších druhů, kromě toho také varani a jiní
tropičtí tvorové. Vstupné pro dospělé je 4 eura, pro děti
3 eura. Zúčastnit se mohou i další zájemci, kteří nejsou
členy SPHMCH. Odjíždíme z chrastavského nádraží v sobotu
16. dubna 2005 vlakem v 8.00 hod. Je výhodné si koupit
zpáteční jízdenku do Žitavy a zpět. Máte-li zájem,
přidejte k nám. Spojení: Městské muzeum Chrastava