BULLETIN
SPHMCH
Č. 125 3/2005
Z historie obce
Oldřichov v Hájích
Na území mikroregionu HRÁDECKO-CHRASTAVSKO se nacházejí dvě
obce s podobným názvem: OLDŘICHOV na Hranicích (něm.
Ullersdorf) a OLDŘICHOV v Hájích (něm. Busch-Ullersdorf).
Zatímco ten první se stal pouhou osadou patřící k Hrádku
nad Nisou, ten druhý má dodnes svůj obecní úřad a je
tudíž samostatnou obcí.
Dějiny této obce jsou staré více než 600 let. K obci
patří dvě osady – Filipka a Betlém. Původně patřil
Oldřichov k frýdlantskému panství (rod Bibrštejnů,
Redernů, Gallasů a Clam-Gallasů). Po zrušení feudálních
panství a po vytvoření okresů byla obec v letech 1850 –
1920 začleněna do politického okresu Frýdlant, po roce 1920
patřila do k okresu Liberec.
V nejbližším okolí obce jsou rozsáhlé lesy (bučiny),
nejvyšší kopec je Oldřichovský Špičák (721 m), jižně od
něho Stržový vrch čili Malý Špičák (712 m). V lesích
jsou skály lákající horolezce k výstupu, např. Uhlířova
čapka. Najdeme zde pamětní desku na počest chrastavského
horolezce Karla Gahlera, který zahynul v Alpách v roce 1906
při zdolávání hory Festkogel. V údolí teče potok Oleška.
Vypráví se, že zde bývaly tajné úkryty loupežníků.
Býval zde tzv. Skalní hrad, odkud bylo vidět daleko do okolí.
Cílem lupičů bývaly povozy obchodníků, naložené různým
zbožím.
Říčka Jeřice se tu dělí na dvě ramena – Velkou a Malou.
Kdysi prý v těchto místech hledali Italové polodrahokamy
podobně jako na Jizerce.
Zajímavá jsou jména místních vodních toků: Včelí potok,
Popelový potok, Hřebenový potok, Kutný potok, Luční
potok...
Nejstarší písemná zmínka o obci Oldřichov pochází
z urbáře z roku 1381. Tehdy bylo v malé osadě pouze šest
rodin, v roce 1409 zde bylo již devět usedlostí. Český
název obce Wes Oldrzichow se objevuje poprvé v roce 1654 ,
pozdější německý název Busch-Ullersdorf byl zaznamenán na
mapě z roku 1721 “Mapa totius regni Bohemiae” (Mapa celého
českého království). Svůj název dostala zřejmě po
Oldřichu II. z Bibrštejna (Bedřich = Ulrich).
Po Bibrštejnech vládli na Frýdlantsku Redernové. Roku 1558 se
ujal vlády Bedřich z Redernů, otec slavného Melchiora,
vítěze nad Turky.
Protože byli Redernové nekatolíci (protestanti, luteráni),
musel Kryštof po bělohorské porážce opustit Čechy.
Panství připadlo Albrechtu z Valdštejna a začalo období
tzv. protireformace. Rychtáři na celém panství byli svoláni
a dostali za úkol, přesvědčit obyvatele svých vesnic, aby
přestoupili na katolickou víru. To však nebylo snadné.
Pomáhali jim při tom jezuité.
V průběhu třicetileté války postihla obec epidemie moru a
krajem procházeli vojáci cizích armád. Svou surovostí se
tehdy vyznačovali Švédové. V roce 1638 způsobili ve vesnici
škody za 3588 zlatých.
Mnozí obyvatelé odešli kvůli náboženství za hranice, do
Saska.
Robotní povinnosti a různé poplatky vrchnosti se zvyšovaly.
To samozřejmě vyvolávalo mezi poddanými značnou
nespokojenost. A tak vzniklo v roce 1680 selské povstání. Do
čela se postavil kovář Ondřej Stelzig z Horní Řasnice,
v Oldřichově vedl povstalce Michal Kratzer.
Místní obyvatele soužily povodně na Jeřici (1723, 1767),
v letech 1770 – 1772 byl v kraji hladomor.
V roce 1775 opět v různých částech Čech povstali
nespokojení sedláci.
16. září 1779 projel obcí se svým doprovodem budoucí
císař Josef II.
1. listopadu 1781 tento “lidový císař” zrušil v celé
říši nevolnictví.
V srpnu 1813 táhla krajem francouzská a polská vojska, u
Albrechtic došlo tehdy k bitvě mezi nimi a rakouskou
armádou.
Co nám říkají záznamy z různých dob o velikosti
obce Oldřichov?
- 1564: v obci žilo asi 160 obyvatel.
- 1629: počet obyvatel přesáhl 200.
- V roce 1713 bylo v obci 35 domů, v nichž bydlelo 225 osob.
- Údaj z roku 1785 říká, že se počet domů zvýšil na 56
a počet obyvatel vzrostl na 320.
- V roce 1820 měl Oldřichov již 98 domů a žilo tu 681
lidí.
- Roku 1888 bylo v obci 180 domů a počet obyvatel dosahoval
více než 1000.
Osada Filipka vznikla na konci 17. století.
Název dostala po majiteli panství Filipu Gallasovi.
Místní název Hemmrich prý je odvozen od německého slovesa
hemmen=brzdit. Povozy, které tudy jely od Raspenavy do Mníšku
a Liberce, musely v těchto místech opravdu pořádně brzdit,
protože jely z kopce.
V roce 1866 procházeli obcí Prusové cestou do vítězné
bitvy u Hradce Králové. Zabírali nemilosrdně dobytek a
drůbež, vymáhali na místních lidech jídlo a pití pro
vojáky a krmivo pro stovky koní.
Zima v roce 1894 byla dlouhá a mrazivá. Na mnoha místech
napadly až dvoumetrové závěje.
O tři roky později, v srpnu 1897, se všechny vodní toky
vylily z břehů a způsobily velké škody.
V roce 1901 bylo zaznamenáno dokonce zemětřesení.
Rok 1906 znamenal katastrofu pro okolní lesy. Porosty byly
napadeny mniškou, tisíce stromů zničily polomy.
Osada Betlém vznikla teprve v polovině 18.
století. Původně patřila k Fojtce, později byla
přičleněna k Oldřichovu.
Údaje z roku 1930 uvádějí, že bylo v Oldřichově (i
s osadami) 289 domů a 1508 obyvatel. V tom roce měla obec 18
zastupitelů a ve volbách byli nejsilnější politickou stranou
komunisté.
Čím se lidé v Oldřichově zabývali? Čím si
vydělávali na své živobytí?
Byli to v nejstarších dobách zemědělci a
chovatelé dobytka, uhlíři, dřevorubci, pracovali
v kamenolomech (žula), vyráběli přízi a tkali po domácku
látky. Velmi rozšířený tu byl prodej vytěženého dřeva.
Zajímavé jsou některé místní názvy z nedalekého okolí:
Máselný vrch, Sedmidomky, Březový hájek, Mlýnská cesta,
Kamenný hřbet, Medvědín, Buková hora, Pískový kopec atd.
V současné době byla zrenovována stará hrázděná budova
bývalé rychty (dům č.5), která slouží jako ekologické
středisko.
Z kroniky
chrastavského kronikáře Gregora Knescheho – 4. část
Rok 1684 byl velmi suchý. Lidé i
zvířata trpěli velkým nedostatkem vody a jako krmivo se
používalo listí stromů, ba dokonce kůra. Mnoho zvířat bylo
zabito, protože byl krmiva nedostatek.
V roce 1690 bylo v Chrastavě 137 domů s 829 obyvateli (jde
zřejmě pouze o střed Chrastavy, Horní a Dolní Chrastava se
v té době počítala odděleně.)
V roce 1705 bylo prodáno panství rodu Trautmannsdorfů
rakouskému šlechtickému rodu Gallasů. Hrabě Jan Václav
Gallas za ně zaplatil 400 tisíc guldenů. Spravoval
především panství Liberec a Frýdlant, ale na grabštejnské
panství téměř nejezdil. Správou pověřil rytíře
Kristiána Platze von Ehrenthal, o němž bylo známo, že je
velmi krutý nejen k poddaným sedlákům, ale i k panským
úředníkům. Vybíral nejrůznější poplatky, stanovil
peněžité tresty a utlačoval poddané všemi možnými
způsoby. Kdo při setkání s ním již padesát metrů předem
nesmekl klobouk či čepici, byl nemilosrdně zbičován.
Ačkoliv Platz sám pocházel z chudých poměrů (syn tkalce),
byl přísnější než skuteční šlechtici.
Jan Václav Gallas působil v diplomatických službách a byl
dokonce místokrálem v italské Neapoli. Zemřel v tomto
městě v roce 1719, byl tam i pohřben, avšak jeho srdce bylo
z těla vyňato a uloženo v hrobce v Hejnicích.
Jeho nástupcem byl Filip Josef Gallas, člověk mírný a
šlechetný. Chrastavskému střeleckému spolku udělil roku
1730 nová privilegia a v roce 1735 mu daroval novou korouhev.
V roce 1725 byly vybudovány schody z Frýdlantské ulice
nahoru k bývalému hradišti, byl tam umístěn velký
dřevěný kříž a vysázeny lípy.
Když v roce 1757 zemřel hrabě Filip Josef jako bezdětný,
došlo ke sloučení dvou rodů – Clamů a Gallasů.
V roce 1759 převzal správu všech panství hrabě Kryštof von
Clam.
Jeho syn Kristián Filip byl prvním šlechticem s přídomkem
Clam-Gallas.
Jeho syn Kristián Kryštof měl titul tajný rada a královský
komoří. Byl k lidem laskavý, podporoval na svých panstvích
rozvoj školství a dal vystudovat několik nadaných synů
svých poddaných. Mezi nimi byl i Josef FÜHRICH z Chrastavy.
Zemřel v roce 1838. Jeho synem byl Eduard Clam-Gallas, generál
rakouské armády, obviněný z porážky u Hradce Králové
v roce 1866. (Po něm byl pojmenován Eduardův buk u Panenské
Hůrky).
Vraťme se o několik staletí zpět. V roce 1390 prý byla
Chrastava povýšena na město. Žitavští měšťané si
stěžovali u krále Václava IV., že trhy v Chrastavě mají
pro jejich město zničující důsledky. Za husitských válek
bylo naše město vypáleno vojskem ze Zhořelce. Léta 1450 –
1512 byla obdobím chaosu a zmatků.
V roce 1570 – v době prosperity – bylo v Chrastavě deset
řemeslnických cechů. Teprve kolem roku 1600 předčil Liberec
počtem svých obyvatel Chrastavu. Po sedmileté válce
prožívá Chrastava velký rozvoj tkalcovství. V letech 1867
-–72 bylo soukenictví na svém vrcholu.
Významnou událostí bylo vybudování železniční trati
Liberec - Žitava. Byla slavnostně otevřena 25.10.1857.
V roce 1897 byla dána do provozu velká textilní továrna
firmy Cichorius z Lipska (dřívější Bytex, později Mykana).
Téhož roku postihla město i celé okolí ničivá povodeň.
V roce 1901 vznikla továrna firmy Klinger (Totex, Elitex),
největší průmyslový podnik ve městě.
Z historie
chrastavské radnice
Nejstarší zprávy hovoří o tom, že již v roce 1390 byla na
témž místě jako dnes dřevěná radniční budova. Při
požáru v roce 1433 byla radnice vypálena a v ohni shořely
mnohé cenné dokumenty. Zpráva z roku 1512 hovoří o tom, že
Mikuláš II. z Donína povolil čepování piva v radničním
sklípku. Na kresbě z roku 1610 je již vidět na střeše
radnice dřevěná věž. Velký požár zničil budovu radnice
v roce 1621. O rok později byla radnice znovu postavena, a to
opět ze dřeva. Chorvatští a švédští vojáci vypálili
radnici v roce 1642. Po tomto zhoubném požáru byla nová
radnice vybudována již z kamene. Neměla však věž. Ta byla
přistavěna teprve v roce 1683 a nebyly na ní hodiny. Teprve
v roce 1708 byly na věž umístěny hodiny se zvonem, který
odbíjel plynoucí čas. Umělecký truhlář Christoph Pfeiffer
přivezl z Budy (= Budapešti) nový ciferník a hodinový stroj
za 32 florinů. V roce 1737 silný vichr radniční věž
poškodil. O rok později bylo vše opraveno a hodiny opět
fungovaly. Když se po sto letech (1838) hodinový stroj znovu
opravoval, při vytahování nahoru na věž se lano přetrhlo,
stroj se zřítil na dlažbu náměstí, avšak vážně
poškozen nebyl. V roce 1849 bylo v přízemí radnice
zřízeno zděné podloubí a z Liberecké ulice byl proražen
boční vchod do radniční restaurace.
V červenci 1855 vznikl požár a jiskry z něho zapálily
šindelovou střechu radnice. Hrozilo nebezpečí, že požár
způsobí opět značné škody. Místní kominík Anton Pilz
vystoupil neohroženě na střechu radnice a požár v zárodku
uhasil. Tomuto statečnému činu přihlíželo zaplněné
náměstí.
Městská rada mu tehdy dala jako odměnu dva dukáty. Střecha
byla krátce nato pokryta břidlicí.
Když byla v roce 1903 věž radnice opravována, byla sundána
i plechová koule, v níž byly nalezeny měděné mince z let
1800-58, stříbrné mince z doby císaře Leopolda, papírové
bankovky z roku 1811, pamětní spis z roku 1737 s podpisy
tehdejších městských hodnostářů, ceník potravin z roku
1738 atd.
V roce 1903 byl proveden nový nátěr dřevěné radniční
věže, hodiny dostaly nový ciferník, který byl osvětlen, a
na vrcholu věžičky byla připevněna nová plechová korouhev.
(Pokračování v příštím čísle.)
Co víme o Mníšku u
Liberce?
Před Vánocemi 2004 vyšla obsáhlá publikace s názvem PRVNÍ
ČESKÁ KRONIKA OBCÍ MNÍŠEK A FOJTKA. Autorem této knihy je
bývalý ředitel základní školy, pozdější školní
inspektor a dlouholetý obecní kronikář Mgr. Ladislav ULRYCH.
Tuto významnou publikaci vydal obecní úřad v Mníšku.
Kniha má 420 stran textu a 48 stran fotografických ilustrací.
Obvykle se v podobných dílech věnuje většina textu dávné
minulosti, zatímco poslední poválečná desetiletí jsou
zachycena pouze stručně. Mníšecká kronika je pravým opakem.
Na prvních 90 stranách je nejen přehled geologických a
horopisných údajů, vodopis, fauna a flóra okolní krajiny,
ale i nejstarší dějiny osídlení a události až do roku
1945.
Větší část textu popisuje tedy poválečný vývoj obce a
jejích osad, kdy zde po odsunu německého obyvatelstva
vytvářeli novodobé dějiny čeští přistěhovalci.
Autor dělí poválečné události podle jednotlivých
desetiletí a zajímá jej správa obce, průmysl a obchod,
školství i návštěvy významných osobností. Podrobně
zachycuje vznik a činnost tzv. společenských organizací
(hasiči, sportovci), po změně poměrů v roce 1989 se věnuje
vzniku soukromých firem, vývoji v zemědělství atd.
MNÍŠEK dostal oficielně své české pojmenování teprve
v letech tzv. 1. republiky, a to v roce 1924. Jeho starší ,
německý název byl EINSIEDEL. Pohled do slovníku nám
prozradí, že toto slovo znamená v překladu “poustevník”,
tedy osaměle žijící člověk.
Obec prý vznikla již v průběhu 13. století. Neznámý
lokátor přidělil tehdy německým kolonistům půdu, kde si
zřídili svá nevelká pole a dřevěné chatrče. Šlechtický
rod Bibrštejnů, který sídlil na frýdlantském zámku, pozval
do tohoto kraje osadníky z okolí Míšně. V té době
patřilo celé okolí k tzv. župě Záhvozdí (Zagost).
Starší slovanské osídlení pochází z 11. století
(Předlánce, Poustka, Andělka), avšak lidských sídel bylo
v krajině pokryté pralesem jen málo.
Osídlenci obvykle vypálili kus lesa. Tomu se říkalo
“žďáření” (viz místní názvy na různých místech
v Čechách – Žďár, Ždírec, Žďárek atd.), avšak král
Karel IV. vypalování lesů zakázal pod pohrůžkou trestem
smrti.
Osídlenci v okolí Oldřichova a Mníšku pracovali jako
dřevorubci, uhlíři, šindeláři (výrobci dřevěné krytiny
na střechy), smolaři, popeláři (výroba potaše), ale i
ptáčníci.
Velký význam měly cesty a silnice, procházející tímto
krajem. Byla to především tzv. říšská silnice z Boleslavi
přes Liberec a Frýdlant do Zhořelce, z Frýdlantu přes
Albrechtice do Vítkova a Chrastavy a dále do Jablonného
v Podještědí. Rozsáhlých lesů využívaly jako svého
úkrytu loupežnické bandy, které přepadaly kupecké vozy
naložené těžkým nákladem zboží. Jedním z obávaných
lupičů byl Petr Vorbach , který měl v okolí dvanáct
kumpánů. Byl mezi nimi i tehdejší novoveský rychtář.
Vorbach byl nakonec chycen a roku 1470 ve Zhořelci oběšen.
Ve farní knize v Mníšku byl nejstarší záznam z roku 1380.
Obec se nazývala Eynsedel. V tzv. urbáři byl přesně
zaznamenán soupis poddanského majetku a podrobný seznam
povinností poddaných. Tehdy bylo v obci 18 usedlostí, 2 pily
a 2 mlýny. Poplatky vrchnosti se odváděly třikrát do roka:
na sv. Michala, sv. Martina a sv. Jana. Poddaní chytali např.
veverky, které se jako pochoutka vyvážely do Saska. V lesích
kouřily desítky milířů. V malé chýši pod lipami prý
bydlel zbožný muž ( na místě nynějšího kostela),
poustevník. (Poblíž poutní cesty z Oldřichova do Hejnic
prý žil poustevník Hans Emmerich. Z tohoto jména prý
vzniklo pojmenování Hemrich.)Staré zažloutlé listiny
uvádějí všelijak zkomolené tvary názvu obce: das dorff czum
Eynsedeln, Anzygl, Insiedl, Einsidell, Einszelydel apod.
Po rodu Bibrštejnů vládli na Frýdlantsku Redernové. Od roku
1463 byl Mníšek přičleněn k frýdlantskému panství, od
roku 1497 patřil k panství libereckému. Podle Ulricha
z Bibrštejna byla pojmenována sousední obec Ulrichsdorf, tedy
Oldřichov.
— Pokračování příště —