BULLETIN č. 124 - 2/2005

Schichtovo mýdlo s jelenem
Stává se dost často, že v některém oboru vynikne člověk, pocházející z malé vesnice. Příkladem toho je rodina Schichtů z nedalekých Rynoltic.
V roce 1847 se Georg Schicht oženil a žil se svou ženou Terezou v domě č. 101. Oba byli velmi pracovití a jejich životním heslem bylo “Na odpočinek bude dost času v hrobě”. Dnes bychom je nazvali moderním slovem workoholik.
Georg pocházel z rodiny řezníka, ale vyučil se v Mimoni mydlářem. Neměl však dostatek peněz, aby si mohl pořídit vlastní dílnu. A tak po mnoha pokusech vyrobil doma ve sklepě první kousky mýdla. Vařil mýdlo ve velkém kotli, v němž otec kdysi vařil maso do párků a salámů.
Před válkou s Prusy nakoupil prozíravě velké množství mouky, kterou pak v době všeobecné nouze výhodně prodal. Pokračoval ve vaření mýdla v době, kdy několik malých mydláren zastavilo práci kvůli nedostatku surovin. Schicht vozil své mýdlo na trh do Liberce a do jiných měst.
Spolu s otcem pracoval i syn Johann, třetí ze sedmi dětí. Také on se vyučil mydlářskému řemeslu a ve Vídni získal praxi v tamních továrnách.
V jednom z dopisů, které psal rodičům, se zmínil o tom, že má v úmyslu postavit velkou továrnu, a to v Ústí nad Labem. Místo vybral opravdu dobře. Lodní i vlaková doprava byla pro odbyt mýdla nutností.
Po návratu z Vídně pomáhal otci dál, ale spřádal plány, jak si továrnu v Ústí zařídit. Stavba velkomydlárny začala v roce 1882. Schicht začínal tehdy s pěti zaměstnanci, před 1. světovou válkou jich u něho pracovalo 4500. Vedle mýdla lisoval také kokosový olej a vyráběl svíčky. Velkou oblibu si získal jedlý tuk s názvem Ceres.
Schichtovy výrobky měly originální logo: jelena chystajícího se ke skoku. Sto metrů vysoký komín Schichtovy továrny byl tehdy nejvyšší v celém Rakousko-Uhersku.
Johann Schicht zemřel v roce 1907. Výroba však pokračovala dál a stále se rozvíjela. Po skončení 2. světové války byla rodina Schichtů vystěhována a podnik zestátněn. V dalších letech byl přejmenován na SETUZA n.p. (= Severočeské tukové závody). vy

Zvon z Kryštofova Údolí
Kdo by neznal dřevěný kostel v Kryštofově Údolí! Pochází z let 1683-4 a postavil jej tesařský mistr Michael Schöbel ze Žibřidic se čtyřmi pomocníky. Střecha byla původně pokryta šindelem, ale když byla zbourána stará liberecká radnice, která stávala uprostřed náměstí, tmavá břidlice z této stavby byla použita na kryštofoúdolský kostel.
Vnitřek kostela má barokní ráz. Jsou zde dřevěné sochy sv. Václava, sv. Víta, sv. Prokopa a sv. Jakuba. Na stěnách a na stropě jsou malby, které znázorňují 15 scén ze života Ježíše Krista.
Zajímavé jsou osudy kostelního zvonu. Byl odlit zvonařem Wildtem v Žitavě v roce 1600. Dlouhá léta visel v kostele ve Stráži nad Nisou. Odtud byl v roce 1923 přemístěn do Kryštofova Údolí. Na vnější straně zvonu je šlechtický erb Redernů. Když začala 2. světová válka, byl sundán a odvezen do Žitavy, tedy do místa svého vzniku. Měl být roztaven a použit pro válečné účely. Naštěstí k jeho zničení nedošlo a v poválečných letech byl opět vrácen do dřevěného kostelíka sv. Kryštofa.
PhDr. František Vydra

Pověst o Sloních (Bílých) kamenech u Jítravy
Napravo od silnice č. 13 – blížíme-li se z Jitravského sedla dolů k Jitravě – spatříme neobvyklý přírodní útvar, který má několik pojmenování: Bílé skály, Sloní kameny, ba dokonce Velbloudí kameny.
Vypráví se, že mladá pasačka krav z nedaleké vesnice pásla své stádo na louce poblíž těchto kamenů. Když chtěla kvečeru zahnat stádo domů, ke svému zděšení zjistila, že jí jedna kráva chybí. Celá zoufalá prohledávala křoví, hledala i v lese, ale marně. Nakonec ji spatřila na jednom z kamenů. Bůh ví, jak se tam dostala.
Spatřila však malého trpaslíka s dlouhým šedivým plnovousem. Pohybem ruky jí naznačil, aby byla zticha, a tichým hlasem řekl:” Neboj se, nic se ti nestane. Potřebujeme tvou pomoc. Vezmi si tento klíč od truhly s pokladem...Dívka vzala starobylý klíč a svírala jej nevěřícně ve své dlani. Skřítek pokračoval: “Časy se mění, lesů ubývá, celý kraj je zpustošený a lidé jsou čím dál horší. My skřítkové musíme odejít z tohoto světa. Dej na ten klíč dobrý pozor. Ten poklad je tvůj, nikdy nebudeš trpět nouzi. Možná, že se jednou vrátíme zpět...” Dívka se zeptala: “A kde jsou tví přátelé?” Skřítek zavelel:”Bratři, kapuce dolů!”Naráz bylo všude kolem vidět spoustu trpaslíků. Seděli na bílých kamenech a mávali pasačce na rozloučenou. Skřítek dal pokyn: ” Bratři, nasaďte si kapuce!” Všichni skřítkové v tom okamžiku zmizeli. Z dálky byl slyšet tichý zpěv.
Pasačka se se ztracenou krávou a s klíčkem od pokladu vrátila zpět do vesnice. Ukryla klíč do vykotlané lípy. Ten tam možná zůstal dodnes. - va -

Strašidlo z Hodkovic
Jeden z domů na hodkovickém náměstí patřil skláři Ungerovi. Ten vyvážel skleněné výrobky až daleko za hranice. V 19. století byl tento dům přestavěn na zájezdní hostinec. Stávalo se, že si hosté, kteří tu přespávali, začali stěžovat, že prý tu v noci straší.
Duch se svítilnou v ruce procházel tmavými místnostmi a nikdy nepromluvil ani jediné slovo.
Kdo byl ten duch? Říkalo se, že prý sklář Unger kdysi dlouho čekal na peníze za sklo ze zahraničí. Měl splácet dluhy, ale neměl z čeho. Věřitelé mu vyhrožovali den ode dne víc. Chudák by býval rád zaplatil, ale nezbyla mu ani jediná zlatka.
V zoufalství si obstaral jed a – otrávil se. Příští den po jeho smrti došla na jeho adresu z ciziny spousta peněz, na které tak dlouho čekal. Bylo pozdě...
A tak prý duch tohoto nešťastného skláře bloudil noc co noc po chodbách domu na náměstí, protože jeho duše neměla klid.
(Náměty převzaty z nové publikace M. Řeháčka: JEŠTĚD A PODJEŠTĚDÍ.)

Z kroniky chrastavského kronikáře Gregora Knescheho
– 3. část
V roce 1586 Mehl grabštejnské panství prodal. Důvodem pro toto rozhodnutí nebyl pouze napjatý vztah mezi ním a poddanými, ale především jeho nečestný čin vůči císaři. Aby získal víc finančních prostředků, přisvojoval si tzv. regál (rex=lat.” král, císař”), tedy tu část ze zisku těžby, která podle zákona patřila císaři. Jako šlechtic a vysoký státní funkcionář (vicekancléř) zato nebyl uvězněn, ale donucen k prodeji svého panství. Koupil si od pána ze Schleinitz tolštejnské panství a usídlil se v Rumburku. Mimochodem i tam se těžilo stříbro, a to poblíž Jiřetína pod Jedlovou. Nám dobře známou bílou labuť se zlatým šípem v zobáku má ve znaku i Rumburk.
Mehl však po třech letech v roce 1589 zemřel a byl pochován ve farním kostele v Rumburku.
Novým majitelem grabštejnského panství se stal Ferdinand Hoffmann z Grünbühlu. Byla to tehdy významná osobnost, neboť na dvoře císaře Rudolfa II. zastával funkci nejvyššího člena válečné rady. Také on byl příznivě nakloněn chrastavskému spolku ostrostřelců, který měl tehdy 138 členů.
V roce 1595 postihla Chrastavu a celé široké okolí velká povodeň. Po několika dnech vytrvalých dešťů se nakupily v Jeřici stovky klád, které mohutný proud vody připlavil z Oldřichova a z Mníšku. Stoupající hladina podemlela čtrnáct domů v dnešní Družstevní ulici a v okolí Führichova domu (tato část našeho města měla slovanský název Hradschin, který nám připomíná pojmenování Hradčany). Tehdy byl stržen krytý most, zničena sladovna a pivovar, které stávalyv prostoru před SEPPem.
V roce 1599 bylo město postiženo epidemií moru, při níž zahynula v  krátké době během pouhých několika dnů třetina všech obyvatel.
V roce 1601 byl přijat nový řád (stanovy) pro střelecký spolek.
V následujících roce byly na věž kostela zavěšeny nové zvony.
Ferdinand Hoffmann zemřel v roce 1607 a jeho žena Alžběta se provdala za Hanse von Tschirnhaus (z Černous na Frýdlantsku).
Dva roky po porážce nekatolických stavů v listopadu 1618 na Bílé hoře u Prahy přijela na Grabštejn rekatolizační komise, složená z jezuitů a dragounů (= jízdních vojáků). Protestantské obyvatelstvo bylo násilím nuceno přestoupit na katolickou víru.
Tehdejší majitel grabštejnského panství David von Tschirnhaus odmítl katolické vyznání přijmout, a byl proto samotným císařem Ferdinandem II. vypovězen ze země. Odstěhoval se do nedaleké Žitavy a vezl si s sebou 130 vozů majetku a také šest sudů piva z pivovaru pod Grabštejnem. Stojí za zmínku, že cech žitavských pivovarníků toto nedovolil a členové cechu všechny sudy prostříleli, aby pivo vyteklo a pán si musel koupit jejich, žitavské.
V chrastavském městském muzeu je uložen pískovcový náhrobek Johanna von Nostitz, který v té době zastával postavení hejtmana grabštejnského panství. Ten se rekatolizační komisi odvážně vzepřel a ponechal si i nadále svou protestantskou víru. Do ciziny neodešel a zemřel v Chrastavě roku 1646.
V průběhu třicetileté války (1618 - 48) bylo způsobeno mnoho škod cizími armádami. V roce 1642 byla Chrastava obsazena chorvátskými vojáky, kteří zapálili tehdejší dřevěnou radnici. (Krátce nato, rolu 1646, byla postavena dnešní kamenná radniční budova.) Tehdy shořelo v plamenech 26 měšťanských domů a šest řeznických krámů. Jako důsledek působení již zmíněné rekatolizační komise byl odchod mnoha místních rodin do ciziny. Přímo z Chrastavy tehdy odešlo 149 osob, z okolí pak dalších 557 nekatolíků.
Chrastavský pastor Arndt Henning musel odejít již v roce 1623. Protestantský pastor z Bílého Kostela uprchl s rodinou do vesnice Lichtenberg (dnes Jaśna Góra, asi 20 minut od Výhledů). Jeho osud byl však velmi smutný, neboť v roce 1633 zemřel i se ženou a dětmi na mor.
Záznam z roku 1651 říká, že po odchodu nekatolíků zůstalo v Chrastavě 78 hospodářů. Žitava prý byla v té době přeplněna exulanty ze severních Čech.
Toho roku připadlo grabštejnské panství šlechtickému rodu Trautmannsdorffů. Hrabě Matyáš Adam byl prý k poddaným vcelku laskavý. Také on podporoval chrastavský střelecký spolek a několikrát se dokonce stal “králem střelců”.
V roce 1680 vypuklo na zdejším panství selské povstání, prý z popudu provokatérů, kteří sem přišli odněkud z vnitrozemí.
Sedláci sepsali petici, ve které si stěžovali na útlak ze strany vrchnosti. Tu pak měla osmičlenná delegace přivézt do Prahy přímo k císaři. Stížnost však nebyl hlavě státu nikdy doručena, protože severočeská šlechta nechala selské delegáty v pražském hostinci “U zlatého kola”, kde přenocovali, zatknout a uvěznit.
Manželky členů delegace byly vyslýchány, aby prozradily, s jakými požadavky a stížnostmi odešli jejich muži do Prahy.
To vyvolalo velké pozdvižení vůči vrchnosti a asi 500 nevolníků s cepy, klacky, kosami a vidlemi se vydalo na zámek Grabštejn a rázně žádali propuštění žen. To panské úředníky polekalo a ženy byly skutečně propuštěny.
V celém kraji to vřelo. Na Liberecko a do dalších oblastí na severu Čech byl vyslán hrabě Piccolomini a spolu s hejtmanem Herrmannem se pokoušeli sedláky uklidnit. Když však přišla zpráva, že se petice k císaři vůbec nedostala, sedláci povstali znovu. Do jejich čela se postavil bělokostelecký rychtář Petr Thiele. Sedláci se ve velkém počtu dostavili na chrastavské náměstí, kde k nim promluvil hrabě Trautmannsdorff. Rebelové se však po jeho projevu nerozešli, ale trvali na tom, aby byla sepsána nová stížnost a zaslána císaři do Prahy. Také tentokrát prý doručena nebyla a rebelie pokračovala. Teprve když Trautmannsdorff vyhlásil různé úlevy v robotních povinnostech, nastal na grabštejnském panství klid. Panští písaři a drábové nemohli tehdy přenést přes srdce. že musejí sedlákům v lecčems ustoupit, a tak dali pochytat vůdce povstání. Petr Thiele zmizel a víc se na panství neobjevil.
Téhož roku (1680) vypukla znovu epidemie moru. V polích byly zřízeny zvláštní boudy, v nichž jako v karanténě musely několik dní pobývat cizí osoby, které přišly do města odjinud.
Byly totiž obavy, aby morem nenakazili místní obyvatele.
Matyáš Adam Trautmannsdorff zemřel v roce 1684. Jeho nástupcem se stal jeho syn Rudolf, který však po pěti letech vládnutí (1689) také zemřel.
(Pokračování v dalším čísle)

Výhledy – Co bylo dál?
V čísle 101 našeho BULLETINU jsme uveřejnili příspěvek o kamenném sloupu na Výhledech, který tam byl umístěn v roce 1864 při trigonometrickém měření v sousedním Sasku.
V článku se psalo, že sloup leží na zemi ve vysoké trávě a že by se s ním mělo něco udělat. Stalo se...
Na žádost p. MVDr. Dobroslava Štolby, který má po mnoho let ve Vítkově chalupu, se ujal celé věci p. Ing. Jan Tajovský, ředitel Katastrálního úřadu v Liberci. Několik pracovníků padlý sloup vztyčilo, zajistilo jeho stabilitu a upravilo nejbližší okolí. Jak to v současné době na vrcholu Výhledů vypadá, ukazuje snímek.
ydr –

Když se chodilo na handl...
Nedávno se ozval v muzeu telefon a jakýsi pan Šafr z Roztok u Prahy slíbil, že v brzké době pošle dopis s fotografiemi, které by nás mohly zajímat. A dopis opravdu přišel...
V roce 1933 byl pan Šafr jako dvanáctiletý chlapec v době letních prázdnin na “handlu” v Nové Vsi u Chrastavy v rodině Scholzů. Jejich dcera byla v téže době u nich doma, v české rodině. Cílem bylo, aby se děti za dva měsíce naučily prakticky mluvit druhým jazykem.

Rok 1933 byl z několika důvodů velmi významný:
1. V sousedním Německu nastoupil k moci Hitler.
2. V témž roce byla dána do provozu lanovka na vrchol Ještědu.
3. V Chrastavě bylo otevřeno současné městské koupaliště.
Pan Šafr v obálce poslal snímky zbrusu nové lanovky i areálu koupaliště, kam během dvouměsíčního pobytu chodíval. A pokud jde o hitlerovskou propagandu, upoutal ho podivný znak, který vypadal jako čtyři písmena F. Když se ptal pana Scholzeho, co to znamená, vysvětlil to těmito čtyřmi slovy:
frisch – fromm – froh – frei. V českém překladu to znamená “svěží – pobožný – veselý – svobodný”.
Podíváme-li se na ten podivný obrazec pozorněji, najdeme v něm jen neuměle zakamuflovaný hákový kříž, hlavní symbol nacistické ideologie. Tehdy zatím teprve nesměle vystrkoval růžky...
Pan Scholze prý dovedl docela dobře mluvit česky. To nebylo pro malého Vašíka Šafra dobré, protože se moc nesnažil naučit se odlišnou řeč a sám říká, že se za ty dva měsíce moc nenaučil. Prý teprve za druhé světové války, když byl totálně nasazen v Říši, si němčinu osvojil velmi dobře.
V příštím čísle BULETTINU se k zážitkům českého chlapce v Sudetech ještě jednou vrátíme. - ydr -