BULLETIN č. 124 - 2/2005
Schichtovo mýdlo s jelenem
Stává se dost často, že v některém oboru vynikne člověk,
pocházející z malé vesnice. Příkladem toho je rodina
Schichtů z nedalekých Rynoltic.
V roce 1847 se Georg Schicht oženil a žil se svou ženou
Terezou v domě č. 101. Oba byli velmi pracovití a jejich
životním heslem bylo “Na odpočinek bude dost času
v hrobě”. Dnes bychom je nazvali moderním slovem workoholik.
Georg pocházel z rodiny řezníka, ale vyučil se v Mimoni
mydlářem. Neměl však dostatek peněz, aby si mohl pořídit
vlastní dílnu. A tak po mnoha pokusech vyrobil doma ve sklepě
první kousky mýdla. Vařil mýdlo ve velkém kotli, v němž
otec kdysi vařil maso do párků a salámů.
Před válkou s Prusy nakoupil prozíravě velké množství
mouky, kterou pak v době všeobecné nouze výhodně prodal.
Pokračoval ve vaření mýdla v době, kdy několik malých
mydláren zastavilo práci kvůli nedostatku surovin. Schicht
vozil své mýdlo na trh do Liberce a do jiných měst.
Spolu s otcem pracoval i syn Johann, třetí ze sedmi dětí.
Také on se vyučil mydlářskému řemeslu a ve Vídni získal
praxi v tamních továrnách.
V jednom z dopisů, které psal rodičům, se zmínil o tom,
že má v úmyslu postavit velkou továrnu, a to v Ústí nad
Labem. Místo vybral opravdu dobře. Lodní i vlaková doprava
byla pro odbyt mýdla nutností.
Po návratu z Vídně pomáhal otci dál, ale spřádal plány,
jak si továrnu v Ústí zařídit. Stavba velkomydlárny začala
v roce 1882. Schicht začínal tehdy s pěti zaměstnanci, před
1. světovou válkou jich u něho pracovalo 4500. Vedle mýdla
lisoval také kokosový olej a vyráběl svíčky. Velkou oblibu
si získal jedlý tuk s názvem Ceres.
Schichtovy výrobky měly originální logo: jelena
chystajícího se ke skoku. Sto metrů vysoký komín Schichtovy
továrny byl tehdy nejvyšší v celém Rakousko-Uhersku.
Johann Schicht zemřel v roce 1907. Výroba však pokračovala
dál a stále se rozvíjela. Po skončení 2. světové války
byla rodina Schichtů vystěhována a podnik zestátněn.
V dalších letech byl přejmenován na SETUZA n.p. (=
Severočeské tukové závody). vy
Zvon z Kryštofova Údolí
Kdo by neznal dřevěný kostel v Kryštofově Údolí!
Pochází z let 1683-4 a postavil jej tesařský mistr Michael
Schöbel ze Žibřidic se čtyřmi pomocníky. Střecha byla
původně pokryta šindelem, ale když byla zbourána stará
liberecká radnice, která stávala uprostřed náměstí, tmavá
břidlice z této stavby byla použita na kryštofoúdolský
kostel.
Vnitřek kostela má barokní ráz. Jsou zde dřevěné sochy sv.
Václava, sv. Víta, sv. Prokopa a sv. Jakuba. Na stěnách a na
stropě jsou malby, které znázorňují 15 scén ze života
Ježíše Krista.
Zajímavé jsou osudy kostelního zvonu. Byl odlit zvonařem
Wildtem v Žitavě v roce 1600. Dlouhá léta visel v kostele
ve Stráži nad Nisou. Odtud byl v roce 1923 přemístěn do
Kryštofova Údolí. Na vnější straně zvonu je šlechtický
erb Redernů. Když začala 2. světová válka, byl sundán a
odvezen do Žitavy, tedy do místa svého vzniku. Měl být
roztaven a použit pro válečné účely. Naštěstí k jeho
zničení nedošlo a v poválečných letech byl opět vrácen
do dřevěného kostelíka sv. Kryštofa.
PhDr. František Vydra
Pověst o Sloních
(Bílých) kamenech u Jítravy
Napravo od silnice č. 13 – blížíme-li se z Jitravského
sedla dolů k Jitravě – spatříme neobvyklý přírodní
útvar, který má několik pojmenování: Bílé skály, Sloní
kameny, ba dokonce Velbloudí kameny.
Vypráví se, že mladá pasačka krav z nedaleké vesnice
pásla své stádo na louce poblíž těchto kamenů. Když
chtěla kvečeru zahnat stádo domů, ke svému zděšení
zjistila, že jí jedna kráva chybí. Celá zoufalá
prohledávala křoví, hledala i v lese, ale marně. Nakonec ji
spatřila na jednom z kamenů. Bůh ví, jak se tam dostala.
Spatřila však malého trpaslíka s dlouhým šedivým
plnovousem. Pohybem ruky jí naznačil, aby byla zticha, a
tichým hlasem řekl:” Neboj se, nic se ti nestane.
Potřebujeme tvou pomoc. Vezmi si tento klíč od truhly
s pokladem...Dívka vzala starobylý klíč a svírala jej
nevěřícně ve své dlani. Skřítek pokračoval: “Časy se
mění, lesů ubývá, celý kraj je zpustošený a lidé jsou
čím dál horší. My skřítkové musíme odejít z tohoto
světa. Dej na ten klíč dobrý pozor. Ten poklad je tvůj,
nikdy nebudeš trpět nouzi. Možná, že se jednou vrátíme
zpět...” Dívka se zeptala: “A kde jsou tví přátelé?”
Skřítek zavelel:”Bratři, kapuce dolů!”Naráz bylo všude
kolem vidět spoustu trpaslíků. Seděli na bílých kamenech a
mávali pasačce na rozloučenou. Skřítek dal pokyn: ”
Bratři, nasaďte si kapuce!” Všichni skřítkové v tom
okamžiku zmizeli. Z dálky byl slyšet tichý zpěv.
Pasačka se se ztracenou krávou a s klíčkem od pokladu
vrátila zpět do vesnice. Ukryla klíč do vykotlané lípy. Ten
tam možná zůstal dodnes. - va -
Strašidlo z Hodkovic
Jeden z domů na hodkovickém náměstí patřil skláři
Ungerovi. Ten vyvážel skleněné výrobky až daleko za
hranice. V 19. století byl tento dům přestavěn na zájezdní
hostinec. Stávalo se, že si hosté, kteří tu přespávali,
začali stěžovat, že prý tu v noci straší.
Duch se svítilnou v ruce procházel tmavými místnostmi a
nikdy nepromluvil ani jediné slovo.
Kdo byl ten duch? Říkalo se, že prý sklář Unger kdysi
dlouho čekal na peníze za sklo ze zahraničí. Měl splácet
dluhy, ale neměl z čeho. Věřitelé mu vyhrožovali den ode
dne víc. Chudák by býval rád zaplatil, ale nezbyla mu ani
jediná zlatka.
V zoufalství si obstaral jed a – otrávil se. Příští den
po jeho smrti došla na jeho adresu z ciziny spousta peněz, na
které tak dlouho čekal. Bylo pozdě...
A tak prý duch tohoto nešťastného skláře bloudil noc co noc
po chodbách domu na náměstí, protože jeho duše neměla
klid.
(Náměty převzaty z nové publikace M. Řeháčka: JEŠTĚD A
PODJEŠTĚDÍ.)
Z kroniky
chrastavského kronikáře Gregora Knescheho
– 3. část
V roce 1586 Mehl grabštejnské panství prodal. Důvodem pro
toto rozhodnutí nebyl pouze napjatý vztah mezi ním a
poddanými, ale především jeho nečestný čin vůči
císaři. Aby získal víc finančních prostředků,
přisvojoval si tzv. regál (rex=lat.” král, císař”), tedy
tu část ze zisku těžby, která podle zákona patřila
císaři. Jako šlechtic a vysoký státní funkcionář
(vicekancléř) zato nebyl uvězněn, ale donucen k prodeji
svého panství. Koupil si od pána ze Schleinitz tolštejnské
panství a usídlil se v Rumburku. Mimochodem i tam se těžilo
stříbro, a to poblíž Jiřetína pod Jedlovou. Nám dobře
známou bílou labuť se zlatým šípem v zobáku má ve znaku
i Rumburk.
Mehl však po třech letech v roce 1589 zemřel a byl pochován
ve farním kostele v Rumburku.
Novým majitelem grabštejnského panství se stal Ferdinand
Hoffmann z Grünbühlu. Byla to tehdy významná osobnost,
neboť na dvoře císaře Rudolfa II. zastával funkci
nejvyššího člena válečné rady. Také on byl příznivě
nakloněn chrastavskému spolku ostrostřelců, který měl tehdy
138 členů.
V roce 1595 postihla Chrastavu a celé široké okolí velká
povodeň. Po několika dnech vytrvalých dešťů se nakupily
v Jeřici stovky klád, které mohutný proud vody připlavil
z Oldřichova a z Mníšku. Stoupající hladina podemlela
čtrnáct domů v dnešní Družstevní ulici a v okolí
Führichova domu (tato část našeho města měla slovanský
název Hradschin, který nám připomíná pojmenování
Hradčany). Tehdy byl stržen krytý most, zničena sladovna a
pivovar, které stávalyv prostoru před SEPPem.
V roce 1599 bylo město postiženo epidemií moru, při níž
zahynula v krátké době během pouhých několika dnů
třetina všech obyvatel.
V roce 1601 byl přijat nový řád (stanovy) pro střelecký
spolek.
V následujících roce byly na věž kostela zavěšeny nové
zvony.
Ferdinand Hoffmann zemřel v roce 1607 a jeho žena Alžběta se
provdala za Hanse von Tschirnhaus (z Černous na Frýdlantsku).
Dva roky po porážce nekatolických stavů v listopadu 1618 na
Bílé hoře u Prahy přijela na Grabštejn rekatolizační
komise, složená z jezuitů a dragounů (= jízdních
vojáků). Protestantské obyvatelstvo bylo násilím nuceno
přestoupit na katolickou víru.
Tehdejší majitel grabštejnského panství David von
Tschirnhaus odmítl katolické vyznání přijmout, a byl proto
samotným císařem Ferdinandem II. vypovězen ze země.
Odstěhoval se do nedaleké Žitavy a vezl si s sebou 130 vozů
majetku a také šest sudů piva z pivovaru pod Grabštejnem.
Stojí za zmínku, že cech žitavských pivovarníků toto
nedovolil a členové cechu všechny sudy prostříleli, aby pivo
vyteklo a pán si musel koupit jejich, žitavské.
V chrastavském městském muzeu je uložen pískovcový
náhrobek Johanna von Nostitz, který v té době zastával
postavení hejtmana grabštejnského panství. Ten se
rekatolizační komisi odvážně vzepřel a ponechal si i
nadále svou protestantskou víru. Do ciziny neodešel a zemřel
v Chrastavě roku 1646.
V průběhu třicetileté války (1618 - 48) bylo způsobeno
mnoho škod cizími armádami. V roce 1642 byla Chrastava
obsazena chorvátskými vojáky, kteří zapálili tehdejší
dřevěnou radnici. (Krátce nato, rolu 1646, byla postavena
dnešní kamenná radniční budova.) Tehdy shořelo v plamenech
26 měšťanských domů a šest řeznických krámů. Jako
důsledek působení již zmíněné rekatolizační komise byl
odchod mnoha místních rodin do ciziny. Přímo z Chrastavy
tehdy odešlo 149 osob, z okolí pak dalších 557 nekatolíků.
Chrastavský pastor Arndt Henning musel odejít již v roce
1623. Protestantský pastor z Bílého Kostela uprchl s rodinou
do vesnice Lichtenberg (dnes Jaśna Góra, asi 20 minut od
Výhledů). Jeho osud byl však velmi smutný, neboť v roce
1633 zemřel i se ženou a dětmi na mor.
Záznam z roku 1651 říká, že po odchodu nekatolíků
zůstalo v Chrastavě 78 hospodářů. Žitava prý byla v té
době přeplněna exulanty ze severních Čech.
Toho roku připadlo grabštejnské panství šlechtickému rodu
Trautmannsdorffů. Hrabě Matyáš Adam byl prý k poddaným
vcelku laskavý. Také on podporoval chrastavský střelecký
spolek a několikrát se dokonce stal “králem střelců”.
V roce 1680 vypuklo na zdejším panství selské povstání,
prý z popudu provokatérů, kteří sem přišli odněkud
z vnitrozemí.
Sedláci sepsali petici, ve které si stěžovali na útlak ze
strany vrchnosti. Tu pak měla osmičlenná delegace přivézt do
Prahy přímo k císaři. Stížnost však nebyl hlavě státu
nikdy doručena, protože severočeská šlechta nechala selské
delegáty v pražském hostinci “U zlatého kola”, kde
přenocovali, zatknout a uvěznit.
Manželky členů delegace byly vyslýchány, aby prozradily,
s jakými požadavky a stížnostmi odešli jejich muži do
Prahy.
To vyvolalo velké pozdvižení vůči vrchnosti a asi 500
nevolníků s cepy, klacky, kosami a vidlemi se vydalo na zámek
Grabštejn a rázně žádali propuštění žen. To panské
úředníky polekalo a ženy byly skutečně propuštěny.
V celém kraji to vřelo. Na Liberecko a do dalších oblastí
na severu Čech byl vyslán hrabě Piccolomini a spolu
s hejtmanem Herrmannem se pokoušeli sedláky uklidnit. Když
však přišla zpráva, že se petice k císaři vůbec
nedostala, sedláci povstali znovu. Do jejich čela se postavil
bělokostelecký rychtář Petr Thiele. Sedláci se ve velkém
počtu dostavili na chrastavské náměstí, kde k nim promluvil
hrabě Trautmannsdorff. Rebelové se však po jeho projevu
nerozešli, ale trvali na tom, aby byla sepsána nová stížnost
a zaslána císaři do Prahy. Také tentokrát prý doručena
nebyla a rebelie pokračovala. Teprve když Trautmannsdorff
vyhlásil různé úlevy v robotních povinnostech, nastal na
grabštejnském panství klid. Panští písaři a drábové
nemohli tehdy přenést přes srdce. že musejí sedlákům
v lecčems ustoupit, a tak dali pochytat vůdce povstání. Petr
Thiele zmizel a víc se na panství neobjevil.
Téhož roku (1680) vypukla znovu epidemie moru. V polích byly
zřízeny zvláštní boudy, v nichž jako v karanténě musely
několik dní pobývat cizí osoby, které přišly do města
odjinud.
Byly totiž obavy, aby morem nenakazili místní obyvatele.
Matyáš Adam Trautmannsdorff zemřel v roce 1684. Jeho
nástupcem se stal jeho syn Rudolf, který však po pěti letech
vládnutí (1689) také zemřel.
(Pokračování v dalším čísle)
Výhledy – Co bylo dál?
V čísle 101 našeho BULLETINU jsme uveřejnili příspěvek o
kamenném sloupu na Výhledech, který tam byl umístěn v roce
1864 při trigonometrickém měření v sousedním Sasku.
V článku se psalo, že sloup leží na zemi ve vysoké trávě
a že by se s ním mělo něco udělat. Stalo se...
Na žádost p. MVDr. Dobroslava Štolby, který má po mnoho let
ve Vítkově chalupu, se ujal celé věci p. Ing. Jan Tajovský,
ředitel Katastrálního úřadu v Liberci. Několik
pracovníků padlý sloup vztyčilo, zajistilo jeho stabilitu a
upravilo nejbližší okolí. Jak to v současné době na
vrcholu Výhledů vypadá, ukazuje snímek.
ydr –
Když se chodilo na handl...
Nedávno se ozval v muzeu telefon a jakýsi pan Šafr z Roztok
u Prahy slíbil, že v brzké době pošle dopis
s fotografiemi, které by nás mohly zajímat. A dopis opravdu
přišel...
V roce 1933 byl pan Šafr jako dvanáctiletý chlapec v době
letních prázdnin na “handlu” v Nové Vsi u Chrastavy
v rodině Scholzů. Jejich dcera byla v téže době u nich
doma, v české rodině. Cílem bylo, aby se děti za dva
měsíce naučily prakticky mluvit druhým jazykem.
Rok 1933 byl z několika
důvodů velmi významný:
1. V sousedním Německu nastoupil k moci Hitler.
2. V témž roce byla dána do provozu lanovka na vrchol
Ještědu.
3. V Chrastavě bylo otevřeno současné městské
koupaliště.
Pan Šafr v obálce poslal snímky zbrusu nové lanovky i
areálu koupaliště, kam během dvouměsíčního pobytu
chodíval. A pokud jde o hitlerovskou propagandu, upoutal ho
podivný znak, který vypadal jako čtyři písmena F. Když se
ptal pana Scholzeho, co to znamená, vysvětlil to těmito
čtyřmi slovy:
frisch – fromm – froh – frei.
V českém překladu to znamená “svěží – pobožný –
veselý – svobodný”.
Podíváme-li se na ten podivný obrazec pozorněji, najdeme
v něm jen neuměle zakamuflovaný hákový kříž, hlavní
symbol nacistické ideologie. Tehdy zatím teprve nesměle
vystrkoval růžky...
Pan Scholze prý dovedl docela dobře mluvit česky. To nebylo
pro malého Vašíka Šafra dobré, protože se moc nesnažil
naučit se odlišnou řeč a sám říká, že se za ty dva
měsíce moc nenaučil. Prý teprve za druhé světové války,
když byl totálně nasazen v Říši, si němčinu osvojil
velmi dobře.
V příštím čísle BULETTINU se k zážitkům českého
chlapce v Sudetech ještě jednou vrátíme. - ydr -