BULLETIN SPHMCH

číslo 123 - 1/2005

Výročí v roce 2005
Připomeňme si několik “kulatých” výročí v roce, který právě začal.
1 5 6 5 (440 let) – Město Chrastava dostala od vrchnosti hrdelní právo, které si zachovalo až do doby panování císařovny Marie Terezie, tedy celých dvě stě let. Téhož roku byla založena tzv. smolná kniha, do které se zapisovaly výpovědi mučených osob při výslechu. Kniha je uložena v libereckém archívu.
1 5 9 5 (410 let) – Na říčce Jeřici byla velká povodeň, která způsobila značné škody. Mnoho dřevěných domů bylo podemleto a unášeno proudem vody.
1 6 8 0 (325 let) - V tomto roce vzniklo – stejně jako na mnoha jiných místech v Čechách – selské povstání proti vrchnosti. Téhož roku bylo město a jeho okolí již podruhé postiženo epidemií moru.
1 7 0 5 (300 let) – Grabštejnské panství změnilo svého majitele. Koupil je šlechtický rod Gallasů, původem z Rakouska. Prvním majitelem byl Jan Václav GALLAS.
1 7 4 5 (260 let) – V průběhu tzv. sedmileté války procházely městem početné oddíly pruských vojáků. Skrz Chrastavu prošel i legendární baron Trenck se svými pandury. V budově místní fary byl ubytován princ Karel Lotrinský se svým doprovodem.
1 8 0 0 (205 let) – Narodil se náš nejslavnější chrastavský rodák, malíř Josef FÜHRICH. Po ukončení studií (Praha, Vídeň, Itálie) působil více než třicet let jako profesor na vídeňské umělecké akademii. V roce 1861 byl povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. V jeho tvorbě převládaly náboženské motivy, vytvořil však také několik desítek grafických listů k nejstarším českým dějinám.
1 8 1 5 (190 let) – V našem městě byla postavena první textilní továrna, přádelna firmy Pollack. Tím začalo období industrializace (průmyslové velkovýroby).
1 8 5 0 (155 let) – V Chrastavě byl zřízen okresní soud. Býval umístěn v budově na rohu náměstí a Žitavské ulice.
1 8 5 5 (150 let) – Ve středu města řádil zhoubný požár, jemuž padlo za oběť 27 domů. Plameny byla ohrožena i radnice, krytá tehdy šindelovou střechou.
1 8 8 0 (125 let) – Byl položen základní kámen školní budovy na náměstí. Mohutná dvouposchoďová stavba trvala pouhý jeden rok a čtyři měsíce.
1 8 8 5 (120 let) – Velký rozruch způsobila tehdy zpráva o objevení podzemní chodby v Horní Chrastavě, která prý vedla až na Hamrštejn. Objevený úsek byl 16 metrů dlouhý a vysoký jako postava dospělého muže.
1 9 3 5 (70 let) – Bylo zřízeno a zpřístupněno veřejnosti městské koupaliště ve Sportovní ulici.
1 9 4 5 (60 let) – Nejvýznamnějším letošním výročím je nesporně ukončení druhé světové války, nejhorší války v dějinách lidstva. Chrastava byla svědkem příjezdu fašistického wehrmachtu po podepsání Mnichovské dohody. Na frontu bylo povoláno několik set chrastavských mužů německé národnosti, více než 200 se jich zpět nevrátilo. Průmyslové závody byly přeorientovány na válečnou výrobu. Vyráběly se zde součástky k raketám, pistole, ruční granáty, plynové masky apod.
Z okupovaných evropských zemí tu bylo přes 3000 lidí na nucených pracích ve zbrojním podniku Spreewerke. Nejpočetnější skupinu tvořily židovské ženy z Francie a Holandska.
V průběhu válečných let nebyla Chrastava nikdy bombardována. Krátce po skončení války začal tzv. odsun německých občanů z oblasti Sudet, především do Bavorska.

Z kroniky chrastavského kronikáře Gregora Knescheho – II.
Ještě dlouho po husitských válkách panoval v našem kraji chaos a zmatek. V zažloutlých záznamech z té doby čteme, že tehdy bratr okrádal bratra, syn své rodiče a po celém okolí řádily loupežnické bandy.
Tito zločinci si obvykle našli úkryt ve zříceninách hradů – na Hamrštejně, na Rajmondu a na Falkenštejně – a v opuštěných štolách.
Rozvoj hornictví však v té době pokračoval dál a kolem roku 1460 prý dosáhl svého vrcholu. Řemeslníci obdělávali také své políčko, protože práce v dílně by je neuživila. V této době rozvratu se téměř neuzavíraly sňatky a počet obyvatel klesal. Synové měšťanů prý odcházeli do ciziny, odkud se většinou již nevrátili. Životní podmínky tu byly pro obživu velmi špatné. Mnoho domů se postupně vylidnilo a opuštěná dřevěná stavení byla postupně rozebrána na topivo.
Když roku 1512 zemřel majitel grabštejnského panství Mikuláš I. z Donína, měla prý Chrastava pouze 18 obydlených domů (Horní a Dolní Chrastava byly v té době samostatné obce). V té době neměla ani starostu, ani radní. Chaos a bezvládí tu prý trvalo mnoho let.
V letech 1500 – 1510 byl postrachem celého okolí vůdce loupežnické bandy Heinrich Kragen. K jeho tlupě se přidávali i příslušníci nižší šlechty, lapkové. Přepadali na cestách v hustých lesích kupecké vozy s cenným nákladem. V červenci roku 1510 kdosi oznámil městské radě ve Zhořelci, že byl Kragen s několika svými muži spatřen poblíž 0ldřichova na Hranicích. Byly tam vyslány dvě skupiny vojáků - celkem asi osmdesát lidí. Kragen přespával ve stodole sedláka Kašpara Tellera. Mnozí komplici byli pochytáni a 21. července na náměstí ve Zhořelci veřejně popraveni. Kragena probudil ze spánku štěkot psů a v poslední chvíli se mu podařilo uprchnout. Unikal spravedlnosti a nebyl nikdy dopaden.
Novým vládcem grabštejnského panství se stal Mikuláš II. z Donína. Města i vesnice byly v úpadku, přesto se mu podařilo zavést opět pořádek a prosperitu. Zasahoval tvrdě proti zlodějům a lapkům a dal jejich úkryty zničit. Hned v prvním roce svého panování dal v Chrastavě zřídit novou městskou radu a dosadil do funkce nového starostu. Jmenoval se Gallus Thiele. Podporoval chrastavský střelecký spolek a udělil mu různá privilegia. Daroval spolku stříbrného ptáka se zlatou korunkou a granátovýma očima, který se stal symbolem měšťanského spolku. Každým rokem jím byl obdarován nejlepší střelec. Mikuláš II. se osobně i se svými syny zúčastňoval v Chrastavě střeleckých soutěží a několikrát se stal “králem střelců”.
Městská rada dostala za úkol obnovit zpustlá stavení a obsadit je novými majiteli. Mikuláš obnovil některá městská práva (várečné a tržní) a v roce 1529 udělil Chrastavě 24 privilegií. Ta byla formulována velmi konkrétně a u každého byla uvedena výše trestu (peněžní pokuta, šatlava) za jejich porušení.
V roce 1536 bylo v Chrastavě již 60 hospodářů.
Velkého rozkvětu dosáhla Chrastava za čtvrtstoletí vlády nového grabštejnského pána Jiřího MEHLA ze Střelic, který odkoupil od Donínů zadlužené panství v roce 1562 za 200 tisíc guldenů. Pocházel ze slezské Wroclawi (dříve něm. Breslau). Jeho děd si jako bohatý obchodník a podnikatel v hornictví koupil šlechtický titul.
Mehl studoval práva v italské Bologni a v bavorském Ingolstadtu. Na císařském dvoře Maxmiliána II. a Rudolfa II. zastával po mnoho let funkci vicekancléře Českého království. Dal přestavět Grabštejn na honosné šlechtické renesanční sídlo. Věž dostala novou krytinu a byla opatřena hodinami. Velkým nákladem dal opravit zámeckou kapli sv. Kateřiny, patronky horníků, na nádvoří dal vyhloubit novou studnu, dal opravit pivovar a mlýn. Podporoval rozvoj dolování a zvýšil těžbu dřeva v panských lesích.
Přestavba Grabštejna si vyžádala velké finanční náklady, a tak Jiří Mehl zvýšil tisícům poddaných na svém panství robotní povinnosti. Toto nepopulární opatření nezůstalo bez odezvy. V roce 1569 začali sedláci v mnoha vesnicích rebelovat a stěžovali si až u císaře v Praze. Ozbrojeni kosami a cepy táhli na panské sídlo. Mehl s několika svými úředníky uprchl včas do Chrastavy, kde mu městská rada poskytla úkryt a ochranu. Chrastavští ostrostřelci bránili vzbouřeným sedlákům ve vstupu do města a ozbrojené stráže hlídkovaly ve dne v noci.
Když bylo povstání poddaných potlačeno, jeho vůdci byli uvězněni v podzemních celách. Do roka tam většina z nich zemřela.
Mehl se našemu městu odvděčil za to, že se Chrastava na stranu povstalců nepřidala a že zůstala své vrchnosti věrná. Udělil proto městu řadu dalších privilegií ( konání většího počtu trhů, více cechovních práv atd.). Střelecký spolek měl v té době čtyřicet členů.
V roce 1565 dostala Chrastava tzv. hrdelní právo. Teprve za vlády Marie Terezie bylo toto právo menším městům odebráno a popravy se konaly v Mladé Boleslavi.
V prosinci roku 1581 stvrdil císař Rudolf II. svou pečetí platnost nového chrastavského městského znaku, který se používá dodnes.
Staré záznamy uvádějí, že v roce 1590 měl střelecký spolek 96 členů. Téhož roku bylo ve městě již 90 hospodářů.
Panský statek v Dolní Chrastavě věnoval Jiří Mehl svému mladšímu bratru Mikulášovi.
V roce 1578 se v rozvodněné Nise utopila Mehlova manželka. Zdál se jí sen, že ovčákova manželka z machnínského statku uřízla v noci všem slepicím hlavu. Marně ji Mehl přemlouval, aby do Machnína nejezdila, protože se Nisa nebezpečně vylila z břehů. Tvrdohlavá žena však na domluvy svého manžela nic nedala a poručila kočímu, aby okamžitě zapřáhl koně do kočáru. Spolu s ní jely dvě její dcery. Když kočí přijel k dřevěnému mostu přes rozvodněnou řeku, odmítl jet dál. Paní Mehlová však vztekle vykřikla:”Ve jménu ďábla jeď!” Kočí uposlechl rozkazu své paní, v polovině se však most probořil. Říkalo se, že prý dřevěné sloupy mostu někdo podřízl. Kočár i s koňmi spadl do rozbouřených vln a proud kalné vody roztrhl kočár na dvě části. Koně, kočí i obě Mehlovy dcery se zachránili, paní Mehlová, která seděla v druhé, uzavřené části kočáru, se utopila. Bylo jí tehdy 52 let. Její tělo bylo pohřbeno na hřbitově v Hrádku nad Nisou. Konal se soud s machnínskými sedláky, kteří údajně most podřízli, ale nakonec byli všichni osvobozeni, protože se jejich vinu nepodařilo dokázat.
(Pokračování v dalším čísle.)

Jak je staré městské muzeum?
S historickými budovami je potíž. Hrad, kostel či jiná starobylá budova byly obvykle v průběhu staletí několikrát přestavovány. Příkladem může být náš kostel sv. Vavřince. Jeho původní gotická podoba ze 14. století byla té dnešní zcela nepodobná . Byla podstatně menší a později, v době baroka byla přistavěna věž, ovšem s cibulkovitou bání. Největší stavební změny však nastaly v letech 1866-68, kdy byla budova – s výjimkou věže – zcela přebudována. Když byly po dvou letech úpravy skončeny, vysvětil litoměřický biskup kostel jako zcela novou církevní stavbu.
A naše městské muzeum?
Domníváme se (přesné doklady nemáme k dispozici), že tato mohutná budova byla postavena již v šestnáctém či v první polovině 17. století jako panské sídlo šlechtice Johanna NOSTITZE, který zemřel v roce 1646.
Kamenná stavba s více než metr silnými zdmi má dva velké klenuté sklepy, které se táhnou po celé délce budovy. Krásné klenutí mají také místnosti v přízemí. Chodba a hlavní výstavní místnosti jsou z doby renesance. Část odstraněné omítky dokazuje, že již v té době bylo při vytváření klenby používáno cihel.
Část budovy – blíže k Liberecké ulici – byla různě upravována v pozdějších dobách. Podchod z roku 1969 zajišťuje bezpečnost chodců, kteří by jinak museli chodit již dosti úzkou Libereckou ulicí.
Na průčelí budovy (do náměstí) jsou patrné secesní prvky. Při úpravách ze 60. let 20. století byla zrušena spojovací chodba mezi budovou muzea a sousední současnou prodejnou Elektro p.Vratislava Procházky. Chodba vedla na úrovni prvního patra. V dobách, kdy budova sloužila jako zájezdní hostinec s ubytováním pro hosty, byly ve vedlejší budově stáje pro koně.
Při rekonstrukci budovy na počátku 90. let 20. století byly provedeny značné stavební zásahy v prostorách městské knihovny v 1. poschodí a zcela přebudována byla bývalá půda na dnešní obřadní síň a reprezentační zasedací sál.
Zcela nově byla vybudována mansardová střecha. A tak jsme svědky toho, že se v této mohutné budově na rohu náměstí a Liberecké ulice prováděly různé stavební úpravy od konce 16. století až do naší současnosti.
Obrázek ukazuje stáří stěn v prostorách současného městského muzea, které je umístěno v přízemí zadního traktu.
- F. Vydra -

Česká menšina těsně před Mnichovem
Zpráv o kulturní činnosti české menšiny v průběhu 20. a 30. let v Chrastavě máme bohužel velmi málo. V archivu jsme narazili na pozvánku, která zve na oslavu výročí narozenin tehdejšího prezidenta ČSR, dr. Edvarda Beneše. V hostinci “ Na Střelnici” se konal nejen slavnostní projev, ale ochotníci připravili divadelní představení Čapkovy hry “BÍLÁ NEMOC”. Ta byla v době před hrozící válkou velmi aktuální. Na pozvánce je uvedena i výše vstupného: 5,- Kč, 3,- Kč a pro nezaměstnané 1,10 Kč.
Finanční výtěžek byl určen pro Dělnickou tělovýchovnou jednotu (DTJ a Sokol).
VY

Umění zneužité proti Židům
V únoru 1939, tedy pouhý měsíc před vznikem tzv. Protektorátu Čechy a Moravy, se obrátil tehdejší chrastavský starosta F. Hübner následujícím dopisem na řezbáře Engelberta HOCKAUFA: “Mám v úmyslu – stejně jako je tomu jinde – umístit v Chrastavě
umělecky zpracované dřevěné poutače (v německém originále ”Wegweiser”, tedy rozcestníky, ukazovatele) ve všech směrech při vjezdu do města. Měly by být vyřezané ze dřeva a poukazovat výrazně na Židy, např. nápisem JUDEN NICHT ERWÜNSCHT (= Židé nejsou vítáni, nejsou žádoucí).
Byl bych rád. kdybyste mi předložil Vaše návrhy a současně i údaje o přibližných nákladech na jeden takový poutač.”
Hockauf byl nesporně velmi nadaný umělec (zachovaly se fotografie některých jeho dřevěných soch). Nevíme, zda starostovu přání vyhověl a dřevěné protižidovské poutače vyrobil. V žádných pramenech jsme nenašli zmínku o tom, zda byly při silnici u vjezdu do města skutečně postaveny.
fv

Kdo byl Josef Siegel?
Jdeme - li z náměstí Turpišovou ulicí, vidíme napravo mezi budovou školy a školní jídelny dřevěný domek, ve kterém má sídlo městská policie.
V tomto domku žil kdysi obuvník Josef SIEGEL. Nebyl to však pouze obyčejný řemeslník, ale měl několik pozoruhodných zálib. Narodil se 20. září 1889 v Chrastavě, zemřel v listopadu 1966 v bavorském městečku Oberwinterbach.
Jeho dcera Christa se po provdání jmenuje Schmittová a je uznávanou německou básnířkou. Před několika lety navštívila Chrastavu a v obřadní síni četla své básně. Český překlad recitoval herec libereckého Divadla F. X. Šaldy Václav HELŠUS.
Josef Siegel byl oblíbený cvičitel tělovýchovného spolku a dlouholetý aktivní člen Horského spolku pro oblast Ještědu a Jizerských hor. Po několik let zastával také funkci průvodce ve Führichově domě a zasloužil se o vybudování městského muzea, které bývalo ve dvou třídách v přízemí chlapecké školy (za kostelem).
Že to byl nevšední člověk, o tom svědčí i to, že jeho portrét nakreslil chrastavský rodák, malíř Willi Sitte (viz ilustrace).
- F V -

Poslední list v andělohorské kronice
Měl jsem tu ručně psanou Amtsbüchlerovu kroniku v ruce již několikrát.
Kde? V badatelně libereckého okresního archivu. Je tam uložena jako značná vzácnost. Ty desítky stran, napsané drobným písmen do hustých řádků předepsaných tužkovými čarami, jsou doplněny desítkami amatérských kreseb, které oceníme teprve s odstupem let. Jsou tam totiž poněkud neuměle zachycené stavby a různá zařízení, které v jiné podobě , např. na fotografiích, neznáme.
Od určitého roku se však rukopis změnil. Po Amtsbüchlerově smrti totiž v zápisech do této kroniky pokračoval někdo jiný...
Záhadou je poslední list, strana 316. Zatímco stovky stran jsou napsány úhledným písmem a tmavým inkoustem, poslední stránka je napsána tupou, neořezanou pastelkou. Je to vlastně báseň, jejíhož autora kupodivu známe, protože se pod své dílo podepsal, a to jménem Alfons Thiel. Víme dokonce, kdy byly ty pochmurné verše napsány: Engelsberg, im Jahre 1946.
Nikdy jsem pana Thiela neviděl, ale o těch několika řádcích jsem dost často uvažoval. V roce 1946 se dokončoval odsun německých obyvatel. On byl patrně jedním z těch, kteří měli brzy odejít a opustit vesnici a dům, ve kterém žil od dětství. Nelze se divit, že jej napadaly pochmurné, pesimistické myšlenky.
Zde uvádím alespoň několik veršů:

Die Chronik Kronika
Nun liegt vor mir Teď leží přede mnou
dies alte Buch. ta stará kniha.
In langen Stunden wurde geschrieben, Trvalo dlouhé hodiny,
der Chronist ist längst gestorben schon, než byla napsána
sein Werk ist uns geblieben. a kronikář již dávno zemřel.
Ich las in ihr Četl jsem si v ní
von Freud und Leid, o radostech i utrpení,
von Krieg und langen Frieden – o válce i dlouhém míru -
und alles ist ganz anders heut, ale dnes je všechno úplně jinak,
als damals – da es wurd geschrieben. než tenkrát...
A závěr básně: Je to pro nás teď velká útěcha,
ale je možné, že až dosud nebylo na světě vymyšleno žádné učení, které by trvalo věčně.
Snad byl pisatel stoupencem Hitlerových plánů o tisícileté říši, a byl proto velmi zklamán konečnou porážkou fašistického učení o vládě arijské rasy nad světem. Uvědomoval si jistě, že násilné vystěhování z vlasti (tedy tzv. odsun) je odplatou za zločiny režimu, kterému i on věřil.
PhDr. František Vydra