BULLETIN SPHMCH
číslo 123 - 1/2005
Výročí v roce 2005
Připomeňme si několik “kulatých” výročí v roce,
který právě začal.
1 5 6 5 (440 let) – Město Chrastava dostala od vrchnosti hrdelní
právo, které si zachovalo až do doby panování
císařovny Marie Terezie, tedy celých dvě stě let. Téhož
roku byla založena tzv. smolná kniha, do které se
zapisovaly výpovědi mučených osob při výslechu. Kniha je
uložena v libereckém archívu.
1 5 9 5 (410 let) – Na říčce Jeřici byla velká povodeň,
která způsobila značné škody. Mnoho dřevěných domů bylo
podemleto a unášeno proudem vody.
1 6 8 0 (325 let) - V tomto roce vzniklo – stejně jako na
mnoha jiných místech v Čechách – selské povstání
proti vrchnosti. Téhož roku bylo město a jeho okolí již
podruhé postiženo epidemií moru.
1 7 0 5 (300 let) – Grabštejnské panství změnilo svého
majitele. Koupil je šlechtický rod Gallasů, původem
z Rakouska. Prvním majitelem byl Jan Václav GALLAS.
1 7 4 5 (260 let) – V průběhu tzv. sedmileté války
procházely městem početné oddíly pruských vojáků. Skrz
Chrastavu prošel i legendární baron Trenck se svými pandury.
V budově místní fary byl ubytován princ Karel Lotrinský se
svým doprovodem.
1 8 0 0 (205 let) – Narodil se náš nejslavnější
chrastavský rodák, malíř Josef FÜHRICH. Po ukončení
studií (Praha, Vídeň, Itálie) působil více než třicet let
jako profesor na vídeňské umělecké akademii. V roce 1861
byl povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického
stavu. V jeho tvorbě převládaly náboženské motivy,
vytvořil však také několik desítek grafických listů
k nejstarším českým dějinám.
1 8 1 5 (190 let) – V našem městě byla postavena první
textilní továrna, přádelna firmy Pollack. Tím
začalo období industrializace (průmyslové velkovýroby).
1 8 5 0 (155 let) – V Chrastavě byl zřízen okresní
soud. Býval umístěn v budově na rohu náměstí a
Žitavské ulice.
1 8 5 5 (150 let) – Ve středu města řádil zhoubný požár,
jemuž padlo za oběť 27 domů. Plameny byla ohrožena i
radnice, krytá tehdy šindelovou střechou.
1 8 8 0 (125 let) – Byl položen základní kámen
školní budovy na náměstí. Mohutná dvouposchoďová
stavba trvala pouhý jeden rok a čtyři měsíce.
1 8 8 5 (120 let) – Velký rozruch způsobila tehdy
zpráva o objevení podzemní chodby v Horní Chrastavě,
která prý vedla až na Hamrštejn. Objevený úsek byl 16
metrů dlouhý a vysoký jako postava dospělého muže.
1 9 3 5 (70 let) – Bylo zřízeno a zpřístupněno
veřejnosti městské koupaliště ve Sportovní ulici.
1 9 4 5 (60 let) – Nejvýznamnějším letošním
výročím je nesporně ukončení druhé světové války,
nejhorší války v dějinách lidstva. Chrastava byla svědkem
příjezdu fašistického wehrmachtu po podepsání Mnichovské
dohody. Na frontu bylo povoláno několik set chrastavských
mužů německé národnosti, více než 200 se jich zpět
nevrátilo. Průmyslové závody byly přeorientovány na
válečnou výrobu. Vyráběly se zde součástky k raketám,
pistole, ruční granáty, plynové masky apod.
Z okupovaných evropských zemí tu bylo přes 3000 lidí na
nucených pracích ve zbrojním podniku Spreewerke.
Nejpočetnější skupinu tvořily židovské ženy z Francie a
Holandska.
V průběhu válečných let nebyla Chrastava nikdy
bombardována. Krátce po skončení války začal tzv. odsun
německých občanů z oblasti Sudet, především do Bavorska.
Z kroniky chrastavského
kronikáře Gregora Knescheho – II.
Ještě dlouho po husitských válkách panoval v našem kraji
chaos a zmatek. V zažloutlých záznamech z té doby čteme,
že tehdy bratr okrádal bratra, syn své rodiče a po celém
okolí řádily loupežnické bandy.
Tito zločinci si obvykle našli úkryt ve zříceninách hradů
– na Hamrštejně, na Rajmondu a na Falkenštejně – a
v opuštěných štolách.
Rozvoj hornictví však v té době pokračoval dál a kolem
roku 1460 prý dosáhl svého vrcholu. Řemeslníci obdělávali
také své políčko, protože práce v dílně by je
neuživila. V této době rozvratu se téměř neuzavíraly
sňatky a počet obyvatel klesal. Synové měšťanů prý
odcházeli do ciziny, odkud se většinou již nevrátili.
Životní podmínky tu byly pro obživu velmi špatné. Mnoho
domů se postupně vylidnilo a opuštěná dřevěná stavení
byla postupně rozebrána na topivo.
Když roku 1512 zemřel majitel grabštejnského panství
Mikuláš I. z Donína, měla prý Chrastava pouze 18
obydlených domů (Horní a Dolní Chrastava byly v té době
samostatné obce). V té době neměla ani starostu, ani radní.
Chaos a bezvládí tu prý trvalo mnoho let.
V letech 1500 – 1510 byl postrachem celého okolí vůdce
loupežnické bandy Heinrich Kragen. K jeho tlupě se
přidávali i příslušníci nižší šlechty, lapkové.
Přepadali na cestách v hustých lesích kupecké vozy
s cenným nákladem. V červenci roku 1510 kdosi oznámil
městské radě ve Zhořelci, že byl Kragen s několika svými
muži spatřen poblíž 0ldřichova na Hranicích. Byly tam
vyslány dvě skupiny vojáků - celkem asi osmdesát lidí.
Kragen přespával ve stodole sedláka Kašpara Tellera. Mnozí
komplici byli pochytáni a 21. července na náměstí ve
Zhořelci veřejně popraveni. Kragena probudil ze spánku
štěkot psů a v poslední chvíli se mu podařilo uprchnout.
Unikal spravedlnosti a nebyl nikdy dopaden.
Novým vládcem grabštejnského panství se stal Mikuláš
II. z Donína. Města i vesnice byly v úpadku, přesto se
mu podařilo zavést opět pořádek a prosperitu. Zasahoval
tvrdě proti zlodějům a lapkům a dal jejich úkryty zničit.
Hned v prvním roce svého panování dal v Chrastavě zřídit
novou městskou radu a dosadil do funkce nového starostu.
Jmenoval se Gallus Thiele. Podporoval chrastavský střelecký
spolek a udělil mu různá privilegia. Daroval spolku
stříbrného ptáka se zlatou korunkou a granátovýma očima,
který se stal symbolem měšťanského spolku. Každým rokem
jím byl obdarován nejlepší střelec. Mikuláš II. se osobně
i se svými syny zúčastňoval v Chrastavě střeleckých
soutěží a několikrát se stal “králem střelců”.
Městská rada dostala za úkol obnovit zpustlá stavení a
obsadit je novými majiteli. Mikuláš obnovil některá
městská práva (várečné a tržní) a v roce 1529 udělil
Chrastavě 24 privilegií. Ta byla formulována velmi konkrétně
a u každého byla uvedena výše trestu (peněžní pokuta,
šatlava) za jejich porušení.
V roce 1536 bylo v Chrastavě již 60 hospodářů.
Velkého rozkvětu dosáhla Chrastava za čtvrtstoletí vlády
nového grabštejnského pána Jiřího MEHLA ze Střelic,
který odkoupil od Donínů zadlužené panství v roce 1562 za
200 tisíc guldenů. Pocházel ze slezské Wroclawi (dříve
něm. Breslau). Jeho děd si jako bohatý obchodník a podnikatel
v hornictví koupil šlechtický titul.
Mehl studoval práva v italské Bologni a v bavorském
Ingolstadtu. Na císařském dvoře Maxmiliána II. a Rudolfa II.
zastával po mnoho let funkci vicekancléře Českého
království. Dal přestavět Grabštejn na honosné šlechtické
renesanční sídlo. Věž dostala novou krytinu a byla opatřena
hodinami. Velkým nákladem dal opravit zámeckou kapli sv.
Kateřiny, patronky horníků, na nádvoří dal vyhloubit novou
studnu, dal opravit pivovar a mlýn. Podporoval rozvoj dolování
a zvýšil těžbu dřeva v panských lesích.
Přestavba Grabštejna si vyžádala velké finanční náklady,
a tak Jiří Mehl zvýšil tisícům poddaných na svém panství
robotní povinnosti. Toto nepopulární opatření nezůstalo bez
odezvy. V roce 1569 začali sedláci v mnoha vesnicích
rebelovat a stěžovali si až u císaře v Praze. Ozbrojeni
kosami a cepy táhli na panské sídlo. Mehl s několika svými
úředníky uprchl včas do Chrastavy, kde mu městská rada
poskytla úkryt a ochranu. Chrastavští ostrostřelci bránili
vzbouřeným sedlákům ve vstupu do města a ozbrojené
stráže hlídkovaly ve dne v noci.
Když bylo povstání poddaných potlačeno, jeho vůdci byli
uvězněni v podzemních celách. Do roka tam většina z nich
zemřela.
Mehl se našemu městu odvděčil za to, že se Chrastava na
stranu povstalců nepřidala a že zůstala své vrchnosti
věrná. Udělil proto městu řadu dalších privilegií (
konání většího počtu trhů, více cechovních práv atd.).
Střelecký spolek měl v té době čtyřicet členů.
V roce 1565 dostala Chrastava tzv. hrdelní právo. Teprve za
vlády Marie Terezie bylo toto právo menším městům odebráno
a popravy se konaly v Mladé Boleslavi.
V prosinci roku 1581 stvrdil císař Rudolf II. svou pečetí
platnost nového chrastavského městského znaku, který se
používá dodnes.
Staré záznamy uvádějí, že v roce 1590 měl střelecký
spolek 96 členů. Téhož roku bylo ve městě již 90
hospodářů.
Panský statek v Dolní Chrastavě věnoval Jiří Mehl svému
mladšímu bratru Mikulášovi.
V roce 1578 se v rozvodněné Nise utopila Mehlova manželka.
Zdál se jí sen, že ovčákova manželka z machnínského
statku uřízla v noci všem slepicím hlavu. Marně ji Mehl
přemlouval, aby do Machnína nejezdila, protože se Nisa
nebezpečně vylila z břehů. Tvrdohlavá žena však na
domluvy svého manžela nic nedala a poručila kočímu, aby
okamžitě zapřáhl koně do kočáru. Spolu s ní jely dvě
její dcery. Když kočí přijel k dřevěnému mostu přes
rozvodněnou řeku, odmítl jet dál. Paní Mehlová však
vztekle vykřikla:”Ve jménu ďábla jeď!” Kočí uposlechl
rozkazu své paní, v polovině se však most probořil.
Říkalo se, že prý dřevěné sloupy mostu někdo podřízl.
Kočár i s koňmi spadl do rozbouřených vln a proud kalné
vody roztrhl kočár na dvě části. Koně, kočí i obě
Mehlovy dcery se zachránili, paní Mehlová, která seděla
v druhé, uzavřené části kočáru, se utopila. Bylo jí
tehdy 52 let. Její tělo bylo pohřbeno na hřbitově v Hrádku
nad Nisou. Konal se soud s machnínskými sedláky, kteří
údajně most podřízli, ale nakonec byli všichni osvobozeni,
protože se jejich vinu nepodařilo dokázat.
(Pokračování v dalším čísle.)
Jak je staré městské
muzeum?
S historickými budovami je potíž. Hrad, kostel či jiná
starobylá budova byly obvykle v průběhu staletí několikrát
přestavovány. Příkladem může být náš kostel sv.
Vavřince. Jeho původní gotická podoba ze 14. století byla
té dnešní zcela nepodobná . Byla podstatně menší a
později, v době baroka byla přistavěna věž, ovšem
s cibulkovitou bání. Největší stavební změny však
nastaly v letech 1866-68, kdy byla budova – s výjimkou věže
– zcela přebudována. Když byly po dvou letech úpravy
skončeny, vysvětil litoměřický biskup kostel jako zcela
novou církevní stavbu.
A naše městské muzeum?
Domníváme se (přesné doklady nemáme k dispozici), že tato
mohutná budova byla postavena již v šestnáctém či v první
polovině 17. století jako panské sídlo šlechtice Johanna
NOSTITZE, který zemřel v roce 1646.
Kamenná stavba s více než metr silnými zdmi má dva velké
klenuté sklepy, které se táhnou po celé délce budovy.
Krásné klenutí mají také místnosti v přízemí. Chodba a
hlavní výstavní místnosti jsou z doby renesance. Část
odstraněné omítky dokazuje, že již v té době bylo při
vytváření klenby používáno cihel.
Část budovy – blíže k Liberecké ulici – byla různě
upravována v pozdějších dobách. Podchod z roku 1969
zajišťuje bezpečnost chodců, kteří by jinak museli chodit
již dosti úzkou Libereckou ulicí.
Na průčelí budovy (do náměstí) jsou patrné secesní prvky.
Při úpravách ze 60. let 20. století byla zrušena spojovací
chodba mezi budovou muzea a sousední současnou prodejnou
Elektro p.Vratislava Procházky. Chodba vedla na úrovni prvního
patra. V dobách, kdy budova sloužila jako zájezdní hostinec
s ubytováním pro hosty, byly ve vedlejší budově stáje pro
koně.
Při rekonstrukci budovy na počátku 90. let 20. století byly
provedeny značné stavební zásahy v prostorách městské
knihovny v 1. poschodí a zcela přebudována byla bývalá půda
na dnešní obřadní síň a reprezentační zasedací sál.
Zcela nově byla vybudována mansardová střecha. A tak jsme
svědky toho, že se v této mohutné budově na rohu náměstí
a Liberecké ulice prováděly různé stavební úpravy od
konce 16. století až do naší současnosti.
Obrázek ukazuje stáří stěn v prostorách současného
městského muzea, které je umístěno v přízemí zadního
traktu.
- F. Vydra -
Česká menšina těsně
před Mnichovem
Zpráv o kulturní činnosti české menšiny v průběhu 20. a
30. let v Chrastavě máme bohužel velmi málo. V archivu jsme
narazili na pozvánku, která zve na oslavu výročí narozenin
tehdejšího prezidenta ČSR, dr. Edvarda Beneše. V hostinci
“ Na Střelnici” se konal nejen slavnostní projev, ale
ochotníci připravili divadelní představení Čapkovy hry
“BÍLÁ NEMOC”. Ta byla v době před hrozící válkou
velmi aktuální. Na pozvánce je uvedena i výše vstupného:
5,- Kč, 3,- Kč a pro nezaměstnané 1,10 Kč.
Finanční výtěžek byl určen pro Dělnickou tělovýchovnou
jednotu (DTJ a Sokol).
VY
Umění
zneužité proti Židům
V únoru 1939, tedy pouhý měsíc před vznikem tzv.
Protektorátu Čechy a Moravy, se obrátil tehdejší
chrastavský starosta F. Hübner následujícím dopisem na
řezbáře Engelberta HOCKAUFA: “Mám v úmyslu – stejně
jako je tomu jinde – umístit v Chrastavě
umělecky zpracované dřevěné poutače (v německém
originále ”Wegweiser”, tedy rozcestníky, ukazovatele) ve
všech směrech při vjezdu do města. Měly by být vyřezané
ze dřeva a poukazovat výrazně na Židy, např. nápisem JUDEN
NICHT ERWÜNSCHT (= Židé nejsou vítáni, nejsou žádoucí).
Byl bych rád. kdybyste mi předložil Vaše návrhy a současně
i údaje o přibližných nákladech na jeden takový poutač.”
Hockauf byl nesporně velmi nadaný umělec (zachovaly se
fotografie některých jeho dřevěných soch). Nevíme, zda
starostovu přání vyhověl a dřevěné protižidovské
poutače vyrobil. V žádných pramenech jsme nenašli zmínku o
tom, zda byly při silnici u vjezdu do města skutečně
postaveny.
fv
Kdo byl Josef Siegel?
Jdeme - li z náměstí Turpišovou ulicí, vidíme napravo mezi
budovou školy a školní jídelny dřevěný domek, ve kterém
má sídlo městská policie.
V tomto domku žil kdysi obuvník Josef SIEGEL. Nebyl to
však pouze obyčejný řemeslník, ale měl několik
pozoruhodných zálib. Narodil se 20. září 1889 v Chrastavě,
zemřel v listopadu 1966 v bavorském městečku
Oberwinterbach.
Jeho dcera Christa se po provdání jmenuje Schmittová a je
uznávanou německou básnířkou. Před několika lety
navštívila Chrastavu a v obřadní síni četla své básně.
Český překlad recitoval herec libereckého Divadla F. X.
Šaldy Václav HELŠUS.
Josef Siegel byl oblíbený cvičitel tělovýchovného spolku a
dlouholetý aktivní člen Horského spolku pro oblast Ještědu
a Jizerských hor. Po několik let zastával také funkci
průvodce ve Führichově domě a zasloužil se o vybudování
městského muzea, které bývalo ve dvou třídách
v přízemí chlapecké školy (za kostelem).
Že to byl nevšední člověk, o tom svědčí i to, že jeho
portrét nakreslil chrastavský rodák, malíř Willi Sitte (viz
ilustrace).
- F V -
Poslední list v
andělohorské kronice
Měl jsem tu ručně psanou Amtsbüchlerovu kroniku v ruce již
několikrát.
Kde? V badatelně libereckého okresního archivu. Je tam
uložena jako značná vzácnost. Ty desítky stran, napsané
drobným písmen do hustých řádků předepsaných tužkovými
čarami, jsou doplněny desítkami amatérských kreseb, které
oceníme teprve s odstupem let. Jsou tam totiž poněkud
neuměle zachycené stavby a různá zařízení, které v jiné
podobě , např. na fotografiích, neznáme.
Od určitého roku se však rukopis změnil. Po Amtsbüchlerově
smrti totiž v zápisech do této kroniky pokračoval někdo
jiný...
Záhadou je poslední list, strana 316. Zatímco stovky stran
jsou napsány úhledným písmem a tmavým inkoustem, poslední
stránka je napsána tupou, neořezanou pastelkou. Je to vlastně
báseň, jejíhož autora kupodivu známe, protože se pod své
dílo podepsal, a to jménem Alfons Thiel. Víme dokonce, kdy
byly ty pochmurné verše napsány: Engelsberg, im Jahre 1946.
Nikdy jsem pana Thiela neviděl, ale o těch několika řádcích
jsem dost často uvažoval. V roce 1946 se dokončoval odsun
německých obyvatel. On byl patrně jedním z těch, kteří
měli brzy odejít a opustit vesnici a dům, ve kterém žil od
dětství. Nelze se divit, že jej napadaly pochmurné,
pesimistické myšlenky.
Zde uvádím alespoň několik veršů:
Die Chronik Kronika
Nun liegt vor mir Teď leží přede mnou
dies alte Buch. ta stará kniha.
In langen Stunden wurde geschrieben, Trvalo dlouhé hodiny,
der Chronist ist längst gestorben schon, než byla napsána
sein Werk ist uns geblieben. a kronikář již dávno zemřel.
Ich las in ihr Četl jsem si v ní
von Freud und Leid, o radostech i utrpení,
von Krieg und langen Frieden – o válce i dlouhém míru -
und alles ist ganz anders heut, ale dnes je všechno úplně
jinak,
als damals – da es wurd geschrieben. než tenkrát...
A závěr básně: Je to pro nás teď velká útěcha,
ale je možné, že až dosud nebylo na světě vymyšleno
žádné učení, které by trvalo věčně.
Snad byl pisatel stoupencem Hitlerových plánů o tisícileté
říši, a byl proto velmi zklamán konečnou porážkou
fašistického učení o vládě arijské rasy nad světem.
Uvědomoval si jistě, že násilné vystěhování z vlasti
(tedy tzv. odsun) je odplatou za zločiny režimu, kterému i on
věřil.
PhDr. František Vydra