BULLETIN 122 - 12/2004

Z kroniky chrastavského kronikáře Gregora Knescheho
Co víme o zaniklé obci Vysoký?
Drobnosti z historie Chrastavy
Chrastavská radnice má opět věžičku již dva roky

Z kroniky chrastavského kronikáře Gregora Knescheho

Gregor Knesche (1843 – 1921) byl povoláním řezník a hostinský. Na Vítkovské ulici měl nevelkou hospodu s názvem Zum Jagdhorn (U loveckého rohu). V mladých letech procestoval jako tovaryš velký kus Rakouska a dostal se až do severní Itálie, prošel také celé Německo.
Měl dlouhodobý amatérský zájem o historii. Jeho kronika je velmi obsáhlá a můžeme se v ní dočíst leccos zajímavého. Má však jednu vadu: nelze věřit všemu, o čem Knesche píše!
Uvádíme několik zajímavostí z 1. dílu KRONIKY, kde popisuje nejstarší historii města a okolí.
V 5. a 6. století se Češi usadili na území, kde předtím žil germánský kmen Markomanů. Postupně germánské obyvatele poslovanštili. Území od Krkonoš až k Dunaji bylo tehdy české.
Češi si k obdělání vybírali úrodnou půdu, zatímco německé obyvatelstvo svou pílí a houževnatostí obdělávalo i půdu horší kvality.
Do Chrastavy přišli v průběhu 13. století němečtí horníci z okolí města Pirny nedaleko Drážďan. Po určitou dobu se pak Chrastava (Kratzau) nazývala Neu-Pirna.
Asi kolem roku 1250 v Chrastavě a okolních vesnicích zanikla slovanská řeč, zatímco v Žitavě se v té době nadále hovořilo česky i německy.
Později do tohoto kraje přišla další vlna horníků, a to z Durynska. Ti založili hornickou slávu Andělské Hory a Panenské Hůrky.
Stará pověst vypráví, že pod vrstvou popela na spáleništi byly nalezeny dvě hornické lopaty (Bergkratzen). Podle nich prý vznikl název města – Kratzau.
Některé osady v okolí Chrastavy si zachovaly slovanský název: Hrádek (Grod), Chotyně, Poříčí (Poritsch, dnes polský Porajów).
Ostatní založili němečtí přistěhovalci později, většinou teprve ve 13. a 14. století: Václavice –Wetzwalde, Vítkov - Wittig, Bílý Kostel – Weisskirchen, Machnín – Machendorf , Nová Ves – Neundorf atd.
Německé kolonisty pozval na sever Čech český král Přemysl Otakar I.
Roku 1255 povýšil Přemysl Otakar II. Žitavu na město.
Území, které předtím patřilo českému rodu Berků z Dubé, dostali němečtí Donínové (von Dohna).
Roku 1234 založila česká královna Kunhuta v údolí Nisy poblíž Žitavy ženský klášter Marienthal. První abatyší byla Adelheid, dcera Otty z Donína.
V letech 1252 – 1562 byli Donínové majiteli grabštejnského panství, kam patřila i Chrastava.
Císař Karel IV. dal k ochraně důležité obchodní cesty ze Žitavy přes Jablonné do Prahy postavit strážní hrad Karlsfried. Jiná obchodní cesta vedla ze Žitavy přes Frýdlant a Liberec do Turnova.
V roce 1384 byl Hrádek nad Nisou třikrát větší než Chrastava. Zatímco chrastavská farnost odevzdávala ročně sedm grošů papežských desátků, Hrádečtí platili 20 grošů.
Během husitských válek Pěčko (?) z Poděbrad se svým houfem bojovníků vyplenil hrad Karlsfried a obléhal také Grabštejn. Měl 8000 pěších a 700 jezdců.
V roce 1428 procházel Chrastavou početný voj husitů, jehož velitelem byl Prokop Malý a hejtmani Jan Královec a Václav Koudelník.
Dřevěná tvrz na vyvýšenině nad Frýdlantskou ulicí (směrem ke hřbitovu) prý pocházela již ze slovanské (milčanské) doby.
Mikuláš z Kajšperka (von Keuschberg) se stal ze zištných důvodů přivržencem husitského hnutí. Přiženil se do šlechtického rodu Donínů (oženil se s Juttou), zmocnil se dokonce na krátký čas násilím hradu, podnikal ozbrojené přepady kupeckých vozů mezi Zhořelcem (měl prý asi 1000 jezdců) a Budyšínem. Opevnil kostel vysokým valem, palisádou z dřevěných kůlů a hlubokým příkopem.
V bitvě pod Hamrštejnem 16. listopadu 1428 se utkali husité a vojsko Šestiměstí. Ztráty husitů prý tehdy byly 1000 mužů, z toho asi 500 padlo v boji, zhruba stejný počet padl do zajetí.
14. srpna 1433 vojsko ze Žitavy zaútočilo na Grabštejn, kde tehdy sídlil Keuschberg. Nápor se sice podařilo odrazit, ale za cenu velkých ztrát. V boji padl Jan Ralsko z Hamrštejna, člen rodu Vartemberků. Tento rod pak dlouhodobě vedl nepřátelský boj s Žitavou.
Téhož roku přitáhl od Českého Dubu do Chrastavy početný oddíl husitů. Po dohodě s místní posádkou podnikli výpad proti Frýdlantu a táhli dále do Slezska. Na zpáteční cestě byli husité zadrženi vojskem ze Zhořelce. Zhořelečtí husity pronásledovali až do Chrastavy a město vypálili. V plamenech tehdy shořely všechny cenné listiny v budově radnice.
(Pokračování v dalších číslech Bulletinu.)

Co víme o zaniklé obci Vysoký?

Osada VYSOKÁ (něm. Hohendorf) patří k Chrastavě, zatímco dnes již neexistující obec VYSOKÝ (něm. Hohenwald) patřila k bývalému okresu Frýdlant. Dnes leží na katastru Dětřichova.
Z dávné historie víme, že šlechtična Kateřina z Redernů dala v letech 1605-8 postavit 15 dřevěných domků v místech, kde později vyrostla vesnice Vysoký.
Byla to nejvýše položená obec na celém Frýdlantsku (639 metrů). Nacházela se velmi blízko od státní hranice se Saskem (dnes s Polskem). Dochovalo se několik zajímavých údajů o vývoji této vesnice.
V roce 1834 zde stálo již 31 domů se 185 obyvateli. Nejvyššího počtu obyvatel dosáhla v roce 1880, a to 234. I když se počet domů v dalších letech zvyšoval, množství obyvatel klesalo. O tom svědčí údaj, že v roce 1900 zde bylo 42 domů, ale pouze 206 obyvatel. Předválečný údaj z roku 1939 uvádí, že domů zde bylo tehdy 41 a v nich bydlelo 136 osob.
Podle statistických údajů z období tzv. 1. republiky ( 1921 a 1935) ve vesnici nebyl ani jediný obyvatel české národnosti.
Vrchnost dosazovala do funkce starosty (Scholze, Schultheis, Schultze) “svého člověka”a tato funkce bývala velmi často dědičná.
Od roku 1642 do roku 1849 - tedy déle než dvě stě let – zastávali ve Vysokém tuto funkci muži z rodu Zückerů. Dokonce i později, když byly zavedeny volby, byl v čele obce starosta Zücker až do roku 1894.
Největší dům ve vesnici byla budova zvaná “kretscham”. To bylo sídlo starosty, obvykle spojené s hospodou, řeznictvím a pekařstvím.
Starosta sice nedostával plat, ale tato funkce měla mnoho výhod. Jeho povinností bylo vybírat od všech obyvatel poplatky a část z nich si mohl ponechat. Také za úřední úkony (listiny) se samozřejmě platilo přímo starostovi. Celá jeho rodina byla osvobozena od robotních povinností.
Starosta měl také omezenou soudní pravomoc. Mohl udělovat za různé přestupky peněžní pokuty, při vymáhání přiznání u těžších provinění bylo dovoleno používat mučicích nástrojů. Běžným trestem pro provinilce byly nucené práce.
V kretscham byla také kniha, zvaná Schöppenbuch, do níž se zapisovaly kupní smlouvy, dědické a svatební smlouvy atd. Písařem býval obvykle místní učitel.
Když starosta s radními o něčem rozhodoval, držel v ruce jakýsi odznak rychtářské moci zvaný jurament. Byla to dřevěná hůl, potažená červenou látkou, na jejímž konci byla vyřezávaná přísahající ruka.
Mnohého z čtenářů snad napadne, proč píšeme o vesnici Vysoký, když vlastně patřila do jiného okresu. Důvod je prostý. Byla totiž úzce spjata s Vítkovem. Část dětí sem chodila do školy (druhá část do Albrechtic), obec byla přifařena do vítkovské farnosti. Také pohřby zemřelých osob z Vysokého se odbývaly na vítkovském hřbitově.
Z vesnice vedly tři cesty přes hranice do saského města Reichenau, což je dnešní polská Bogatynia.
V obci byl hasičský sbor, mužský pěvecký spolek, byla tu i knihovna a”zimn픚kola. V jednom z domů byla zřízena školní třída, aby místní děti nemusely v mrazu a závějích v zimním období docházet do sousedních vsí.
Na vrcholu Lysého vrchu byl v roce 1830 postaven větrný mlýn. Když roku 1866 procházeli obcí pruští vojáci, mlýn téměř zničili. Silná bouře a vichr o dva roky později dokonaly dílo zkázy a objekt už nebyl nikdy používán k svému původnímu účelu. Podnikavý hostinský jej dal upravit na vyhlídkovou věž (rozhlednu), která přilákala spoustu návštěvníků zdaleka široka, a tržba se zvýšila. Z bývalého mlýna zůstala pouze troska kulaté kamenné věže. Před několika lety byly v bezprostřední blízkosti postaveny dvě retranslační komunikační stanice. A zcela nedávno se vzhled Lysého vrchu k nepoznání změnil, neboť tu dnes stojí několik moderních větrných elektráren.
V letech 1898-99 se budovala silnice z Albrechtic přes Vysoký do Horního Vítkova. Vypráví se, že prý blízko této cesty býval pramen léčivé vody. Ten se však při různých terénních úpravách navždy ztratil. - fv –

Drobnosti z historie Chrastavy

Měšťan Josef Mäusel(=Myška) dal v roce 1713 postavit v polích u staré liberecké cesty tzv. Barvířskou kapli. Kaple byla v poválečných letech postupně zničena.
Andělohorský hluchoněmý kronikář Florián Amtsbüchler žil v letech 1819 – 1891 v domě č. 54. Jeho předkové byli dědiční rychtáři po době dvou staletí. Jeho prapradědeček Georg Amtsbüchler začal psát již v roce 1624 rodinnou kroniku, v níž pak další generace pokračovaly.

UDÁLOSTI Z POVÁLEČNÉHO OBDOBÍ (po roce 1945):

Chrastavská radnice má opět věžičku již dva roky

Autorem této ilustrace je jeden z chrastavských malířů KARL JOHNE. Jeho oblíbenou výtvarnou technikou byl dřevoryt, většinou několikabarevný. Náměty si většinou vybíral z nedalekého okolí. Na tomto černobílém dřevorytu vidíme naši chrastavskou radnici.
Uvědomili jste si, vážení čtenáři, že zcela nedávno – 15. listopadu – uplynuly teprve dva roky od doby, kdy byla na střechu radnice umístěna po dlouhých šedesáti letech opět dřevěná věžička? Není zcela přesnou kopií té původní, ta prý byla ještě o půldruha metru vyšší.