BULLETIN SPHMCH - 10/2004
V říjnu
1918 skončila 1. světová válka
Čeští
trampové – nepřátelé Říše
Klikyháky
nejsou překážkou, pokud.....
Česká
menšina a kluziště
Komu
patřil Führichův dům
Spor
Bohumila Honsy s městskou radou
Nečekaná
návštěva od protinožců
První
poválečná léta v chrastavské škole
Kniha,
která stojí za přečtení
V
říjnu 1918 skončila 1. světová válka
Uplynulo již 86 let od konce první světové války. Mapa
Evropy se tehdy velmi změnila. Zaniklo Rakousko-Uhersko, vznikly
nové státy, např. Československá republika a Polsko.
Na severu Čech však početná německá menšina – pod vlivem
Wilsonových požadavků na sebeurčení národů – vyhlásila
autonomní oblast zvanou DEUTSCH-BÖHMEN, která odmítala
stát se součástí nově vytvořeného československého
státu a žádala např. připojení k sousednímu německy
hovořícímu Rakousku.
V Liberci vznikla ”vláda” v čele s Rudolfem Lodgmannem
von Auen.
V archivu se zachovaly z té doby tyto záznamy:
- 3.12. – Všechny obce na území Liberecka mají být
označeny místními tabulemi s nápisem LAND DEUTSCH-BÖHMEN.
- 10.12. – Všude byly umístěny vyhlášky, týkající se
přidělování brambor v zásobování obyvatel. Byl zřízen
úřad pro zásobování oblasti Deutsch-Böhmen, který měl
několik úseků: 1) obilí, mouka, luštěniny, brambory, 2)
krmivo pro domácí zvířata, 3) maso: dobytek, drůbež, ryby,
4) mléko, tuky, oleje, vejce, 5) ovoce, zelenina, marmeláda,
polévkové konzervy, umělý med, 6) sůl, cukr, káva, čaj.
Poválečná situace se totiž vyznačovala velkým nedostatkem
potravin, a tak byli ti, kdo potraviny předražovali a
prodávali načerno (tzv. keťasové) přísně pokutováni.
Zažloutlé stránky hovoří o tehdejší neklidné době. V
jedné z vyhlášek se píše:
“K zajištění klidu a pořádku v tomto období je nutno
k ochraně obyvatel zřídit vojenskou bezpečnostní službu,
která by v zárodku potlačila každé narušení pořádku.
Obracíme se na všechny osoby, bydlící v Chrastavě a
vrátivší se z vojska a domobrany, aby se dostavily dnes, 6.
listopadu 1918, na “Střelnici”.
Mezi mnoha podpisy pod touto výzvou najdeme i několik českých
jmen: Šilhán, Hančil, Tomeš, Stránský, Pavlíček a
několik dalších.
Odpor německého obyvatelstva vůči československým úřadům
byl na mnoha místech natolik silný, že tehdy musely
československé vojenské jednotky zasáhnout silou.
K nejtěžším srážkám došlo 4. března 1919, jejichž
smutným výsledkem bylo 40 mrtvých a mnoho zraněných.
Je známo, že v té době byly povolány československé
policejní a vojenské jednotky také na Liberecko.
Zachoval se dokument, jímž na vzniklou situaci reagovala
městská rada v Chrastavě. Zdá se, že zdejší němečtí
občané byli rozumnější.
“Městská rada vznáší protest proti obsazení města
Chrastavy československými jednotkami. Toto obsazení by nebylo
v souladu s podmínkami pro sebeurčení národů,
vyhlášenými americkým prezidentem Wilsonem. Obsazení není
opodstatněné také proto, že zde bydlící Češi měli až
dosud stejná práva jako Němci. Také proto ne, že zde
nedošlo k žádným nepokojům a není ani třeba se jich
obávat. V Chrastavě nebyla ani zřízena ozbrojená domobrana
jako v některých jiných městech.
Městská rada se zaručuje, že místní obyvatelstvo nezadá
žádnou příčinu k potížím a vystříhá se jakéhokoliv
násilí. Chceme vyjádřit přesvědčení, že vojenské
jednotky nebudou mít žádný důvod k zákroku, neboť
obyvatelé budou dodržovat dané pokyny .
Starosta: Neumann
Radní: Franz Herschel, Leopold Wolf, Wenzel Friedrich, Anton
Lichtner”
-vy-
Čeští
trampové – nepřátelé Říše
Ve 20. a 30. letech 20. století vzniklo u nás v ČSR trampské
hnutí. Dělnická mládež, často bez zaměstnání, prchala
z průmyslových měst do volné přírody. V okolí řeky
Berounky a Sázavy, ale i jinde byly zakládány srubové
trampské osady, za letních večerů se zpívalo u táboráku za
zvuků kytary. Byl to jakýsi útěk před civilizací, touha po
svobodě.
Období Masarykovy republiky skončilo, přišel Mnichov a
později vznik Protektorátu Čechy a Morava.
O to více překvapuje, že mezi listinami německého
hejtmanství v Liberci se objevuje v červenci 1940 (!) pokyn
k potlačení nežádoucích projevů českého (!) trampského
hnutí. Trampové prý nosí modré čepice s červenou obrubou,
žluté nebo modré košile a na zádech americké (!) vojenské
torny. Tyto trampské skupiny prý jsou nápadné svým
oblečením. Pořádají prý na území Liberecka hlučné
víkendové výlety. Úřední pokyn, určený policistům,
připomíná, že toto hnutí nelze přímo zakázat, je však
třeba rázně zakročit při provokacích těchto českých
mladíků.
(Tato zpráva poněkud nezapadá do našich představ o době
okupace.
Bylo by jistě zajímavé, kdyby někdo ze starších čtenářů
- starousedlíků podal svědectví o českých trampech tady na
severu Čech.)
- ydr –
Klikyháky
nejsou překážkou, pokud.....
Nejzajímavější zprávy z dávné minulosti našeho města
jsou psány samozřejmě ručně. Pokud neznámý pisatel
dodržoval předepsané tvary písmen tzv. kurentu, je
čtení rukopisu relativně snadné, samozřejmě za
předpokladu, že tuto starou německou abecedu známe. Horší
je – a to se stává velmi často – když úředník či
kronikář psal nedbale a příliš rychle . Vyluštění
takového textu je skutečně tvrdým oříškem a hlavně zabere
spoustu drahocenného času. K úřednickému krasopisu patřily
samozřejmě různé ozdobné kudrlinky, které působí
určitým estetickým dojmem.
Doba psacích strojů a počítačů byla tehdy ještě
neuvěřitelně vzdálená...
Česká
menšina a kluziště
Česká menšina v Chrastavě ve 20. a 30. letech 20. století
nebyla příliš početná, přesto se však - podle
společenského zařazení – dělila na několik skupin.
Zatímco se čeští textilní dělníci (a těch byla většina)
sdružovali v tzv. DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota),
úředníci, učitelé a “financové” se scházeli v Sokole.
Když městská rada na podzim roku 1937 chystala vybudování
kluziště na Střelnici, obrátila se na německé i české
organizace se žádostí, aby vyslaly několik svých členů na
“brigádu” při úpravě terénu. DTJ písemně přislíbila,
že pošle tři své členy. Sdělení podepsal Rudolf
LOUDÁT (v r. 1944 popravený v Drážďanech). Datum
9.11.1937.
SOKOL byl zastoupen dvěma svými členy a na listině
čteme jméno p. říd. Bohumila HONSY.
- ydr -
Komu
patřil Führichův dům
Když v roce 1836 zemřel Wenzel Führich, otec slavného
malíře, matka s dcerou Marií se přestěhovaly k synovi
(Josefovi) do Vídně. Dům se zřejmě pronajímal, ale byl
stále ve vlastnictví někoho z členů Führichovy rodiny.
Ze záznamů jsme se dozvěděli, že 30. září 1941 odkoupilo
město tuto historickou hrázděnou budovu od Anny von
Rittingerové – Führichové za 4.360,- RM (=říšských
marek). Majitelka bydlela v té době v Innsbrucku v rakouském
Tyrolsku.
Od té doby byl Führichův dům využíván jako historický
objekt, přístupný veřejnosti.
- fv -
Spor
Bohumila Honsy s městskou radou
Je známo, že řídící učitel Bohumil Honsa nebyl pouze
správcem české menšinové školy v Chrastavě, ale také
jakýmsi mluvčím celé české menšiny. Nejednou radikálně
prosazoval v městské radě zájmy Čechů a to mu vyneslo
mnoho zášti a nepřátelství.
Dne 3. října 1928 se na zasedání městské rady rozčílil a
řekl:
“Zařadit výdaje za poštovné (pro českou školu) do
rozpočtu a pak peníze neproplatit – to je švindl !!!”
Zdálo by se, že to byla maličkost.
Zachovalo se však písemné rozhodnutí tehdejšího starosty,
v němž se píše:
“ Protože toto prohlášení bylo vysloveno na městském
úřadě a tento úřad je veřejnou institucí, která má být
u občanů v úctě, jde o čin, který překračuje článek 5
zákona ze 17. 12. 1862. Proto bude proti p. Bohumilu Honsovi
zahájeno trestní řízení za urážku veřejné instituce.”
14. listopadu 1928 byl proto předvolán k okresnímu soudu
v Chrastavě.
Podepsán: Anton Scholze, starosta
F.Vydra
Nečekaná
návštěva od protinožců
Nestává se příliš často, aby do Chrastavy přijel někdo
až ze vzdálené Austrálie. Nemáme tu ani nebetyčné hory,
ani moře, ani unikátní gotickou katedrálu či středověký
hrad. A přece...
Ve středu 22. září přijel do našeho města p. Kögler ze
Sydney. Je již v důchodu, i když vypadá mladší. Na
otázku, jaké měl v produktivním věku povolání,
odpověděl, že pracoval na letišti v Sydney jako kontrolor
pasů a jiných dokladů cestujících. Co tohoto muže
přivedlo k nám do Chrastavy?
Jeho dávní předkové (německého původu) se po první
světové válce odstěhovali do Austrálie. On sám se tam již
narodil. Dodnes hovoří dobře německy, ale úřední řečí
v Austrálii je – jak známo - angličtina, a tak jsme
hovořili anglicky. Většina jeho předků pocházela z oblasti
Chřibské a Krásné Lípy. On tato místa navštívil již
před deseti lety, ale v Chrastavě byl poprvé v životě.
Přinesl s sebou staré zažloutlé fotografie z roku 1912 a
dovolil mi, abych si pořídil kopie. Jeho praděd býval
aktivním členem klubu chrastavských esperantistů.
(Esperanto se v té době šířilo jako mezinárodní
jazyk, který měl pomoci vytvořit svět bez válek a násilí.
Jeho tvůrce, polský oční lékař dr. L. L. Zamenhof, věřil,
že dorozumění mezi národy zabrání válkám. Bohužel, dva
roky po tom, co byl pořízen tento snímek, vypukla první
světová válka. A uprostřed válečného vraždění autor
esperanta v roce 1916 zemřel.)
Pan Kögler hledal na místním hřbitově hrob své prababičky
s českým jménem Drábková. Bohužel se vrátil
s nepořízenou. Hrob byl zřejmě celá desetiletí
neudržovaný, a proto byl zrušen.
Nabízí se otázka, proč tento člověk vážil tak dalekou
cestu do několika severočeských městeček? Sestavuje totiž
rodokmen a pátrá po různých dokladech, které by mohly
existenci dávných předků, které osobně ani neznal,
potvrdit. Není to žádná výjimka. Bylo tu ze stejných
důvodů i několik Američanů a značný počet Němců.
P.S.
Je zajímavé, že velmi aktivní spolek esperantistů byl
v Andělské Hoře v období první republiky a jejich klubovna
bývala v hostinci “U zlatého kříže”. Také v 50. letech
20. století působil v Chrastavě český esperantský spolek,
k jehož nejaktivnějším členům patřil např. p. Karel
Jiřička. - fv -
První
poválečná léta v chrastavské škole
Velká kniha v tvrdých šedivých deskách se stovkami
linkovaných stránek, popsaná drobným úhledným písmem
učitelů a učitelek z let 1945 – 48. Na první stránce
velký nápis KONFERENČNÍ PROTOKOLY.
Je to zajímavé čtení, které zachycuje poměry na
chrastavské škole v dobách, kdy nedávno skončená druhá
světová válka byla v hlavách učitelů i žáků až
v příliš živé paměti.
V zápisu z jednání učitelských porad se členové sboru
střídali. Čteme zde jména, na něž se starší občané
jistě dobře pamatují:
Bohumil Honsa, ředitel tzv. obecné školy (1.- 4.
ročník), Jaroslav Smítka, Karel Šír, Helena Letovská, Pavla
Růžičková atd.
Josef Šícha (přišel do Chrastavy z Pardubicka), ředitel
tzv. měšťanské školy, František Kracík, Marie Sovadinová,
Anna Jirošová, Jan Juliš, Olga Julišová, Josef Khaml,
František Kracík a další. Členem učitelského sboru byl i
katecheta (=učitel náboženství) Josef Jiřina.
V tom prvním poválečném školním roce bylo v chrastavské
škole celkem 275 žáků. Do města se stěhovaly další a
další rodiny z vnitrozemí, a tak se počet žáků neustále
měnil a postupně zvětšoval.
Ministrem školství byl tehdy dr. Zdeněk Nejedlý. Byl
nedostatek učebnic i sešitů, velké problémy byly právě
zde, v pohraničí, neboť zde od roku 1938 česká škola
vůbec nebyla.
Již od samého začátku žáci sbírali různé suroviny.
Jaké? Samozřejmě starý papír, léčivé byliny, šípky a
prázdné makovice, kaštany a lesní semena. Byli vyzýváni,
aby pátrali po výbušninách a třaskavinách, kterých bylo
tehdy všude víc než dost.Ty pak byly odborně zneškodněny.
Co strachu asi prožili tehdejší rodiče!
Mezi vyučovacími předměty se objevuje politická výchova
(později občanská) a ruský jazyk. Sympatie k vojákům Rudé
armády byly velké, ale rusky neuměl tehdy hovořit nikdo
z učitelů. A tak se ruštináři vyškolili v různých
krátkodobých kurzech a dětské ruce se jen s obtížemi
učily psát písmena azbuky.
V každé třídě byla tehdy ustavena žákovská samospráva.
K 28. říjnu 1945 byla uspořádána školní besídka. Program
byl vlastenecký a samozřejmě až nedětsky patetický. Již
tehdy se konala ve městě oslava Říjnové revoluce a žáci se
jí zúčastnili společně s vojáky místní sovětské
posádky (?).
Na chrastavském náměstí se již tehdy rozzářil tzv.
Vánoční strom republiky, ve všech třídách visel portrét
prezidenta Budovatele – dr. E. Beneše. Kladný výsledek měla
tehdejší celostátní výzva “Darujte knihy do
pohraničí”. Již 2. prosince 1945 p. uč. Frant. Kracík
zahájil provoz v místní lidové knihovně.
Sbíraly se plechovky od konzerv z akce UNRRA, školní děti
pomáhaly při práci v lesních školkách.
Čas od času se konaly tzv. národní směny, při kterých
dospělí i děti prováděli úklid ulic, aby se zlepšil vzhled
města.
V jednom ze zápisů čteme, že “se učitelé mají v době
letních prázdnin zapojit do akce “Boj proti mandelince
bramborové”.
V roce 1945 byla vyklizena třída, ve které bylo dříve
umístěno městské muzeum. Byla tam zřízena školní kuchyně
pro výuku dívčích prací . Okresním školním inspektorem,
který jednou ročně školu navštívil, byl Vlad. Seifert.
Zápisy se týkají také doplňovacích zkoušek z učiva
vyšších ročníků měšťanské školy, které vykonaly ve
škole ”osoby škole odrostlé”. Byli to dospělí lidé,
kteří potřebovali ve svém povolání doklad o řádně
ukončené školní docházce.
Po únorovém převratu v roce 1948 se již oslavy TGM a E.
Beneše nekonaly, ve všech třídách byl umístěn portrét
dělnického prezidenta K. Gottwalda.
Poslední záznam v knize pochází z konce srpna 1948, kdy se
v tzv. přípravném týdnu chystal nový školní rok 1948-49,
který přinesl do českého školství velké změny.
F. VYDRA
Kniha,
která stojí za přečtení
Je potěšitelným jevem, že rok od roku přibývá publikací
z oblasti regionální literatury. Kniha, o níž se tu
dočtete, není úplnou novinkou. Vyšla před několika lety
(2001) a autorem textu je Mgr. Marek ŘEHÁČEK. Desítkami
kreseb doplnil text Petr Ferdyš POLDA.
Publikace HRÁDECKO - KRAJINA NA NISE je zcela určitě
kniha, která stojí za přečtení. Má sice 349 stran, ale
psaných tak čtivě, že ji přečtete, aniž byste zívali
nudou. Autorův poutavý styl umožňuje načerpat i spoustu
konkrétních zajímavých faktů o městě Hrádku a okolních
obcích, o nichž toho víme většinou jen málo.
Najdeme tu pasáže z dávné minulosti, kdy byl celý tento
kraj osídlen kmenem Milčanů a na starých mapách označen
jako Gau Zagost. V tomto nesrozumitelném názvu se skrývá
slovanský Záhvozd nebo Záhvozdí (hvozd= rozsáhlý les,
prales).
Autor tu líčí postupné pronikání německého živlu a u
každé obce (Donín, Loučná, Oldřichov, Václavice, Horní a
Dolní Sedlo aj.) uvádí zajímavosti z její historie.
Dočteme se o husitských taženích, o zámku Grabštejn, o
pobělohorských exulantech, o tažení cizích armád tímto
krajem, ale také o překotné industrializaci a významných
osobnostech, o nevšedních stavbách, přírodních
katastrofách atd.
Autor si všímá i života obyčejných lidí, kteří bez
ohledu na národnost měli většinou dost krušný život.
Posezení po těžké práci v hospodě mezi kamarády patřilo
k jejich lepším chvilkám. Jen v Loučné bývalo ve 30.
letech jedenáct hospod. Hospůdky měly často romantické
názvy, např. Chmelový květ, Ledňáček, Vinný hrozen, U
tří králů atd. Dozvíme se také leccos z historie
lignitového dolu Kristýna, poněkud strašidelné je
vyprávění o loupežných přepadeních na Horním Sedle,
čtenáře pobaví i pověst o skřítcích ze Sloních kamenů
(Bílých skal).
Dozvíme se o těžbě rud poblíž Dolní Suché i o
minerálních pramenech v Chotyni. Tobiášova borovice a
Třípanský (hraniční) kámen, tzv. Císařské údolí neboli
Krásný důl, pašování zboží přes hranice do Saska – i o
tom se v knize dočteme.
Zachyceno je samozřejmě i poválečné půlstoletí (1950 -
2000). V porovnání s minulostí zde převládá dost
negativní dojem. Kladem nesporně je, že toto odedávna české
území bylo dosídleno českými a slovenskými rodinami
z vnitrozemí, ale chátrání neobydlených domů, neúspěch
kolektivizace zemědělství, atmosféra strachu a nemožnost
volně cestovat poznamenaly nadlouho život místních obyvatel.
Spolužití Čechů a Němců v době tzv. Masarykovy republiky
nebylo vždy ideální a ve druhé polovině 30. let se poměr
mezi oběma národnostmi vyhrotil.
Hrádecko je naším nejbližším sousedem, a tak jistě
neuškodí, seznámíme-li se s jeho historií. Oblast
Hrádecka a Chrastavska tvoří v současné době tzv.
mikroregión a města a vesnice, které do něho patří, mají
mnoho podobných problémů.
fv