BULLETIN SPHMCH - 10/2004

V říjnu 1918 skončila 1. světová válka
Čeští trampové – nepřátelé Říše
Klikyháky nejsou překážkou, pokud.....
Česká menšina a kluziště
Komu patřil Führichův dům
Spor Bohumila Honsy s městskou radou
Nečekaná návštěva od protinožců
První poválečná léta v chrastavské škole
Kniha, která stojí za přečtení

V říjnu 1918 skončila 1. světová válka
Uplynulo již 86 let od konce první světové války. Mapa Evropy se tehdy velmi změnila. Zaniklo Rakousko-Uhersko, vznikly nové státy, např. Československá republika a Polsko.
Na severu Čech však početná německá menšina – pod vlivem Wilsonových požadavků na sebeurčení národů – vyhlásila autonomní oblast zvanou DEUTSCH-BÖHMEN, která odmítala stát se součástí nově vytvořeného československého státu a žádala např. připojení k sousednímu německy hovořícímu Rakousku.
V Liberci vznikla ”vláda” v čele s Rudolfem Lodgmannem von Auen.
V archivu se zachovaly z té doby tyto záznamy:
- 3.12. – Všechny obce na území Liberecka mají být označeny místními tabulemi s nápisem LAND DEUTSCH-BÖHMEN.
- 10.12. – Všude byly umístěny vyhlášky, týkající se přidělování brambor v zásobování obyvatel. Byl zřízen úřad pro zásobování oblasti Deutsch-Böhmen, který měl několik úseků: 1) obilí, mouka, luštěniny, brambory, 2) krmivo pro domácí zvířata, 3) maso: dobytek, drůbež, ryby, 4) mléko, tuky, oleje, vejce, 5) ovoce, zelenina, marmeláda, polévkové konzervy, umělý med, 6) sůl, cukr, káva, čaj.
Poválečná situace se totiž vyznačovala velkým nedostatkem potravin, a tak byli ti, kdo potraviny předražovali a prodávali načerno (tzv. keťasové) přísně pokutováni.
Zažloutlé stránky hovoří o tehdejší neklidné době. V jedné z vyhlášek se píše:
“K zajištění klidu a pořádku v tomto období je nutno k ochraně obyvatel zřídit vojenskou bezpečnostní službu, která by v zárodku potlačila každé narušení pořádku.
Obracíme se na všechny osoby, bydlící v Chrastavě a vrátivší se z vojska a domobrany, aby se dostavily dnes, 6. listopadu 1918, na “Střelnici”.
Mezi mnoha podpisy pod touto výzvou najdeme i několik českých jmen: Šilhán, Hančil, Tomeš, Stránský, Pavlíček a několik dalších.
Odpor německého obyvatelstva vůči československým úřadům byl na mnoha místech natolik silný, že tehdy musely československé vojenské jednotky zasáhnout silou. K nejtěžším srážkám došlo 4. března 1919, jejichž smutným výsledkem bylo 40 mrtvých a mnoho zraněných.
Je známo, že v té době byly povolány československé policejní a vojenské jednotky také na Liberecko.
Zachoval se dokument, jímž na vzniklou situaci reagovala městská rada v Chrastavě. Zdá se, že zdejší němečtí občané byli rozumnější.
“Městská rada vznáší protest proti obsazení města Chrastavy československými jednotkami. Toto obsazení by nebylo v souladu s podmínkami pro sebeurčení národů, vyhlášenými americkým prezidentem Wilsonem. Obsazení není opodstatněné také proto, že zde bydlící Češi měli až dosud stejná práva jako Němci. Také proto ne, že zde nedošlo k žádným nepokojům a není ani třeba se jich obávat. V Chrastavě nebyla ani zřízena ozbrojená domobrana jako v některých jiných městech.
Městská rada se zaručuje, že místní obyvatelstvo nezadá žádnou příčinu k potížím a vystříhá se jakéhokoliv násilí. Chceme vyjádřit přesvědčení, že vojenské jednotky nebudou mít žádný důvod k zákroku, neboť obyvatelé budou dodržovat dané pokyny .
Starosta: Neumann
Radní: Franz Herschel, Leopold Wolf, Wenzel Friedrich, Anton Lichtner”
-vy-

Čeští trampové – nepřátelé Říše
Ve 20. a 30. letech 20. století vzniklo u nás v ČSR trampské hnutí. Dělnická mládež, často bez zaměstnání, prchala z průmyslových měst do volné přírody. V okolí řeky Berounky a Sázavy, ale i jinde byly zakládány srubové trampské osady, za letních večerů se zpívalo u táboráku za zvuků kytary. Byl to jakýsi útěk před civilizací, touha po svobodě.
Období Masarykovy republiky skončilo, přišel Mnichov a později vznik Protektorátu Čechy a Morava.
O to více překvapuje, že mezi listinami německého hejtmanství v Liberci se objevuje v červenci 1940 (!) pokyn k potlačení nežádoucích projevů českého (!) trampského hnutí. Trampové prý nosí modré čepice s červenou obrubou, žluté nebo modré košile a na zádech americké (!) vojenské torny. Tyto trampské skupiny prý jsou nápadné svým oblečením. Pořádají prý na území Liberecka hlučné víkendové výlety. Úřední pokyn, určený policistům, připomíná, že toto hnutí nelze přímo zakázat, je však třeba rázně zakročit při provokacích těchto českých mladíků.
(Tato zpráva poněkud nezapadá do našich představ o době okupace.
Bylo by jistě zajímavé, kdyby někdo ze starších čtenářů - starousedlíků podal svědectví o českých trampech tady na severu Čech.)
- ydr –

Klikyháky nejsou překážkou, pokud.....
Nejzajímavější zprávy z dávné minulosti našeho města jsou psány samozřejmě ručně. Pokud neznámý pisatel dodržoval předepsané tvary písmen tzv. kurentu, je čtení rukopisu relativně snadné, samozřejmě za předpokladu, že tuto starou německou abecedu známe. Horší je – a to se stává velmi často – když úředník či kronikář psal nedbale a příliš rychle . Vyluštění takového textu je skutečně tvrdým oříškem a hlavně zabere spoustu drahocenného času. K úřednickému krasopisu patřily samozřejmě různé ozdobné kudrlinky, které působí určitým estetickým dojmem.
Doba psacích strojů a počítačů byla tehdy ještě neuvěřitelně vzdálená...

Česká menšina a kluziště
Česká menšina v Chrastavě ve 20. a 30. letech 20. století nebyla příliš početná, přesto se však - podle společenského zařazení – dělila na několik skupin. Zatímco se čeští textilní dělníci (a těch byla většina) sdružovali v tzv. DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota), úředníci, učitelé a “financové” se scházeli v Sokole.
Když městská rada na podzim roku 1937 chystala vybudování kluziště na Střelnici, obrátila se na německé i české organizace se žádostí, aby vyslaly několik svých členů na “brigádu” při úpravě terénu. DTJ písemně přislíbila, že pošle tři své členy. Sdělení podepsal Rudolf LOUDÁT (v r. 1944 popravený v Drážďanech). Datum 9.11.1937.
SOKOL byl zastoupen dvěma svými členy a na listině čteme jméno p. říd. Bohumila HONSY.
- ydr -

Komu patřil Führichův dům
Když v roce 1836 zemřel Wenzel Führich, otec slavného malíře, matka s dcerou Marií se přestěhovaly k synovi (Josefovi) do Vídně. Dům se zřejmě pronajímal, ale byl stále ve vlastnictví někoho z členů Führichovy rodiny.
Ze záznamů jsme se dozvěděli, že 30. září 1941 odkoupilo město tuto historickou hrázděnou budovu od Anny von Rittingerové – Führichové za 4.360,- RM (=říšských marek). Majitelka bydlela v té době v Innsbrucku v rakouském Tyrolsku.
Od té doby byl Führichův dům využíván jako historický objekt, přístupný veřejnosti.
- fv -

Spor Bohumila Honsy s městskou radou
Je známo, že řídící učitel Bohumil Honsa nebyl pouze správcem české menšinové školy v Chrastavě, ale také jakýmsi mluvčím celé české menšiny. Nejednou radikálně prosazoval v městské radě zájmy Čechů a to mu vyneslo mnoho zášti a nepřátelství.
Dne 3. října 1928 se na zasedání městské rady rozčílil a řekl:
“Zařadit výdaje za poštovné (pro českou školu) do rozpočtu a pak peníze neproplatit – to je švindl !!!” Zdálo by se, že to byla maličkost.
Zachovalo se však písemné rozhodnutí tehdejšího starosty, v němž se píše:
“ Protože toto prohlášení bylo vysloveno na městském úřadě a tento úřad je veřejnou institucí, která má být u občanů v úctě, jde o čin, který překračuje článek 5 zákona ze 17. 12. 1862. Proto bude proti p. Bohumilu Honsovi zahájeno trestní řízení za urážku veřejné instituce.” 14. listopadu 1928 byl proto předvolán k okresnímu soudu v Chrastavě.
Podepsán: Anton Scholze, starosta
F.Vydra

Nečekaná návštěva od protinožců
Nestává se příliš často, aby do Chrastavy přijel někdo až ze vzdálené Austrálie. Nemáme tu ani nebetyčné hory, ani moře, ani unikátní gotickou katedrálu či středověký hrad. A přece...
Ve středu 22. září přijel do našeho města p. Kögler ze Sydney. Je již v důchodu, i když vypadá mladší. Na otázku, jaké měl v produktivním věku povolání, odpověděl, že pracoval na letišti v Sydney jako kontrolor pasů a jiných dokladů cestujících. Co tohoto muže přivedlo k nám do Chrastavy?
Jeho dávní předkové (německého původu) se po první světové válce odstěhovali do Austrálie. On sám se tam již narodil. Dodnes hovoří dobře německy, ale úřední řečí v Austrálii je – jak známo - angličtina, a tak jsme hovořili anglicky. Většina jeho předků pocházela z oblasti Chřibské a Krásné Lípy. On tato místa navštívil již před deseti lety, ale v Chrastavě byl poprvé v životě.
Přinesl s sebou staré zažloutlé fotografie z roku 1912 a dovolil mi, abych si pořídil kopie. Jeho praděd býval aktivním členem klubu chrastavských esperantistů.
(Esperanto se v té době šířilo jako mezinárodní jazyk, který měl pomoci vytvořit svět bez válek a násilí. Jeho tvůrce, polský oční lékař dr. L. L. Zamenhof, věřil, že dorozumění mezi národy zabrání válkám. Bohužel, dva roky po tom, co byl pořízen tento snímek, vypukla první světová válka. A uprostřed válečného vraždění autor esperanta v roce 1916 zemřel.)
Pan Kögler hledal na místním hřbitově hrob své prababičky s českým jménem Drábková. Bohužel se vrátil s nepořízenou. Hrob byl zřejmě celá desetiletí neudržovaný, a proto byl zrušen.
Nabízí se otázka, proč tento člověk vážil tak dalekou cestu do několika severočeských městeček? Sestavuje totiž rodokmen a pátrá po různých dokladech, které by mohly existenci dávných předků, které osobně ani neznal, potvrdit. Není to žádná výjimka. Bylo tu ze stejných důvodů i několik Američanů a značný počet Němců.
P.S.
Je zajímavé, že velmi aktivní spolek esperantistů byl v Andělské Hoře v období první republiky a jejich klubovna bývala v hostinci “U zlatého kříže”. Také v 50. letech 20. století působil v Chrastavě český esperantský spolek, k jehož nejaktivnějším členům patřil např. p. Karel Jiřička. - fv -

První poválečná léta v chrastavské škole
Velká kniha v tvrdých šedivých deskách se stovkami linkovaných stránek, popsaná drobným úhledným písmem učitelů a učitelek z let 1945 – 48. Na první stránce velký nápis KONFERENČNÍ PROTOKOLY.
Je to zajímavé čtení, které zachycuje poměry na chrastavské škole v dobách, kdy nedávno skončená druhá světová válka byla v hlavách učitelů i žáků až v příliš živé paměti.
V zápisu z jednání učitelských porad se členové sboru střídali. Čteme zde jména, na něž se starší občané jistě dobře pamatují:
Bohumil Honsa, ředitel tzv. obecné školy (1.- 4. ročník), Jaroslav Smítka, Karel Šír, Helena Letovská, Pavla Růžičková atd.
Josef Šícha (přišel do Chrastavy z Pardubicka), ředitel tzv. měšťanské školy, František Kracík, Marie Sovadinová, Anna Jirošová, Jan Juliš, Olga Julišová, Josef Khaml, František Kracík a další. Členem učitelského sboru byl i katecheta (=učitel náboženství) Josef Jiřina.
V tom prvním poválečném školním roce bylo v chrastavské škole celkem 275 žáků. Do města se stěhovaly další a další rodiny z vnitrozemí, a tak se počet žáků neustále měnil a postupně zvětšoval.
Ministrem školství byl tehdy dr. Zdeněk Nejedlý. Byl nedostatek učebnic i sešitů, velké problémy byly právě zde, v pohraničí, neboť zde od roku 1938 česká škola vůbec nebyla.
Již od samého začátku žáci sbírali různé suroviny. Jaké? Samozřejmě starý papír, léčivé byliny, šípky a prázdné makovice, kaštany a lesní semena. Byli vyzýváni, aby pátrali po výbušninách a třaskavinách, kterých bylo tehdy všude víc než dost.Ty pak byly odborně zneškodněny. Co strachu asi prožili tehdejší rodiče!
Mezi vyučovacími předměty se objevuje politická výchova (později občanská) a ruský jazyk. Sympatie k vojákům Rudé armády byly velké, ale rusky neuměl tehdy hovořit nikdo z učitelů. A tak se ruštináři vyškolili v různých krátkodobých kurzech a dětské ruce se jen s obtížemi učily psát písmena azbuky.
V každé třídě byla tehdy ustavena žákovská samospráva. K 28. říjnu 1945 byla uspořádána školní besídka. Program byl vlastenecký a samozřejmě až nedětsky patetický. Již tehdy se konala ve městě oslava Říjnové revoluce a žáci se jí zúčastnili společně s vojáky místní sovětské posádky (?).
Na chrastavském náměstí se již tehdy rozzářil tzv. Vánoční strom republiky, ve všech třídách visel portrét prezidenta Budovatele – dr. E. Beneše. Kladný výsledek měla tehdejší celostátní výzva “Darujte knihy do pohraničí”. Již 2. prosince 1945 p. uč. Frant. Kracík zahájil provoz v místní lidové knihovně.
Sbíraly se plechovky od konzerv z akce UNRRA, školní děti pomáhaly při práci v lesních školkách.
Čas od času se konaly tzv. národní směny, při kterých dospělí i děti prováděli úklid ulic, aby se zlepšil vzhled města.
V jednom ze zápisů čteme, že “se učitelé mají v době letních prázdnin zapojit do akce “Boj proti mandelince bramborové”.
V roce 1945 byla vyklizena třída, ve které bylo dříve umístěno městské muzeum. Byla tam zřízena školní kuchyně pro výuku dívčích prací . Okresním školním inspektorem, který jednou ročně školu navštívil, byl Vlad. Seifert.
Zápisy se týkají také doplňovacích zkoušek z učiva vyšších ročníků měšťanské školy, které vykonaly ve škole ”osoby škole odrostlé”. Byli to dospělí lidé, kteří potřebovali ve svém povolání doklad o řádně ukončené školní docházce.
Po únorovém převratu v roce 1948 se již oslavy TGM a E. Beneše nekonaly, ve všech třídách byl umístěn portrét dělnického prezidenta K. Gottwalda.
Poslední záznam v knize pochází z konce srpna 1948, kdy se v tzv. přípravném týdnu chystal nový školní rok 1948-49, který přinesl do českého školství velké změny.
F. VYDRA

Kniha, která stojí za přečtení
Je potěšitelným jevem, že rok od roku přibývá publikací z oblasti regionální literatury. Kniha, o níž se tu dočtete, není úplnou novinkou. Vyšla před několika lety (2001) a autorem textu je Mgr. Marek ŘEHÁČEK. Desítkami kreseb doplnil text Petr Ferdyš POLDA.
Publikace HRÁDECKO - KRAJINA NA NISE je zcela určitě kniha, která stojí za přečtení. Má sice 349 stran, ale psaných tak čtivě, že ji přečtete, aniž byste zívali nudou. Autorův poutavý styl umožňuje načerpat i spoustu konkrétních zajímavých faktů o městě Hrádku a okolních obcích, o nichž toho víme většinou jen málo.
Najdeme tu pasáže z dávné minulosti, kdy byl celý tento kraj osídlen kmenem Milčanů a na starých mapách označen jako Gau Zagost. V tomto nesrozumitelném názvu se skrývá slovanský Záhvozd nebo Záhvozdí (hvozd= rozsáhlý les, prales).
Autor tu líčí postupné pronikání německého živlu a u každé obce (Donín, Loučná, Oldřichov, Václavice, Horní a Dolní Sedlo aj.) uvádí zajímavosti z její historie. Dočteme se o husitských taženích, o zámku Grabštejn, o pobělohorských exulantech, o tažení cizích armád tímto krajem, ale také o překotné industrializaci a významných osobnostech, o nevšedních stavbách, přírodních katastrofách atd.
Autor si všímá i života obyčejných lidí, kteří bez ohledu na národnost měli většinou dost krušný život. Posezení po těžké práci v hospodě mezi kamarády patřilo k jejich lepším chvilkám. Jen v Loučné bývalo ve 30. letech jedenáct hospod. Hospůdky měly často romantické názvy, např. Chmelový květ, Ledňáček, Vinný hrozen, U tří králů atd. Dozvíme se také leccos z historie lignitového dolu Kristýna, poněkud strašidelné je vyprávění o loupežných přepadeních na Horním Sedle, čtenáře pobaví i pověst o skřítcích ze Sloních kamenů (Bílých skal).
Dozvíme se o těžbě rud poblíž Dolní Suché i o minerálních pramenech v Chotyni. Tobiášova borovice a Třípanský (hraniční) kámen, tzv. Císařské údolí neboli Krásný důl, pašování zboží přes hranice do Saska – i o tom se v knize dočteme.
Zachyceno je samozřejmě i poválečné půlstoletí (1950 - 2000). V porovnání s minulostí zde převládá dost negativní dojem. Kladem nesporně je, že toto odedávna české území bylo dosídleno českými a slovenskými rodinami z vnitrozemí, ale chátrání neobydlených domů, neúspěch kolektivizace zemědělství, atmosféra strachu a nemožnost volně cestovat poznamenaly nadlouho život místních obyvatel.
Spolužití Čechů a Němců v době tzv. Masarykovy republiky nebylo vždy ideální a ve druhé polovině 30. let se poměr mezi oběma národnostmi vyhrotil.
Hrádecko je naším nejbližším sousedem, a tak jistě neuškodí, seznámíme-li se s  jeho historií. Oblast Hrádecka a Chrastavska tvoří v současné době tzv. mikroregión a města a vesnice, které do něho patří, mají mnoho podobných problémů.
fv