BULLETIN 116 - 5/2004
Spolupráce
mezi spolky úspěšně pokračuje
Irácký
ministr v chrastavském muzeu
Schůzka
historické společnosti (SPHMCH)
Jak to
bylo s věžičkou na naší radnici?
Osudy
jednoho domu ve Vítkovské ulici
Vodička
nebo Woditschka?
Führichův
dům za druhé světové války
Víte, kde
stávala barvířská kaple?
Byl
okrašlovací spolek zbytečný?
Ještě
jednou cizinci ve Spreewerku
Z historie
chrastavského muzea
Tajné
sdělení policejním stanicím na liberecku
Spolupráce mezi spolky úspěšně pokračuje
SPHMCH navázala před několika lety spolupráci se
Společností přátel historie v Jablonném v Podještědí.
Vloni navštívili naši přátelé Chrastavu, prohlédli si
zajímavosti města, obě muzea, kostel a Führichův dům a
letos nás pozvali na oplátku k nim.
Návštěva se uskutečnila v sobotu 24. dubna a zúčastnilo se
jí jedenáct členů.
Městem nás provázel pan Flégl, místní kronikář a znalec
města Jablonného. Viděli jsme zámeček Pachtů z Rájova,
kde byla dříve umístěna stanice pošty. Několik hodin tu
pobyl francouzský císař Napoleon. Nejstarší dochovanou
památkou je gotická kaple sv. Wolfganga, která byla později
přestavěna do renezanční podoby. Dodnes tu vidíme bohatou
sgrafitovou výzdobu. Velmi pěkně je upravené náměstí
s překrásným morovým sloupem.
Vystoupili jsme na nově zřízenou vyhlídkovou věž, která
byla vybudována v bývalém kostele a pozdějším pivovaru. I
přes nepřízeň počasí byl pohled z věže překrásný.
Nejznámější stavbou v celém městě je nepochybně Bazilika
minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Byla postavena podle plánů
architekta Hildebrandta. Bohatá vnitřní výzdoba umocňuje
posvátnost místa, kam byla pochována sv. Zdislava, manželka
Havla z nedalekého Lemberka.
Po prohlídce baziliky jsme se odebrali do společenské
místnosti v domě pečovatelské služby, kde bylo pro nás
připraveno vynikající pohoštění.
Hovořili jsme o další vzájemné spolupráci, o některých
akcích v Jablonném a v Chrastavě a o nových formách
činnosti.
Obě historické společnosti jsou dobrovolnou organizací lidí,
kteří nechtějí jen sedět doma a kritizovat to či ono, ale
mají chuť se zapojovat do různých činností v rámci
rozvoje města a okolí.
Členům Společnosti přátel historie v Jablonném, panu
předsedovi Opltovi i všem ženám, které připravily tak
výborné pohoštění, jménem všech chrastavských
účastníků společného setkání ještě jednou děkuji a
přeji jim mnoho zdaru a úspěchů v jejich práci.
Za SPHMCH: Mgr. Jaroslava ŠPAKOVÁ
Oznámení chrastavské veřejnosti
SPHMCH připravuje na sobotu 19. června 2004 autobusový
zájezd do východních Čech. Na programu je návštěva muzea
v Lomnici nad Popelkou, v Jilemnici a ve Vrchlabí.
Další informace na tel. čísle 48 514 36 73 nebo 48 272 08 00.
Irácký ministr v chrastavském muzeu
Nevěříte? Před dvěma lety se v městském muzeu konala
v rámci cyklu zeměpisných besed s názvem VIDEOGLÓBUS
beseda na téma “ŽILA JSEM MEZI KURDY”. O svých
zážitcích vyprávěla paní starostka z Višňové na
Frýdlantsku Marie Matušková. Jako obvykle bylo vyprávění
doplněno barevnými diapozitivy a účastníci besedy si mohli
dokonce prohlédnout několikery šaty kurdských žen, které
s sebou přivezla.
Paní Matuškovou tehdy doprovázel pan Mufid DŽAZAIRÍ
(Jazairi), jehož rodina po léta ve Višňové bydlí. Je otcem
dvou synů: staršího Nisana a mladšího Martina. Oba studovali
na gymnáziu ve Frýdlantě, kde jsem oba učil a dodnes se na
ně velmi dobře pamatuji. Martina znají dnes miliony českých
televizních diváků. Vidíme jej téměř denně na svých
obrazovkách jako reportéra z Moskvy, ale i z Čečenska či
Afganistánu.
Požádali jsme tehdy pana Mufida Džazairího, aby se nám
podepsal do knihy hostí nejen česky, ale také arabským
písmem. Vyhověl nám a vy si teď můžete oba jeho podpisy
prohlédnout.
Jak jsme se v poslední době dozvěděli, pan Džazairí se
v dnešním neklidném Iráku stal ministrem kultury. Hovoří
velmi dobře česky. Získal si sympatie Čechů také tím, že
nemálo pomohl při pátrání po třech unesených českých
novinářích.
Jako zapřisáhlý odpůrce Saddámova diktátorského režimu
opustil před léty Irák a žil v naší zemi. Je původem Kurd
a my víme, že Saddám Husajn se dopustil vůči kurdskému
obyvatelstvu mnoha zločinů.
Zde v České republice byl v politické emigraci a po léta se
připravoval na dobu, až Husajnova vláda padne. Ta doba
konečně přišla a pan Džazairí se vrátil do své vlasti a
byl jmenován do vysoké ministerské funkce.
Název našeho článku je tedy naprosto pravdivý. - fv -
Schůzka historické společnosti (SPHMCH)
V úterý 20. dubna se v prostorách městského muzea
sešli členové Společnosti. Přišlo 13 členů, ostatní byli
řádně omluveni. Hodnotila se březnová beseda dr. M. Svobody
na téma “Mausoleum Redernů ve frýdlantském kostele
Nalezení sv. Kříže”, přítomní se seznámili
s průběhem velikonočního autobusového zájezdu do Horní
Lužice, hovořili o chystané publikaci o Nové Vsi, zjišťoval
se zájem členů o výlet do Jablonného v Podještědí (24.
dubna), upřesňovala se trasa červnového zájezdu do Lomnice
nad Popelkou, Jilemnice a Vrchlabí. Na měsíc říjen byla do
celoročního plánu zařazena beseda p. Miroslava Uškrta o
lidových hrázděných stavbách.
SPHMCH požádala městský úřad o finanční příspěvek na
další činnost, např. na odměny pro soutěž žáků ZŠ ve
znalostech regionální historie, na nákup historické
literatury pro knihovnu Společnosti a na částečnou úhradu
výdajů při vlastivědných zájezdech. - F. Vydra -
Jak to bylo s věžičkou na naší radnici?
Přes šedesát let na chrastavské radnici chyběla
dřevěná vížka. Ze starých záznamů víme, že tam byla
původně umístěna již v roce 1683. V průběhu druhé
světové války byla odstraněna. Proč? Až dosud se to
vysvětlovalo tím, že silná vichřice dřevěnou stavbu
vážně poškodila, a proto byla sundána.
Při poslední návštěvě v libereckém archivu byl nalezen
zápis z rady tehdejšího městského úřadu, který
vysvětluje, jak to tenkrát bylo.
Starostou byl tehdy Ing. Karl Lux. Na schůzi městské rady ze
dne 4. září 1941 prohlásil:
“ Budova radnice je ve špatném stavu. Po skončení války
musí být přestavěna. V souvislosti s tím bude rozšířena
Liberecká ulice. Věž na střeše radnice je chráněna
památkovou péčí. Z povrchu věže se uvolňují stále
větší části vnějšího obalu. Při silném větru by věž
mohla spadnout, protože trámy jsou shnilé. Trvá stálé
nebezpečí zranění osob, proto bude provedeno stržení
věže.”
Ke stržení došlo začátkem roku 1942. Na frontách se
předchozí úspěchy změnily v ústupové boje, sám starosta
Lux byl toho roku povolán na frontu (válku přežil a po odsunu
si v Bavorsku zřídil továrnu). Na obnovu věžičky nebylo ani
pomyšlení, městský úřad měl zcela jiné starosti.
A tak jsme my, kteří jsme se do Chrastavy po skončení války
přistěhovali, znali zmíněnou věžičku pouze ze starých
fotografií.
V listopadu 2002 jsme se konečně dočkali jejího opětného
umístění na střechu radnice, takže náměstí 1. máje
získalo opět svou dřívější výraznou dominantu...
Osudy jednoho domu ve Vítkovské ulici
Povoláním řezník. Jmenoval se Gregor. Již několikrát
jsme v BULLETINU psali o chrastavském kronikáři, který byl
KNESCHE. Jako tovaryš prošel celým Rakouskem až do severní
Itálie, při dalších cestách po Německu se dostal daleko na
sever až k dánským hranicím.
Historie byla pouze jeho koníčkem ve volném čase. Přesto
napsal úctyhodné dílo o historii našeho města (skoro 500
stran) a doplnil text mnoha vlastními ilustracemi.
Na Vítkovské ulici (dům č.286) měl řeznický obchod
spojený s hospůdkou ”Zum Jagdhorn”, v překladu “U
loveckého rohu”. Knesche zemřel v roce 1923. Po jeho smrti
tam byl zřízen hostinec “Grüner Kranz”, tedy “Zelený
věnec”.
V zimě na přelomu let 1941- 42 však tento dům vyhořel.
Parcelu se zbytky zničené budovy odkoupilo od majitelky Selmy
Nowakové město. Zaplatilo jí 12.707 RM (říšských marek).
Po celých Sudetech se tehdy budovaly klubovny pro členy
Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend). Na tuto stavbu dostalo město
státní dotaci ve výši 15.000 marek. 9. října 1943 se konalo
slavnostní předání budovy.
( Jde o budovu, kde byl po mnoho let uložen městský archiv,
dodnes jsou v oknech ochranné mříže.)
Mezi úředními záznamy z roku 1940 jsem našel zajímavé
sdělení libereckého “landsrátu” tehdejšímu
chrastavskému starostovi, které se týká pravopisu příjmení
českých živnostníků na území Sudet. Jde v podstatě o
tento problém:
Mnozí čeští podnikatelé prý uvádějí na vývěsních
štítech a na hlavičkách dopisních papírů svá česká
příjmení německým pravopisem, např. Woditschka, Pospischill
atd. Dělají prý to proto, aby přilákali německé
zákazníky, které by jinak ty nepochopitelné české háčky,
čárky a kroužky nad písmeny určitě odradily. To je však ke
škodě německých podnikatelů. Jsou prý dokonce případy,
že si český živnostník dává tisknout úřední papíry
s dvojí hlavičkou: pro českou klientelu česky, tedy Vodička
či Pospíšil, pro německou tu zkomolenou, ale v jazyce
“velkého národa”.
Starostové jsou v tomto sdělení žádáni o názor, zda se
– podle jejich mínění – má proti těmto obojetníkům
úředně zasáhnout. Zajímavé, že?
Víte, kde stávala barvířská kaple?
Dnešní Luční ulicí, která vede k “záclonárně”,
bychom mohli pokračovat polními cestami dál až kamsi na
Bedřichovku. Tudy kdysi vedla tzv. stará liberecká cesta.
Napravo do ní stávala od roku 1715 tzv. Barvířská kaple,
něm. Färberkapelle. Už dávno tam nestojí, po válce byla
postupně zničena. Dal ji postavit mistr barvířského cechu
Jos. Meussel. Ve výklenku této kaple byl umístěn svatý
obraz. Zachoval se dopis Státního památkového úřadu pro
Čechy v Praze, datovaný 5. ledna 1931:
“Je nutno provést vnější zajištění stavby, aby
nedocházelo k dalším škodám. O zachování kaple jsou
povinni se postarat dědicové po p. Wenzlovi Neumannovi,
dřívějšímu starostovi města, a p. Josefu Funkovi, rolníku
z Chrastavy. Jde o památku hodnou zachování, která je
spojena s místními dějinami. Státní památkový úřad se
tímto obrací na současného majitele pozemku, na němž kaple
stojí, aby příští rok na jaře v souhlase s povinností
tuto památku uchovat, začal kapli stavebně zajišťovat.”
Bohužel dnes už nikdo z nás neví, proč byla kaple
v polích tehdy postavena. Snad tam došlo k nějaké tragické
příhodě, kterou měla kaple připomínat. Kolemjdoucí se
jistě pokaždé, když kapli míjeli, zbožně pokřižovali.