Bulletin SPHMCH č. 113

únor 2004

Zveme vás na výstavu
V minigalérii městského muzea je po celý měsíc únor a březen 2004 instalována nová výstava s názvem ŠKOLA – ZÁKLAD ŽIVOTA. Letos totiž vzpomeneme 85. výročí založení české školy v Chrastavě.
Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se začaly v pohraničních oblastech (Sudetech), kde početně převažovalo německé obyvatelstvo, zakládat menšinové školy pro české děti. Do té doby děti z českých rodin navštěvovaly školu německou a znalost mateřštiny si udržovaly jen doma díky rodičům, nebo chodily do tzv. nedělní školy, organizované různými vlasteneckými spolky.
V Chrastavě byla česká dvoutřídní škola otevřena teprve na podzim roku 1919. Bohumil HONSA, pověřený řízením této školy, vynaložil nemálo úsilí, aby zjistil, kolik dětí z českých rodin by chtělo takovou školu navštěvovat. Mnohé rodiče dlouho přesvědčoval, aby posílali své děti do vznikající české školy. Nakonec se přihlásilo 110 (sto deset) dětí, které byly umístěny ve dvou nevyhovujících místnostech v přízemí bývalého chudobince na kraji Vítkovské ulice. Třídy byly tmavé a vlhké, tehdejší městská rada, složená převážně z německých zastupitelů, neměla pro českou školu příliš velké pochopení.
V roce 1921 byla zřízena pobočka (jedna třída) v nedaleké Nové Vsi.
Stávalo se, že český učitel, který tam docházel z Chrastavy, chtěl ráno zahájit vyučování, ale do budovy se nedostal, protože někdo z tamějších německých obyvatel schoval klíče. Protože se tato situace několikrát opakovala, musela zasáhnout česká policie z Liberce. V nedalekém Bílém Kostele byla v tamější školní budově vyhrazena jedna třída pro české děti teprve v roce 1928. V Hrádku nad Nisou bylo později zřízeno několik tříd české měšťanské školy, kam dojížděli i chrastavští žáci.
Řídící učitel Bohumil Honsa (nar. 1890) vystudoval učitelský ústav v Plzni a byl pověřen zřízením menšinové školy v našem městě, kde nikdy dříve nepobýval. S rozhodnutím městské rady, aby byly třídy umístěny v bývalém chudobinci prince Rudolfa, se nikdy nesmířil a usiloval o to, aby se české děti – většinou z rodin místních textilních dělníků a státních zaměstnanců – učily v důstojném prostředí.
Jeho úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Psal několikrát do Prahy, osobně jednal s několika poslanci parlamentu. Jelikož se znal se spisovatelem K. V. Raisem, tehdy mezi českou veřejností velmi oblíbeným, dosáhl s jeho pomocí nakonec toho, že parlament schválil návrh, aby byla v Chrastavě vybudována pro české žáky nová moderní školní budova. Ta budova dosud stojí a slouží dětem dodnes. Je to mateřská škola v Revoluční ulici. Tempo stavby bylo i z dnešního hlediska pozoruhodné.
Stavět se začalo v květnu 1923, 5. listopadu téhož roku se začalo v nové budově vyučovat.
O činnosti školy vedl B. Honsa velmi pečlivě zápisy ve školní kronice.
Také vlepené fotografie leccos prozrazují. Děti pocházely často ze sociálně slabších rodin, dostávaly přímo ve škole mléko a polévku, na snímcích je vidět jejich nuzné oblečení.
Patronát nad chrastavskou českou školou převzal pražský pěvecký sbor“Lyra“, jehož členy byli převážně úředníci banky a spořitelny. Každoročně posílali dětem vánoční nadílku. Jakou? Pravítka, sešity, cvičky...Ale děti byly vděčné i za to.
Výchova ve škole byla zaměřena v tomto dvoujazyčném česko-německém prostředí vlastenecky, většina místních Čechů měla dojem, že tady na severu země hájí slovanský živel proti germanizaci. Každoročně se vzpomínalo na činy našich legionářů, konaly se besídky u příležitosti výročí T.G. Masaryka, J. A. Komenského a Mistra Jana Husa.
Chrastavskou menšinovou školu navštívil vždy jednou během školního roku inspektor Sylvestr Brynda .
Štvavé projevy K. Henleina podněcovaly i v místních německých obyvatelích šovinistické, protičeské nálady. Když se v okolí města začaly stavět železobetonové bunkry, bylo každému jasné, že se schyluje ke tragédii. Podepsání Mnichovské dohody bylo jejím smutným začátkem.
Necelých dvacet let existence chrastavské české školy skončilo na podzim roku 1938, kdy byla škola zavřena. Většina dětí se odstěhovala se svými rodiči urychleně kamsi do vnitrozemí. Odešel i řídící učitel B.Honsa, který pak působil na Mladoboleslavsku. (Za odbojovou činnost byl později zatčen a vězněn v německém městě Ulm.)
Po sedmileté přestávce, kdy se Chrastava stala součástí Hitlerovy Velkoněmecké říše, se v roce 1945 třídy postupně zaplňovaly českými žáky. Školní budovy na rohu náměstí a za kostelem, které až dosud sloužily k výuce německých žáků, byly teď české.
Rodiče i děti přistěhovalců z českého a slovenského vnitrozemí dlouho necítili k tomuto kraji vnitřní, bližší vztah. Významným činem bylo zřízení a dlouholeté obětavé vedení místní knihovny, kam mnoho žáků rádo chodívalo. Dodnes si vzpomínají na oblíbeného učitele p. Frant. Kracíka, který je dovedl získat pro četbu a poutavě vyprávěl o českých dějinách.
Prvním poválečným ředitelem byl p. Josef Šícha, po návratu z vězení působil na chrastavské škole nadále p. Boh. Honsa (zemřel v lednu 1969). Dlouholetým ředitelem byl p. Jaroslav Bradáč.
V letech 1958 – 66 byla ve školní budově za kostelem zřízena tzv. střední všeobecně vzdělávací škola, zakončená maturitou (gymnázium). Jejím ředitelem byl dr. Josef Kostlán, po něm prof. Karel Hembera.
V Chrastavě bylo také střední odborné učiliště strojírenské a po několik let zde byla i pobočka liberecké strojní průmyslovky (v budově bývalé “Vyhlídky“).
Opravdovou zvláštností chrastavského poválečného školství byli žáci z Řecka a z Vietnamu. Dodnes se na ně často vzpomíná. Naučili se zde dobře česky a také oni později v dospělosti na svůj pobyt v našem městě rádi vzpomínali. V té době byl ředitelem dětského domova, kde byly děti z oněch dvou zemí ubytovány, p. Jan Tupý.
Během těch několika desetiletí od roku 1948 do roku 1989 prošla škola různými změnami. Byly zřízeny školní dílny a pozemky, povinným cizím jazykem pro všechny žáky, počínaje 4. ročníkem, se stala ruština. Mnozí z nich využívali znalosti tohoto jazyka k dopisování. Každoročně pomáhali žáci při podzimních pracích v zemědělství a na různých brigádách zúčastňovali se soutěží ve sběru odpadových surovin, navštěvovali pionýrské oddíly.
V roce 2001 byly všechny školní budovy spojeny do jedné základní školy s jednou ředitelkou (p. Mgr. Alena Páchymová) a třemi zástupci
(Mgr. Frant. Maňhal, Mgr. Aleš Trpišovský, RNDr. Irena Lejsková).
Počet mateřských škol se z původních pěti snížil v posledních letech na pouhé tři. Důvodem je klesající počet narozených dětí, což je bohužel celostátní jev.
K historii chrastavského školství patří samozřejmě i kulturní a sportovní mimoškolní činnost. Bývaly doby, kdy zde působily čtyři dětské pěvecké soubory, před mnoha lety zde vyvíjel činnost také divadelní kroužek, nemálo energie vynaložili učitelé i v přípravě sportovních soutěží všeho druhu.
PhDr. František Vydra

Naše soutěž
Vítězkou soutěžní otázky z lednového čísla BULLETINU se stala žákyně
Adéla MYSLIKOVJANOVÁ. Z poměrně velkého počtu luštitelů byla vylosována, protože i jiní odpověděli správně. Jak?
Chrastavský městský znak byl schválen císařem Rudolfem II. v roce 1581.
A dnešní otázka na únor?
Bude to opět znak, tentokrát však ne městský, ale erb šlechtice, který hrál v historii Chrastavy značnou roli.
Je to erb:
a) Jindřicha I. z Donína,
b) Jana Václava Clam-Gallase,
c) Jiřího Mehla ze Střelic ?

Součástí erbu bílá labuť se zlatým šípem v zobáku, kterou máme i v horní části chrastavského městského znaku.

Nová publikace v knihovně Společnosti (SPHMCH)
V nedávno vydané brožuře o historii VÍTKOVA se v kapitole “Pomníky vyprávějí“ popisuje osud maďarského husara Josefa CZOMA, který zde byl 23. června 1866 smrtelně zraněn (poblíž starého kravína) a o několik hodin později zemřel v Chrastavě. Stal se první obětí prusko – rakouské války.
Existuje mnoho historiků-amatérů, kteří podrobně mapují tehdejší přesuny vojsk, pečují o pomníky padlých v oné válce, ačkoliv uplynulo již 138 let. Sdružují se v tzv. KOMITÉTU 1866 a vydali v loňském roce v Hradci Králové bohatě ilustrovanou publikaci “Péče o válečné památky v běhu staletí“.
S touto knihou přijel k nám do Chrastavy pan Jiří NÁHLOVSKÝ z Voděrad u Hodkovic nad Mohelkou, který je dlouholetým aktivním členem Komitétu 1866. Když se dozvěděl, že se chystá publikace o Vítkově, poskytl nám podrobné informace o tehdejším pobytu pruských vojáků v našem okolí. Část z nich jsme použili k rozšíření kapitoly o pomníku Josefa Czoma.
V tomto roce 2004 bude pravděpodobně obnoven původní nápis na velkém kameni, který stojí u polní cesty z Vítkova do Václavic, tedy v místech, kde byl Czom zraněn střelou z pruské pušky. Vedle německého textu tam bude umístěn také český překlad.
Na str. 6O je ve zmíněné publikaci fotografie z Chrastavy. Naproti vchodu do kostela sv. Vavřince stával pomník na památku padlých z prusko-rakouské války. Že se na něj nepamatujete? On přece existuje dodnes! Na původním místě byste však marně hledali. Stojí na místním hřbitově a po různých úpravách sloužil tento kamenný obelisk celá desetiletí jako pomník sovětským vojákům, k němuž se každoročně kladly věnce a u něhož se pokaždé konala pietní slavnost s projevy a recitací básní. To ovšem autoři zmíněné publikace nevědí, to je naše malé chrastavské tajemství.
- FV –

Městské muzeum - dříve a dnes
Řekne-li se “muzeum“, každému je jasné, že jde o mohutnou historickou budovu v rohu náměstí 1. máje, i když potřebám městského muzea slouží pouze několik místností v přízemí.
Čemu tato kamenná budova sloužila a kdy byla postavena? Domníváme se, že to býval jakýsi “panský dům“, tedy sídlo některého šlechtice, zřejmě člena rodu Nosticů (von Nostitz). Tento rod neměl své paláce pouze v Praze, ale jedna větev sídlila v Horní Lužici. Mezi náhrobky, které jsou vystaveny v chodbě muzea, najdeme i jméno Johann von Nostitz, který žil v letech 1584 – 1646. V době, kdy kromě kostela a radnice byly všechny domy v našem městě dřevěné, bylo toto panské sídlo třetí kamennou budovou, což ukazuje na její výjimečnost.
Odhaduje se, že byla postavena někdy v letech 1630 - 40.
Později sloužil tento objekt jako zájezdní hostinec s ubytováním pro cestující a stájemi pro koně. Majitelé se často měnili. Zachovala se jména Georg Hironymus, Michael Klessel, Joseph Mäusel, Anton Tippolt aj. V roce 1748 prodala vdova Veronika Tippoltová hospodu i velkou zahradu pekaři Josefu Lichtnerovi. Postupně se zde vystřídaly tři generace Lichtnerů. K největším stavebním úpravám došlo kolem roku 179O.
V roce 1807 prodali Lichtnerovi budovu Josefu Fleischnerovi, ten pak v roce 1820 prodal celý objekt za 7OOO zlatých vídeňské měny Antonu Fouskovi, vinárníkovi z Liberce. Jeho syn Franz prodal v roce 1834 dům svému bratru Leopoldovi . Při velkých požárech 1849 a 1855 dům ohrožen nebyl.
V roce 1870 odkoupil hostinec Adolf Rössler a po úpravách jej přeměnil na HOTEL ROSS, později “Schwarzes Ross“, tedy “Černý kůň“.
Od roku 1928 až do roku 1945 byl majitelem Karl SCHÖPFER. Nad vchod umístil skleněnou stříšku, hostům bylo k dispozici osm pokojů. Na úrovni 1. poschodí vedla spojovací chodba do sousední budovy (dnes elektroprodejna PROCH).
Po roce 1945 bylo v přední části budovy zřízeno muzeum, o které pečoval p. Boh. Honsa. V 1. poschodí byla později umístěna městská knihovna, která sem byla přestěhována ze “staré školy“ pod kostelem.
V roce 1967 byl vybudován podchod pro pěší, který vede souběžně s Libereckou ulicí.
Velká část budovy chátrala. Muzeum i městský archiv byly na začátku 6O.let zrušeny a přemístěny do Liberce (muzejní exponáty byly částečně zničeny, částečně předány do různých muzeí).
Na začátku 90. let 20. století došlo k rozsáhlé a velmi nákladné rekonstrukci. Byla vyměněna střecha, z bývalé půdy byla zřízena nádherná obřadní síň a reprezentační zasedací síň městského úřadu.
Celé první poschodí dnes zabírá knihovna a internetový klub. V přízemí jsou dnes v přední části místnosti kanceláře Společenského klubu, městské muzeum je umístěno v zadní části (vchod z Liberecké ulice).
Dům má více než metr silné stěny. Najdeme zde barokní, novorenesanční a klasicistní stavební prvky. Jsou zde dva dlouhé klenuté sklepy, které jsou dnes pouze zčásti využívány pro stálou expozici z dějin města, určenou především dětským návštěvníkům.
Provoz v celé budově po skončení rekonstrukce začal v roce 1995.
- xyz –

Tajemství konečně rozluštěno
V lednovém čísle BULLETINU jsme psali o záhadných kamenných stavbách v lese nad Novou Vsí. Jednou z domněnek bylo, že by tato záhada mohla mít svůj původ v keltském období.
Protože jsme se chtěli dopídit pravdy, napsali jsme dopis do Německa p. Geroldu Neumannovi, který organizuje občasné zájezdy bývalých vystěhovaných německých občanů do Nové Vsi a okolí.
Odpověď přišla 26. ledna t. r. Pan Neumann přiznává, že sám o původu kamenných staveb nic neví, vyptával prý se však několika dalších osob. Jaký je výsledek našeho pátrání?
V dávných dobách (zřejmě ve druhé polovině 19. století) prý býval v místech dnešního lesa lom, kde se z kamenných bloků dělaly dlažební kostky. Ty se pak koňskými potahy vozily lesní cestou do dnes již zaniklé osady Vysoký (Hohenwald), kudy vede silnice z Chrastavy do Frýdlantu. Tam odtud se zřejmě kostky odvážely do blízkých měst, kde se zrovna dláždily ulice nebo náměstí.
Až potud vypadá všechno zcela logicky. Zůstává však stále nevysvětleno, k čemu sloužily ty kamenné pravoúhlé stavby. Na nich jako na základech bývaly prý postaveny dřevěné boudy, jakýsi provizorní úkryt před deštěm a jinou nepohodou pro dělníky z lomu. Dá se předpokládat, že tu při otesávání kamenů do pravidelných kostek (krychlí) byl zaměstnán dost velký počet osob.
Bohužel, sny o dávné keltské minulosti se rozplynuly. Skutečnost byla zřejmě mnohem prostší...
- FV –

Cechovní znak soukeníků
Liberecko bývalo důležitým střediskem textilní výroby již v době před budováním průmyslových podniků. Také v našem městě bývaly ve většině domů kolovraty a tkalcovské stavy. Cech soukeníků patřil v 17. a 18. století k těm nejdůležitějším. Kromě přísných stanov existovaly i různé symboly a ceremonie, spojené s přijetím nových členů.
Na obrázku vidíme heraldický symbol se lvem s mohutnou hřívou. Lev drží v drápech jakýsi štít, který připomíná lidský obličej. Zadíváme-li se však pozorněji, zjistíme, že se tento štít skládá ze tří člunků, které byly součástí každého tkalcovského stavu.
- abc -

Vydává Společnost přátel historie města Chrastavy
Toto vydání připravili: PhDr. F. Vydra
Spojení: Městské muzeum Chrastava
Sazba, tisk a distribuce je zajišťována prostřednictvím Chrastavských listů – zpravodaje MěÚ Chrastava