Bulletin SPHMCH č. 113
únor 2004
Zveme vás na výstavu
V minigalérii městského muzea je po celý měsíc únor a
březen 2004 instalována nová výstava s názvem ŠKOLA –
ZÁKLAD ŽIVOTA. Letos totiž vzpomeneme 85. výročí
založení české školy v Chrastavě.
Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se
začaly v pohraničních oblastech (Sudetech), kde početně
převažovalo německé obyvatelstvo, zakládat menšinové
školy pro české děti. Do té doby děti z českých rodin
navštěvovaly školu německou a znalost mateřštiny si
udržovaly jen doma díky rodičům, nebo chodily do tzv.
nedělní školy, organizované různými vlasteneckými spolky.
V Chrastavě byla česká dvoutřídní škola otevřena teprve
na podzim roku 1919. Bohumil HONSA, pověřený
řízením této školy, vynaložil nemálo úsilí, aby zjistil,
kolik dětí z českých rodin by chtělo takovou školu
navštěvovat. Mnohé rodiče dlouho přesvědčoval, aby
posílali své děti do vznikající české školy. Nakonec se
přihlásilo 110 (sto deset) dětí, které byly umístěny ve
dvou nevyhovujících místnostech v přízemí bývalého
chudobince na kraji Vítkovské ulice. Třídy byly tmavé a
vlhké, tehdejší městská rada, složená převážně
z německých zastupitelů, neměla pro českou školu příliš
velké pochopení.
V roce 1921 byla zřízena pobočka (jedna třída) v nedaleké
Nové Vsi.
Stávalo se, že český učitel, který tam docházel
z Chrastavy, chtěl ráno zahájit vyučování, ale do budovy
se nedostal, protože někdo z tamějších německých obyvatel
schoval klíče. Protože se tato situace několikrát opakovala,
musela zasáhnout česká policie z Liberce. V nedalekém
Bílém Kostele byla v tamější školní budově vyhrazena
jedna třída pro české děti teprve v roce 1928. V Hrádku
nad Nisou bylo později zřízeno několik tříd české
měšťanské školy, kam dojížděli i chrastavští žáci.
Řídící učitel Bohumil Honsa (nar. 1890) vystudoval
učitelský ústav v Plzni a byl pověřen zřízením
menšinové školy v našem městě, kde nikdy dříve
nepobýval. S rozhodnutím městské rady, aby byly třídy
umístěny v bývalém chudobinci prince Rudolfa, se nikdy
nesmířil a usiloval o to, aby se české děti – většinou
z rodin místních textilních dělníků a státních
zaměstnanců – učily v důstojném prostředí.
Jeho úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Psal
několikrát do Prahy, osobně jednal s několika poslanci
parlamentu. Jelikož se znal se spisovatelem K. V. Raisem, tehdy
mezi českou veřejností velmi oblíbeným, dosáhl s jeho
pomocí nakonec toho, že parlament schválil návrh, aby byla
v Chrastavě vybudována pro české žáky nová moderní
školní budova. Ta budova dosud stojí a slouží dětem dodnes.
Je to mateřská škola v Revoluční ulici. Tempo stavby bylo i
z dnešního hlediska pozoruhodné.
Stavět se začalo v květnu 1923, 5. listopadu téhož
roku se začalo v nové budově vyučovat.
O činnosti školy vedl B. Honsa velmi pečlivě zápisy ve
školní kronice.
Také vlepené fotografie leccos prozrazují. Děti pocházely
často ze sociálně slabších rodin, dostávaly přímo ve
škole mléko a polévku, na snímcích je vidět jejich nuzné
oblečení.
Patronát nad chrastavskou českou školou převzal pražský
pěvecký sbor“Lyra“, jehož členy byli převážně
úředníci banky a spořitelny. Každoročně posílali dětem
vánoční nadílku. Jakou? Pravítka, sešity, cvičky...Ale
děti byly vděčné i za to.
Výchova ve škole byla zaměřena v tomto dvoujazyčném
česko-německém prostředí vlastenecky, většina místních
Čechů měla dojem, že tady na severu země hájí slovanský
živel proti germanizaci. Každoročně se vzpomínalo na činy
našich legionářů, konaly se besídky u příležitosti
výročí T.G. Masaryka, J. A. Komenského a Mistra Jana Husa.
Chrastavskou menšinovou školu navštívil vždy jednou během
školního roku inspektor Sylvestr Brynda .
Štvavé projevy K. Henleina podněcovaly i v místních
německých obyvatelích šovinistické, protičeské nálady.
Když se v okolí města začaly stavět železobetonové
bunkry, bylo každému jasné, že se schyluje ke tragédii.
Podepsání Mnichovské dohody bylo jejím smutným začátkem.
Necelých dvacet let existence chrastavské české školy
skončilo na podzim roku 1938, kdy byla škola zavřena.
Většina dětí se odstěhovala se svými rodiči urychleně
kamsi do vnitrozemí. Odešel i řídící učitel B.Honsa,
který pak působil na Mladoboleslavsku. (Za odbojovou činnost
byl později zatčen a vězněn v německém městě Ulm.)
Po sedmileté přestávce, kdy se Chrastava stala součástí
Hitlerovy Velkoněmecké říše, se v roce 1945 třídy
postupně zaplňovaly českými žáky. Školní budovy na rohu
náměstí a za kostelem, které až dosud sloužily k výuce
německých žáků, byly teď české.
Rodiče i děti přistěhovalců z českého a slovenského
vnitrozemí dlouho necítili k tomuto kraji vnitřní, bližší
vztah. Významným činem bylo zřízení a dlouholeté obětavé
vedení místní knihovny, kam mnoho žáků rádo chodívalo.
Dodnes si vzpomínají na oblíbeného učitele p. Frant.
Kracíka, který je dovedl získat pro četbu a poutavě
vyprávěl o českých dějinách.
Prvním poválečným ředitelem byl p. Josef Šícha, po
návratu z vězení působil na chrastavské škole nadále p.
Boh. Honsa (zemřel v lednu 1969). Dlouholetým ředitelem byl
p. Jaroslav Bradáč.
V letech 1958 – 66 byla ve školní budově za kostelem
zřízena tzv. střední všeobecně vzdělávací
škola, zakončená maturitou (gymnázium). Jejím ředitelem
byl dr. Josef Kostlán, po něm prof. Karel Hembera.
V Chrastavě bylo také střední odborné učiliště
strojírenské a po několik let zde byla i pobočka
liberecké strojní průmyslovky (v budově bývalé
“Vyhlídky“).
Opravdovou zvláštností chrastavského poválečného
školství byli žáci z Řecka a z Vietnamu. Dodnes se
na ně často vzpomíná. Naučili se zde dobře česky a také
oni později v dospělosti na svůj pobyt v našem městě
rádi vzpomínali. V té době byl ředitelem dětského domova,
kde byly děti z oněch dvou zemí ubytovány, p. Jan Tupý.
Během těch několika desetiletí od roku 1948 do roku 1989
prošla škola různými změnami. Byly zřízeny školní dílny
a pozemky, povinným cizím jazykem pro všechny žáky,
počínaje 4. ročníkem, se stala ruština. Mnozí z nich
využívali znalosti tohoto jazyka k dopisování. Každoročně
pomáhali žáci při podzimních pracích v zemědělství a na
různých brigádách zúčastňovali se soutěží ve sběru
odpadových surovin, navštěvovali pionýrské oddíly.
V roce 2001 byly všechny školní budovy spojeny do jedné
základní školy s jednou ředitelkou (p. Mgr. Alena
Páchymová) a třemi zástupci
(Mgr. Frant. Maňhal, Mgr. Aleš Trpišovský, RNDr.
Irena Lejsková).
Počet mateřských škol se z původních pěti snížil
v posledních letech na pouhé tři. Důvodem je klesající
počet narozených dětí, což je bohužel celostátní jev.
K historii chrastavského školství patří samozřejmě i
kulturní a sportovní mimoškolní činnost. Bývaly doby, kdy
zde působily čtyři dětské pěvecké soubory, před mnoha
lety zde vyvíjel činnost také divadelní kroužek, nemálo
energie vynaložili učitelé i v přípravě sportovních
soutěží všeho druhu.
PhDr. František Vydra
Naše soutěž
Vítězkou soutěžní otázky z lednového čísla BULLETINU se
stala žákyně
Adéla MYSLIKOVJANOVÁ. Z poměrně velkého počtu
luštitelů byla vylosována, protože i jiní odpověděli
správně. Jak?
Chrastavský městský znak byl schválen císařem Rudolfem
II. v roce 1581.
A dnešní otázka na únor?
Bude to opět znak, tentokrát však ne městský, ale erb
šlechtice, který hrál v historii Chrastavy značnou roli.
Je to erb:
a) Jindřicha I. z Donína,
b) Jana Václava Clam-Gallase,
c) Jiřího Mehla ze Střelic ?
Součástí erbu bílá labuť se zlatým šípem v zobáku, kterou máme i v horní části chrastavského městského znaku.
Nová publikace v knihovně
Společnosti (SPHMCH)
V nedávno vydané brožuře o historii VÍTKOVA se v kapitole “Pomníky
vyprávějí“ popisuje osud maďarského husara Josefa
CZOMA, který zde byl 23. června 1866 smrtelně zraněn
(poblíž starého kravína) a o několik hodin později zemřel
v Chrastavě. Stal se první obětí prusko – rakouské
války.
Existuje mnoho historiků-amatérů, kteří podrobně mapují
tehdejší přesuny vojsk, pečují o pomníky padlých v oné
válce, ačkoliv uplynulo již 138 let. Sdružují se v tzv. KOMITÉTU
1866 a vydali v loňském roce v Hradci Králové bohatě
ilustrovanou publikaci “Péče o válečné památky v běhu
staletí“.
S touto knihou přijel k nám do Chrastavy pan Jiří
NÁHLOVSKÝ z Voděrad u Hodkovic nad Mohelkou, který je
dlouholetým aktivním členem Komitétu 1866. Když se
dozvěděl, že se chystá publikace o Vítkově, poskytl nám
podrobné informace o tehdejším pobytu pruských vojáků
v našem okolí. Část z nich jsme použili k rozšíření
kapitoly o pomníku Josefa Czoma.
V tomto roce 2004 bude pravděpodobně obnoven původní
nápis na velkém kameni, který stojí u polní cesty
z Vítkova do Václavic, tedy v místech, kde byl Czom zraněn
střelou z pruské pušky. Vedle německého textu tam bude
umístěn také český překlad.
Na str. 6O je ve zmíněné publikaci fotografie z Chrastavy.
Naproti vchodu do kostela sv. Vavřince stával pomník na
památku padlých z prusko-rakouské války. Že se
na něj nepamatujete? On přece existuje dodnes! Na původním
místě byste však marně hledali. Stojí na místním
hřbitově a po různých úpravách sloužil tento kamenný
obelisk celá desetiletí jako pomník sovětským vojákům,
k němuž se každoročně kladly věnce a u něhož se
pokaždé konala pietní slavnost s projevy a recitací básní.
To ovšem autoři zmíněné publikace nevědí, to je naše
malé chrastavské tajemství.
- FV –
Městské muzeum - dříve a
dnes
Řekne-li se “muzeum“, každému je jasné, že jde o
mohutnou historickou budovu v rohu náměstí 1. máje, i když
potřebám městského muzea slouží pouze několik místností
v přízemí.
Čemu tato kamenná budova sloužila a kdy byla postavena?
Domníváme se, že to býval jakýsi “panský dům“, tedy
sídlo některého šlechtice, zřejmě člena rodu Nosticů
(von Nostitz). Tento rod neměl své paláce pouze v Praze, ale
jedna větev sídlila v Horní Lužici. Mezi náhrobky, které
jsou vystaveny v chodbě muzea, najdeme i jméno Johann von
Nostitz, který žil v letech 1584 – 1646. V době, kdy
kromě kostela a radnice byly všechny domy v našem městě
dřevěné, bylo toto panské sídlo třetí kamennou budovou,
což ukazuje na její výjimečnost.
Odhaduje se, že byla postavena někdy v letech 1630 - 40.
Později sloužil tento objekt jako zájezdní hostinec
s ubytováním pro cestující a stájemi pro koně. Majitelé
se často měnili. Zachovala se jména Georg Hironymus, Michael
Klessel, Joseph Mäusel, Anton Tippolt aj. V roce 1748 prodala
vdova Veronika Tippoltová hospodu i velkou zahradu pekaři
Josefu Lichtnerovi. Postupně se zde vystřídaly tři generace
Lichtnerů. K největším stavebním úpravám došlo kolem roku
179O.
V roce 1807 prodali Lichtnerovi budovu Josefu Fleischnerovi, ten
pak v roce 1820 prodal celý objekt za 7OOO zlatých vídeňské
měny Antonu Fouskovi, vinárníkovi z Liberce. Jeho syn Franz
prodal v roce 1834 dům svému bratru Leopoldovi . Při velkých
požárech 1849 a 1855 dům ohrožen nebyl.
V roce 1870 odkoupil hostinec Adolf Rössler a po úpravách jej
přeměnil na HOTEL ROSS, později “Schwarzes Ross“,
tedy “Černý kůň“.
Od roku 1928 až do roku 1945 byl majitelem Karl SCHÖPFER. Nad
vchod umístil skleněnou stříšku, hostům bylo k dispozici
osm pokojů. Na úrovni 1. poschodí vedla spojovací chodba do
sousední budovy (dnes elektroprodejna PROCH).
Po roce 1945 bylo v přední části budovy zřízeno muzeum,
o které pečoval p. Boh. Honsa. V 1. poschodí byla
později umístěna městská knihovna, která sem byla
přestěhována ze “staré školy“ pod kostelem.
V roce 1967 byl vybudován podchod pro pěší, který vede
souběžně s Libereckou ulicí.
Velká část budovy chátrala. Muzeum i městský archiv byly na
začátku 6O.let zrušeny a přemístěny do Liberce (muzejní
exponáty byly částečně zničeny, částečně předány do
různých muzeí).
Na začátku 90. let 20. století došlo k rozsáhlé a velmi
nákladné rekonstrukci. Byla vyměněna střecha,
z bývalé půdy byla zřízena nádherná obřadní síň
a reprezentační zasedací síň městského úřadu.
Celé první poschodí dnes zabírá knihovna a internetový
klub. V přízemí jsou dnes v přední části místnosti kanceláře
Společenského klubu, městské muzeum je
umístěno v zadní části (vchod z Liberecké ulice).
Dům má více než metr silné stěny. Najdeme zde barokní,
novorenesanční a klasicistní stavební prvky. Jsou zde dva
dlouhé klenuté sklepy, které jsou dnes pouze zčásti
využívány pro stálou expozici z dějin města, určenou
především dětským návštěvníkům.
Provoz v celé budově po skončení rekonstrukce začal v roce
1995.
- xyz –
Tajemství konečně
rozluštěno
V lednovém čísle BULLETINU jsme psali o záhadných
kamenných stavbách v lese nad Novou Vsí. Jednou z domněnek
bylo, že by tato záhada mohla mít svůj původ v keltském
období.
Protože jsme se chtěli dopídit pravdy, napsali jsme dopis do
Německa p. Geroldu Neumannovi, který organizuje občasné
zájezdy bývalých vystěhovaných německých občanů do Nové
Vsi a okolí.
Odpověď přišla 26. ledna t. r. Pan Neumann přiznává, že
sám o původu kamenných staveb nic neví, vyptával prý se
však několika dalších osob. Jaký je výsledek našeho
pátrání?
V dávných dobách (zřejmě ve druhé polovině 19. století)
prý býval v místech dnešního lesa lom, kde se z kamenných
bloků dělaly dlažební kostky. Ty se pak koňskými potahy
vozily lesní cestou do dnes již zaniklé osady Vysoký
(Hohenwald), kudy vede silnice z Chrastavy do Frýdlantu. Tam
odtud se zřejmě kostky odvážely do blízkých měst, kde se
zrovna dláždily ulice nebo náměstí.
Až potud vypadá všechno zcela logicky. Zůstává však stále
nevysvětleno, k čemu sloužily ty kamenné pravoúhlé stavby.
Na nich jako na základech bývaly prý postaveny dřevěné
boudy, jakýsi provizorní úkryt před deštěm a jinou
nepohodou pro dělníky z lomu. Dá se předpokládat, že tu
při otesávání kamenů do pravidelných kostek (krychlí) byl
zaměstnán dost velký počet osob.
Bohužel, sny o dávné keltské minulosti se rozplynuly.
Skutečnost byla zřejmě mnohem prostší...
- FV –
Cechovní znak soukeníků
Liberecko bývalo důležitým střediskem textilní výroby již
v době před budováním průmyslových podniků. Také
v našem městě bývaly ve většině domů kolovraty a
tkalcovské stavy. Cech soukeníků patřil v 17. a 18. století
k těm nejdůležitějším. Kromě přísných stanov
existovaly i různé symboly a ceremonie, spojené s přijetím
nových členů.
Na obrázku vidíme heraldický symbol se lvem s mohutnou
hřívou. Lev drží v drápech jakýsi štít, který
připomíná lidský obličej. Zadíváme-li se však pozorněji,
zjistíme, že se tento štít skládá ze tří člunků, které
byly součástí každého tkalcovského stavu.
- abc -
Vydává Společnost přátel historie města Chrastavy
Toto vydání připravili: PhDr. F. Vydra
Spojení: Městské muzeum Chrastava
Sazba, tisk a distribuce je zajišťována prostřednictvím
Chrastavských listů – zpravodaje MěÚ Chrastava