Září 2003
Bulletin č. 108

Národ se chtěl bránit…
Tak se jmenuje nevelká výstava v minigalérii městského muzea, která potrvá až do konce měsíce září 2003. Není to náhoda, že právě v této době pořádáme výstavu s tématikou Mnichova. Letos totiž uplyne již 65 let od této ostudné události, která hluboce poznamenala život několika generací. Dodnes se diskutuje o tom, zda měl tehdejší prezident Eduard Beneš jako nejvyšší velitel branných sil dát československé armádě rozkaz k boji, nebo zda bylo rozumnější opustit železobetonové bunkry a vzdát se bez jediného výstřelu. Co by se bývalo stalo, kdyby...? Často se vedou řeči o tom, zda by arsenál relativně velmi moderních československých zbraní mohl tehdy odolat německé přesile. Jak známo, dějiny neznají "kdyby", a tak se stalo to, o čem se píše v učebnicích dějepisu i v odborných historických spisech: VZDALI JSME SE BEZ BOJE!
Naše ztráty na životech v průběhu druhé světové války se odhadují na 360 000 osob (včetně Slovenska). Jisté je, že v případě ozbrojeného odporu proti fašistickému wehrmachtu by byly počty obětí určitě mnohem vyšší.
V blízkém okolí našeho města můžeme dodnes najít desítky němých svědků oněch smutných událostí před 65 lety. Ty železobetonové pevnosti, zvané "řopíky"( zkratka Ředitelství Opevňovacích Prací) se nedají ani dnes odstranit, a tak budou připomínat ten smutný podzim roku 1938 ještě mnoha dalším generacím.
V některých místech - např. na Náchodsku či v Orlických horách - se tehdy stavěly i jiné, mnohem mohutnější typy bunkrů, v nichž byly umístěny sklady munice i vojenské lazarety.
Jsme svědky neobvyklého jevu. Čím více let uplynulo od září roku 1938, tím víc přibývá zájemců o tuto tématiku. Vydávají se nové a nové publikace o stavbě a výzbroji různých typů bunkrů, některé pevnosti byly upraveny do původní podoby a návštěvníci si je mohou prohlédnout i s odborným výkladem jako např. hrady a zámky. A se zkoumáním a úpravou bunkrů roste i zájem o tehdejší výzbroj československých vojáků. Na burze je dnes možno koupit součásti tehdejších uniforem, přilby, odznaky, ale i bodáky, pušky či ruční granáty.
Říká se, že jsme národ Švejků, že význam armády podceňujeme, ba dokonce zesměšňujeme. Jenže Švejk a jeho vrstevníci měli v první světové válce bojovat za nenáviděné Rakousko-Uhersko, "za císaře pána a jeho rodinu". A tak připravenost naší armády v oněch zářijových dnech 1938 byla vlastně po mnoha staletích první příležitostí, jak v době nebezpečí projevit odvahu a schopnost bránit naši vlast. Nevyšlo to...
Na Mnichovské dohodě byly podpisy zástupců čtyř velmocí - Německa, Itálie, Anglie a Francie. Ty vlastně donutily naši armádu, aby se nebránila. Proto ty slzy v očích dospělých mužů, kteří museli proti své vůli opustit bez jediného výstřelu důkladně vybudované pohraniční pevnosti.
Výstava v městském muzeu vznikla z iniciativy šestnáctiletého chlapce, JIŘÍHO COUFALA. Jeho zájem o bunkry a výzbroj československé armády z období tzv. první republiky je dlouhodobý. Jsme rádi, že se o tyto události nezajímají pouze staří lidé, pamětníci oněch dob, ale i mládež.
Prohlížíme - li si dokumentární fotografie z prvních říjnových dnů roku 1938, kdy již bylo toto území obsazeno a kdy ulicemi Chrastavy či Liberce pochodovaly jednotky wehrmachtu, překvapuje nás, s jakým nadšením je vítali němečtí obyvatelé - ještě nedávno občané Československé republiky. Jejich tehdejší heslo "Heim ins Reich!" se po sedmi letech krvavé války splnilo, ovšem jinak, než si představovali. Za zradu republiky v nejtěžších dobách byli zbaveni našeho státního občanství a vystěhováni do Německa. Oni sami nazývají tento akt slovem "Vertreibung", tedy "vyhnání". Naše slovo "odsun" se jim zdá příliš mírné a neodpovídá té surové skutečnosti. Bohužel, zacházení s německými civilisty, kteří byli často nevinní, bylo skutečně nepřiměřeně tvrdé, ba nelidské. Bylo to jistě proto, že naši lidé měli tehdy ještě v živé paměti , jak se Velkoněmecká říše chovala k miliónům příslušníků tzv. méněcenných ras, tedy k Židům, ale také k Polákům, Ukrajincům, Rusům aj.
A tak není divu, že většina Čechů považuje násilné vystěhování nespolehlivých německých obyvatel naší tehdejší republiky za historickou spravedlnost.
- vy -

Zajímavá prázdninová setkání v městském infocentru
Doufám, že většina čtenářů BULLETINU ví, že naše městské muzeum je spojeno s kanceláří tzv. infocentra. A tak vedoucí muzea je současně také vedoucím informačního střediska v jedné osobě. Provede skupinu návštěvníků expozicemi muzea - výklad se provádí nejen česky, ale i německy, anglicky a rusky - a hned po prohlídce jim nabízí pohlednice, mapy, turistické prospekty, kreslí pohotově mapky nedalekých výletních cílů, doporučuje jim, co stojí za to navštívit na celém Liberecku, zařizuje pro zájemce ubytování.
Červenec a srpen jsou měsíce dovolených, a proto právě v této době přijíždí k nám do Chrastavy poměrně velké množství turistů. Někteří sem přijíždějí poprvé, jiní již okolí znají, ale chtějí navštívit místa, na která jim při minulých návštěvách nezbyl čas. Dostanou na požádání různé prospekty, které jim umožní, aby se tu u nás na severu Čech lépe orientovali.
Určitým překvapením bylo letos poměrně velké množství turistů (a ne vždy těch nejmladších!), kteří i v nesnesitelném vedru cestovali - pěšky! A protože je po namáhavé túře bolely nohy, žádali o nocleh. A to je naše chrastavská slabina! Při takové únavě je člověk ochoten zaplatit za jedinou noc mnohem víc, než původně plánoval...
Ti, co cestovali na kole (a těch rok od roku přibývá), si dojeli na přespání do některého z penziónů v Kryštofově Údolí. Kdo cestuje autem, nepohrdne ani mnohem vzdálenějším ubytováním, např. na hrádecké Kristýně či v Polesí u Rynoltic.
Existuje reálná naděje, že zanedlouho bude možnost ubytovat návštěvníky Chrastavy v novém ubytovacím zařízení přímo v rohu náměstí.
Mezi letošními tuzemskými návštěvníky byli lidé z Prahy, z Plzně, z jižní Moravy i odjinud. Mezi cizinci převažovali samozřejmě turisté ze sousedního Německa, bylo zde několik rodin z Holandska, již poněkolikáté tu byl ubytován norský podnikatel se svou ruskou manželkou, Angličan s tou nejčistší, přímo vzorovou výslovností, jakou jsem kdy slyšel (povolání: učitel soukromé střední školy, věk: asi 35 let), byli tu i Dánové, avšak poměrně málo Poláků.
Styk s těmito cizinci se málokdy omezí pouze na prodej vstupenky a stručný výklad. Obvykle se i diskutuje na různá témata. Němec z Berlína , bývalý občan NDR, mi vyprávěl, jak velký rozdíl v platech je v továrnách ve východní části sjednoceného Německa. Inženýr, který vystudoval v západní části SRN, je automaticky zařazen do mnohem vyšší platové třídy než jeho kolega z bývalé NDR. U obyčejných zaměstnanců není tak složité zjistit na osobní kartě, zda žili dřív ve východní nebo západní části státu. Výsledkem je poměrně velký rozdíl v platech. Velmi mě překvapil onen Angličan, který tvrdil, že je v naší zemi již po jedenadvacáté. Přestože cestuje vlakem (!), je vcelku spokojen. Při zmínce o kazisvětské činnosti tzv. sprejerů řekl:"Jestli chcete vidět skutečnou zlomyslnou zkázu, jeďte se podívat na nádraží ve východním Berlíně nebo k nám do Anglie. Kdybych měl tu moc, zavedl bych u nás velmi tvrdé zákony, aby je jejich řádění přešlo..."
Pan Per Mathisen a jeho žena Irina si po příletu do Prahy půjčili černého opela a rozjeli se k nám do Chrastavy, kde měli předem objednaný pokoj na "Zámečku". Každý den se v tom horku vydávali na výlety. Navštívili Plzeň, Prahu, Drážďany, Most, Jablonné v Podještědí i Jablonec nad Nisou. Poslední den se cestou do Prahy zastavili ještě v Českém ráji a chtěli (nevím proč) vidět hrad Kost.
Němci většinou cestují autem. O to větší překvapení mě čekalo, když se v muzeu objevil asi 45 letý sympatický muž z Norimberka, který obě cesty absolvoval vlakem. Proč? " Když ty vaše dráhy jsou tak úžasně laciné", řekl bezelstně. Avšak mnohem zajímavější byl důvod jeho návštěvy. Byl tady v Chrastavě poprvé. Ubytoval se v Liberci a dojel si předchozí den do oblastního archivu v Litoměřicích. Tam zjistil, že se v Chrastavě nachází náhrobní kámen Caspera Mentzela, správce grabštejnského panství v době třicetileté války, a jeho manželky. Ta zemřela roku 1649. A teď pozor! Za svobodna se jmenovala Eichlerová (to jsme nevěděli). Němec z Norimberka mi vysvětlil, že po tomto náhrobku pátrá proto, že i jeho manželka měla dívčí jméno Eichlerová a pochází prý ze stejného rodu. Žádné restituční nároky alespoň na kousek bývalého panství neuplatňoval...Pořídil si několik snímků digitálním fotoaparátem. Z Liberce odjel pak rychlíkem do Chebu a tam přesedl na další vlak, takže téhož dne v deset hodin večer byl zase doma.
A na závěr jedna zajímavá poznámka:
Každý, kdo letos v letní turistické sezóně navštívil Chrastavu, si odnášel dojem, že je na náměstí radnice s vysokou věží. Mnozí si ji jistě i vyfotografovali, jako by tu byla odjakživa. Naproti tomu my, kteří tu bydlíme celá dlouhá desetiletí, pohlížíme na tu zbrusu novou dřevěnou vížku s hodinami bez ručiček jako na novinku, na kterou jsme si dosud zcela nezvykli. Byla tam umístěna teprve před devíti měsíci, v polovině listopadu 2002.
F.VYDRA

28. září: Den Svatého Václava
Již několik let je den 28. září nazýván Dnem české státnosti. Víme, že kníže Václav byl po staletí uctíván jako patron (= ochránce) české země. Jeho jezdecká socha uprostřed Prahy se staly symbolem našeho hlavního města.
Staročeské křestní jméno VÁCLAV patří u nás stále ještě k nejvíce rozšířeným navzdory Patrikům, Tomášům a Dominikům.
Existuje dokonce německá a anglická varianta tohoto českého jména: Wenzel, Wenceslas.Tzv. Svatováclavský chorál se známými slovy " nedej zahynouti nám ni budoucím" zazníval v naší zemi často především v pohnutých dobách, kdy se rozhodovalo o dalším osudu národa.
A co svatováclavské vojsko, ukryté uvnitř hory Blaník? Opravdu by bylo schopno osvobodit porobený národ " Pomohly by meče, kopí a brnění proti tankům a atomovým zbraním? Jistěže ne! A přesto se tato legenda udržela dodnes.
O osobnosti svatého Václava víme přesto vcelku velmi málo.
Je dokonce sporné, ve kterém roce zemřel: bylo to roku 929 nebo až roku 935 ?
Byl uctíván a oslavován pro svou lidskost a upřímnou zbožnost. Když nám vyhrožoval sousední mocný německý stát silou, tento český panovník se rozhodl místo nerovného boje pro odvádění pravidelných každoročních dávek (stříbro + voli), než aby uvrhl svůj národ do válečné záhuby. Právě tato smířlivost byla solí v očích jeho bratru Boleslavovi, který byl přívržencem vojenského řešení mezistátních vztahů. Na svou dobrotu doplatil Václav životem. Byl zavražděn najatými vrahy, když nestačil doběhnout do kostel ve Staré Boleslavi.
V období tzv. Protektorátu bylo politicky zneužito Václavovy ochoty raději se podrobit německé říši než jít do krvavé války.
Řád Svatováclavské orlice udělovali němečtí okupanti Čechům, kteří s nimi ochotně spolupracovali a nestavěli se na odpor, neboť uznávali německou nadvládu. Václav stál před tisíci lety v čele českého národa. Není bez zajímavosti, že také dva naši poslední prezidenti mají křestní jméno Václav: Václav Havel a Václav Klaus.
- xyz -

Chystá se novinka: Kniha o historii Vítkova
Již v minulém čísle BULLETINU byla zmínka o tom, že bude vydána publikace o minulosti Vítkova. Historie Chrastavy byla zpracována a vydána již v roce 1995 (připravuje se dotisk, rozšířený o léta 1995 - 2003), letos si stovky zájemců koupili publikaci o Andělské Hoře a teď je zcela logicky na řadě Vítkov, který je rovněž součástí našeho města.
Přes prázdniny byly zpracovány texty, našlo se i dost vhodných ilustrací. Kniha bude mít patnáct kapitol. Podařilo se získat zajímavé informace o nejstarších dobách existence obce, o Výhledech, o přírodních katastrofách, které sužovaly obyvatele, o historii kostela, o starých zvycích, o spolkovém životě ve vesnici před rokem 1945, o restauracích, kterých tu bývalo deset, o tom, že Vítkov byl vždycky typicky zemědělskou obcí bez průmyslu atd.
Poslední kapitola má zachycovat události po skončení druhé světové války. Zdálo by se, že zpracování této kapitoly bude určitě nejsnazší, protože se mnozí dnešní obyvatelé na toto období dobře pamatují. Právě v tom je však háček. Ne každý hodnotí uplynulá desetiletí stejně. Pro někoho to byla doba zajištěných životních jistot, na kterou rád vzpomíná, jiný pamětník právem kritizuje postupnou devastaci obce, vandalské ničení interiéru kostela, necitelnou likvidaci místního hřbitova atd. Uvedu na závěr několik statistických údajů. Věřte nebo nevěřte, v roce 1864 bylo v obou částech Vítkova 235 domů a žilo zde 1618 obyvatel. V současné době je v obci 1OO domů a v nich 379 obyvatel.
Je naděje, že publikace vyjde snad ještě před Vánocemi.
A jak se bude jmenovat? O tom není ještě definitivně rozhodnuto. Snad VETAVIA - WITTIG - VÍTKOV, možná jinak, a to Z HISTORIE OBCE VÍTKOV.
F.VYDRA