Září 2003
Bulletin č. 108
Národ se chtěl bránit…
Tak se jmenuje nevelká
výstava v minigalérii městského muzea, která potrvá až do
konce měsíce září 2003. Není to náhoda, že právě v
této době pořádáme výstavu s tématikou Mnichova. Letos
totiž uplyne již 65 let od této ostudné události, která
hluboce poznamenala život několika generací. Dodnes se
diskutuje o tom, zda měl tehdejší prezident Eduard Beneš jako
nejvyšší velitel branných sil dát československé armádě
rozkaz k boji, nebo zda bylo rozumnější opustit
železobetonové bunkry a vzdát se bez jediného výstřelu. Co
by se bývalo stalo, kdyby...? Často se vedou řeči o tom, zda
by arsenál relativně velmi moderních československých
zbraní mohl tehdy odolat německé přesile. Jak známo, dějiny
neznají "kdyby", a tak se stalo to, o čem se píše v
učebnicích dějepisu i v odborných historických spisech:
VZDALI JSME SE BEZ BOJE!
Naše ztráty na životech v průběhu druhé světové války se
odhadují na 360 000 osob (včetně Slovenska). Jisté je, že v
případě ozbrojeného odporu proti fašistickému wehrmachtu by
byly počty obětí určitě mnohem vyšší.
V blízkém okolí našeho města můžeme dodnes najít desítky
němých svědků oněch smutných událostí před 65 lety. Ty
železobetonové pevnosti, zvané "řopíky"( zkratka Ředitelství
Opevňovacích Prací)
se nedají ani dnes odstranit, a tak budou připomínat ten
smutný podzim roku 1938 ještě mnoha dalším generacím.
V některých místech - např. na Náchodsku či v Orlických
horách - se tehdy stavěly i jiné, mnohem mohutnější typy
bunkrů, v nichž byly umístěny sklady munice i vojenské
lazarety.
Jsme svědky neobvyklého jevu. Čím více let uplynulo od
září roku 1938, tím víc přibývá zájemců o tuto
tématiku. Vydávají se nové a nové publikace o stavbě a
výzbroji různých typů bunkrů, některé pevnosti byly
upraveny do původní podoby a návštěvníci si je mohou
prohlédnout i s odborným výkladem jako např. hrady a zámky.
A se zkoumáním a úpravou bunkrů roste i zájem o tehdejší
výzbroj československých vojáků. Na burze je dnes možno
koupit součásti tehdejších uniforem, přilby, odznaky, ale i
bodáky, pušky či ruční granáty.
Říká se, že jsme národ Švejků, že význam armády
podceňujeme, ba dokonce zesměšňujeme. Jenže Švejk a jeho
vrstevníci měli v první světové válce bojovat za
nenáviděné Rakousko-Uhersko, "za císaře pána a jeho
rodinu". A tak připravenost naší armády v oněch
zářijových dnech 1938 byla vlastně po mnoha staletích první
příležitostí, jak v době nebezpečí projevit odvahu a
schopnost bránit naši vlast. Nevyšlo to...
Na Mnichovské dohodě byly podpisy zástupců čtyř velmocí -
Německa, Itálie, Anglie a Francie. Ty vlastně donutily naši
armádu, aby se nebránila. Proto ty slzy v očích dospělých
mužů, kteří museli proti své vůli opustit bez jediného
výstřelu důkladně vybudované pohraniční pevnosti.
Výstava v městském muzeu vznikla z iniciativy
šestnáctiletého chlapce, JIŘÍHO COUFALA. Jeho zájem o
bunkry a výzbroj československé armády z období tzv. první
republiky je dlouhodobý. Jsme rádi, že se o tyto události
nezajímají pouze staří lidé, pamětníci oněch dob, ale i
mládež.
Prohlížíme - li si dokumentární fotografie z prvních
říjnových dnů roku 1938, kdy již bylo toto území obsazeno
a kdy ulicemi Chrastavy či Liberce pochodovaly jednotky
wehrmachtu, překvapuje nás, s jakým nadšením je vítali
němečtí obyvatelé - ještě nedávno občané
Československé republiky. Jejich tehdejší heslo "Heim
ins Reich!" se po sedmi letech krvavé války splnilo,
ovšem jinak, než si představovali. Za zradu republiky v
nejtěžších dobách byli zbaveni našeho státního
občanství a vystěhováni do Německa. Oni sami nazývají
tento akt slovem "Vertreibung", tedy
"vyhnání". Naše slovo "odsun" se jim zdá
příliš mírné a neodpovídá té surové skutečnosti.
Bohužel, zacházení s německými civilisty, kteří byli
často nevinní, bylo skutečně nepřiměřeně tvrdé, ba
nelidské. Bylo to jistě proto, že naši lidé měli tehdy
ještě v živé paměti , jak se Velkoněmecká říše chovala
k miliónům příslušníků tzv. méněcenných ras, tedy k
Židům, ale také k Polákům, Ukrajincům, Rusům aj.
A tak není divu, že většina Čechů považuje násilné
vystěhování nespolehlivých německých obyvatel naší
tehdejší republiky za historickou spravedlnost.
- vy -
Zajímavá
prázdninová setkání v městském infocentru
Doufám, že většina
čtenářů BULLETINU ví, že naše městské muzeum je spojeno
s kanceláří tzv. infocentra. A tak vedoucí muzea je
současně také vedoucím informačního střediska v jedné
osobě. Provede skupinu návštěvníků expozicemi muzea -
výklad se provádí nejen česky, ale i německy, anglicky a
rusky - a hned po prohlídce jim nabízí pohlednice, mapy,
turistické prospekty, kreslí pohotově mapky nedalekých
výletních cílů, doporučuje jim, co stojí za to navštívit
na celém Liberecku, zařizuje pro zájemce ubytování.
Červenec a srpen jsou měsíce dovolených, a proto právě v
této době přijíždí k nám do Chrastavy poměrně velké
množství turistů. Někteří sem přijíždějí poprvé,
jiní již okolí znají, ale chtějí navštívit místa, na
která jim při minulých návštěvách nezbyl čas. Dostanou na
požádání různé prospekty, které jim umožní, aby se tu u
nás na severu Čech lépe orientovali.
Určitým překvapením bylo letos poměrně velké množství
turistů (a ne vždy těch nejmladších!), kteří i v
nesnesitelném vedru cestovali - pěšky! A protože je po
namáhavé túře bolely nohy, žádali o nocleh. A to je naše
chrastavská slabina! Při takové únavě je člověk ochoten
zaplatit za jedinou noc mnohem víc, než původně plánoval...
Ti, co cestovali na kole (a těch rok od roku přibývá), si
dojeli na přespání do některého z penziónů v Kryštofově
Údolí. Kdo cestuje autem, nepohrdne ani mnohem vzdálenějším
ubytováním, např. na hrádecké Kristýně či v Polesí u
Rynoltic.
Existuje reálná naděje, že zanedlouho bude možnost ubytovat
návštěvníky Chrastavy v novém ubytovacím zařízení
přímo v rohu náměstí.
Mezi letošními tuzemskými návštěvníky byli lidé z Prahy,
z Plzně, z jižní Moravy i odjinud. Mezi cizinci převažovali
samozřejmě turisté ze sousedního Německa, bylo zde několik
rodin z Holandska, již poněkolikáté tu byl ubytován norský
podnikatel se svou ruskou manželkou, Angličan s tou
nejčistší, přímo vzorovou výslovností, jakou jsem kdy
slyšel (povolání: učitel soukromé střední školy, věk:
asi 35 let), byli tu i Dánové, avšak poměrně málo Poláků.
Styk s těmito cizinci se málokdy omezí pouze na prodej
vstupenky a stručný výklad. Obvykle se i diskutuje na různá
témata. Němec z Berlína , bývalý občan NDR, mi vyprávěl,
jak velký rozdíl v platech je v továrnách ve východní
části sjednoceného Německa. Inženýr, který vystudoval v
západní části SRN, je automaticky zařazen do mnohem vyšší
platové třídy než jeho kolega z bývalé NDR. U obyčejných
zaměstnanců není tak složité zjistit na osobní kartě, zda
žili dřív ve východní nebo západní části státu.
Výsledkem je poměrně velký rozdíl v platech. Velmi mě
překvapil onen Angličan, který tvrdil, že je v naší zemi
již po jedenadvacáté. Přestože cestuje vlakem (!), je vcelku
spokojen. Při zmínce o kazisvětské činnosti tzv. sprejerů
řekl:"Jestli chcete vidět skutečnou zlomyslnou zkázu,
jeďte se podívat na nádraží ve východním Berlíně nebo k
nám do Anglie. Kdybych měl tu moc, zavedl bych u nás velmi
tvrdé zákony, aby je jejich řádění přešlo..."
Pan Per Mathisen a jeho žena Irina si po příletu do Prahy
půjčili černého opela a rozjeli se k nám do Chrastavy, kde
měli předem objednaný pokoj na "Zámečku". Každý
den se v tom horku vydávali na výlety. Navštívili Plzeň,
Prahu, Drážďany, Most, Jablonné v Podještědí i Jablonec
nad Nisou. Poslední den se cestou do Prahy zastavili ještě v
Českém ráji a chtěli (nevím proč) vidět hrad Kost.
Němci většinou cestují autem. O to větší překvapení mě
čekalo, když se v muzeu objevil asi 45 letý sympatický muž z
Norimberka, který obě cesty absolvoval vlakem. Proč? "
Když ty vaše dráhy jsou tak úžasně laciné", řekl
bezelstně. Avšak mnohem zajímavější byl důvod jeho
návštěvy. Byl tady v Chrastavě poprvé. Ubytoval se v Liberci
a dojel si předchozí den do oblastního archivu v
Litoměřicích. Tam zjistil, že se v Chrastavě nachází
náhrobní kámen Caspera Mentzela, správce grabštejnského
panství v době třicetileté války, a jeho manželky. Ta
zemřela roku 1649. A teď pozor! Za svobodna se jmenovala
Eichlerová (to jsme nevěděli). Němec z Norimberka mi
vysvětlil, že po tomto náhrobku pátrá proto, že i jeho
manželka měla dívčí jméno Eichlerová a pochází prý ze
stejného rodu. Žádné restituční nároky alespoň na kousek
bývalého panství neuplatňoval...Pořídil si několik
snímků digitálním fotoaparátem. Z Liberce odjel pak
rychlíkem do Chebu a tam přesedl na další vlak, takže
téhož dne v deset hodin večer byl zase doma.
A na závěr jedna zajímavá poznámka:
Každý, kdo letos v letní turistické sezóně navštívil
Chrastavu, si odnášel dojem, že je na náměstí radnice s
vysokou věží. Mnozí si ji jistě i vyfotografovali, jako by
tu byla odjakživa. Naproti tomu my, kteří tu bydlíme celá
dlouhá desetiletí, pohlížíme na tu zbrusu novou dřevěnou
vížku s hodinami bez ručiček jako na novinku, na kterou jsme
si dosud zcela nezvykli. Byla tam umístěna teprve před devíti
měsíci, v polovině listopadu 2002.
F.VYDRA
28. září: Den Svatého
Václava
Již několik let je den 28.
září nazýván Dnem české státnosti. Víme, že kníže
Václav byl po staletí uctíván jako patron (= ochránce)
české země. Jeho jezdecká socha uprostřed Prahy se staly
symbolem našeho hlavního města.
Staročeské křestní jméno VÁCLAV patří u nás stále
ještě k nejvíce rozšířeným navzdory Patrikům, Tomášům
a Dominikům.
Existuje dokonce německá a anglická varianta tohoto českého
jména: Wenzel, Wenceslas.Tzv. Svatováclavský chorál se
známými slovy " nedej zahynouti nám ni budoucím"
zazníval v naší zemi často především v pohnutých dobách,
kdy se rozhodovalo o dalším osudu národa.
A co svatováclavské vojsko, ukryté uvnitř hory Blaník?
Opravdu by bylo schopno osvobodit porobený národ " Pomohly
by meče, kopí a brnění proti tankům a atomovým zbraním?
Jistěže ne! A přesto se tato legenda udržela dodnes.
O osobnosti svatého Václava víme přesto vcelku velmi málo.
Je dokonce sporné, ve kterém roce zemřel: bylo to roku 929
nebo až roku 935 ?
Byl uctíván a oslavován pro svou lidskost a upřímnou
zbožnost. Když nám vyhrožoval sousední mocný německý
stát silou, tento český panovník se rozhodl místo nerovného
boje pro odvádění pravidelných každoročních dávek
(stříbro + voli), než aby uvrhl svůj národ do válečné
záhuby. Právě tato smířlivost byla solí v očích jeho
bratru Boleslavovi, který byl přívržencem vojenského
řešení mezistátních vztahů. Na svou dobrotu doplatil
Václav životem. Byl zavražděn najatými vrahy, když
nestačil doběhnout do kostel ve Staré Boleslavi.
V období tzv. Protektorátu bylo politicky zneužito Václavovy
ochoty raději se podrobit německé říši než jít do krvavé
války.
Řád Svatováclavské orlice udělovali němečtí okupanti
Čechům, kteří s nimi ochotně spolupracovali a nestavěli se
na odpor, neboť uznávali německou nadvládu. Václav stál
před tisíci lety v čele českého národa. Není bez
zajímavosti, že také dva naši poslední prezidenti mají
křestní jméno Václav: Václav Havel a Václav Klaus.
- xyz -
Chystá se novinka: Kniha o
historii Vítkova
Již v minulém čísle
BULLETINU byla zmínka o tom, že bude vydána publikace o
minulosti Vítkova. Historie Chrastavy byla zpracována a vydána
již v roce 1995 (připravuje se dotisk, rozšířený o léta
1995 - 2003), letos si stovky zájemců koupili publikaci o
Andělské Hoře a teď je zcela logicky na řadě Vítkov,
který je rovněž součástí našeho města.
Přes prázdniny byly zpracovány texty, našlo se i dost
vhodných ilustrací. Kniha bude mít patnáct kapitol. Podařilo
se získat zajímavé informace o nejstarších dobách existence
obce, o Výhledech, o přírodních katastrofách, které
sužovaly obyvatele, o historii kostela, o starých zvycích, o
spolkovém životě ve vesnici před rokem 1945, o restauracích,
kterých tu bývalo deset, o tom, že Vítkov byl vždycky
typicky zemědělskou obcí bez průmyslu atd.
Poslední kapitola má zachycovat události po skončení druhé
světové války. Zdálo by se, že zpracování této kapitoly
bude určitě nejsnazší, protože se mnozí dnešní obyvatelé
na toto období dobře pamatují. Právě v tom je však háček.
Ne každý hodnotí uplynulá desetiletí stejně. Pro někoho to
byla doba zajištěných životních jistot, na kterou rád
vzpomíná, jiný pamětník právem kritizuje postupnou
devastaci obce, vandalské ničení interiéru kostela,
necitelnou likvidaci místního hřbitova atd. Uvedu na závěr
několik statistických údajů. Věřte nebo nevěřte, v roce
1864 bylo v obou částech Vítkova 235 domů a žilo zde 1618
obyvatel. V současné době je v obci 1OO domů a v nich 379
obyvatel.
Je naděje, že publikace vyjde snad ještě před Vánocemi.
A jak se bude jmenovat? O tom není ještě definitivně
rozhodnuto. Snad VETAVIA - WITTIG - VÍTKOV, možná jinak, a to
Z HISTORIE OBCE VÍTKOV.
F.VYDRA