BULLETIN č. 102 - 2/2003
Společnosti přátel historie města Chrastavy

Z POVÁLEČNÉ HISTORIE MĚSTA CHRASTAVY

Historii netvoří pouze události dávných staletí. Od konce druhé světové války uplyne letos v květnu již 58 let a za tu dobu se událo mnoho důležitých změn, které silně poznamenaly život obyvatel.

Učebnice dějepisu a historická vědecká díla hodnotí události více či méně objektivně. Vzpomínky jednotlivců se však velmi liší a jsou nutně ovlivněny subjektivními zážitky.

Připomeňme si alespoň stručně, co dnešní sedmdesátníci (a lidé starší) pamatují.

Byla to nesmírná radost, když válka konečně skončila. Vláda vyzývala občany, aby opustili své domovy kdesi ve vnitrozemí a přestěhovali se do pohraničí. Byl to vlastenecký čin.
Odsun většiny německých obyvatel v letech 1945-46 znamenal, že jejich domy osídlili Češi, převzali také jejich obchody a živnosti, získali pole a příslušná hospodářská stavení. Pro některé "zlatokopy" to bylo eldorádo, šance, která se víckrát neopakuje. Nakradli si a zmizeli, neměli v úmyslu tu zakotvit a cokoli budovat. Budova dnešního SEPPu, kam se shromažďovaly cenné věci z německých domů, by mohla vyprávět!
Pomalu se obnovovala výroba ve zdejších továrnách. Chyběly pracovní síly, ve zdejších školách nebyl dostatek žáků. Již v prosinci 1945 byla ve "staré škole" pod kostelem otevřena knihovna, kterou po mnoho let vedl učitel F. Kracík. Mnoho domů však zůstalo neobydlených a pamětníci vzpomínají, že sem v 60. letech přijela vojenská demoliční skupina, která mnoho nevyužívaných, chátrajících objektů srovnala se zemí. Mnozí čeští přistěhovalci se tu dlouho necítili jako doma.
Vznikl hasičský sbor, Sokol, politické strany, ochotnický divadelní soubor, několik kapel hrávalo při plesech a tanečních zábavách.
Převratné změny po únoru 1948 nepřijímali všichni stejně. Zaměstnanci zestátněných továren oceňovali sociální jistoty, které jim nový režim zaručoval, nemuseli se bát vyhození z práce a měli dojem, že mohou o lecčem, např. v odborech, sami rozhodovat. Naprosto odlišné pocity měli bývalí živnostníci, kteří přišli nejen o majetek, ale i o možnost podnikatelského rizika, které jim mohlo přinést osobní úspěch.
Ideálem se stal šedý průměr, zglajchšaltování všeho a všech.
Celých osm poválečných let žili občané na příděl. Každý měsíc se vydávaly potravinové lístky, tzv. šatenky a tabačenky. Dnes už zůstala na ty doby pouze matná vzpomínka.
Z paměti nevymizely ani vzpomínky na zakládání zemědělského družstva. To bylo slávy, když se slavnostně předávaly tzv. dekrety na půdu. A za několik let se měli zemědělci svých polí vzdát a hospodařit společně. Ty začátky byly všelijaké. Postavit se přímo na odpor nebylo dost dobře možné, a tak mnozí z těch, kteří dobře věděli, že správný zemědělec bývá na nohou od časného rána, vysedávali v hospodě "U Fejfarů" a sabotovali tak politické směrnice. Stávalo se, že panáky obilí stály na poli pokryté sněhem. Samozřejmě, že tzv. pracovní jednotky pak mívaly i zápornou hodnotu. Po letech však vcelku dobře prosperovalo JZD na Vysoké. V letních měsících městský rozhlas vyzýval občany, aby šli pomoci stavět na pole panáky. Bylo běžnou praxí, že v pracovní době pomáhali na polích zaměstnanci z průmyslových závodů, zatímco jézedáci si v té době odjeli na dovolenou. Sbíral se "americký brouk" - mandelinka bramborová. Školní děti a studenti chodili na brigády při vybírání brambor, na to už se také zapomíná. A co třeba noční výmlaty? Házet při měsíčku vidlemi snopy obilí do mlátičky, to byla poněkud zvláštní romantika.
V jedné výkladní skříni na náměstí se objevila někdy v 50. letech podivná "výstava". Leželo tam několik párů bot, malý pytel mouky, několik konzerv a ještě pár "přepychových" předmětů. Jakási komise to vyslídila v jednom domě ve Frýdlantské ulici a zostudila majitele tohoto údajného bohatství jako keťase či šmelináře.
Na zelené travnaté ploše dnešního autobusového nádraží stávalo několik domů, které byly zbourány. V minulosti tu také býval pomník německého zakladatele masové tělovýchovy F.L. Jahna , a proto se toto prostranství nazývalo až do roku 1945 Jahn-Platz. Budova autobusového nádraží byla postavena v tzv. Akci Z v roce 1960. Také v Turpišově ulici naproti škole bylo zbouráno několik starých domů, aby uvolnily místo těm dnešním.
K poválečné historii našeho města patří také návštěva kardinála Berana, spisovatele V. Kaplického, majora I.V. Bělinského, velitele jednotky, která v květnu 1945 osvobodila Chrastavu. V červenci 1957 tu strávil mezi dětmi celý den vietnamský prezident Ho Či Min, při květnových oslavách v roce 1962 zde měl slavnostní projev gen. L. Svoboda, který tu poznal několik svých bývalých spolubojovníků.
Patří sem i dvě okresní spartakiády konané na chrastavském fotbalovém hřišti ve Sportovní ulici a několik průjezdů účastníků Závodu míru, setkání školních děti s kosmonautem V. Remkem při jeho krátké zastávce u Zámečku.
Velkou senzací byla návštěva Chruščova a Bulganina v naší republice někdy v 60. letech. Když městský rozhlas oznámil, že autem z Ústí nad Labem do Liberce projede naším městem jeden z těchto státníků, byla silnice lemována stovkami lidí. Čekalo se hodinu, dvě, snad dokonce tři a teprve pak se objevila kolona aut, jimž davy mávaly. Bylo však oznámeno, že s. Bulganin musel nečekaně odletět do Moskvy, a tak se zklamaní občané po průjezdu delegace rozcházeli do svých domovů, protože tím nejvyšším "papalášem", který kolem nich přejel, byl nějaký, jim neznámý Brežněv.
Nevelká Chrastava byla tehdy známá po celé republice jednak textilními stroji z Elitexu, které naši montéři uváděli do provozu v daleké cizině, a také službami STS (Strojní a traktorová stanice), která v kooperaci se závody v NDR vyráběla kabiny ke kombajnům E-512.
A patří sem i prvomájové průvody, dlouho předem připravované, které za doprovodu hudby došly konečně až na náměstí před tribunu. Při projevech řečníků bývali však lidé obvykle neklidní a nedočkavě čekali, až se po skončení oficiálního programu otevřou obchody s banány, pomeranči nebo mandarinkami. To bývala vzácnost! A přitom jsme vyváželi do mnoha afrických států, kde tyto jižní plody běžně rostou, stroje a jiné zařízení, za něž jsme dodnes nedostali zaplaceno.
K těm poválečným desetiletím patří i ruština a tisíce dětských dopisů psaných fialovým inkoustem na čtverečkovaném papíře, osm let střední školy s maturitou, kterou bychom dnes nazvali gymnáziem, ale tehdy označovanou zkratkou SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola) .
Televize bývala zpočátku samozřejmě pouze černobílá, byl pouze jeden jediný program a vysílalo se jen omezený počet hodin.
A televizor? To byla velká bedna s malou obrazovkou velikosti pohlednice. A protože ji měl zpočátku jen málokdo, bývalo při večerních programech nebo při přenosech z mistrovství světa v hokeji v místnosti plno.
Byla to doba prvních magnetofonů, které se zdály být malým zázrakem, doba mopedů a trabantů . A osobní auto Škoda Spartak bývalo jen na poukaz, přednostně pro vzorné pracovníky.
Necestovalo se na Kanárské ostrovy ani do Thajska, ale do Rumunska, Bulharska a NDR.
Byla to doba, kdy nesměl občan vlastnit cizí valuty, doba bonů a prodejen Tuzexu.
V Chrastavě bývaly čtyři dětské pěvecké soubory, které vystupovaly při oslavách MDŽ v místních továrnách a při okresních soutěžích.
Na Střeleckém vrchu se postavilo sídliště s byty pro desítky rodin, vybudovala se nová sportovní hala, mateřská škola v Luční ulici. Plocha náměstí dostala na začátku 60. let dnešní parkovou úpravu.
Byla to doba, kdy se v "Koruně" hrálo ochotnické divadlo, kdy bývaly pro mládež tzv. čaje a taneční kurzy, kdy dnešní "Kovák" býval nádherně zařízeným internátem pro učně z Totexu a později Elitexu.
Drogy nebyly problémem, zprávy o loupežích a přepadení benzínových pump se nedávaly na přední stránky novin. Sovětský svaz byl náš vzor a mnozí tomu nevěřili. Ani dnes si zdaleka všichni nemyslí, že by tím vzorem pro nás měly být USA.
Je to jen kaleidoskop neutříděných vzpomínek. Mnoho událostí tu vůbec zachyceno není. Snad po letech, až uplyne potřebný čas, se někdo ujme zpracování poválečné historie Chrastavy. Dosud je naživu příliš mnoho pamětníků těch dob a všichni nevnímali ty prožité události stejně.

- FV -

UMÍTE DOBŘE NĚMECKY?

Jazyk není jednoduchá záležitost. Vedle běžných výrazů, které denně v řeči používáme, máme ve slovní zásobě také slova básnická či naopak výrazy ze slangu a argotu.

Slovo "jaro" nahradil básník výrazem vesna, "měsíc" byl pro něho luna, "oblek" byl háv, místo slova "modrý" používal výraz blankytný místo "červený" či "rudý" nachový atd.

A teď k názvu našeho článku. Leckdo dovede německy do té míry, že se vcelku dobře dorozumí, jiný je schopen přečíst si knihu či časopis v této řeči, chce-li sledovat německý film či televizní program, jeho znalost němčiny musí být skutečně dobrá.

Německá slova, která zde uvedeme, však určitě nezná ani ten nejpilnější student. Jde o poetické názvy měsíců v roce, která se neuvádějí v žádném dostupném slovníku. tady jsou:

1) HARTUNG - Januar = leden

2) HORNUNG - Februar = únor

3) LENZING - März = březen

4) OSTERMOND - April = duben

5) WONNEMOND - Mai = květen

6) BRACHET - Juni = červen

7) HEUET - Juli = červenec

8) ERNTLING - August = srpen

9) SCHEIDING - September = září

10) GILBHARDT - Oktober = říjen

11) NEBELUNG - November = listopad

12) JULMOND - Dezember = prosinec

VÝROČÍ VÝZNAMNÉHO CHRASTAVSKÉHO RODÁKA

Letos uplynulo 110 let od úmrtí operního zpěváka Franze Josefa SCHÜTKÉHO, který se narodil v našem městě v roce 1817. Zpíval v kostele na kůru a místní varhaník mu dal základy zpěvu. U Führichova otce Wenzela dostával soukromé hodiny kreslení. Jeden čas zatoužil stát se sochařem. Na otcovo přání se však vyučil tkalcem a jako tovaryš se na svých cestách dostal až do Chomutova. Tam si jej povšiml jeden z učitelů hudby a doporučil jej ke studiu na pražské konzervatoři.

Hudba a zpěv se staly jeho celoživotním posláním. Zpíval, ale také skládal a hrál. Obdivuhodný byl jeho hlasový rozsah. Začal jako barytonista, ale jednou se stalo, že kolega - zpěvák onemocněl, a tak jej zastoupil v basové roli. S velkým úspěchem!

Ještě jako student konzervatoře zpíval roku 1840 v opeře v rakouském Linci v Donizettiho opeře.

Jeho umělecká dráha jej zavedla do polského Lvova, do Vídně, do Hamburku a Salcburku , avšak nejdelší dobu působil v královské dvorní opeře ve Stuttgartu ve Würtembersku. Šest let tam působil také jako profesor tamní konzervatoiře. V tomto městě také zemřel a je zde pohřben. Za své pěvecké umění obdržel od císaře Františka Josefa I. vysoký řád.

V operních rolích vystoupil celkem ve 2300 představeních. Zpíval v opeře "Kouzelná flétna", "Lazebník sevillský", "Don Juan", "Čarostřelec", "Tannhäuser", "Lohengrin" aj. Kromě toho uspořádal asi 300 koncertů.

Na počest padesátiletého jubilea jeho umělecké činnosti byl i v jeho rodném městě Chrastavě uspořádán v sále hotelu "Koruna" slavnostní koncert, při němž místní mužský pěvecký sbor zazpíval šest jeho písní.

Při té příležitosti byl F.J.Schütky jmenován čestným občanem Chrastavy.

A jeho neněmecké příjmení? Nevíme, zda si uvědomoval, že původ jeho jména je prokazatelně český. Jde o zkomolený tvar příjmení Řídký, které na Liberecku a v Podještědí nacházíme dodnes.

- vy -

CYRILOMETODĚJSKÉ JUBILEUM

Roku 863, tedy před 1140 lety, přišli z jihu, z řeckého města Soluně (Thessalonike) na Velkou Moravu dva učení bratři - Cyril (Konstantin) a Metoděj. Nebyla to jejich první misijní cesta, na níž šířili myšlenky křesťanství. Již předtím působili u pohanských Chazarů.

Velkomoravský kníže Rastislav požádal byzantského císaře, aby poslal na Moravu věrozvěsty, kteří by byli schopni šířit slovo Boží ve slovanském jazyce. Cyril i Metoděj hovořili nejen řecky, ale také starobulharsky (čili staroslověnsky). Všechny slovanské jazyky si byly tehdy tak blízké,že jim lidé na Moravě dobře rozuměli. Než se vydali na dalekou cestu, sestavili také zvláštní abecedu, tzv. glagolici. Slovanské národy totiž do té doby písmo neznaly. Jejich žáci pak toto písmo zjednodušili a nazvali je kyrilice. A ta už se velmi podobala ruské azbuce, na kterou se ještě ze školy dobře pamatujete.

Z dějepisu víme, že papež uznal staroslověnskou řeč jako třetí církevní jazyk vedle latiny a řečtiny. Oba bratři se však museli vydat do Říma, aby tam své počínání na Velké Moravě obhájili. Stěžovali si na ně němečtí biskupové, kteří si uvědomili, že budou-li ve Velkomoravské říši kázat slovanští misionáři, německý vliv tu bude oslaben.

Po Rastislavově smrti jeho nástupce Svatopluk vyhnal Cyrilovy a Metodějovy žáky ze země. Velkomoravská říše se krátce potom rozpadla.

Zásluha obou soluňských bratří nespočívá pouze v hlásání křesťanské víry, ale především v tom, že přinesli Slovanům písmo, označující i jejich měkké souhlásky, které ani latina, ani řečtina nemají.

F.Vydra