BULLETIN Společnosti přátel historie města Chrastavy č. 79 - 1/2001

... opět Spreewerke / 2. díl / vyprávění holandské vězeňkyně R. Aldewereldové

Příští den přišel ke mně mistr a já jsem mu vyprávěla, jak mě velitelka tábora zmlátila kvůli tomu, že jsem se nechala ošetřit lékařem, ale řekla jsem, že jsem mu přesto vděčná, že mě k němu dovedl. Díval se na mne jako na dvanáctileté dítě a já jsem tehdy asi opravdu tak vypadala, ačkoliv mi bylo devatenáct. Ptal se mne, čím je můj otec, prý určitě nějaký bankéř. Když jsem mu řekla, že je pekařem, nevěřil mi. Že by se Žid živil prací vlastních rukou? To prý není možné... Jednou mě tento mistr poslal pro něco do jiného oddělení. Řekla jsem, že když mě někdo uvidí, že jsem se bez doprovodu vzdálila ze svého pracoviště, budu jistě přísně potrestaná. Řekl, že mě tam posílá na svou vlastní zodpovědnost. Scházela jsem po schodech o patro níž. Proti mně šel vysoký muž v zeleném. na hlavě měl nízký klobouk. Zařval na mě, abych se postavila do pozoru a udeřil mě silně do hlavy. Dlouho jsem pak vůbec neslyšela. Zapotácela jsem se a upadla jsem na kamenné schody. Musela jsem však ihned znovu vstát a postavit se do pozoru. A dostala jsem další ránu, tentokrát tvrdou pěstí. Zase jsem se skácela na zem a tak se tato "hra" opakovala ještě několikrát. Ani nevím, jak jsem se dobelhala k lékaři . Ten mi řekl, že mám otřes mozku...

I v neděli jsme samozřejmě musely pracovat. Jakmile napadl sníh, musely jsme jej odklízet, i když zuřila vánice. Byly dva způsoby, jak se dostat z lágru do továrny Spreewerke. Buď jsme chodily přes most kolem několika domů Bílého Kostela, nebo jsme šly údolím kolem řeky. Tahle cesta byla úzká a těžko schůdná. Tekl tam neudržovaný potok a byla tam malá přehrada se stavidlem. Lávka na stavidle byla tak úzká, že jsme ji musely přecházet v řadě jedna za druhou. Německé stráže, které nás doprovázely, často říkaly: Jestli tam některá z vás spadne, budeme se dívat, jak se ta smradlavá Židovka pomalu topí. Někdy nás doprovázela také tlustá Němka z kuchyně, která nám pokaždé sprostě nadávala. Mezi vězenkyněmi byla jedna Maďarka, o které se říkalo, že umí hádat z ruky. Za jednu nebo dvě porce přídělu chleba vyložila budoucí osud. O tom se dozvěděla ta tlustá esesačka z kuchyně. Nařídila, aby k ní Maďarka přišla. Když se hadačka zadívala na její ruku, váhala, zda jí má říct pravdu. Esesačka slíbila, že za to dostane mimořádný příděl jídla. Když však bude i nadále mlčet, žádné jídlo prý nedostane. A tak jí tedy Maďarka osud z dlaně přečetla. Řekla té tlusté potvoře, že jí čekají velké potíže, že její situace bude beznadějná a že nakonec spáchá sebevraždu. Za tuhle předpověď dostala hrozně vynadáno a žádné jídlo navíc nedostala. O týden později cestou do továrny, kdy byla členkou doprovodu vězenkyň, skočila tlustá esesačka do řeky. Maďarky ji chtěly vytáhnout, ale polské vězenkyně tomu chtěly zabránit. Začala mezi nimi rvačka. Nakonec Maďarky přece jen esesačku vytáhly z vody. Všechny vězenkyně, které pracovaly na oddělení DIVAK, dostávaly zvětšené porce jídlo. Tak to alespoň mělo být. Ta esesačka věděla dobře, proč se chtěla utopit. Ona ty potraviny, které jsme nedostávaly, totiž načerno prodávala. Ze zásob pro 350 vězenkyň se jich stravovalo pět set. Nemocných přibývalo a to vzbudilo podezření. U strojů chyběla obsluha. Vedení továrny to začalo prošetřovat a zjistilo, že jsme dva týdny dostávaly jako jediné jídlo jen trochu kmínové polévky. S takovou výživou jsme nemohly vydržet dvanáct hodin pracovat a navíc ještě několik hodin stát na dvoře při apelech. Tlustá esesačka musela pryč a na její místo přišla jiná. Jednou jsme dostaly balíček od Červeného kříže. Jenže nám z toho dali deset kousků cukru a zubní pastu... Vrhly jsme se na těch pár kostek a snědly jsme z hladu i tu pastu. Před Vánocemi nám velitelka tábora řekla, že budeme mít na Štědrý den slavnostní večeři. Zdálo se nám to tak málo věrohodné jako celé její jednání. A přece jsme tomu tajně věřily. Kdyby byl člověk v takových poměrech pesimistou, dlouho by to nevydržel. Když se ta doba přiblížila, cítily jsme nejrůznější příjemné vůně. Vůně jídla, které neexistovalo. V ústech se nám sbíhaly sliny. Čekaly jsme a čekaly... Marně. Nedostaly jsme vůbec nic! Dokonce ani obvyklý každodenní příděl. Každá národnost to prožívala po svém. Polky naříkaly a hlasitě nadávaly. Maďarky byly hrdé a neříkaly nic. Rumunky byly pořádně rozzlobené. A Holanďanky byly nesnesitelné jako vždycky. Chovaly se jako rozené stěžovatelky. Jedině Francouzky se aspoň pokoušely udržet se v dobré náladě. Dělaly všechno, aby jedna druhou nějak rozveselila. Sedla jsem si k nim. I když jsem z jejich slov ničemu nerozuměla, přece jsem je dovedla pochopit. Měly jsme třípatrové postele. Ty naše palandy byly spíš mělké bedny než skutečné postele. Já jsem ležela až úplně nahoře. Jedno francouzské děvče vystupovalo nahé. Představovalo modelku. Jiná dívka vzala jednu z těch ohavných dek a omotala ji kolem těla toho svlečeného děvčete. Mělo to vypadat jako večerní toaleta na ples. Do vlasů jí daly nějaký laciný plechový šperk. Jiná Francouzka zazpívala nějakou píseň a doprovázela zpěv výraznou mimikou. Všechny se tomu smály. Ačkoliv jejich těla byla vyhublá a zubožená, přesto si dovedly vytvořit docela pěkný příjemný večer. Holanďanky se užíraly a hádaly se. Byla mezi námi jedna dívka, jmenovala se Trudi. Byla velmi nemocná, ale přesto chodila pracovat. Dostávala tedy příděl chleba jako my ostatní. Chleba si nechávala a ukládala. Byla totiž příliš nemocná, než aby jej mohla jíst. Ráno jsem si k ní sedla. Měla v hadru zabalené příděly chleba za mnoho dní. Zeptala se mě, zdali nemám hlad. Řekla jsem, že nemám, i když to nebyla pravda. Když musela odejít na latrínu, všechny ty ztvrdlé kousky chleba jsem hltavě snědla. Pak jsem odešla. Když se Trudi vrátila, vyhledala mě a ptala se, zdali nevím, kdo ten její ušetřený chléb ukradl. Byla jsem tak sprostá, že jsem se nepřiznala. Ona chléb stejně jíst nemohla a já jsem tak měla větší šanci, že lágr přežiji.

... tisíc let dějin našeho města

Začíná třetí tisíciletí... V 10. století do těchto končin přišel z východu slovanský kmen Milčanů. Jejich pravlastí byla zřejmě Ukrajina nebo východní část Polska. Tisíce mužů, žen a dětí ušly mnoho set kilometrů, než se rozhodly usídlit se v tomto kraji pod Ještědem a najít tu svou novou vlast. Milčané hovořili nám srozumitelnou řečí, byli to zemědělci, rybáři, lovci a hrnčíři. Klaněli se mnoha pohanským božstvům: Svantovítovi, Perunovi, Svarožicovi, Triglavovi, Živě a mnoha dalším. Oběťmi si udobřovali zlé síly, obětovali božstvům dobra, aby jim zajistila vydatnou úrodu. Dřevěné vesničky vznikaly tam, kde si tito Slované nejprve vymýtili kus pralesa. Chaloupky byly rozmístěny do kruhu kolem návsi. Vesničky se rozrůstaly a od 13. století, kdy přemyslovští králové pozvali do zdejších pohraničních hvozdů také německé osadníky, tu žily vedle sebe dvě odlišné národnosti. Němečtí osídlenci začali v okolí městečka hledat rudy. Těžilo se tu stříbro, měď, železo, zinek cín a olovo. Celá dlouhá čtyři staletí trvala tato hornická činnost. Dřevěné domky často zachvátil a zničil zhoubný požár. Mnoho škod napáchala často rozvodněná Jeřice. Skrz město táhla často vojska, která zanechala po sobě spoušť. Několikrát procházely Chrastavou voje husitů (1428, 1429,1433), v době třicetileté války tu řádili Švédové, v roce 1813 zde byli Napoleonovi vojáci, v roce 1866 táhly na bojiště u Hradce Králové desetitisíce Prusů, kteří se po několika týdnech vítězoslavně vraceli zpět. V roce 1938 obsadila město a okolí fašistická německá armáda, v květnu 1945 přijeli do města Rusové. V 16. století přijala většina obyvatel luteránskou (evangelickou) víru, ale po prohrané bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 musely stovky obyvatel kvůli svému náboženskému cítění ze země odejít. V okolí Žitavy a Zhořelce se tehdy usadilo asi 130 tisíc osob českobratrského vyznání, kteří odmítali přijmout dobrovolně katolickou víru. Třikrát postihla město strašná nemoc mor. Na náměstí dodnes stojí barokní morový sloup, který tuto smutnou událost připomíná. Chrastava patřila více než šest set let ke grabštejnskému panství. Přes tři sta let tu vládli Donínové, 25 let byl majitelem panství slezský šlechtic Jiří Mehl ze Střelic, po něm tu byl pánem Ferdinand Hoffmann z Grűnbűhlu, potom Trautmanns- dorfové. Roku 1704 koupili panství Gallasové, od poloviny 18. století pak byli jeho majiteli Clam-Gallasové. V polovině minulého století byla po celé rakousko-uherské říši šlechtická panství zrušena a vzniklo nové správní rozdělení země (okresy a kraje). Chrastava se stala sídlem soudního okresu. V 19. století se vzhled našeho města velmi změnil. Stavěly se silnice, v roce 1859 byla dána do provozu železniční trať z Liberce do Žitavy, byl vybudován hotel Koruna, spořitelna, v letech 1866-68 byl přestavěn místní kostel do novogotického slohu. Po třech zhoubných požárech (1849,1851,1855) se začaly ve středu města stavět kamenné domy. Během 19. století vzniklo v Chrastavě dvacet textilních továren (přádelny, tkalcovny, barvírny). Město se stalo důležitým průmyslovým střediskem severních Čech. Převládalo zde německé obyvatelstvo. Ve dvacátém století výstavba dále pokračovala. Vedle textilu se zde začalo rozvíjet i strojírenství. Rozvoj byl přerušen 1. světovou válkou, která si vyžádala ve městě přes dvě stě lidských životů. V roce 1918 vznikla Československá republika. Německé obyvatelstvo se stalo menšinou ve státě, kde většinu měly dva slovanské národy Češi a Slováci. S tím velká část Němců nebyla spokojena. Usilovali o vytvoření území zvaného Deutsch-Bohmen. Do Chrastavy se přistěhovalo mnoho českých rodin. Byla založena česká menšinová škola. Po celou dobu tzv. 1. republiky byl mluvčím české menšiny řídící učitel Bohumil Honsa. Soužití Čechů a Němců bylo vcelku přátelské, situace se však rychle změnila k horšímu po nástupu Hitlera k moci. Šovinistická propaganda Konráda Henleina vztahy obou národností zhoršila. V okolí města se v letech 1935-38 stavěla železobetonová opevnění (bunkry). Po podepsání Mnichovské dohody byla Chrastava začátkem října 1938 obsazena wehrmachtem a byla připojena k tzv. Velkoněmecké říši. Během války byly všechny místní továrny přeorientovány na válečnou výrobu a bylo sem zavlečeno přes tři tisíce zahranič- ních dělníků. Po porážce fašistického Německa bylo rozhodnuto, aby většina německých obyvatel, kteří se v roce 1938 přičinili o rozbití československého státu, opustila republiku. Tzv. odsun byl proveden v letech 1945 a 1946. Většina německých obyvatel Chrastavy byla přestěhována do Bavorska. Osídlení pohraničí (bývalých Sudet) nebylo snadné. Přicházeli sem lidé ze všech koutů republiky, kteří dlouho neměli bližší vztah k tomuto kraji. Postupně byla obnovena průmyslová výroba, v zemědělství došlo k nucené kolektivizaci. Bylo postaveno sídliště Střelecký vrch. Více než čtyřicet let budování socialismu přineslo i občanskou nesvobodu, strach z posudků, nemožnost volně cestovat a vyjadřovat své názory. Po roce 1989 došlo k mnoha změnám. Bylo obnoveno soukromé podnikání, náboženská i názorová svoboda. Objevily se však také negativní jevy jako např. nezaměstnanost. - fv -

POZOR! - POZOR! POZOR!

V minigalérii městského muzea můžete v době od 6. ledna do 28. února 2001 navštívit novou výstavu s názvem NA SEVERU S MOŘEM MALÝ ČLUN JE V BOJI... Návštěvníci budou mít možnost seznámit se s historií i současným životem nejmenšího slovanského národa LUŽICKÝCH SRBU. časopisy a noviny knihy fotografie videofilmy lidové písně příroda historie- jazyk významné osobnosti

Zveme i Váš, abyste si přišli prohlédnout výstavu o těch, jejichž dávní předkové založili před tisícem let naše město.