BULLETIN č. 98 - 10/2002

PÁR SLOV O RADNICI - dokončení z č. 96

V průběhu třicetileté války (1618 - 48) vyhořela dřevěná chrastavská radnice dokonce dvakrát. V roce 1621 ji zapálili chorvatští vojáci (podle jiné verze oheň vypukl následkem neopatrnosti jednoho Žida), roku 1642 prý radnici vypálili Švédové. Byla to msta za to, že jim radní nechtěli vyplatit požadovanou finanční částku z městské pokladny. Kamenná budova byla postavena roku 1646. Neměla tehdy ještě věž a ze strany náměstí tam bylo zřízeno podloubí. Teprve v roce 1683 byla na střechu radnice umístěna vysoká dřevěná vížka. V roce 1708 byly na věžičku zabudovány hodiny, které sem byly přivezeny až z maďarské Pešti. Stavba věžičky stála 148 zlatých, věžní hodiny byly zakoupeny za 32 zlatých. Při hloubení sklepních prostor bylo nalezeno osmdesát stříbrných mincí. Roku 1849 byly zazděny oblouky podloubí. V červenci roku 1855 vypukl požár, při němž vyhořely desítky domů. Plameny přeskočily také na šindelovou (dřevěnou) střechu radniční budovy. Tehdy se vyznamenal kominík Anton Pilz, který v poslední chvíli hořící radnici uhasil a svou statečností zabránil velkým škodám. V říjnu téhož roku bylypoškozené části budovy opraveny. Střecha byla pokryta břidlicí, dřevěná věžička byla pobita plechem a natřena šedou barvou. V roce 1886 byly na věžičku umístěny nové hodiny od místního hodinářského mistra Josefa Engela. V roce 1899 byla provedena úprava průčelí radnice a byly tam umístěny některé doplňkové architektonické prvky. Roku 1903 byla sundána kopule věžičky a vyjmuty pamětní listiny a mince, které tam byly uloženy. Věžička byla doplněna plechovou korouhví a báň byla pozlacena. V přízemí radniční budovy byla po mnoho let restaurace. V roce 1934 byly ze dvou místností restaurace zřízeny kanceláře, v traktu směrem do Liberecké ulice vzniklo pět úředních místností. V roce 1940 byly na kanceláře proměněny i zbývající prostory restaurace. V roce 1941 byla dřevěná věž poškozena silnou vichřicí a městská rady rozhodla, že bude vížka sundána. Podle stavebního plánu vítěze architektonické soutěže Ing.arch.Jiřího Hakulína z Liberce bude věžička na radnici obnovena. Již dnes můžeme vidět na dvoře radnice kovové, bíle natřené součásti výstuže, která bude pokryta dřevem a umístěna na přední část střechy. Kovová výstuž má v budoucnu zabránit tomu, aby sebesilnější vichr nemohl věžičku zničit. Rekonstrukce radnice měla být dokončena v červnu 2002. Již dnes jsme tedy tuto budovu měli obdivovat v celé její kráse. Bohužel, nedostatek finančních prostředků rekonstrukci přerušil a tím dokončení stavby oddálil.

- vyd -

JEDEN DEN V RODNÉM MĚSTĚ / K návštěvě malíře Willi Sitteho

O pozvání slavného rodáka se jednalo několik měsíců předem. Mám-li být upřímný, nedoufal jsem, že naše pozvání přijme. Proč? Pro vysoký věk (81 let), všelijaké zdravotní potíže, dietní omezení v jídle atd. Jsem rád, že se mé (soukromé) předpovědi nevyplnily. Přijel. Za volantem auta seděla jeho o více než dvacet let mladší žena Ingrid a cesta z Halle přes Lipsko a Drážďany prý jim trvala jen málo přes tři hodiny. Byl jsem velmi překvapen, když jsem manžele Sittovy potkal na rohu náměstí již v pondělí odpoledne. Oficiální návštěva byla totiž stanovena až na úterní dopoledne, tj. 17. září 2002. Inkognito si zašli k rodnému domu, postáli před Führichovou bustou v parku před školou, kam kdysi Willi Sitte coby žáček chodíval, dojeli si sami do Kryštofova Údolí a na Grabštejn. V úterý v 10 hodin se konala v zasedací síni malá oficiální slavnost. Byli tu zástupci tisku (Liberecký den, Mladá fronta dnes) a rozhlasu. Pan starosta Mgr. P. Medřický oba hosty přivítal a požádal slavného rodáka, aby se podepsal do pamětní knihy. Pak následovaly dotazy novinářů. Pan Sitte předal městu dva dárky: sborník mědirytin Josefa Führicha, vydaný ještě za umělcova života (1865), a jednu ze svých posledních prací, barevnou litografii s názvem "Zvíře v člověku".

Při diskusi W. Sitte hájil pevně své antifašistické stanovisko a zapochyboval o upřímnosti vztahů mnoha bývalých německých občanů z Chrastavy, kteří žijí v Bavorsku. Přítomní se dozvěděli, že i když zastával za NDR vysokou funkci ve Svazu výtvarných umělců, byl často politickými ideology odsuzován za formalismus ve své tvorbě. Vytýkali mu, že jeho tvorba "není vždy prostému lidu srozumitelná". Na otázku, proč celá dlouhá desetiletí svou rodnou zemi nenavštívil, vyprávěl příběh o svém rozměrném obrazu s názvem "Lidice", který vytvořil u příležitosti 20. výročí vyhlazení této obce. Byl zaslán jako dar do Prahy a měl být umístěn v lidickém památníku. Protože však stavba nebyla dokončena, byl Sitteho obraz uložen zatím do jakéhosi skladu a - ztratil se. Ano, nebyl nalezen dodnes ! "Nebyla to žádná poštovní známka, ale obraz o velikosti 5 x 3 metry", řekl umělec. Do Prahy přijel několikrát služebně, po ztrátě obrazu se však zařekl, že Československo nenavštíví, dokud se jeho obraz nenajde .

Hosté si mohli prohlédnout také obřadní síň, která vznikla v prostorách bývalé půdy hotelu "Černý kůň". Sitte zavtipkoval: "Je to tu moc hezké, hned bych se znovu oženil." Neodpustil si také poznámku, že "Černý kůň" býval nóbl hotel, kam lidé jako jeho otec (tesař, později pěstitel zeleniny) nechodili. Následovala prohlídka městského muzea v přízemí budovy. Slavný rodák se přesvědčil, že se o něm v Chrastavě ví. Jeho portrét a reprodukce jeho obrazů tu jsou umístěny vedle jiných chrastavských malířů. Poobědval v restauraci "U Soptíka" a po obědě si se zájmem prohlédl Muzeum hasičské techniky.

V 16.00 přijeli manželé Sittovi do Führichova domu. Nejprve byla pro ně uspořádána prohlídka budovy. Je zde umístěno také deset Mistrových originálů, které našemu městu věnoval před šesti lety. V 17.00 hod. se v přízemí této historické budovy konala přátelská, neoficiální beseda, kterou organizovala Společnost přátel historie města Chrastavy. Sešlo se 21 lidí a to je na tamější prostorové možnosti maximum. Z odpovědí na otázky se přítomní dozvěděli, že rodiče neměli radost ze synova rozhodnutí stát se malířem. Uznávali pouze manuální práci a pro jeho umělecké sklony neměli pochopení. V chlapecké škole (za kostelem) bývalo ve dvou místnostech muzeum. Správce muzea, obuvník Josef Siegel, schoval Willimu boty, aby nemohl jít domů, a ukázal mu v muzeu množství Führichových originálů, především kreseb. A chlapci se ty mistrovské kresby tužkou tak zalíbily, že neodcházel domů, ani když měl boty na nohou. S přibývajícími léty viděl v tomto umělci svůj velký vzor. Ne však tématicky. Sitte - na rozdíl od Führicha - nezobrazoval na svých kresbách a malbách náboženské motivy. Ve škole míval z kreslení dvojky, ba i trojky. Teprve v nejvyšší třídě dostali nového učitele, který poznal chlapcův nevšední talent a hodnotil jeho výtvory jedničkou. Na otázku, zda by nechtěl navštívit svou bývalou školu, odpověděl: "Ne, já jsem nebýval nejlepší žák." Marně jsme namítali, že se tam dnes se svými bývalými přísnými učiteli určitě nesejde. Pan Sitte vyprávěl česky, částečně německy. Velmi dobře ovládá také italštinu. Jeho matka, Češka, přišla do Chrastavy ze Stráže pod Ralskem. Ta jej naučila česky. Nešlo jen o češtinu podle učebnic, ale o řeč, kterou se opravdu mezi lidmi hovořilo. Ve čtrnácti letech strávil celý jeden rok v Českém Brodě na "handlu". Poněkud komicky působilo, když na otázku "Vzpomínáte si dodnes na své mládí strávené v Chrastavě?" odpověděl bodře: "No bodejť!" Kdosi se jej zeptal, jak se od dob jeho mládí Chrastava změnila: je lepší nebo horší? Odpověď byla moudrá: "Je prostě úplně jiná." Willi Sitte zavzpomínal na to, že v době jeho mládí bývala Dolní Chrastava, kde se narodil, samostatnou obcí. Jeho děda tu býval jeden čas starostou, otec byl po několik let velitelem hasičského sboru. Jeho hrdinský čin - přeběhnutí na stranu italských partyzánů v roce 1944 - byl spojen s opravdovým rizikem. Německým wehrmachtem byl považován za dezertéra, v Itálii ještě měli silné pozice tamní fašisté. Mnozí vesničané jej schovávali, ukázali mu správnou cestu, kudy má jít dál, musel přeplavat řeku Pád, skrývat se. Po skončení války studoval v Miláně malířství a naučil se v krátké době dobře italsky.

V roce 1947 přijel nakrátko do Chrastavy a byl stanoven velitelem transportu, kterým odjížděli do Německa dobrovolně i jeho rodiče. Mohli si vzít s sebou i nábytek a každá rodina měla k dispozici půlku železničního vagónu. Od té doby žije v Halle, kde působil po mnoho let jako ředitel umělecké školy. Když byl zvolen předsedou Svazu výtvarných umělců NDR, bydlel i nadále v Halle, ale musel dojíždět do Berlína. Dostal k dispozici služební auto a šoféra. Teprve tehdy uznali jeho rodiče, že to jejich syn někam "dotáhl", když má i svého řidiče. Byl služebně dvakrát v Číně a v Mongolsku. Po sjednocení obou částí Německa začalo nové vedení jeho obrazy z galérií a muzeí odstraňovat. Byla to pomsta za jeho zásadní politické a životní postoje. Ve městě Merseburg (nedaleko od Halle) byla zřízena nadace a tam je v prostorách muzea vystaveno natrvalo mnoho jeho děl. Na závěr návštěvy se konala na "Zámečku", kde byl se ženou ubytován, večeře, spojená opět s přátelskou besedou. Nám, kteří pomáhali jeho návštěvu organizovat, se zdálo, že byl velmi příjemně překvapen srdečností přijetí, jakého se mu "doma" dostalo. Odjížděl zpět domů s pocitem, že není ve svém rodném městě zapomenut.

Dr. Frant. VYDRA

TYPICKÉ STAVBY NA ŽITAVSKU

Před několika lety jsem doprovázel skupinu delegátů mezinárodního ekologického kongresu, který se tehdy (v roce 1995) konal v Praze, do Lužice. Ve skupině byli Američané, černoši z Afriky, Izraelec a několik Japonců. Dorozumívacím jazykem byla samozřejmě angličtina. Naším cílem byl Budyšín (Bautzen) a okolní vesnice, kde se dosud udržel slovanský jazyk a folklor. Jeli jsme přes Polsko, neboť tyto specialisty zajímaly filtry na tepelných elektrárnách v Turově a Radoměřicích. Prohlíželi si také obrovskou hlubokou jámu povrchového lignitového dolu. Přejeli jsme přes německou hranici do Žitavy a směřovaly dál k Budyšínu. Projížděli jsme zrovna městečkem Ebersbach a vtom Japonci začali cosi vykřikovat a naznačovali řidiči autobusu, že má okamžitě zastavit. Nechápal jsem, o co jim jde. Jel jsem touto trasou mnohokrát a nepřipadala mi nikdy příliš zajímavá. Japonci okamžitě vybalili své kvalitní fotoaparáty, vyběhli z autobusu ven na ulici s fotili, až se z nich kouřilo. Ptáte se, co je tak upoutalo? Byly to desítky typických domů obložených břidlicí. Něco takového u nich doma zřejmě neviděli. Kdykoliv touto trasou jedu, jsem teď všímavější než dřív. Břidlice je barevná, jsou z ní sestaveny různé obrazce a ornamenty, vypadá to hezky. Celé generace si tímto způsobem chránily své dřevěné domy před nepohodou. Nedávno jsem navštívil obec Obercunnersdorf, která leží asi v polovině cesty mezi Žitavou a Löbau. Všechny domy jsou tu vzorně udržované a člověk se tu cítí jako na jiném světě. Snad všechny domy v tomto městečku mají stěny i štít pokrytý břidlicí. Od svého německého přítele jsem se dozvěděl, že ta břidlice není z blízkého okolí, ale že se do tohoto kraje odjakživa dovážela až z pohoří Harz, což je dost daleko. V některých těchto vesnicích mají své malé muzeum (Heimatstube). Jako exponáty tu jsou předměty, které bývaly pro lidi dřívějších generací zcela všední: malované skříně, kolovraty, dřevěné lžíce, staré nádobí, zemědělské nářadí atd. Řeklo by se - nic zvláštního. Přesto si myslím, že takové "muzeum starých zlatých časů" má něco do sebe. Je důkazem toho, že lidé žili vcelku spokojeně, ba šťastně i bez moderní techniky a trávili večery zajímavě i bez televizních seriálů.

FV

PODJEŠTĚDÍ / 1. část

Táhlý, impozantní Ještědský hřeben býval v minulosti přírodní hranicí mezi dvěma národnostmi. Od Ještědu na sever až po dnešní Frýdlantský výběžek převládalo německé obyvatelstvo, které sem - do hustých, řídce osídlených pohraničních pralesů - pozvali ve 13. století Přemyslovci, především Přemysl Otakar II. Po staletí se tu mísili Němci se slovanskými Milčany a postupně získávali početní převahu. Na druhé straně pohoří se rozkládal kraj , jehož obyvatelstvo bylo odjakživa české. V desítkách vesnic se udržovalo osobité podještědské nářečí, ženy i muži tu nosívali charakteristický kroj, udržely se tu také jiné formy folkloru: písně, tance, pověsti, pověry a různá zaříkávadla. Také dřevěné vesnické stavby, kterých se zachovalo již jen poměrně málo, spoluvytvářely osobitý ráz tohoto kraje zvaného Podještědí. Jakýmsi přirozeným centrem je vesnice Světlá. Kdysi dávno byly na zalesněném jižním svahu Ještěda vymýceny stromy a vznikla paseka, na níž si dávní slovanští předci z kmene Charvátů postavili dřevěnou osadu. Jako světlá skvrna v tmavém neprostupném hvozdu byla tato vesnička zdaleka viditelná. Tak prý vznikl název obce. Prohlížíme-li si mapu Podještědí, čteme na ní spoustu zajímavých místních názvů: Rozstání, Hodky, Modlibohov, Smržov, Cetenov, Proseč, Vlčetín, Kotel, Zábrdí, Roveň, Lesnovek, Náhlov...

Život se tu po staletí odbýval podle starých tradic. Tvrdá práce na kamenitých polích nebo v kamenolomech, vesnické muziky, nedělní mše. Žili tu i podivíni a mudrlanti, v nejedné chalupě docházelo k rodinným tragédiím způsobeným předsudky.Upřímně řečeno, o tom, jak se žije v kraji pod Ještědem, se jinde v Čechách mnoho nevědělo, protože lidé necestovali tak často jako my. Tomuto kraji se v rušném 19. století téměř zcela vyhnula překotně probíhající industrializace (s výjimkou Českého Dubu) a nebyla tu postavena ani železniční trať, která mnohde změnila podstatně způsob dřívějšího poklidného života. Skladatel Bedřich Smetana ve své opeře "Hubička" uvádí na scény divadel podještědské vesničany, včetně pašeráků, kteří tehdy skutečně patřili k tamnímu koloritu. Avšak teprve Karolína Světlá (1830 - 1899) podala důkladné svědectví o tom, jak se žije pod Ještědem, jehož působivá silueta nebyla v její době ještě doplněna žádným výtvorem lidských rukou . Letos uplynulo již 103 roků od úmrtí slavné spisovatelky, která důstojným způsobem zvěčnila zdejší krajinu i její obyvatele v desítkách svých povídek a v pěti románech. Po smrti svého jediného dítěte hledala útěchu a zapomnění právě tady, na severu Čech, mezi poctivými, upřímnými lidmi. Její umělecký pseudonym vděčí za svůj původ vesnici, kterou si tolik oblíbila během svých letních pobytů v Podještědí. Trvalo dost dlouho, než si paní z Prahy (vlastním jménem Johanka Rottová, po provdání Mužáková) získala důvěru a přízeň prostých vesničanů. A když ji získala, otevřel se před ní zcela jiný svět, než na jaký byla zvyklá z velkoměsta. Životní příběhy, které slyšela vyprávět, přímo volaly po literárním zpracování. Je známo, že v dílech Karolíny Světlé hrají velmi důležitou roli silné ženské osobnosti. Spisovatelka tím, že je podrobně vykresluje, jakoby protestuje proti tomu, že jsou v tehdejší společnosti nedoceňovány.

(pokračování příště) - vy-