BULLETIN č. 96 7/2002
POHLED K SOUSEDUM
V době dvou letních měsíců - v červenci a v srpnu - se pro mnohé z nás naskytne příležitost podniknout několik výletů přes hranice.
Německo:
Žitavsko nám nabízí několik zajímavých míst, které
stojí za to vidět. V samotném městě ŽITAVĚ (Zittau) bychom
se mohli projít historickým středem města, přes
Ottokar-Platz se dostat ke známým květinovým hodinám,
prohlédnout si tzv. postní plátna (Fastentücher), která jsou
památkou evropského významu, a na místních hřbitovech se
přesvědčit o tom, že zde je na náhrobcích mnoho českých
příjmení potomků Českých bratří, kteří tu po Bílé
Hoře našli svůj nový domov.
Stojí za to si zajet do 17 km vzdáleného městečka HERRNHUT
(Ochranov), které nám také dodnes připomíná kus naší
pobělohorské historie. Doporučuji prohlídku tamního muzea
(Völkerkundemuseum), kde jsou soustředěny exponáty z celého
světa, které ze svých cest přivezli českobratrští
misionáři. Neobvyklým zážitkem je i návštěva hřbitova
pod kopcem Hutberg (za městem), kde je v řadách vyrovnáno
kolem 6OOO náhrobků - vlevo muži, vpravo ženy - bez
jakýchkoli ozdob, což má symbolizovat posmrtnou rovnost všech
lidí.
Cestou na Löbau spatříme vlevo nevysokou horu KOTTMAR
(měří 583 metrů), na jejímž úbočí pramení řeka
Spréva. Tato hora je opředena mnoha pověstmi, např. o
skřítku Gerodovi, o vodních vílách a čertech, o vlčích
jamách, o podzemním sklepení plném zlata, o překrásné
dívce Mirandě a dalšími.
V obci Kottmarsdorf stojí vpravo od silnice zachovalý větrný
mlýn, který slouží jako technické muzeum a je možno vidět
jeho vnitřní složité, fungující zařízení.
V okolí však vyrůstají nové a nové třílistové kovové
větrníky na výrobu elektřiny. Po celé Horní Lužici jich
stojí mnoho desítek, neboť jde o alternativní způsob výroby
elektřiny po uzavření tepelné elektrárny v Hirschfelde a v
Hagewerderu u Žitavy.
Další možností je návštěva městečka GROSS-SCHÖNAU , kde
je zajímavé muzeum s fungujícími stroji na výrobu koberců a
ručníků.
Můžeme se vypravit také do podhorské vesnice WALTERSDORF.
Stejně jako Oybin a Jonsdorf patří k vyhledávaným
rekreačním střediskům pro německé obyvatele z celé SRN.
Jsou zde horolezecké terény i lyžařský vlek. Pro nás by
mohl být lákavývýstup na vrchol hory LUŽ z německé strany.
Státní hranice probíhá přesně vrcholem této hory.
Apropó - víte, že Luž (něm. Lausche) měří sice jen 793
metrů, ale je to nejvyšší hora Německa na východ od Labe???
Polsko:
Pokud bychom se rozhodli vyjet o dovolené směrem na
Frýdlantsko, doporučuji udělat krátkou zastávku ve
VIŠŇOVÉ.
Každý vám jistě poradí, jak se dostat na tzv. Pohanské
kameny.
Najdeme tu ve velkých balvanech vyhloubené "misky",
které vedly místní obyvatele k mylnému názoru, že tu
bývalo kdysi pohanské obětiště a do vyhloubených jamek prý
se lila krev zvířat (snad i lidí), aby se zlá božstva
udobřila a neškodila lidem. Teprve kolem roku 1890 sem byl
pozván tehdy velmi slavný německý vědec, prof. Wirchow,
který zodpovědně prohlásil, že smyšlenky o obětních
miskách jsou výplodem lidské fantazie a že jejich vznik je
možno vysvětlit docela prostě: erozní činností vody. Zase
jedna záhada zmizela, lépe řečeno byla logicky vysvětlena,
navzdory tomu však název Pohanské kameny zůstal.
Po přejezdu státní hranice v Zawidowě je možno zajet do
města LUBAN. Toto polské město bývalo kdysi jedním z členů
tzv. Šestiměstí.
Do Polska však můžeme jet i přes NOVÉ MĚSTO pod Smrkem.
Pokud tam přijedeme ve všední den, můžeme navštívit
nevelké, ale velmi zajímavé městské muzeum v budově
městské knihovny.
Z Nového Města, které bylo kdysi známé hornickou činností
(např. těžbou cínu), přijedeme k hraničnímu přechodu a
vydáme se do polského lázeňského střediska SWIERADÓW -
ZDRÓJ. Největší lázeňská budova s krytou kolonádou
vypadala kdysi jistě nádherně, od konce války se však asi
příliš často neopravovala. Přesto stojí zcela určitě za
návštěvu.
V době, kdy toto městečko patřilo k Německu (před rokem
1945), jmenovalo se Flinsberg. Vypráví se pověst, že prý na
kopci za městem stávala v dávných dobách zlatá socha
pohanského božstva jménem Flins nebo Flinc (?). V případě
hezkého počasí je možno po polském území pokračovat do
Szklarské Poremby (stojí za prohlídku) a přes hraniční
přechod Jakuszyce dojet do Harrachova a odtud zpět do
Chrastavy.
DROBNÁ
ZRNKA Z HISTORIE NAŠEHO MĚSTA
Na místě (nedávno
zavřené) Mykany v Nádražní ulici bývala tzv. Královská
louka. Tam se v 16. století konaly střelecké závody členů
místního střeleckého spolku. Na vysoké tyči byla upevněna
maketa ptáka a vyhrál ten, kdo jej šípem vystřeleným z
kuše zasáhl. (Teprve v 17. století - poprvé v roce 1627 - se
používaly pušky, zvané terčovnice.)
Mnozí čtenáři se jistě dodnes pamatují na restauraci
"Střelnice" (byla zbourána v roce 1986). Tato velká
zděná budova byla postavena v roce 1848, v roce 1886 byla
přestavěna. Na začátku 2O. století byla za budovou postavena
velká dřevěná bouda pro 2OOO lidí a pódium pro hudbu.
Na místě dnešní sportovní haly bývala bažina, později
jezírko, kde bylo možno jezdit na lodičkách. V zimě bývala
tato plocha využívána jako kluziště.
V Liberecké ulici stojí restaurace "Koruna". Starší
občané si dobře pamatují, že byla zbourána větší část
této budovy, kde býval prostorný sál. Zde se konaly plesy,
ale i představení ochotnického divadelního souboru, po mnoho
let tu také cvičili členové oddílu zápasu.
Ze starých záznamů se dozvídáme, že sál "Koruny"
byl v roce 1906 vyzdoben velkými historickými kulisami, které
představovaly naše město v minulosti (náměstí s podloubím,
starou dřevěnou radnici apod.).
"Koruna" se původně jmenovala německy
"Kaiserskrone", tedy "Císařská koruna", po
určitou dobu nesla název "Hotel Kudlich". Hans
Kudlich byl poslanec vídeňského sněmu, pocházel ze severní
Moravy a proslavil se tím, že vynaložil velké úsilí, aby
parlament odhlasoval v roce 1848 zrušení roboty v celém
Rakousko-Uhersku. Němečtí obyvatelé mu dali titul
"Bauernbefreier", což znamená "osvoboditel
rolníků".
Jedním ze spolků, které byly v našem městě velmi aktivní,
byl německý studentský spolek zvaný ARMINIA. Byl založen v
roce 1908. Jeho členy byli chrastavští studenti, kteří
dojížděli do libereckých středních škol, případně
studovali na některé vysoké škole.
Členové spolku měli stejnokroj : karmínově červená saka
přepásaná černomodrobílou šerpou. Scházeli se v restauraci
"U černého koně"(dnešní městské muzeum) nebo
v"Koruně".
Snažili se dodržovat staré studentské zvyky, pěstovali
šerm, trénovali se v řečnictví, pořádali vánoční
slavnosti (Julfeier), zpívali studentské, ale i lidové písně
a - tropili výtržnosti.
Jak se svítilo?
Celá dlouhá staletí smolnými loučemi, které se upevnily do
držáku, pod nímž byla jakási pánev s vodou, aby nedošlo k
požáru.
Od roku 1845 se začaly používat lojové svíčky. Voskové
svíčky používané např. v kostele byly pro chudé lidi
příliš drahé.
Po roce 186O se objevily první petrolejové lampy.
Elektrického světla se obyvatelé dočkali teprve ve druhém
desetiletí 2O. století.
Již mnohokrát každý ze čtenářů četl nebo slyšel, že se
v okolí města po čtyři staletí dobývaly rudy různých
kovů (stříbro, železo, měď atd.). Andělská Hora a
Panenská Hůrka získaly tzv. horní svobodu.
Jaká privilegia mívali
horníci???
- nemuseli pracovat na panských polích (robota),
- dostali bezplatně stavební dříví,
- byli osvobozeni od cla za zboží,
- mohli volně péci chléb, vařit pivo, zabíjet vepře,
- spory řešil přísežný hornický mistr,
- měli vlastní nezávislý soud ( ne však hrdelní),
- mohli volně lovit zvěř,
- mohli volně chytat ryby v potocích a v řece.
Víte, kde je Tatrich? V
místech, kde je sjezd z "dálnice" do Chrastavy, tam,
kde vede betonová stezka od elektroprodejny VIACO na sídliště
Střelecký vrch, býval lesík, kde prý byl 4. března 1743
pohřben neznámý důstojník, údajně tatarského původu.
Tehdy krajem táhlo vojsko v období tzv. slezských válek a on
zřejmě zemřel na nákazu, tehdy nevyléčitelnou.
V roce 1813 se v okolí města objevili francouzští vojáci.
Jejich nejvyšším velitelem byl známý Napoleon Bonaparte.
Napoleon byl vřele přijat v Žitavě, ale českou hranici
nepřekročil. Jedinou výjimkou bylo město Jablonné v
Podještědí, kam se se svým doprovodem vypravil ze Žitavy
přes Lückendorf. Zdržel se ve městě pouze několik hodin a
vrátil se zpět . A tak je Jablonné jediným městem v
Čechách , kde Napoleon pobýval. Nikdy nebyl v Praze, ani v
žádném jiném velkém českém městě.
Malé prostranství vedle Führichova domu, kde je dnes park, se
dříve nazývalo Dobytčí trh (Viehmarkt). Tam se prodávaly a
kupovaly krávy a koně. Tato tažná zvířata bývala pro
obyvatele venkova cenným bohatstvím. Po skončení 1. světové
války se na této ploše skladoval vybagrovaný materiál. V
roce 1921 byl prostor upraven a byl zde založen parčík, kde
bývaly i houpačky a kolotoče pro děti.
V okolí našeho města jsou dodnes desítky železobetonových
bunkrů. Když byla v září roku 1938 podruhé vyhlášena
mobilizace čs. armády, byla s tím spojena různá opatření.
Bunkry byly plně obsazeny našimi vojáky. Civilistům nebylo
dovoleno se k bunkrům přibližovat. Zemědělci nesměli v
okolí obdělávat pole. Doprava mezi Libercem a Chrastavou byla
přerušena, na silnici se konaly přísné kontroly. Mosty v
celém okolí byly podminovány a připraveny k vyhození do
vzduchu. Bylo omezeno vycházení z domů, především v
nočních hodinách. Německé obyvatelstvo muselo povinně
odevzdat radiopřijimače. Státní hranici proti Německu
střežili tzv. financové, ale i Sokolové, armáda hlídala
budovy nádraží a železniční trati (mosty, tunely atd.).
JAK SE
KDYSI OBCHODOVALO
Náměstí se
německy řekne "Marktplatz". Zamyslíme-li se nad
tímto slovem, zjistíme, že skutečný význam zní
"místo pro trh", tedy "tržiště". Slovo
"jarmark" je vlastně zkomolený německý výraz
Jahrmarkt = "výroční trh". Trhy bývaly v Chrastavě
každý týden, a to vždy ve čtvrtek. Nejstarší zmínka o
pořádání trhů v našem městě pochází z roku 1418, avšak
je velmi pravděpodobné, že tu trhy, třeba nepravidelně
konané, bývaly již ve 13. a 14. století. Výroční trhy se
pořádaly dvakrát do roka, a to v neděli před svátkem sv.
Jana Křtitele( 24.6.) a v neděli před svátkem sv. Vavřince
(10.8.). Od roku 1903 se týdenní trhy konaly každou sobotu.
Počet výročních trhů se zvýšil na pět (Jan Křtitel,
sv.Vavřinec, sv.Havel a dva adventní, předvánoční trhy).
Mezi 1. a 2. světovou válkou, tedy v období tzv. první
republiky, přibyly ještě tři další jarmarky, takže se jich
během každého roku konalo celkem osm.
S obchodováním souvisí i nedovolený, nezákonný obchod -
pašování.
Jistě by nás zajímalo, které zboží se dříve přes česko-
německou hranici tajně dopravovalo.
Byl to: tabák, ledek, anglické jehly, šmolka, alkohol a
příze.
Noční výpravy pašeráků vedly přes Vysokou a přes
Výhledy.
Z
HISTORIE POŠTOVNICTVÍ
Moudrý císař
Josef II. vydal v roce 1785 nařízení, že každé dvě míle,
tj. 15 kilometrů, má být zřízena poštovní sběrna.
S tím souviselo i zavedení poštovních dostavníků a
povolání postiliónů. Nejbližší císařská poštovní
stanice v našem okolí byla v Jablonném v Podještědí. V
Chrastavě byla - v místě dnešní autoopravny na rozcestí
Liberecké a Luční ulice - stanice na přepřahání koní
poštovních dostavníků. Třicet let byl postiliónem
chrastavský Josef Richter. Již od "Vyhlídky"
oznamoval postilión troubením, že se blíží dostavník.Ten
totiž nepřevážel pouze dopisy a balíky, ale přibral i
několik cestujících, takže byl předchůdcem autobusů. Ve
druhé polovině 19. století vzniklo v okolí několik
poštovních úřadů. Dnešní budova pošty v Chrastavě byla
roku 1888 odkoupena od Julia Riemera, výrobce orchestrionů.
Předtím byla umístěna v Liberecké ulici, a to již od roku
1836. V Machníně byla zřízena pošta v roce 1869, v Bílém
Kostele v roce 1872, v Nové Vsi 1889, v Kryštofově Údolí
roku 1903. POZOR! V roce 1938 měla chrastavská pošta 17
zaměstnanců!
Při pohledu na starou fotografii chrastavského vlakového
nádraží, před níž se shromáždili zaměstnanci ke
společnému fotografování ( 1929), jsme napočítali - shodou
okolností - také sedmnáct (!) zaměstnanců. Kolik jich je
dnes???
A ještě několik zajímavých ( i když poněkud smutných!)
údajů.
V roce 1871 se v Chrastavě narodilo 245 dětí.
V roce 2000 pouze 67 a v roce 2001 dokonce jen pouhých 6O!
V chrastavské škole (tehdy byla umístěna pod kostelem
nedaleko od sochy sv. Jana Nepomuckého) bylo v roce 1866 celkem
596 žáků. Vyučovalo je šest (!) učitelů. A teď
jednoduchý matematický příklad: 596 : 6 = více než 90.
Umíte si dnes představit, že by měla paní učitelka tolik
žáků ve třídě? A to bylo tři roky před zavedením
povinné školní docházky pro děti do 14 let. Počet žáků
podstatně stoupl, ke škole bylo přistavěno 2. poschodí a v
některých třídách bývalo 11O - 155 žáků.
Neuvěřitelné!!!
( Ze starých záznamů připravil Dr. Frant. VYDRA.)
V BÍLÉM
KOSTELE OSLAVOVALI
V sobotu 22. června
uspořádal obecní úřad oslavy 65O. výročí založení
obce.V odsvěceném kostele sv.Mikuláše se od 14 hodin konal
slavnostní program. Starosta p. Václav Nekvapil přednesl
projev, po němž vystoupily učitelky a žáci místní
základní školy. Byla vydána pamětní brožura, jejíž text
sestavil Dr. F. Vydra a Mgr. A. Šmídová. Tisk zajistila
chrastavská firma RECo. Je to vlastně poprvé, co vyšla v
češtině obsáhlejší publikace o dějinách Bílého Kostela.
Za zhlédnutí stála výstava dokumentů, umístěná v
prostorách obecního úřadu. Byly zde vystaveny kroniky -
české i německé -a velké množství starých i současných
fotografií. Návštěvníci oslav si mohli koupit i několik
druhů nových pohlednic (např. osvětlený kostel) a
suvenýrů. Oslavy probíhaly za pěkného, slunečného počasí
( až příliš horkého) a nechyběly zde stánky s téměř
zapomenutými řemesly, keramikou, s mnoha druhy medoviny a
opékanými uzeninami. Uprostřed fotbalového utkání se snesli
z nebe parašutisté. Účast návštěvníků byla značná a
pořadatelé byli jistě spokojeni.
NĚKOLIK
SLOV O CHRASTAVSKÉ RADNICI
Je vůbec
možno zjistit, kdy byla postavena radnice v našem městě?
Odpověď není jednoduchá. Když si uvědomíme, že slovo
"radnice" (něm. Rathaus) souvisí s výrazem
"radní" (=konšel) a (městská)"rada",
musíme nejdříve pátrat po letopočtu, kdy byla Chrastava
povýšena na město. Některé staré kroniky tvrdí, že tím
rozhodujícím letopočtem byl rok 1390.První radnice byla zcela
určitě dřevěná a stávala na místě té dnešní, tedy na
náměstí. Nestála ještě ani půl století a byla v roce 1433
vypálena. Proč? Tehdy žil na dřevěné tvrzi na ostrohu nad
Frýdlantskou ulicí (poblíž nynějšího hřbitova) lapka a
dobrodruh Mikuláš z Kajšperka (Niklas Keuschberg). Ten
přepadal se svou družinou kupecké vozy mezi Zhořelcem a
Budyšínem. A tak do Chrastavy vtrhlo vojsko Zhořeleckých ,
město vypálilo a za oběť plamenům padla samozřejmě i
radnice. Budova byla brzy znovu postavena, horší to bylo s
dokumenty psanými na pergamenu, které při požáru shořely.
V průběhu třicetileté války (1618 - 48) vyhořela dřevěná
chrastavské radnice dokonce dvakrát. V roce 1621 ji zapálili
chorvatští vojáci (podle jiné verze oheň vypukl následkem
neopatrnosti jednoho Žida), roku 1642 prý radnici vypálili
Švédové. byla to msta za to, že jim radní nechtěli vyplatit
požadovanou finanční částku z městské pokladny.
Kamenná budova byla postavena roku 1646. Neměla tehdy ještě
věž a ze strany náměstí tam bylo zřízeno podloubí. Teprve
v roce 1683 byla na střechu radnice umístěna vysoká
dřevěná vížka. V roce 1708 byly na věžičku zabudovány
hodiny, které sem byly přivezeny až z maďarské Pešti.
Stavba věžičky stála 148 zlatých, věžní hodiny byly
zakoupeny za 32 zlatých. Při hloubení sklepních prostor bylo
nalezeno osmdesát stříbrných mincí. Roku 1849 byly zazděny
oblouky podloubí V červenci roku 1855 vypukl požár, při
němž vyhořely desítky domů. Plameny přeskočily také na
šindelovou (dřevěnou) střechu radniční budovy. Tehdy se
vyznamenal kominík Anton Pilz, který v poslední chvíli
hořící radnici uhasil a svou statečností zabránil velkým
škodám. V říjnu téhož roku byly poškozené části budovy
opraveny. Střecha byla pokryta břidlicí, dřevěná věžička
byla pobita plechem a natřena šedou barvou. V roce 1886 byly na
věžičku umístěny nové hodiny od místního hodinářského
mistra Josefa Engela. V roce 1899 byla provedena úprava
průčelí radnice a byly tam umístěny některé doplňkové
architektonické prvky. Roku 1903 byla sundána kopule věžičky
a vyjmuty pamětní listiny a mince, které tam byly uloženy.
Věžička byla doplněna plechovou korouhví a báň byla
pozlacena. V přízemí radniční budovy byla po mnoho let
restaurace. V roce 1934 byly ze dvou místností restaurace
zřízeny kanceláře, v traktu směrem do Liberecké ulice
vzniklo pět úředních místností. V roce 1940 byly na
kanceláře proměněny i zbývající prostory restaurace. V
roce 1941 byly dřevěná věž poškozena silnou vichřicí a
městská rady rozhodla, že bude vížka sundána. Podle
stavebního plánu vítěze architektonické soutěže
Ing.arch.Jiřího Hakulína z Liberce bude věžička na radnici
obnovena. Již dnes můžeme vidět na dvoře radnice kovové,
bíle natřené součásti výstuže, která bude pokryta dřevem
a umístěna na přední část střechy. Kovová výstuž má v
budoucnu zabránit tomu, aby sebe silnější vichr nemohl
věžičku zničit.
Rekonstrukce radnice měla být dokončena v červnu 2002. Již
dnes jsme tedy tuto budovu měli obdivovat v celé její kráse.
Bohužel, nedostatek finančních prostředků rekonstrukci
přerušil a tím dokončení stavby oddálil.