BULLETIN č. 92 / březen 2002

ZAMYŠLENÍ NAD NÁZVY CHRASTAVSKÝCH ULIC

Bývá zvykem, že jsou některé ulice pojmenovány po významných osobnostech. Bohužel nemáme dodnes v Chrastavě ani Führichovu ulici, ani ulici nesoucí jméno Bohumila Honsy.

Přesto si dnes některé názvy chrastavských ulic vysvětlíme.

1) ALŠOVA - tato ulice je pojmenována po slavném českém malíři 19. století, který se jmenoval Mikoláš Aleš. S naším krajem na severu Čech neměl nic společného ani on osobně, ani jeho dílo. Bylo by docela zajímavé zjistit, koho z představitelů města v roce 1945 napadlo, aby byla jedna z ulic jménem tohoto umělce pojmenována.

2) BEZRUČOVA - tato ulice se nachází v samém středu města a nese jméno významného českého básníka zřejmě proto, že Bezruč ve svých básních vyjadřoval vlastenecké city a stál na straně prostých lidí, především horníků ve Slezsku.

3) VÍTA NEJEDLÉHO - v této ulici stojí např. rodný dům malíře J.Führicha. Rozhodnutí o tom, že bude tato ulice pojmenována po synu dr. Zdeňka Nejedlého, padlo jistě hned po skončení války. Vít Nejedlý byl nadaný hudebník a zahynul během bojů v řadách Rudé armády.

4) BAR(R)ANDOV - název této ulice za objektem Elitexu je obvykle psán s pravopisnou chybou. Většině lidí to připomene pražský Barrandov a opravdu - původ obou názvů je stejný. Francouzský geolog Joachim Barrande prozkoumal v 19. stol. okolí řeky Berounky a jiné lokality a objevil tam trilobity. Tím si zajistil značnou slávu a popularitu, ale k našemu městu rozhodně žádný bližší vztah neměl.

5) TURPIŠOVA - tato ulice vedoucí od náměstí ke kinu , spořitelně a lékárně je pojmenována po Františku Turpišovi, který byl příslušníkem české menšiny v Chrastavě. Byl to textilní dělník. Když vypukla 1. světová válka, musel na frontu do rakouské armády. Bojoval v Itálii a spolu s mnoha jinými Čechy přeběhl k nepříteli. Vstoupil do legií a v květnu roku 1918, když už byl konec války na dosah ruky, padl v jedné bitvě do zajetí . Byl poznán jako dezertér a za velezradu byl v severoitalské vesnici San Stino veřejně popraven. ( Ve 2O. a 3O. letech byl Turpiš pro českou menšinu v Chrastavě oslavován jako hrdina a mučedník. ) 6) LOUDÁTOVA - tato ulice vede podél Jílového potoka od náměstí směrem k autoopravně. Rudolf Loudát pracoval aktivně během tzv. 1. republiky mezi českou menšinou, za odbojovou činnost byl za války zatčen a v roce 1944 popraven v Drážďanech. (Zachoval se jeho poslední dopis rodině psaný několik hodin před smrtí.)

Na závěr se zamyslíme nad názvem ulice , která se nachází za kostelem. Její název zní RICHTRUV KOPEC. V tomto případě si nejsme jisti, jak tato ulice svůj název získala. Jsou dvě možnosti:

a) Víme, že RICHTR nebo RICHTER je dosti časté německé příjmení, ale i obyvatelé českého původu mají někdy toto jméno. Josef Richter byl např. poslední chrastavský postilion na trase Jablonné-Chrastava- Liberec. Nemůžeme však tvrdit, že právě po něm je uvedená ulice pojmenována. Možná, že v místech, kde se tzv.Richtrův kopec nachází, žil nějaký sedlák či možná městský radní tohoto jména.

b) V němčině slovo "Richter" znamená "soudce". Také český výraz "rychtář" má svůj původ v tomto německém slově. A rychtář míval také (omezenou) soudní moc. Poblíž ulice, o jejímž názvu píšeme, stojí dodnes velká budova, v poválečných letech nazývaná Horákův statek. Staré německé záznamy však tuto budovu nazývají "Kretscham". To bývalo sídlo rychtáře, tam bydlel se svou rodinou, tam také soudil všelijaké spory mezi občany, tam bývala také hospoda (Kretscham - krčma), ze které míval rychtář jako její majitel slušný finanční výnos. Je tedy možné, že by správný název ulice měl znít Rychtářův kopec.

Poznámka: Zatímco střední část Chrastavy měla radnici a o záležitostech města rozhodovali konšelé, zmíněná "Kretscham" čili rychta bývala sídlem rychtáře pro Horní Chrastavu. Ta bývala až do roku 1948 samostatnou obcí s obecním úřadem či později s národním výborem.

- - f v - -

KONEC TEXTILNÍ TRADICE V CHRASTAVĚ

Naše město bývalo po čtyři staletí hornickým střediskem, díky těžbě rud (stříbro, měď, železo atd.) v nejbližším okolí. Později se zde začal rozmáhat textil. Zprvu se předlo téměř v každém domě na kolovratu a pozdě do noci klapaly v chalupách tkalcovské stavy. V roce 1815 byla mezi Vítkovskou ulicí a městským parkem postavena první textilní továrna . Byla to přádelna firmy Pollack. 19. století znamenalo prudký rozvoj textilního průmyslu. Byly zde přádelny, tkalcovny a barvírny. Je téměř neuvěřitelné, že k pohonu těchto nevelkých továren stačila energie místních vodních toků (Nisa, Jeřice, Vítkovský potok, Jílový potok). Uveďme několik jmen původních soukromých německých majitelů: Klinger, Cichorius, Melchior, Altschul, Jäger atd. Po 2. světové válce docházelo k častým změnám názvů znárodněných průmyslových závodů : Seba, Frýba, Česana, Bytex, Textilana. Chrastava bývala významným textilním centrem severních Čech. Po "sametové revoluci" však textilní výroba začala z různých důvodů upadat a postupně zanikala. Dovoz laciných látek ze zemí jihovýchodní Asie byl jednou z hlavních příčin. A tak zprvu omezila a později zcela zastavila výrobu Textilana I a II, již mnoho let neslouží svému původnímu účelu tzv. záclonárna, Bytex změnil svůj výrobní program a firma Mykana, která působila v tomto průmyslovém objektu v posledních několika letech, nedávno zbankrotovala. A tak jsme svědky toho, že v současné době nepracuje v našem městě ani jediná textilní továrna. Některé rozsáhlé průmyslové objekty jsou prázdné a chátrají, v jiných byla zahájena výroba jiného druhu, především výroba autokomponentů z plastických hmot. Potkáváme na ulicích občany, kteří desítky let svého života spojili s textilní výrobou. Těm je jistě líto, že továrna, ve které tak dlouho pracovali, stojí a je nevyužitá. Změny posledních let přinesl život. Realita je někdy tvrdá a naříkat nad rozlitým mlékem je marné.

FV

NĚKOLIK POVĚSTÍ ZE ŽITAVSKA

POKLAD

Nedaleko od vesnice Petrovice poblíž německých hranic se nachází hora Falkenberg, česky Sokol. Dodnes jsou tam vidět bytky zdiva z hradu, který byl prý zničen v průběhu 15. století. Každý den přesně v poledne prý tam pobíhal velký černý pes, jehož hlasitý štěkot byl zdaleka slyšet. Ten pes prý byl strážcem pokladu. Několik mužů z Petrovic se kdysi odvážilo poklad vykopat, ale psí štěkot je k smrti vylekal, a tak odešli domů s nepořízenou.

V PODZEMNÍ SÍNI

Po celém kraji se vyprávělo mnoho pověstí o tom, že jsou hluboko pod zemí rozsáhlé jeskyně plné zlata a stříbra. Vymysleli je chudí venkované, kteří takové bohatství nikdy neviděli. Taková skála prý se otevírá na krátkou dobu jen jednou v roce. Matka s dítětem v náručí spěchala o svatodušní neděli do kostela. Povšimla si vchodu do skály vedle cesty a vešla dovnitř.Zrak jí přecházel z toho lesku a třpytu. Poklad hlídal velký pes s planoucíma červenýma očima. Žena položila děcko na zem a začala si nabírat do zástěry kousky drahých kamenů Vyběhla z podzemní síně ven a dítě zůstalo uvnitř. Vtom se skála náhle zavřela. Matka se dala do pláče, ale bylo pozdě. Dala přednost bohatství před dítětem. Šla na radu k místnímu knězi a ten jí řekl, že se má modlit a přesně za rok prý se skála opět otevře. Všechno bohatství se jí teď zdálo bezcenné. Za rok se vchod do skály opět otevřel. Žena vběhla dovnitř a hledala očima své dítě. Zlato ani stříbro ji vůbec nelákaly. Uchopila svého malého synka do náruče a běžela domů. To bylo radosti!

ČERTŮV HRAD NA SOKOLÍ HOŘE

V dávných dobách se vracela lesní cestou skupina muzikantů ze zábavy v sousední vesnici. Náhle jim vstoupil do cesty rytíř na koni, oblečený do nádherných šatů.Zastavil je a ptal se, kam jdou, Když se dozvěděl, že příliš nespěchají, vyzval je, aby ho následovali. Zavedl je do krásného zámku, který se vypínal nedaleko odtud. Veselí chlapíci souhlasili s tím, že tam zahrají k tanci na plese vybrané společnosti. Rytíř je vedl lesem cestou necestou. Když přišli do zámku, užasli. Takovou nádheru dosud nikdy neviděli. Uvnitř jim hostitel nabídl bohatou hostinu, která jim velmi chutnala, a potom jim dal pokyn, aby se připravili ke hraní. Pak se otevřely velké dveře a do osvětleného sálu vcházel po dvojicích průvod pánů a dam oblečených do zlata a hedvábí. Byla to pestrá společnost. Byli mezi nimi tlustí i hubení, mladí i staří, krásní i oškliví. Ti všichni se procházeli kolem sálu a před hostitelem se hluboko uklonili. Potleskem dali hudebníkům najevo, že mohou začít hrát. Taneční rej začal. Po únavě nebylo na tvářích tanečníků ani památky, ačkoliv se blížila půlnoc. Časně zrána dal rytíř muzikantům pokyn, aby přestali hrát. Odešli tanečníci a sál se vyprázdnil. Rytíř s posměšným výrazem ve tváři řekl:" Hráli jste opravdu dobře a získali jste si přízeň mých hostů." Jeden z hudebníků se rytíře nesměle zeptal, zdali dostanou nějakou odměnu. "Máte ji mít", odpověděl rytíř a zaťukal hrotem svého meče o podlahu sálu. V tom okamžiku se objevili v sále sluhové a předali hudebníkům zlaté a stříbrné šperky, spoustu peněz a překrásné obleky. Muzikanti byli u vytržení. Rytíř opustil sál. Sotva se za ním zavřely dveře, světla v sále pohasla, do oken svítil jen srpek měsíce. I když muzikanti nemohli potlačit strach a zděšení, brzy usnuli únavou. Když se pozdě ráno probudili, slunce bylo již vysoko na obloze. Muzikanti se rozhlédli kolem a zjistili, že se nacházejí uprostřed zříceniny, obklopené bujnými křovinami a vysokými stromy. Když otevřely pytle s cennými dary, našli uvnitř jen obyčejné kamení a borové šišky. Také ta bohatá hostina byla čertovským výmyslem, protože jim notně kručelo v žaludku hladem. Po dlouhém bloudění našli konečně cestu k domovu. S hrůzou si uvědomili, že hráli a přenocovali ve zříceninách Sokolího hradu, který ďábel přeměnil svými kouzly v přepychový zámek.

O LOUPEŽNÍKU KARÁSKOVI

V okolí Žitavy se vyprávělo mnoho pověstí o vůdci loupežnické bandy, který byl českého původu. Jmenoval se Jan Karásek (Johannes Karraseck) a podobně jako slovenský Jánošík "bohatým bral a chudým dával". Byl mezi chudými lidmi velmi oblíbený, protože se za ně mstil na pánech a panských úřednících. Jednou se chystal se svými muži přepadnout vesničku Ojvín (Oybin). Ukryl se do hustého křoví a díval se oken chaloupek dole pod skalou. V okně jednoho z domů spatřil rodinu, která se chystá ke spánku, klečí pod svatým obrázkem a modlí se těmito slovy:"Pane Bože, ochraňuj nás před bezbožnými lidmi, kteří v noční tmě páchají zlé činy." Karáska tato slova upřímné modlitby tak dojala, že svým mužům poručil, aby spolu s ním z vesnice okamžitě odešli.

DÍVČÍ SKOK

Rytíř z hradu Tolštejna často se svými kumpány číhal v lesích u silnice, která vedla ze Žitavy do České Lípy, a přepadal kupecké vozy se zbožím, aby se zmocnil bohaté kořisti. Jednou se vypravil na koni na hrad Ojvín a cestou spatřil překrásnou venkovskou dívku, jejíž obličej byl hezký jako růže v máji. Vzplanul k ní láskou, ale děvče si nezískal. Nařídil proto svým sluhům, aby dívku zadrželi, dovedli na Ojvín a vsadili ji do temného sklepení. Rytířova snaha dívku zastrašit byla však marná. Jeho city neopětovala. Dceři majitele hradu se krásné vězeňkyně zželelo. Otevřela jí dveře sklepení a ukázala jí cestu ven z hradu. Dívka sice unikla pozornosti strážců, ale zanedlouho se strhl poplach a strážní ji začali hledat. Děvče se vyšplhalo na vysokou hradbu a chtělo odtud skočit. Když se však podívalo dolů, zhrozilo se. Pod ní zela hluboká propast. Pak si však s tlukoucím srdcem dodala odvahy a skočila. Zachytila se na skalním výstupku, odtud přeskočila na druhý, pak na třetí. Nakonec se dostala šťastně až dolů do údolí pod hradem. Strážci se zatajeným dechem sledovali odvážnou dívku, jak jim uniká. Nakonec krásná venkovanka zmizela svým pronásledovatelům z očí, vběhla do hustého lesa a vrátila se živá a zdravá domů.

SMUTNÝ PŘÍBĚH Z OLBERSDORFU

Jdeme-li po cestě z Olbersdorfu do Jonsdorfu, spatříme poblíž lesa vršek, na němž kdysi stávala šibenice. Jedno děvče bylo obviněno z krádeže a uvězněno v tmavé cele. Bolesti při mučení byly tak nesnesitelné, že vynutily přiznání i z této nevinné dívky. Byla odsouzena k smrti oběšením. Když ji vedli po cestě k šibenici, utrhla dubovou větvičku a zapíchla ji do hlíny vedle cesty. V zoufalství volala: "Až se tahle větvička zazelená a vyroste z ní mohutný dub, bude to důkaz, že jsem zemřela nevinně. "A ejhle! Větvička se ujala, stromek rychle rostl a za několik let z něho byl statný dob. její slova se tedy vyplnila, ale ji to před smrtí nezachránilo. Skutečný zloděj byl později dopaden a usvědčen z krádeže. Byl rovněž popraven, ale ani v hrobě nenašel klid. V podobě velkého černého psa obcházel každou noc kolem dívčina hrobu.

F.VYDRA

JSME SLOVANÉ S KELTSKOU KRVÍ

Nepochybuji o tom, že většina našich čtenářů již někdy slyšela o tom, že v našich žilách proudí určité procento keltské krve. Našimi příbuznými tedy nejsou jen Poláci či Ukrajinci a Rusové, ale také Velšané a Irové. Toto tvrzení je dokonce podloženo lékařskými výzkumy. Např. gen s označením G 551 d , který je mezi českou populací běžný, nemají ani Rakušané či Němci, ale zato se nachází v krvi Irů, Bretaňců a obyvatel Walesu. Nedávno se objevila na knižním trhu publikace Jiřího Svobody s názvem KELTSKÉ MOTIVY V ČESKÝCH POVĚSTECH. Autor prozkoumal kolem 2000 pověstí a bájí z padesáti okresů České republiky a došel k závěru, že v tomto velkém množství se opakuje asi dvacet motivů. Tyto motivy se však vyskytují také v irských a velšských bájích. Které to jsou? Patří k nim např. modré plamínky, hořící za noci v místech, kde se ukrývá poklad, skřítci, jejichž činnost často souvisí s prací horníků, hrady, zámky a celé vsi propadlé pod zem, zapalování ohňů (pálení čarodějnic) na konci dubna připomíná keltský svátek Beltane, vhazování cenností (zlatých předmětů) do studánek, ohnivý kůň, ohnivý pes, jelen se zlatými parohy (viz známá pohádka o Smolíčkovi), jezinky - jeskyňky, spící vojsko (nejen v Blaníku, ale na mnoha jiných místech v Čechách), pouštění hořícího kola z kopce dolů, zkamenělé postavy (menhiry) a mnoho jiných. Také pověsti o obrech a o divokém nočním lovci (jedna z nich je známá i z okolí Chrastavy) mají keltský původ. Autor knihy uvádí desítky míst v Čechách a na Moravě, kde bývalo keltské oppidum (město, opevněné místo). K nejznámějším patří Stradonice u Berouna a Závist poblíž Zbraslavi. Také mnoho místních jmen si zachovalo dodnes svůj podivný, neslovanský původ, i když je jejich podoba značně zkomolená: Říp, Úpa, Týn, Krkonoše, Oškobrh, Sudety, Koda, Kotýz atd. Uvádí dokonce skupiny místních názvů, které zřejmě vznikly ze společného (keltského) základu:

-KBEL - : Kbely, Kbelnice, Kublov,

- KOM-/-CHOM-: Komořany, Chomutov, Chomutice.

-NEMETON-: Neumětely, Náměšť atd.

Neradi slyšíme - a považujeme to div ne za národní potupu - o tom, že některé "ryze české" pověsti jsou přejaté z cizího prostředí. K nim patří např. pověst o Krokovi a jeho třech dcerách, o Bivojovi apod. Siláka nápadně podobného Bivojovi najdeme i v irském folkloru. Název naší vlasti je v cizině znám pod jménem Böhmen (něm.) či Bohemia (angl.). Obě tato slova souvisejí s názvem keltského kmene Bójů, který dávno před příchodem slovanských kmenů obýval naše území. Čeští Bójové prý uctívali jako posvátné zvíře vepře. Zda právě odtud pramení mezi Čechy obliba vepřového, to není sice vědecky dokázáno, ale kdo ví?!

Dr.Frant.VYDRA

ČEŠTÍ POBĚLOHORŠTÍ EXULANTI V ŽITAVĚ

Již několikrát jsme v našem BULLETINu psali o tom, že v 17. století našlo na Žitavsku a Zhořelecku svůj nový domov asi 130 000 českobratrských exulantů, kteří opustili svou vlast kvůli svému náboženskému přesvědčení . Odmítali přijmout násilně vnucovanou katolickou víru a raději odešli z Čech a Moravy do ciziny. Přečtěte si o dvou z nich, kteří se proslavili a na něž se dosud v Žitavě nezapomnělo.První z nich se jmenoval Christian Adolph PESCHECK (Pešek). Jeho rodina pocházela od Hradce Králové. Jeden z jeho předků zemřel následkem nelidského bití důtkami, kdy byl vyslýchán jezuity jako tajný český bratr. Proto se rodina rozhodla odejít z Čech do sousedního Saska. Dědeček, slavný profesor matematiky na žitavském gymnáziu, i otec Ch. A. Peška byli vzdělaní lidé, kteří měli titul doktora filozofie. Ch.A.Pešek (Pescheck) se narodil roku 1787 v Jonsdorfu jako nejstarší syn evangelického faráře. Jako desetiletý se přestěhoval do Žitavy, kde v letech 1788 - 1805 studoval na gymnáziu . V roce 1808 promoval na univerzitě ve Wittenbergu jako doktor filozofie. Dále studoval v Drážďanech teologie a v Lipsku získal další akademický titul doktora teologie. Když se po skončení studií vrátil zpět do Žitavy, působil nejprve jako farář v Lückendorfu a v Oybině. Byl rovněž učitelem náboženství (katechetou) a kazatelem v kapli žitavské věznice. V letech 1854 až 1859 zastával postavení arciděkana v chrámu sv. Jana (Johanniskirche) v Žitavě. Už jako mladík na sebe upozornil nevšedními schopnostmi. V sedmnácti letech poprvé kázal při vánoční mši v Herwigsdorfu a o rok později bylo otištěno jeho vědecké pojednání o květinách u starých Římanů. Již od mládí se zajímal o regionální historii, byl mimořádně pilný a sepsal dějiny mnoha hornolužických farností a obcí. Velké zásluhy má o sepsání historie Oybinu a města Žitavy. Jeho spis Handbuch der Geschichte von Zittau má dva díly. Byly vydány v letech 1834 -37 a dodnes jsou považovány za základní pramen k poznání dějin města. V roce 1839 byl Pescheck za své zásluhy jmenován čestným občanem města. V roce 1861 - pouhé dva roky po jeho smrti - byl na Oybině postaven jeho pomník. Pescheck byl členem mnoha vědeckých společností a mnoho let přispíval do časopisu Hornolužické vědecké společnosti ve Zhořelci. Několik let dokonce tento časopis redigoval. Odhaduje se, že sepsal kolem pěti set vědeckých prací, a to na historická, přírodovědná, teologická a pedagogická témata. Jeho kniha "Dějiny protireformace v Čechách" byla přeložena do angličtiny a v roce 1848 byla vydána v Londýně. V říjnu 1854 založil v Žitavě muzeum starožitností, které se později stalo základem pro dnešní muzeum. Christian Adolph Pescheck zemřel v Žitavě ve věku 72 let. Jedna z žitavských ulic nese dodnes jeho jméno. Karl Gottlieb MORÁWEK (Carl Gottlob Moraweck) prožil celý svůj život v Žitavě. Narodil se v roce 1816 a zemřel roku 1896. Povoláním byl zahradník, ale jeho celoživotní zálibou byla historie. Byl také nadaným příležitostným básníkem. Pro své obsáhlé znalosti regionální historie býval nazýván "živou kronikou". Již v mládí byl podnícen Peškem k zájmu o dějiny města a okolí. Jeho nejvýznamnější dílo je bezpochyby ZITTAVIA ODER ZITTAU IN SEINER VERGANGENHEIT UND GEGENWART( Žitava v minulosti a současnosti). Moráwek je autorem textu, pozoruhodné ilustrace vytvořil Moritz Gabriel. Kniha vyšla v roce 1848. Dům, ve kterém žil v letech 1846 - 96, již nestojí, ale na jeho místě je dodnes pamětní kámen s nápisem. Ulice byla pojmenována jeho jménem, tedy Morawekstrasse. Sepsal kroniky mnoha okolních obcí, např. Eckartsbergu, Hartavy, Poritsche a Kleinschönau (dnešní polský Porajów a Sieniawka). Významným spisem je Geschichte der böhmisch - evangelischen Exulanten - Gemeinde in Zittau z roku 1847. Jeho hrob najdeme na hřbitově Frauenfriedhof. Ještě za svého života si vytvořil prostý náhrobek z pískovcového kvádru s otevřenou knihou a nápisem "Člověče, odvaž se přemýšlet a poznej sama sebe."

Dr. F. VYDRA