Projev PhDr. Františka Vydry k odhalení pamětní desky Bohumilu Honsovi
Vážení spoluobčané,
milí přátelé,
vítám Vás všechny na dnešní slavnosti, která se koná u příležitosti odhalení
pamětní desky pana řídícího učitele Bohumila Honsy. Letos v lednu
uplynulo již čtyřicet let od jeho úmrtí, ale mnozí chrastavští občané
- stejně jako já - si na tuto váženou osobnost našeho města dodnes vzpomínají.
Když vznikla v roce 1918 samostatná Československá
republika, bylo Bohumilu Honsovi, dvacet osm let. Narodil se na Příbramsku,
vystudoval učitelský ústav v Plzni a sem na sever, na Liberecko, jej přivedla
vlastenecká povinnost - zřídit tady, v oblasti, kde převládalo německé
obyvatelstvo - menšinovou školu pro české děti.
Jeho mladistvý elán však tehdy zchladil postoj místního
německého zastupitelstva, které se rozhodlo umístit českou školu do nejméně
vhodné, ba přímo nevyhovující budovy
bývalého chudobince na kraji Vítkovské ulice.
Ve dvou vlhkých místnostech v přízemí s malými okny se tísnilo 110 žáků z českých rodin. Pan řídící osobně přesvědčoval rodiče, aby dali své děti do české školy. Většina těchto dětí sice česky hovořila, používala však spoustu zkomolených německých výrazů a jen málokdo z nich znal český pravopis.
Bylo málo učebních pomůcek a dobové fotografie
ukazují, že mnohé děti chodívaly tehdy do školy bosé.
Je známo, že se mnoho německých obyvatel po roce
1918 nechtělo smířit s tím, že se stali občany československého
státu. Bojkotovali nařízení československých úřadů, odmítali chodit k
volbám a sabotovali i práci českých škol. Když byla v Nové Vsi zřízena
česká třída, kam docházel vyučovat učitel Halama z Chrastavy, několik týdnů schovávali tamní Němci
klíč od učebny a v době vyučování skupiny německých výrostků
znemožňovaly svým křikem pod okny třídy českou výuku. Situace dospěla
tehdy tak daleko, že zde musela zasáhnout československá policie.
Pan řídící Honsa se nemohl a nechtěl smířit s
myšlenkou, že by české děti měly mít ve své nově zřízené republice
horší podmínky než jejich němečtí vrstevníci. Všechny školní budovy -
ta na náměstí i ta za kostelem -
sloužily v té době pouze německým dětem.
Psal stížnosti do Prahy, do parlamentu, a když to
nepomáhalo, vypravil se několikrát do parlamentu osobně a nenechal se úředníky
odbýt. Jeho vytrvalé úsilí trvalo více než tři roky. Za pomoci tehdy
velmi oblíbeného spisovatele Karla Václava Raise
Byla vybudována v rekordním čase - za pouhých šest
měsíců.
V květnu stavba začala, v polovině listopadu se v
ní začalo vyučovat.
Slavnostní otevření chrastavské menšinové školy
se stalo velkou manifestací. Byli přítomni zástupci menšinových škol z
celého Liberecka, přijela sem delegace české menšiny z Horního Růžodolu
v čele se starostou Votočkem, byli tu zástupci pražského pěveckého spolku
Lyra, který byl po mnoho let jakýmsi patronem chrastavské
české školy.
Městem tehdy procházel dlouhý průvod, hrála
hudba, zpívaly se české vlastenecké písně.
Když pročítáme školní kroniku, kterou psal po
celých dvacet let tzv. první republiky vlastnoručně pan řídící Honsa, překvapí
nás, jaký důraz byl tehdy v této
národnostně smíšené dvojjazyčné oblasti kladen na vlasteneckou výchovu.
To připadá dnešním lidem nemoderní, ba téměř nepochopitelné. Každoročně
se konaly v české škole vzpomínkové oslavy Mistra Jana Husa, Jana Ámose
Komenského a připomínaly se narozeniny tehdejšího prezidenta T. G.
Masaryka.
Nejednou docházelo k třenicím mezi českými a německými
obyvateli. Pan řídící se tehdy stal mluvčím české menšiny a nesčetněkrát
vystupoval na její obranu. Tím si zdejší německé úřady samozřejmě znepřátelil.
Před zaplněným chrastavským náměstím vystoupil několikrát
se štvavým projevem Konrád Henlein. Takové
projevy vztahy mezi Čechy a Němci zhoršovaly.
V okolí města se začaly budovat železobetonové
bunkry, které tu stojí dodnes a jsou němými svědky oněch dávných dob.
Ponižující a potupná Mnichovská dohoda
ukončila činnost české menšinové školy. Rodiče
s dětmi odjížděli do vnitrozemí, pan řídící Honsa si našel nové
působiště na Mladoboleslavsku.
V únoru 1939 přijel s platnou propustkou do
Chrastavy, aby tu zařídil nezbytné záležitosti, týkající se české
knihovny. Němečtí obyvatelé jej samozřejmě poznali, přímo na náměstí
jej všemožně uráželi a zesměšňovali, protože mu nemohli odpustit jeho
vlastenecké postoje. Mstili se mu za to, jak neohroženě bránil práva české
menšiny. Byl zatčen a na několik dní v Liberci
uvězněn.
Po návratu na Mladoboleslavsko se zapojil do odbojové
protifašistické činnosti. Odbojová skupina byla po nějaké době odhalena a
pan řídící Honsa strávil celou válku s různých věznicích a táborech.
Krátce po osvobození v květnu 1945 se vrátil opět do Chrastavy a pokračoval
zde ve své pedagogické činnosti. Velmi si vážil prezidenta Masaryka a
byl již před druhou světovou válkou po mnoho let cvičitelem Sokola.
Založil městské muzeum a byl ke svým žákům laskavý. Mnozí na něho nikdy
nezapomněli.
Dožil se doby, kdy v Chrastavě byly pouze české
školy a kdy se ti, kterým popletly hlavu nenávistné Hitlerovy myšlenky,
museli vystěhovat "Heim ins Reich".
Léta plynou, ale na některé významné osobnosti a
důležité události nelze zapomenout. Pan řídící Bohumil Honsa k takovým
nezapomenutelným osobnostem rozhodně patřil. Děkuji Vám všem, že jste si
svou dnešní účastí na této
vzpomínkové oslavě
přišli připomenout a uctít jeho památku.