Start
účastníků byl v Bílém Kostele u vlakového přejezdu v 8:20hodin.
Sešlo se devět statečných a po prvních informacích k výletu –
trasa: silnice Bílý Kostel směr Jítrava, přes Hraniční (královský)
hvozd, „Barytový důl“, hrad Roimund, lom Vápenný na oběd v Pivnici
ve dvorci a návrat zpátky autobusem (14:23, 16:23), jsme se vydali přes hory
a doly vyzkoušet naši fyzickou výdrž.
Naše
putování začalo po staré silnici Chrastava
- Bílý Kostel – Jítrava – Jablonné, která nás mírně děsila
dosti strmým stoupáním do kopce, a v půlce cesty jsme vyslechli
první historické informace o jejím vzniku. Pokračování trasy nás vedlo
lesem kolem Eduardova buku (Buk republiky), přes ochranné pásmo vodního
zdroje – jímací území vodovodu pro Rozkoš, Dolní Suchou, Chotyni
(studny). Dále nás čekal Barytový důl,
který skrývá stopy dávné hornické činnosti. Nachází se zde asi
40 odvalů v délce asi 200 m, dnes je zde (patrně ze staré štoly) jímána
voda.
Odtud
jsme vyšlapali k troskám hradu Roimund.
Jeho zakladatelem byl Jan (Johann) I. z Donína, který získal svolení k jeho
stavbě od markraběte moravského Karla na přelomu let 1342 a 1343. Jak dokládá
několik písemných pramenů, stavba probíhala rychle, takže za něco více
než čtyři roky hrad již stál. Většinou neznáme přesné datum vzniku
historických památek, často se tápe i mezi několika lety, ale Roimund zná
přesně na den své datum dokončení díky zápisu Jana z Gubenu, písaře města
Žitavy, který hovoří o tom, že stavba hradu Romungu Janem z Donína byla
ukončena 17. září 1347 (672 let). Jméno hradu bylo patrně zvoleno na počest
čerstvého krále (Karel IV. byl 2. září korunován za českého krále, v říjnu
tažení Evropou, když císař Ludvík Bavor zemřel při lovu na medvědy) –
z francouzského „Roimont“, tzn. Králova hora. Jako příslušenství hradu
je zmiňována až do roku 1514 ves Bílý Kostel. Zánik hradu není v písemných
pramenech doložen, avšak roku 1454 se již uvádí jen „vrch Roimund“ a v
listině krále Jiřího z Poděbrad z roku 1460 se hovoří o zbořeném hradu
Roimundu. Roku 1514 je uváděn jako opuštěný, ale asi sloužil jako základna
různých loupežných band, které sužovaly široké okolí. Zbavil jich až
Mikuláš II. z Donína, který přitom nechal zničit prostory „starého
hradu“. Hrad se jako pustý uvádí v r. 1554 a ještě ve výčtu
majetku Jiřího Mehla ze Střelic z roku 1584.
Průzkum
zříceniny odhalil, že ústřední stavbou byl obdélníkový palác, u něhož
stávala další menší budova. Kromě přírodní ochrany býval ještě na
severní a západní straně chráněn hlubokým, 4 m širokým příkopem.
Okolo hradu se táhly mohutné hradby, široké přes 2 m a více než 10 m
vysoké, které vytvářely ovál o velikosti 60 x 40 m. Další hradba, která
již nebyla tak silná, stála na samém okraji skály. Mezi hradbami byl asi 3
m široký parkán. Vchod do hradu střežila patrně mohutná brána s padacím
mostem. Hrad stál osamocený a byl asi málo útulný. Je pochopitelné, že
byl opuštěn po opětovném sjednocení Grabštejnu a Roimuntu. Jeho zbytky
jsou chráněny jako kulturní památka České republiky od
6.4.1966.
Potom
jsme již sestupovali jítravským sedlem (422 m n. m.), které odděluje Lužické hory od Ještědského hřbetu
a nalézá se zde rozvodí Severního a Baltického moře.
Přes Jítravské sedlo a vrch Vápenný probíhala
linie lehkého československého opevnění K3 Dlouhá hora II. armádního
sboru jako součást „malé Maginotovy linie“ tak zvaná Liběchovská příčka
bunkrů (ŘOP vzor 1938), které směrem od severu na jih dělily území očekávané
fronty za předpokladu napadení republiky na dvě části i ve směru západ východ.
Bunkry jako by navazovaly na středověký systém opěrných bodů, kterými
byly hradní pevnosti, střežící severní hranici. Hlavní cesty ovšem vždy
vedly ze severu na jih, přes hranice státu, kterým bylo kdysi České království,
později Rakouské císařství. A došli jsme na území, kde se nachází Velký
Vápenný: hora je budována devonskými
až spodnokarbonskými
fylitickými
břidlicemi,
drobami,
zelenými břidlicemi a metadiabasy,
s vložkou krystalického
vápence. Ve vápencové vložce na západním
svahu je opuštěný kamenolom
s vchodem do Západní jeskyně (nálezy vymřelých lilijic).
Byla objevena roku 1956 a má unikátní krápníkovou výzdobu. Je významným
zimovištěm netopýrů např. silně ohroženého netopýra velkého, netopýra
ušatého nebo kriticky ohroženého vrápence malého. Po náročné, ale příjemné cestě, jsme již zamířili do Jítravy.
Tato vesnice byla pravděpodobně založena během kolonizace majetku Markvarticů
ve 13. století, ale písemně se poprvé připomíná až v roce 1370 jako
Ditherivilla a později jako Dittersdorf nebo Dietrichsdorf. Na návrší uprostřed
obce stojí barokní kostel sv. Pankráce, postavený roku 1710 na místě staršího
dřevěného svatostánku, pocházejícího z první poloviny 14. století. Po zásahu
bleskem 8. dubna 1868 kostel zcela vyhořel, ale během roku a půl byl znovu
postaven. Vnitřní zařízení je pseudobarokní z doby po roce 1868.
Rekonstrukcí prošel kostel roku 2009. Dnes lze jen těžko věřit, že na
bohoslužby sem chodili 6 km pěšky i obyvatelé Chotyně, pod které svého času
jejich farnost spadala právě zde. V současné době však spadá pod ještě
vzdálenější farnost v Dlouhém Mostě. Kolem kostela je zdí obehnaný hřbitov,
na němž byl v roce 2018 postaven obnovený kamenný pomník padlým z 1. světové
války, odhalený původně roku 1925 na neznámém místě ve vsi.
Výlet jsme zakončili návštěvou zdejší
„Pivnice ve dvorci“ a posilněni výborným obědem jsme se vrátili
autobusem do Chrastavy.