Společenský klub zve příznivce výstav na podzimní výstavu fotografií Doc. Ing.
Jiřího Všetečky a Marie Hájkové. Významný český fotograf Jiří Všetečka se
narodil 12. října 1937 v Praze, kde také celý život žije. Vystudoval Fakultu
strojní ČVUT. Nejvíce ho bavila matematika, fyzika a deskriptiva. Ke konci
studií začal fotografovat a této zálibě postupně propadal více a více. Záhy
začal publikovat a vystavovat. Dokonce chtěl studovat FAMU, což mu ale nebylo
umožněno. Nakonec se po 10 letech na FAMU dostal, ale již jako pedagog. Vydal
několik knih, je spoluautorem mnoha barevných i černobílých publikací, knih a
kalendářů. Spolupracuje s četnými časopisy, divadly, režiséry a významnými
institucemi. Získal několik ocenění, medailí a cen, např. se stal Osobností
české fotografie roku 2009. Při svých toulkách po své milované Praze vše sleduje
přes objektivy svých fotoaparátů. Podrobnosti o jeho umělecké tvorbě a profesním
životě se dozvíte v jeho knihách, např. Pražský chodec. Tato fotografická
publikace se stala legendou a doplňují ji přiléhavé úryvky ze stejnojmenné prózy
Vítězslava Nezvala. Další díla nesou název Objektivem počítače, Praga
musicopolis Europae, Všenáprava obrazem, Pražský chodec proti tankům, Světla
staletí, Praha světlem tvořená. V této knize se jedná o unikátní a úchvatné
záběry našeho hlavního města, které autor doplnil o spoustu osobních vzpomínek,
zajímavých setkání a nezapomenutelných zážitků. Jeho poslední kniha z roku 2015
Chodec s objektivem čítá na 250 černobílých záběrů, které jsou očitým svědectvím
proměn Prahy a celé naší země, včetně osob a osobností, které na svých toulkách
potkal.
Motto Jiřího Všetečky zní: „Mám dvě celoživotní lásky – Prahu a fotografování
lidí.“
Chrastavskou výstavu svými fotografiemi doplní Marie Hájková, kterou známe z
jejího dlouholetého působení v družině při ZŠ. I když její profesí je práce s
dětmi, má ráda hudbu, miluje přírodu, toulání po lesích a fotografování.
Paní Hájková se zná s panem Všetečkou osobně, vlastní jeho knihy a tuto
ojedinělou výstavu nám zprostředkovala, za což děkujeme.
Výstava bude zahájena vernisáží v pondělí 5. září 2016 v 16.00 hod. v městské
galerii a bude se konat do 13. října 2016. Jste na ni srdečně zváni.
J. Marxová
Začnu svou písničkou, která o mně
třeba něco napoví ….
Srdce mi plesá, když tou krajinou projíždím, zastavím a po krajině se rozhlížím.
Mlčky stojím a v koutku duše se bojím, že ta krása kolem navěky zmizí.
Ať ta krása nikdy nezmizí, ať tady
navěky je, louky, lesy, háje i život, který v nich je.
Na podzim ke spánku se ukládá, v zimě vše bílá peřina přikryje.
To kouzelné místo má snad každý rád,
kam chodím s láskou zpívat a hrát.
I když chci objevovat nový svět, vždy toužím vrátit se zpět.
Chraňme ten krásný kraj, vždyť je to náš ráj, s Tebou v tom ráji toužím žít a hrát.
Je důležité kolik mi je?
Když tak o tom přemýšlím, myslím, že je lepší vědět, jak se cítím, jak jsem
během půl století strávených na této krásné planetě žila, co jsem dala životu a
co dal on mně. Své dětství jsem prožila pod štíty Vysokých Tater a věřím, že se
na mně podepsaly, že mi navěky vstoupily do mé duše. Pak jsem se nechala hýčkat
krásnou krajinou Železných hor, kde jsem studovala. Po ukončení studií mě osud
zavál do pohádkové krajiny Jizerských hor, kde jsem se narodila a kde žiji už
přes třicet let.
Od svého táty jsem slýchávala: „Až poznáš dobře svůj kraj, až objevíš krásu naší
země, ve které žiješ (tehdy ještě Československa), pak objevuj krásu jiných
zemí!“ Naše Česko – Slovensko je nevyčerpatelná studnice. Neustále je co
obdivovat a objevovat, pokaždé nás něčím překvapí. Pracuji s dětmi a o to víc se
vždycky těším, když můžu vstoupit do jiného světa, světa krásného klidu. Světa,
kde se naše smysly odevzdají šumu lesa, zpěvu ptáků, hry tekoucí vody s kamínky
a kameny, hry světla a stínů. Pokud se ji naučíme poslouchat, vnímat, najdeme v
ní vždy něco, co jiné oči třeba nevidí …. Je to lahodný lék pro naši duši, pro
naše srdce. Jen nepospíchat…
Během té cesty zjišťuji, že každou etapu života jsem přijímala a chápala jinak.
Aby člověk lépe pochopil a s citem vnímal svět kolem sebe, život, vztahy mezi
přírodou a člověkem, musí k tomu postupně dozrát, najít tu správnou cestu. Každý
z nás očekává od života něco jiného, každý si hledá svou cestičku, má jiné
priority, ale jedno by nás mělo spojovat – Zem. Zem, která nám dala život, která
nás hladí, objímá, živí, šatí, která ale umí nejen dávat, ale i brát. Zem, která
dokáže rozdávat kolem sebe krásu a vše, co potřebujeme k životu, Zem, která však
dokáže být i krutá a brát to nejcennější, co máme – Život. Proto bychom se měli
naučit s ní žít, obdivovat její velikost, moudrost, krásu, mít před ní respekt.
Dokázat ji vracet to, co nám dává, pečovat o ní . Pokud se dokážeme respektovat
my lidé navzájem, vážit si a ctít jeden druhého, budeme se chovat lépe i ke své
matce přírodě. Jen se naučit vážit si života. Je to dar, který nám byl dán.
Naučme se zastavit a vnímat ho plnými doušky. Život, i když někdy není lehký, je
krásný a bohužel ho nemáme navěky.
Děkuji, že jsem, děkuji, že mám krásné čtyři děti, krásnou rodinu, děkuji za
všechny své přátele …